Zločiny proti lidskosti

„Jest pozoruhodná ta okolnost, že rodinní příslušníci, zejména manželky zajišťovaných osob, zachovali naprostý klid, zajištění manželů přijaly klidně, takže jejich počínání na naše orgány působilo v tom smyslu, že na tuto okolnost byli připraveni a že zajištění svých manželů si vysvětlují více jako vyznamenání (sic!), než jako trest.“

Část hodnotící zprávy ministerstva vnitra z dubna 1949, týkající se akce D

Operace Lité olovo započala 27. 12. 2008, trvala zhruba jeden měsíc. Šlo o odvetnou akci, která měla za cíl zamezit dalšímu odstřelování izraelského území z Pásma Gazy. Stát Izrael byl, jak jinak, opět obviněn z válečných zločinů (tj. z úmyslného útočení na gazanské civilisty, civilní objekty a civilní infrastrukturu). Stejně jako v případě "Janinského masakru" či "masakru Palestinců na pláži v Gaze". Všechna tato obvinění sledují jeden cíl - očernit Izrael v co nejširším rozsahu. Nyní se pokusím rekapitulovat jenom některé z dezinformací, které obletěly svět.

Na tabulce s označením brněnské tramvaje číslo 1 a 3 si můžeme přečíst název konečné stanice: Bystrc, Ečerova. Málokdo však ví, čím si onen pan Ečer zasloužil, aby po něm byla pojmenována jedna z brněnských ulicí. JUDr. Bohuslav Ečer byl ve své době významnou osobností, která si nejen v Československu ale i v cizině získala značný respekt. Ideje, které probojovával, tvoří základní kámen dnešního mezinárodního trestního práva. Přesto zůstal po čtyřicet let komunistického režimu zapomenut a i po roce 1989 je jeho osoba opomíjena.

Voják rakousko-uherské monarchie, Srbska, Ruska a Československa. Legionář, generál a vězeň a oběť gestapa.

Diplomová práce, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 1998

Systematická destrukce početných mas obyvatelstva na základě jejich příslušnosti k určité skupině - národnostní, náboženské, politické, etnické, kulturní či jiné - poznamenává dějiny lidstva od nepaměti.

Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia ve své preambuli označuje genocidium za zločin podle mezinárodního práva zavržený civilizovaným světem, který způsobil lidstvu ve všech obdobích dějin velké ztráty a k jehož vymýcení je nezbytná mezinárodní spolupráce.

Zákaz genocidia jako kogentní norma mezinárodního práva.

Již v době schvalování Úmluvy se ozývaly hlasy, že definice genocidy v podobě, v jaké se objevila v závěrečném textu, je nepřiměřeně zužující. Mezi skupinami, kterým Úmluva poskytuje ochranu, se podle názoru mnohých měly objevit ještě skupiny další, jako např. kulturní, sociální, ale zejména politické.

Zločin bez žalobce a soudce.
Diskutabilní Úmluva o genocidě nedokázala podat dostatečně přesnou a autoritativní definici genocidia, další nedostatek Úmluvy, absence institucionálních a donucovacích mechanismů pro případy, kdy byla genocida spáchána, již přímo ohrozil hlavní smysl Úmluvy, tj. zabránění a trestání tohoto závažného zločinu.

Praktické provedení (či spíše neprovedení) Úmluvy o genocidě se stalo tristním důkazem neschopnosti mezinárodního společenství účinně čelit porušování i těch nejzákladnějších pravidel mezinárodního práva. Státy se nikdy neodhodlaly zakročit rázně ani ve chvíli, kdy se dalo genocidě ještě zabránit, ani ve chvíli, kdy již v genocidálních masakrech umíraly desetitisíce lidí, a dokonce ani tehdy, kdy pachatelé zločinu genocidia byli již odstaveni od moci a stačilo je dopadnout a potrestat. Namísto skutečného řešení problému genocidy se mezinárodní společenství obvykle alibisticky spokojilo s konstatováním „vážného znepokojení“ a poskytnutím humanitární pomoci trpícím obětem.

Zabránit, nejen trestat. Ustavení mezinárodních trestních tribunálů pro potrestání zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii a Rwandě znovu otevřelo otázku vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu a zároveň vypracování kodexu mezinárodního trestního práva.

