Bitvy

Bitva u Romani byla posledním pozemním útokem Ústředních mocností na Suezský průplav na začátku sinajsko-palestinské kampaně během první světové války. Bitva proběhla mezi 3. a 5. srpnem 1916 poblíž egyptského města Romani a starověkého města Pelusium na Sinajském poloostrově, 37 km východně od Suezského průplavu.

Od počátku války, kterou 23. května 1915 vyhlásila Itálie Rakousko-Uhersku, bylo hlavním cílem italské armády dobýt rakousko-uherské přístavní město Terst. Pokusila se o to celkem jedenáctkrát - v jedenácti bitvách na západoslovinské řece Soča (Isonzo) v okolí města Gorica (Görz, Gorizia, Gurize). Navzdory výrazné početní i materiální převaze nad armádou rakousko-uherskou tento úkol nesplnila. Vzhledem k tomu, že 17. srpna 1917 vyhlásila Itálie válku svému dalšímu bývalému spojenci - Německu, zapojila se do poslední, dvanácté bitvy na Soči (bitvy u Caporetta), vedle vyčerpané, národnostně a kvalitativně různorodé rakousko-uherské armády také po všech stránkách výkonnější armáda německá...

V listopadu 1914 provedly jednotky britské koloniální indické armády pod velením generálmajora Aitkena obojživelný útok na přístav Tanga v Německé východní Africe, hájený německým koloniálním vojskem pod velením podplukovníka von Letow-Vorbecka. Přestože Britové disponovali několikanásobnou převahou v živé síle a absolutní převahou v pozemním i námořním dělostřelectvu, utrpěli porážku, která se – podobně jako jejich další „slavná“ africká porážka u Isandlwany – dostala až do Guinessovy knihy vojenských omylů...

Večer 23. 5. 1915 v 19.00 hodin začala válka. Ještě téhož dne přemístil kapitán Jaschke velitelství praporu do nedaleké chaty Alpseehotel u jezírka Bodensee a nařídil svým dvěma stům vojákům, vyzbrojených kromě pušek pouze dvěma kulomety, plnou bojovou pohotovost. Zbytečně, protože italské velení sice o vlastním vyhlášení války vědělo, nicméně některým svým jednotkám jaksi opomnělo sdělit příslušný den a hodinu, kdy nepřátelství vypukne. A tak se alpini 7. praporu dozvěděli o válce až dopoledne následujícího dne, kdy je začalo ostřelovat rakouské dělostřelectvo...

Hora Lagazuoi Piccolo (2756 m) tvoří společně s protější horou Sasso di Stria (2477 m) sedlo Passo Valparola, jímž prochází strategicky důležitá silnice z Cortiny d’Ampezzo k údolím Val Badia a Val Pusteria. V průsmyku postavili Rakušané pevnost Tra i Sassi, která měla zabránit případnému italskému útoku od nedalekého horského sedla Passo Falzarego na sever.

Marmolata je rozsáhlý skalní masiv přibližně 25 km jihozápadně od Cortiny d´Ampezzo. Jeho nejvyšším vrcholem je Punta di Penia (3 344 m), přes který probíhala do roku 1919 hranice mezi Rakousko-Uherskem a Itálií.

„Celý tento úsek byl pro vojáky peklem. Strategická důležitost velela držet ho stůj co stůj, a proto se platila každá hodina krví a životem. V šíři několika kilometrů příšerný bubeník nedopřával si odpočinku, a i v noci zasvištěl občas dělový náboj, rozeřval se tichem a zanechával po sobě ozvěnu hrozivou a hlučnou. Na Monte Passubiu, jak se hora jmenovala, bylo nejhůře. Čerti vědí, jaké prokletí toto místo pronásledovalo. Nepřítel bil a bil, jako o závod, aby se po dvou letech náporu shledalo, že udržení této nebezpečné výspy nemělo vlastně takovou důležitost a že jejím dobytím nebylo nikterak dosaženo nějakého významného vojenského úspěchu. Podivné jsou někdy fikce generálů...“

Hora Monte Zebio, vzdálená šest kilometrů severně od Asiaga, byla od léta 1916 ústředním pilířem rakousko-uherské obranné linie mezi Monte Ortigara na severu a bývalou italskou pevností Interrotto nad Asiagem na jihu.

Od počátku války, kterou Itálie 23. května 1915 vyhlásila svému spojenci Rakousko-Uhersku, bylo hlavním úkolem italské armády dobýt rakousko-uherské přístavní město Terst. Pod velením maršála Luigiho Conte di Cadorny se o to pokusila celkem jedenáctkrát - v jedenácti bitvách na západoslovinské řece Soča.