Supermarine Spitfire

přehled verzí
Supermarine Spitfire

přehled verzí

Spitfire
K5054 - první prototyp, motor Rolls-Royce PV-XII (prototyp Merlinu)

Speed Spitfire - speciální rychlostní verze postavená pro získání rychlostního rekordu.

Spitfire Mk.I
Mk.I - první sériové letouny s dvoulistou vrtulí
Mk.IA - motor Merlin II nebo III, výzbroj 8 kulometů Browning ráže 7,7 mm, postaveno 1566 ks
Mk.IB - motor Merlin III, výzbroj 2x kanón ráže 20 mm, později výzbroj upravena na 2x kanón a 4 kulomet ráže 7,7 mm, postavena malá série
PR Mk.IA - průzkumné verze vycházející z verze Mk.I.

Spitfire Mk.II
Mk.IIA - motor Merlin XII, výzbroj 8x kulomet ráže 7,7 mm, postaveno 751 ks
Mk.IIB - motor Merlin XII, výzbroj 2x kanón a 4 kulomet ráže 7,7 mm, 170 ks
Mk.IIC (ASR Mk.II) - 49 ks upravených k záchranným úkolům
LR Mk.II - asi 60 kusů bylo upraveno instalací pevné přídavné nádrže pod křídlo upraveno na dálkový stíhací letoun
PR Mk.II - od roku 1941 označení pro Spitfire PR Type B

Spitfire Mk.III
Mk.III - prototyp s motorem Merlin XX, pro nedostatek motorů nestavěna verze sériově, 1 ks
PR Mk.III - od roku 1941 označení pro Spitfire PR Type C

Spitfire Mk.IV
Mk.IV - prototyp verze s novým motorem Griffon IIB, 2 ks, později přeznačeny na Spitfire Mk.XX
PR Mk.IV - motor Merlin 45 nebo 46, průzkumná verze, 229 ks, označení použito též pro Spitfire PR Type D

Spitfire Mk.V
F Mk.VA - motor Merlin 45, výzbroj 8 kulometů Browning ráže 7,7 mm, 94 ks
F Mk.VB - motor Merlin 45, 46,50, 50A, 55 či 56, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm, 3923 ks
F Mk.VC - motor Merlin 45, 46,50, 50A, 55 či 56, univerzální křídlo pro výzbroj: 8x kulomet, 2x kanón a 4x kulomet, 4x kanón, 2477 ks
LF Mk.VB / C - motor Merlin 45M, 50M a 55M, motory měly nejvyšší výkon v malých výškách, některé stroje měly zkrácené rozpětí
PR Mk.V - od roku 1941 označení pro Spitfire PR. Type E

Spitfire Mk.VI
HF Mk.VI - motor Merlin 47, prodloužené rozpětí, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm, 97 ks
PR Mk.VI - od roku 1941 označení pro Spitfire PR. Type F

Spitfire Mk.VII
HF Mk.VII - motor Merlin 64, prodloužené rozpětí, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm, 141 ks
PR MK.VII - od roku 1941 označení pro Spitfire PR. Type G

Spitfire Mk.VIII
F Mk.VIII - motor Merlin 61, motor optimalizován pro střední výšky, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm, celkem 1658 ks verze MK.VIII
LF Mk.VIII - motor Merlin 66, motor optimalizován pro malé výšky – některé stroje měly zkrácené rozpětí, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm
HF Mk.VIII - motor Merlin 70, motor optimalizován pro veké výšky - prodloužené rozpětí, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm, 160 ks

