10. bitva na Soči (Isonzu) [1917]

Vzhledem ke své neschopnosti dosáhnout úspěchu v prestižním úseku Jižního Tyrolska, soustředila se italská armáda opět na terstský směr sočské fronty. Po pětidenní dělostřelecké přípravě prolomily italské jednotky v tříkilometrovém úseku rakousko-uherská postavení a po dvou dnech bojů postoupily ke Kostanjevici, vzdálené vzdušnou čarou 12 kilometrů od výchozí linie první sočské ofenzivy. Zde je rakousko-uherské protiútoky zastavily a donutily k částečnému ústupu. Italové ztratili 16 000 mužů, Rakušané 11 000...


Josef Fučík, Marek Pavlík: Sočská fronta 1915-1917 (Praha 2008)
Italské územní zisky v bitvách na Soči.jpg

Ze vzpomínek pamětníka:


"... Kuchař Dalmatinec nám dal celý chleba, několik kusů uzeného masa a šálek vína. To už bylo opravdu zle, nebyla naděje, že by se ještě někdo vrátil.

Pustili jsme se s chutí do jídla a ani nám na mysl nepřišla rada našich velitelů, že je lépe být hladový. Když dostaneme ránu do břicha, lépe se prý vyléčí. Kdo by o to dbal. Odlil jsem víno do láhve a zbytek, asi ½ litru, pomalu dopíjel.


Klásek a Mazánek se napili hned podle žízně a byli na mol. Ani mě nebylo dobře. Tučné uzené, víno a chléb nebylo nic pro vyhladovělý žaludek. S bídou jsem odlezl stranou a zakrátko se mi udělalo líp. Ošklivou kyselou chuť jsem spláchl vínem. Svět se se mnou točil a vše mi bylo úplně lhostejné. Granáty svištěly přes naše údolíčko do stráně i nad námi, každou chvíli se sypaly hroudy a kamení. Mně se však chtělo spát.


Ze zákopů, odkud jsme nedávno přišli, se přihnal voják. „Kde je komando, taliáni jsou v zákopech“ stačil mi říct a hrnul se do kaverny. Z té právě vycházel náš leutnant Paula a hned mě spatřil. „Á, Pánek došel. Zdrávo, kako je?“


Naučil se pár slov všemi jazyky tak, že se dorozuměl s každým. Ani jsem mu neměl čas odpovědět, a už mu voják hlásil co je nového. Paula byl v mžiku v pohotovosti. Zařval do kaverny „Alles heraus, svy vanka, bajonet auf.“


Za chvíli shromáždil asi třicet lidí a velel. „Pánek napřed, drugi ajnc apfalen za ním.“ Rozkaz je rozkaz. Nikdy by mě nenapadlo, že já budu někdy a někde jedinou a nejvyšší šarží, já - gefreiter. Uchopil jsem z hromady ležících pušek jednu a chtěl nasadit bodák. Nešlo to, zub byl ulomen.


Vsunul jsem patronu do pušky, ale pero bylo ulomeno. Vrazil jsem tedy jediný náboj do hlavně a vyrazil. Leutnant mě dohnal s rozkazem: „Jdi nazad, a kdo nechce jít, ihned zastřelit!“ Rozkaz slyšeli všichni a řada se pohnula. Už jich ale třicet nebylo. Několik se jich jako vždy ve zmatku ztratilo. Cítil jsem v celém těle, že se blíží rozhodnutí: buď do zajetí, nebo raněn.


Řada se roztáhla v úžlabince, zdálo se mi, že lidí je nějak málo. Jdu poslední. Paula zavelí „rechts, vorwärts“ a řada se drápe do stráňky asi deset metrů vysoké. Na vršku není vidět ani na tři kroky. Ozve se další německé Paulovo zařvání a hurá kupředu, mizíme jeden druhému v mračnech kouře a prachu.


Padl jsem do granátové nálevky skoro po hlavě a nechtělo se mi vstávat. ‚Hurá‘ už se neozývalo, jen děsný jekot granátů, šrapnelů a min, vše zahaleno polotmou. Blesklo mi hlavou několik otázek. Jsem sice poměrně v bezpečí, ale kam teď? Jak to dopadlo vpředu? Dostanu se z toho pekla zdráv? Neodbytně se mi vnucovala myšlenka, která mě poslední dobou nenápadně pronásledovala. Střelím se, jako to udělali jiní, ať už se děje co chce.

Mechanicky a bez vůle pracuje mozek. Rána musí být čistá – tedy skrz chleba. Načatý chléb se ocitá v mžiku před hlavní. Celého je mi líto, ale nemám nůž, abych jej ukrojil. Uvažuji, který prst obětovat a jak daleko. Je to škoda – ustřelit velký kus, to by mi mohlo při řemesle chybět. Probírám si své pracovní úkony. Nejvíce oželím poslední článek levého prsteníku. Opatrně vyměřuji, aby to dopadlo podle předpokladů a snažím se stisknout spoušť. Nejde to, něco tam vadí. Dívám se na spoušť, aha – hlína se tam nahrnula. Odstraňuji hlínu, ale levá ruka stále tiskne chléb k ústí hlavně. Konečně, hlína je pryč, chci se podívat, zda ruku držím správně, když tu zavadím o spoušť a práskne rána. Ani jsem ji příliš neslyšel v té vřavě. Prsty zabrněly, ale nic víc, další náboj už nemám.


Zvedl jsem ruku a díval se. Trefa, jenže do prostředníku a někde u kloubu. Ale prst je celý a mohu s ním hýbat. Krev stéká stále víc, držím ruku vzhůru, aby byla červenější. Nevšímal jsem si co se děje kolem, pracoval jsem na své záchraně z fronty a v mírné opilosti mi začalo být veselo. Prolil jsem krev pro císaře pána, choval se většinou statečně a tak teď sbohem, fronto...


valkanaitalii.webnode.cz