Sd.Kfz.9

Heereswaffenamt zadal r. 1935 firmě Fahrzeug und Motorenbau GmbH (FAMO) Breslau vývoj nového těžkého polopásu o váze 18 tun. Měl být schopen vléci dělo nebo přívěs až do hmotnosti 22 tun.
R. 1936 staví FAMO první prototyp označení FM gr 1, po jeho zkouškách je zahájena sériová výroba.
V roce 1938 vzniká další verze F 2, ta se liší zvětšenými rozměry, silnějším motorem a dalšími vylepšeními.
Pohonnou jednotkou FM gr 1 i novější F 2 tvořil vodou chlazený vidlicový 12ti válec Maybach HL 98 TUK objemu 9.780 cm³. U FM gr 1 dosahoval motor při 2 600 ot./min. výkon 220 koňských sil. U F2 dával při 3 000 ot./min. výkon 250 koňských sil. Spotřeba 18-tuny byla 100 litrů na 100 km, avšak v těžkém terénu až 300 litrů.
V roku 1939 přišla do výroby poslední a vlastně jediná sériová modifikace F3 s novým motorem Maybach HL 108 TUKRM, opět vidlicový 12-válec se sklonem válců 60°, o obsahu 10.838 cm³, který dával výkon 270 koňských sil při 3 000 ot./min. Spotřeba paliva stoupla na 120 litrů/100 km, v terénu 310 litrů/100 km. Stejně jako u předchozích verzí měl stroj hlavní nádrž 230 litrů a pomocnou na 60 litrů.
Celková produkce od roku 1936 až do zastavení (1944) činila přibližně 2 500 vozů, nejpočetnější byla varianta F3.
V průběhu výroby se F3 vizuálně pozměňoval. První verze měla stále mohutné blatníky, stejně jako starší typy, později se však blatník nad kolem s pneumatikou zkracuje. Pozdější stroje dostávají i nárazník, vyrobený z mohutné ocelové tyče.

V projektovém návrhu zůstala vere F 4. Pohon tohoto vozidla měl zabezpečit nový 6-válcový motor Maybach HL 116. Byl o identický motor jaký měl mít vývojový HK 1601 (vývojová verze 12-tonové hmotnosní kategorie Sd.Kfz. 8).

Sd.Kfz. 9 se dělily na podvarianty podle určené činnosti:
- verze pro dělostřelectvo měl v nákladovém prostoru tři řady sedaček, na kterých se přemísťovaly obsluhy těžkých děl tažených za polopásem. Produkce byla v menším množství. Vzhledm k tomu, že existuje jen jediná fotografie této verze, lze usoudit, že se tato verze buď vyrobilo pouze v prototypu, nebo v malém počtu.
- standardní a hlavní sériově vyráběná verze F 3 měla za řidičskou kabinou jen jednu řadu sedaček, za kterými se nacházel nákladový prostor, na který bylo možno uložit náklad o hmotnosti 2,8 tuny. Tato varianta byla ze všech nejpočetnější. Na omezený počet byla umístěna rozměrná ocelová radlice, která se nacházela na zádi vozidla.
Za vozidlo zapřahovali vedle děl i přívěsy. Kromě čtyřnápravového Sd. Anh. 116 o nosnosti 22 tun, tak i menší Sd. Anh. 115 o nosnosti 10 tun. Na větším přívěsu bylo možno přepravovat např. střední tank Pz.Kpfw. IV. V případě odtažení těžkého Tigeru bylo nutné zapřáhnout tři polopásy za sebou.

SdKfz. 9/1 nesla v místě nákladového prostoru otočný jeřáb (firmy Billstein) o nosnosti 6 tun.
SdKfz. 9/2 nesla jeřáb (firmy Demag) silnější a rozměrnější, o nosnosti 10 tun.
SdKfz. 9/3 (9/6) měl být verzí vybavenou výkonným navijákem o tahu 40 tun.
8,8cm FlaK 37 ausf. Sd.Kfz.9 - protiletadlová verze
7,5cm Doppel-Flak auf. 18t Zgkw. Entwurf 1 - návrh firmy Rheinmetall na protilietadlový stroj s dvojicou 7,5cm kanónov (datovaný k 17.5.1939)

Výroba vozidel probíhala nejdříve v Breslau (Wroclaw), později i ve Varšavě. Na produkci se později podílely i firmy Vomag a Tatra. U Tatry vznikl prototyp, poháněný vidlicovým naftovým dvanáctiválcem Tatra 103. Stroj se na první pohled lišil překonstruovanou kapotáží motoru a změnami v prostoru kabiny. Vznikl jen v jednom exempláři.

*edit : Braňo

Famo so vznetovým motorom Tatra
Jedny z prvých zmienok o použití vzduchom chladeného vznetového motora firmy Tatra (Tatra Typ 111) v nemeckom polopásovom ťahači Sd.Kfz. 9 hmotnostnej kategórie 18-ton možno nájsť v správe Ringhoffer-Tatra-Werke A.G. z Nesselsdorfu (Kopřivnice) o skúšobných jazdách datovanej k 20.3.1944. Jeden ťahač bol dodaný priamo z firmy Famo v Breslau (Vratislav) niekedy v 2/1944, kde následne prešiel úpravou, kedy bol pôvodný motor nahradený vznetovým motorom firmy Tatra. V hlásení je uvedené označenie motora Tatra 111, no všeobecne sa v rôznych zdrojoch uvádza typ Tatra 103. Rozdiel medzi týmito dvoma typmi je mi neznámy, pravdepodobne ide o identický motor s dvoma rozdielnymi označeniami. Účelom tejto úpravy bola pravdepodobne snaha o úsporu paliva. Pôvodný nemecký zážihový motor Maybach HL 108 TUKRM mal normovanú spotrebu benzínu 120 l/100 km, vznetový motor Tatra mal normovanú spotrebu nafty 63,5 l/100 km. Ťahač so vznetovým motorom dosahoval maximálnu rýchlosť až 60 km/hod. Vozidlo bolo 5.3.1944 odoslané po vlastnej osi do testovacieho strediska v Kummersdorfe. Viac informácií mi chýba.

Famo (Sd.Kfz.9) s motorom Tatra (štúdie zabudovania vznetového motora)

Sd.Kfz. 9 v bulharskej armáde
Bulharská armáda obdržala dvojicu týchto ťahačov spoločne s 22-tonovým prívesom Sd.Ah. 116. Tieto komplety boli zaradené do 1. a 2. oddielu samohybných diel, kde mali poslúžiť k odťahu poškodených samohybných diel StuG III Ausf. G.
Počas záverečných bojov sa v Obrnenej brigáde objavil Sd.Kfz. 9/1. Buď ho ukoristili samotní Bulhari alebo ho získali od sovietského 3. ukrajinského frontu (tak ako mnoho inej techniky v rámci nahradenia bojových strát). Fotograficky zdokumentovaný je Sd.Kfz. 9/1 i na povojnových fotografiách bulharských tankov Panther v kasárňach Obrnenej brigády v Sofii.
V prehľade techniky z 12/1945 sa uvádzajú štyri Sd.Kfz. 9 (po dvoch rozdelené medzi 1. a 2. obrnenú brigádu).

Kaloyan Matev - The Armoured Forces of the Bulgarian Army 1936-45, Helion & Company, rok vydania 2015, ISBN: 978-1-909384-16-3