Spitfire Mk.IX
Mk.IX - první sériová verze, motor Merlin 61
Protože u verze začalo být používáno několik verzí motorů Merlin, bylo potřeba je od sebe nějak odlišit, od roku 1943 začalo být používáno označení:
F Mk.IXC (neoficiálně Mk.IXA) - motor Merlin 61 a 63, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm (křídlo "C"), motory optimalizovány pro výšku 8500 m
LF MK.IXC (neoficiálně Mk.IXB) - motor Merlin 66, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm (křídlo "C"), motory optimalizovány pro výšku 6700 m
HF Mk.IXC - motor Merlin 70, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm (křídlo „C“), motor optimalizován pro velkou výšku
F/LF/HF Mk.IXE - odpovídající předchozím verzím, nové křídlo typu E s výzbrojí 2x kanón ráže 20 mm a 2x kulomet ráže 12,7 mm, celkem postaveno 5710 ks verze Mk.IX

FR Mk.IX - několik strojů upravených pro stíhací-průzkumné úkoly přidáním kamer za kabinu pilota

T Mk.IX/TR.9 - několik kusů verze Mk.IX bylo přestavěno na dvoumístnou, cvičnou variantu

Spitfire Mk.X
PR Mk.X - motor Merlin 77, průzkumná verze, 16 ks

Spitfire Mk.XI
PR Mk.XI - motory Merlin 61,63, 63A a 70, průzkumná verze vycházejícíc z Mk.IX

Spitfire Mk.XII
F Mk.XII - motor Griffon III nebo IV, výzbroj 2x kanón a 4 kulomet ráže 7,7 mm (křídlo "C"), většina letounů měla zkrácené rozpětí, 101 ks

Spitfire Mk.XIII
PR Mk.XIII - motor Merlin 32, výzbroj 4x kulomet ráže 7,7 mm, 26 ks přestavěných z verzí hlavně Mk.II a V

Spitfire Mk.XIV
F Mk.XIVC/E - motor Griffon 65 a 85, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm (křídlo "C") nebo 2x kanón ráže 20 mm a 2x kulomet ráže 12,7 mm (křídlo "E"), některé letouny měli zkrácené rozpětí
FR Mk.XIV - stíhací-průzkumná verze, výzbroj zachována, přidány fotografické kamery do trupu.
Letouny posledních výrobních sérií měly snížený trup a kapkovitý překryt kabiny pilota, celkem postaveno 957 ks.

Spitfire Mk.XVI
Mk.XVIC a LF Mk.XVIE - motor Packard Merlin 266,optimalizovaný pro malé a střední výšky, křídlo typu "C" nebo "E", 1055 ks
Stroje s pozdější výroby měly snížený trup a kapkovitý překryt kabiny pilota.

Spitfire Mk.XVIII
F Mk.XVIII - motor Griffon 65, upravená konstrukce křídla (typ "E"), celkem 300 ks
FR MK.XVIII - stíhací-průzkumná verze

Spitfire Mk.XIX
PR Mk.XIX - motor Griffon 65 a 66, průzkumná verze, 225 ks

Spitfire Mk.XX
Mk.XX - přeznačení prototypů Mk.IV, zkoušeny s různými motory

Spitfire Mk.XXI
F Mk.XXI - motor Griffon 61, upravené křídlo i trup, výzbroj 4x kanón ráže 20 mm, 122 ks

Spitfire Mk.22
F Mk.22 - motor Griffon 61 nebo 64, shodné s Mk.XXI – kapkovitý překryt kabiny, 278 ks

Spitfire Mk.24
F Mk.24 - motor Griffon 64, kapkovitá kabina, 27 ks + 27 ks přestavěno z verze Mk.22

Celkem postaveno 20 351 (podle wikipedie.org) Spitfirů všech verzí.


Prameny:
Berger, Pavel - Svoboda, Zdeněk: Stíhací letouny Spitfire s motorem Griffon, Naše vojsko, Praha 1994
Kolesa, Václav - Vraj, Mojmír: Supermarine Spitfire Mk.V, Zlínek, Zlín 1997
Hurt, Zdeněk: Supermarine Spitfire Mk.I-II, Naše vojsko, Praha 1993
Price, Alfred: Spitfire Mark I/II Aces 1839-41, Osprey Pub., Oxford 2005
Price, Alfred: Spitfire Mark V Aces 1941-45, Osprey Pub., Oxford 1998
Price, Alfred: Late Marque Spitfire Aces 1942-45, Osprey Pub., Oxford 2000
Price, Alfred: Supermarine Spitfire, Monografie 1. část, Intermodel, Hostomice 1998
Price, Alfred: The Spitfire Story, Casell Book, London 2002
https://en.wikipedia.org/wiki/Supermarine_Spitfire
URL : https://www.valka.cz/Supermarine-Spitfire-t15651#339734 Verze : 1
Vývoj Spitfirů po verzi Mk.IX