Poznámky

V autě Edwarda Kennedyho u Chappaquddicku zahynulo víc ženských než v jedné plynové komoře v Osvětimi - David Irving, publicista ve službách nacistické ideologie.

Původně to měl být jen článek o odhalení jedné pamětní desky. Pak se však ukázalo, že by to asi bylo málo, už vůči těm, po nichž zbyla jen písmena vyrytá v mramoru. Po živých, statečných lidech. Nemají ani hrob. Jejich popel byl vysypán na smetiště koncentračního tábora Mauthausen a na cesty v okolí. Jistěže je to pamětní deska 294 hrdinům heydrichiády (foto: Jiří Wagner) psaní dlouhé. Komu se nechce, ať to nečte. Ale měl by...

Aby bylo možno co nejlépe objasnit naši vlastní historii a zbavit ji všech nánosů a propagandistických účelových lží, jsou dále ve studii použity doklady vytvořené „druhou stranou“ - tedy nacisty...

Po zabití Heydricha začal v českých zemích teror, jaký zde nebyl praktikován od 17. století. Nacisté se však zásadně spletli v hodnocení jeho dopadu. Obsese, kterou evidentně Hitler trpěl vůči českému národu a osobně vůči Benešovi, vedla ve svých politických důsledcích k výrazně negativním výsledkům pro samotné Němce...

Čiune Sugihara (1900-1986)

Stručný životopis

Skutečné dějiny našeho státu v dvacátém století se až na rok 1918 ve školách v podstatě neučí. Také přestalo být politicky korektní ukazovat, co se dělo za války zde v Protektorátu a co po válce. Zvláště jakékoliv poznámky, fotografie anebo dokumenty o zločinech nacistů se vypařily jako pára nad hrncem. Jaký to rozdíl třeba od Německa, kde se pořádají výstavy o zločinech nacismu, o zločinech Wehrmachtu, děti se učí, co to byl nacismus či holocaust…

Osobní vzpomínka, jak to bylo v dubnu 1945.

„Slované, nebo my. A protože my jsme silnější, nebude volba těžká!“ R. Tannenberg

První porážka ideje Velkoněmecka

Tři nejúspěšnější rakouské lži:
1. Mozart byl Rakušan
2. Hitler byl Němec
3. Rakousko-Uhersko rozbili Češi

Abychom mohli dále prozkoumávat, co se vlastně stalo, musíme si položit základní otázky, které svět zná již od dob starého Říma a dnes je používají kriminalisté.

Werwolfové (a Volkssturm) od roku 1944 do 9. 5. 1945.

Konečná pekelná fáze války - pochody smrti.

Osudy těch, co "nebyli bohy".

Cvičí kostry prostná?

Němci jsou Němci jsou Němci.

Po předcházející kapitole by bylo „politicky korektní“ napsat něco o těch „hodných Němcích“, kteří se nepodíleli na nacistických zločinech a snažili se buď odporovat, anebo prostě tuto strašlivou dobu nějak přežít.

Není v silách kohokoli, aby popsal a vyjmenoval všechna místa hrůz, které přinesl světu nacismus. I jen popis toho, co se stalo na původním území Československa, je ta děsivé a rozsáhlé, že to přesahuje dnešní představy. Abych ukázal hrůznost té doby, zaměřím se v této části jen na malý, vybraný úsek zločinů, a to jak prostorově, tak časově.

Před druhou světovou válkou a během ní zřídili nacisté celou řadu ghett a vyhlazovacích táborů. Největší ghetta se nacházela ve Varšavě a Lodži. V lodžském ghettu se tísnilo na 200 tisíc Židů, z nichž 45 tisíc zemřelo hlady, únavou a vyčerpáním. Ve varšavském ghettu panovaly stejně kruté a nelidské podmínky a za méně než dvacet měsíců zahynulo 83 tisíc židovských obyvatel. Od r. 1942 začaly deportace polských Židů do táborů smrti.

Takový je název filmu (délka téměř jedna a půl hodiny) o Karlu Vašovi, před několika málo týdny zemřelém monstru. Dožil se velebného věku 96 roků, v důkladném kontrastu s osudem přemnohých, jimž životy zkracoval - v roli udavače, vyšetřovatele, mučitele, prokurátora, soudce, de facto i kata, až do posledního dechu skálopevně přesvědčeného komunistického fanatika, bez pochyb o správnosti všeho svého počínání.