11. bitva na Soči (Isonzu) [1917]

V rámci příprav na bitvu shromáždilo italské velení 46 divizí, 2 400 děl (z toho část s britskými a francouzskými obsluhami) a 1 700 minometů. V průběhu bojů pak přisunulo dalších 5 divizí a 1 200 děl. Proti těmto jednotkám mohla rakousko-uherská armáda postavit pouze 29 divizí, 1 434 děl a 112 minometů. Italské síly udeřily ve dvou směrech – na severu na planinu Banjšica (Altopiano della Bainsizza), na jihu tradičně směrem na Terst. Planinu Banjšica se jim podařilo dobýt a udržet, v dalším (poněkud nerealisticky plánovaném) postupu do nitra habsburské monarchie jim však zabránily rakousko-uherské protiútoky. Na jižním směru italské jednotky dosáhly malých územních zisků, rakousko-uherské protiútoky je však nejen zastavily, ale posléze i zatlačily zpátky. Italské ztráty dosáhly počtu 166 000 padlých, raněných a zajatých, Rakušané přišli o 105 000 mužů...

Ze vzpomínek pamětníka:


„... Čekali jsme na setniny nás vystřídajícího praporu. Já vedle pobočníka, na jehož zavolání čísla setniny přiděloval jsem každé trupě dva muže, kteří je měli dovést na jejich stanoviště. A tu znenadání přijde k nám zdola, vlastně přilezl, mladičký poručík 6. setniny, který hned první den našeho pobytu zde stižen byl malou otravou plynem a dva dni nacházel se na plukovním obvazišti. Přišel k nám, podali si s pobočníkem ruce a ten okamžik v blízkosti nad námi explodoval těžký šrapnel. A již jsme byli rozhozeni. Za mnou několik mužů více méně raněných, jeden mrtev, též jeden cizí, mně neznámý poručík byl mrtev a náš mladičký poručík, který před 30 vteřinami přišel, děsně, smrtelně raněn. Měl levou stranu prsou strženu tak, že plíce a srdce bylo vidět. Zemřel za 2 hodiny a byl až do poslední minuty při plném vědomí.


S tímto důstojníkem přišel jsem často do styku a při různých příležitostech opakoval vždy: „Já se domů nevrátím, zde najdu svůj hrob.“ Krátce před tím dostal stříbrnou medaili, já jsem mu gratuloval a žertem prohodil: „To budou děvčata koukat!“ A on mi odpověděl: “Ba ne, já ji domů nedonesu.“ Druhý den jsem zjistil, že jej potkalo vícero našich mužů, jak se drápal nahoru, a každý mu řekl: „Pane poručíku, nechoďte tam, my jsme již vystřídáni.“ On neposlechl, šel, proč tam šel? Proč? Tato nezdpověděná otázka byla přetřásána všemi, kdo jej znali. A každý dospěl jen k závěru: Bylo mu to souzeno, byl to jeho osud!


Setniny byly vystřídány, jen major, pobočník a nás asi pět mužů muselo zůstat na místě, prý nejméně 24 hodin. Druhý den večer jsme se vydali na cestu zpět. Došli jsme na úpatí Monte San Gabriele a tam jsme zůstali do svítání, až uzavírající palba trochu povolila, abychom mohli již jednou jmenovaným údolím proběhnouti. Proběhli jsme všichni štastně a shledali jsme se na nějakém větším obvazišti. Tam jsme teprve volně vydechli. Vysíleni až k mdlobám, žízeň děsná; voda žádná. Byla tam kuchyně a šel někdo z našich řad říkat o černou bryndu, ale nedostal. Šel jsem sám k lékaři, který měl v místě velení, a stručnými slovy jsem mu přednesl naši žádost a situaci. Dostal jsem kávy plný kotlík, jak mívali vždy dva muži dohromady na vaření. Bylo to haló, když jsem s tím přišel. Byla to odporná na černá břečka, Bůh ví z čeho vařená, snad ze ševcovské smůly, ale pro nás byl to nápoj rajský. Bylo nádherné dopoledne, sluníčko příjemně svítilo, jen za námi burácela dělostřelba a Monte San Gabrieli byl zahalen v těžké mraky dýmu.


A nikdo nedovedl si to v mysli srovnat, že za takového nádherného dne, v takové romantické krajině, může zuřit peklo. Za nějakou hodinu, snad dvě, dovlekli jsme se na místo a tu teprve jsme shledali, kolik nás zbylo. Z naší setniny, která ještě před 5 dny čítala 100 mužů, zbylo 19, pravím devatenáct, a u jiných oddílů to nebylo lepší..."


Antonín Sladký: Vzpomínky z italské fronty, in Domov za války IV (Praha 1930)