Dne 5. března 1936 vzlétl z továrního letiště firmy Supermarine v Eastleighu ke svému prvnímu letu prototyp stíhacího dolnoplošníku, zkonstruovaný podle specifikací britského ministerstva letectví (Air Ministry), pod označením F37/34. Poháněl jej řadový dvanáctiválec do V Rolls-Royce Merlin C. Letoun progresivních aerodynamických tvarů, pojmenovaný Spitfire, byl dílem předního konstruktéra Supermarinu Reginalda J. Mitchella, z jehož prkna vzešly v průběhu dvacátých a třicátých let vynikající závodní hydroplány S-4, S-5 a S-6. Prototyp Spitfiru dosáhl při zkušebních letech slibných výsledků. Během jednoho takového letu dosáhl ve výšce 5260 m rychlosti 558 km/h. Po zakončených zkouškách přikročil Supermarine k sériové výrobě Spitfirů označených Mk.I, na základě objednávky Air Ministry.

Výroba celokovového letounu, skládajícího se z množství složitě tvarovaných součástí, zaostávala objemem za produkcí stíhaček Hawker Hurricane Mk.I, výrobně jednodušších, krytých z větší části ještě plátnem. Následující válečné události prověřily skutečné kvality letounů, zejména v průběhu bitvy o Británii, kdy jim byly soupeřem ze strany německého letectva Messerschmitty Bf 109 E, poháněné motory Daimler-Benz DB 601A s přímým vstřikováním paliva do válců. Merliny II a III použité ve Spitfirech Mk.I byly v tomto směru v nevýhodě.

V červnu 1940 začala výroba novější verze Spitfiru Mk.II s Merlinem XII. Dosahovala sice větší rychlosti (asi o 25 km/h), výrazněji se však neprosadila. Spitfire Mk.II vlastně představoval přechodový typ a ve výzbroji stíhacích útvarů RAF působil poměrně krátce. Počátkem roku 1941 přišla do výzbroje RAF nová, rychlejší, výkonnější a konečně i nejrozšířenější verze letounu Spitfire Mk.V. Původní provizorní produkce letounů spočívala v zabudování motorů Merlin 45 do draků Spitfirů Mk.I a Mk.II. Vyšší rychlost, dostup a zachovaná vysoká manévrovací schopnost byly základem úspěšnosti Spitfiru Mk.V. Obvyklou křídelní výzbroj tvořily u verze Mk.V dva kanóny ráže 20 mm a čtyři kulomety Browning ráže 7,7 mm (Spitfire Mk.VB). V roce 1942 následovaly Spitfiry Mk.VC s univerzálním křídlem, které umožňovalo instalaci různých druhů výzbroje: osmi kulometů ráže 7,7 mm, 2 kanónů a čtyř kulometů nebo čtyř kanónů, po dvou v každém polovině křídla. Ze všech Spitfirů bylo verze Mk.V vyrobeno nejvíce - 6494. Stroje se vyráběli až do konce války a prošly několika úpravami. Nejvýznamnější spočívala v instalaci motorů Merlin 45M, 50M a 55M s nejvyšším výkonem v malých výškách. Právě s nimi přistoupila RAF k rozsáhlým denním útočným operacím nad územím okupovaným nacisty. Především v letech 1942 a 1943 nesly Spitfiry Mk.V největší tíhu operační aktivity stíhacího letectva. Byly též prvními stíhacími spitfirky nasazenými na bojištích v Africe, na Maltě, Austrálii a v Barmě.

