Jakovlev
Články
Jak-140 je experimentální stíhačka vyvinutá v konstrukční kanceláři Jakovlev. Stíhačka Jak-140, která byla vytvořena v polovině 50. let, zůstala donedávna záhadou jak pro Západ, tak pro domácí letecké historiky. A to není překvapující, protože stroj se nejen neúčastnil leteckých přehlídek, které se v té době konaly pravidelně, ale nikdy ani nevzlétl, ačkoli byl postaven a pojížděl na letišti LII v Žukovském. Další zájem o Jak-140 je způsoben skutečností, že tento lehký stíhač první linie mohl dobře konkurovat známému MiGu-21.
Vidina letounu, který by nepotřeboval letiště, lákala konstruktéry od doby, kdy se první stroje vznesly k obloze. Za celou dobu existence letecké techniky dokázaly zatím jen dvě země, Velká Británie a Sovětský svaz, postavit letouny s kolmým vzletem a přistáním a zavést je do výzbroje. Tentokrát se zaměříme na sovětský typ.
První sovětský letoun s kolmým vzletem a přistáním měl za sebou první nesmělé krůčky. Postupně se podařilo vyřešit největší problémy, s kterými se program potýkal; nicméně, nakonec se ukázalo, že celý projekt není ničím víc než technologickým demonstrátorem. Pokud chtělo námořnictvo dostat skutečně použitelný letoun schopný operovat z palub letadlových lodí bez katapultu, bylo potřeba začít od čistého stolu s využitím stávajících zkušeností.
Nová generace palubních letounů začínala na papíře dostávat konečnou podobu. Byla jasná základní koncepce Jaku-36M, bylo tedy možné přistoupit ke konstrukci prototypu. Práce začaly pouhých šest měsíců po ukončení projekčních prací.
Kolmo startující Jak-36M byl po řadě peripetií zařazen do výzbroje. Přestože do něho byly vkládány velké naděje, nakonec nepředstavoval údernou sílu, která by mohla ohrozit dominanci západních zemí na moři. Jeho výkony v čisté konfiguraci sice překonávaly konkurenční harrier, ale palebnou silou výrazně zaostával. Námořní pěchota mluvila spíše o morální podpoře než o palebné.
Témata
Podkategorie