Rok 1941 přinesl na západní frontě pro RAF závažný problém. V září totiž nacisté začali vyzbrojovat své útvary na západní frontě novými stroji - Focke-Wulfy Fw 190 A-1, jež převyšovaly Spitfiry Mk.V rychlostí (téměř o 40 km/h) ve všech hladinách. I při stoupavém a střemhlavém letu měly značnou převahu. Němečtí letci s nimi střemhlavě napadali letecké formace RAF a vzhledem větší rychlosti úspěšně unikali.

Situaci mohl nyní zachránit pouze příchod výkonnějšího motoru, zabudovaného ve stíhacím letounu osvědčeného typu. Vývoj takového motoru probíhal již od roku 1941 u firmy Rolls-Royce a sliboval výkony požadované úrovně. R.R. Merlin RM6SM, označený později jako Merlin 60, byl vlastně první motor této řady opatřený dvoustupňovým a dvourychlostním kompresorem s jehož pomocí dosahoval stejnoměrně vysokého výkonu i ve výškách nad 10 000 m. Ačkoliv měl sloužit k pohonu výškového Spitfiru Mk.VII, ocitl se nakonec ve výškových bombardérech Wellington Mk.VI. Na základě "šedesátky" však vznikla modifikace pro stíhací letouny, označená Merlin 61. V říjnu 1941 poháněl prototyp zmíněného motoru Spitfire Mk.III N3267 a při testovacích letech s ním letoun dosáhl pozoruhodných výkonů. Ve výšce 8940 m dosáhl maximální rychlosti 662 km/h a jeho dostup činil 13 740 m. Dosažené výsledky vedly jak k zahájení výroby Merlinů 61, tak i k realizaci sériové produkce Spitfirů, pro které byl motor určen. V zájmu urychlení vývojových prací odeslal Supermarine počátkem roku 1942 sériové Spitfiry Mk.VC čísel AB196 a AB197 do výzkumného střediska Rolls-Royce v Hucknallu. Zde letounům vyztužily trupové podélníky a zamontovali Merliny 61, pohánějící již čtyřlisté vrtule Rotol.Pod každou polovinou křídla měly stroje připojen stejně velký obdélníkový chladič. Z takto vzniklé kombinace vyšel nový Spitfire Mk.IX. Letouny procházely důkladnými zkouškami a získané poznatky vedly k zásahům do připravované sériové výroby, která započala v březnu 1942. Bylo rozhodnuto, že pro počáteční výrobu Spitfirů Mk.IX poslouží draky Spitfirů Mk.V s vyztuženou konstrukcí trupu, adaptovanou pro Merlin 61. Toto provizorní opatření je v souladu se vznikem Spitfiru Mk.V. Také u něho byly použity trupy předchozích verzí.

Pro Merlin 61 probíhal současně vývoj výškové stíhačky Spitfire Mk.VII a její klasické stíhací verze Spitfiru Mk.VIII. Oba typy měly odlišně konstruovaný trup, což opožďovalo jejich zavedení do výzbroje.

Dne 26. dubna 1942 předali motoráři z Hucknalu do výzkumného střediska RAF v Duxfordu prototyp Spitfiru Mk.IX AB505, opatřený křídlem typu C. Testy ukázaly, že nový typ je mnohem lepší a svými výkony předčí téměř ve všech směrech Spitfire Mk.V, zejména ve výškách nad 6500 m. Spitfire IX dosahoval mnohem větších rychlostí a ve stoupavém letu byl výjimečně dobrý. Manévrovými schopnostmi se do 9850 m Spitfiru Mk.V vyrovnal a nad touto výškou svého předchůdce zcela předčil. Při letu ve výšce 12 500 m dosáhl stroj rychlosti 588 km/h a zachovával si přitom bojové kvality. Zkoušky Spitfiru AB505 pokračovaly v červenci 1942 porovnávacími testy s ukořistěným Fw 190 A a vyzněly ve prospěch britského letounu.

Nezávisle na těchto zkouškách již první Spitfiry opouštěly výrobní linky jako konverze Spitfirů Mk.V. Jde především o letouny výrobní série AB, BR, BS a EN. Jako první přebírá v červnu 1942 Spitfiry Mk.IX 64. squadrona operující ze základny Honchurch. V červenci je dostává 611. squadrona a v srpnu 401. spolu s 402. kanadskou squadronou. Produkce od července úspěšně stoupala. Výrobce předal RAF v srpnu 38 a v září již 58 strojů. Celkem dodaly závody 280 Spitfirů Mk.IX, konvertovaných ze Spitfirů Mk.VB a Mk.VC. Ještě koncem roku 1942 začaly docházet ke stíhacím squadronám RAF ryzí Spitfiry Mk.IX, vycházející z nově vybudovaných výrobních linek, s řadou malých skrytých odchylek. V červnu 1943 došlo k zastavení výroby "devítek" v závodě Vickers-Armstrong Supermarine ve Woolstonu, kde postavili 561 strojů. Produkce běžela v té době již naplno v nové továrně Vickersu v Castle Bromwichi a dosáhla celkového počtu 5104 letounů.

Další vývojové práce na tomto typu měly za úkol dát stíhacímu letectvu stroj rozmanitého bojového použití tak, jak to již naznačily některé úpravy Spitfirů Mk.V. Do letounu se začaly montovat také další verze motoru Merlin a to 63 a 66. Protože vyvstala potřeba odlišit od sebe Spitfiry používající různé motory došlo od roku 1943 k jejich oficiálnímů značení:
F Mk.IXC (neoficiálně Mk.IXA) - motor Merlin 61 a 63, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm, motory optimalizovány pro výšku 8500 m
LF MK.IXC (neoficiálně Mk.IXB) - motor Merlin 66, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm, motory optimalizovány pro výšku 6700 m
HF Mk.IXC - motor Merlin 70, výzbroj 2x kanón a 4x kulomet ráže 7,7 mm, nově vyráběná verze s motorem optimalizovaným pro velkou výšku.

Anglické zkratky znamenají: F (Fighter) - klasická stíhací varianta, LF (Low-Altitude Fighter) - stíhačka určená pro malé a střední výšky, HF (High-Altitude Fighter) - Stíhačka pro činnost ve velkých výškách. Neoficiálné označení Mk.IXA a B je možno nalézt v záznamech jednotek před rokem 1943, které tak od sebe odlišovali stroje s různými motory.

Označení letounů uzavíralo uvedení použitého křídla, značené písmenem. U Spitfirů Mk.IX bylo používáno univerzální křídlo C, které umožňovalo instalaci výzbroje jako tomu bylo u křídla C verze Mk.V, používala se ale jen kombinace 2 kanónů a 4 kulometů.

Na počátku roku 1944 se objevilo nové křídlo typ E. Křídlo typu E doznalo vůči svým předchůdcům řady změn. Tou nejzávažnější bylo upuštění od strnule prosazovaných malorážních kulometů ráže 7,7 s malým dostřelem a jejich nahrazení 12,7 mm kulometem Browning. Křídlo E mělo standardně dva velkorážní kulomety Browning spolu s dvěma 20 mm kanóny. K jeho vybavení patřily i dva pumové závěsníky, z nichž každý mohl nést po 226 kg pumě. Křidélka byla již celokovová.

Text pochází z edice: Triáda - Ilustrovaná historie letectví (Avia BH-21; Jak-15,17 a 23; Spitfire Mk.IX a XVI) autorů Jan Krumbach, Jiří Vraný, Zdeněk Hurt - 1986
Upraven s pomocí:
Price, Alfred: Late Marque Spitfire Aces 1942-45, Osprey Pub., Oxford 2000
Price, Alfred: Supermarine Spitfire, Monografie 1. část, Intermodel, Hostomice 1998
URL : https://www.valka.cz/Supermarine-Spitfire-t15651#184691 Verze : 4
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více