Main Menu
User Menu

Předválečné události


Výsledky první světové války
Druhá světová válka je někdy označována jako pokračování první světové války. Hlavním důvodem jejího vypuknutí totiž byla nespokojenost řady států s jejími výsledky. Japonsko neposílilo svoji kontrolu Číny a hodlalo to změnit. Itálie přešla ze strany Trojspolku na stranu Dohody, čímž se nakonec ocitla na straně vítězů. Její územní zisky ale italské politiky a veřejnost ani zdaleka neuspokojily. Největší napětí existovalo v poraženém Německu. To přišlo o nemalá území, muselo platit vysoké válečné reparace a mělo povoleno udržovat jen velmi omezené ozbrojené síly. V Itálii byla nespokojenost taková, že již v říjnu 1922 napochodovali Mussoliniho fašisté do Říma a převzali zde moc.


Sovětský stát
Dalším antisystémovým prvkem byla existence sovětského státu. Ten nahradil ruský carský režim a navíc se pokusil rozšířit komunistickou revoluci do Evropy. Polsko sice sovětskou expanzi zastavilo, ale některými státy střední Evropy se prohnala vlna republik rad, což nelehkou poválečnou situace ještě více destabilizovalo. Rusko se poté vydalo cestou budování komunismu v jedné zemi. V zemi proběhlo znárodnění, kolektivizace, překotná výstavba průmyslové základny a budování rozsáhlé armády. To vše bylo provázeno rozsáhlými a krutými represemi. Nicméně sovětský stát se navenek prezentoval jako výkvět demokracie a hodlal expandovat. Stalinská zahraniční politika chtěla nejméně obnovit předválečné hranice, ale ideálně ovládnout celou Evropu.


Snaha o zabezpečení statu quo
V roce 1920 bylo utvořena Společnost národů, jež se měla stát platformou pro řešení sporů mezi státy na základě kolektivní bezpečnosti a odzbrojování. Místo války v poli se měla na tomto foru vést debata, vyjednávání a arbitráž. Existence Společnosti národů měla být jedním z prostředků, jak udržet versailleské uspořádání. Přestože velkým zastáncem vzniku Společnosti byl americký prezident Wilson, USA smlouvu pro odpor senátorů neratifikovaly a členem se nestaly. Amerika se uzavřela do izolacionismu. Dalším prvkem byly dohody z Locarna z roku 1925, které zajišťovala francouzsko-německou hranici. Problém do budoucna ale bylo, že neřešila německou východní hranici. Zde se případné spory měly řešit arbitráží. V roce 1928 byl podepsán Briand-Kelloggův pakt, který zakazoval vedení útočné války. Výjimkou byla pouze sebeobrana.


Hospodářská krize
Dosavadní uspořádání bylo přes všechnu snahu vratké, i když druhá polovina dvacátých let byla relativně prosperujícím obdobím. Do toho ale přišel v říjnu 1929 krach na newyorské burze a velká hospodářská krize, která přinesla velký hospodářský pokles a sociální rozvrat.


Mandžusko
V Japonsku se vyprofiloval militaristický režim, který se vydal cestou expanze. V roce 1931 Japonci vyprovokovali tzv. mukdenský incident, po němž obsadili Mandžusko a vyhlásili zde loutkový stát Mandžukuo. Společnost národů ho sice neuznala, ale žádný významnější kroky proti Japonsku nepodnikla.


Nástup nacistů k moci
Ekonomický a sociální rozvrat v Německu počátku třicátých let vyústil v nástup nacistického vůdce Adolfa Hitlera k moci. Nacionální socialisté odmítali dosavadní uspořádání, opovrhovali neárijskými rasami a toužili po výbojích, které by přinesly životní prostor, především na východ od Německa. 30. ledna 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem a nacisté začali přetvářet Německo. V roce 1935 obnovili brannou povinnost a rozšířilia reorganizoval brannou moc. V témže roce bylo připojeno Sársko. Mussolinimu v podstatě prošel vpád do Habeše, takže Hitler zariskoval a v březnu 1936 remilitarizoval Porýní. Velká Británie a především Francie na to nijak významně nezareagovali.


Španělská občanská válka
V červenci 1936 propukla ve Španělsku občanská válka. Nacionalistické síly v čele s generálem Francem bojovali proti levicové republikánské vládě. Do konfliktu se po Francově boku zapojily Německo a Itálie, druhá strana měla podporu Sovětského svazu a interbrigád. Nejednalo se o bleskovou válku. Franco chtěl postupovat pomalu a důkladně. Chtěl převzít zemi pokud možno vyčištěnou od nepřátelských elementů. Pro zahraniční účastníky se zase Španělsko stalo zkušební střelnicí nových zbraní a taktiky. Týkalo se to především tanků, obrněných vozidel a letectva. To na sebe přitáhlo pozornost především vybombardováním města Guernica v dubnu 1937. O dva roky později nacionalisté válku vyhráli.


Japonská invaze do Číny
V červenci 1937 zinscenovali Japonci incident na mostu Marca Pola a následně zahájili invazi do Číny. Brzy poté padla Šanghaj a v prosinci jí následovalo hlavní město Nanking. Chování japonských dobyvatelů zde mělo charakter válečného zločinu a vstoupilo do dějin jako tzv. znásilnění Nankingu. Japonci se zde totiž dopustili obrovských a brutálních masakrů odzbrojených vojáků a civilního obyvatelstva. Počty zabitých, umučených, zmrzačených či znásilněných šly do sta tisíců. V květnu následujícího roku padlo nejprve v květnu Sü-čou a v říjnu Wu-chan. Japonci doufali v rozpad schopnosti čínské vlády klást organizovaný odpor, ale ta přesídlila do Čchung-čchingu a pokračovala ve vedení války.


Japonsko-sovětské pohraniční konflikty
Ve druhé polovině 30. let došlo k řadě menších pohraničních potyček mezi japonskými jednotkami v Mandžusku a sovětskými či mongolskými jednotkami. V roce 1938 a 1939 prohráli Japonci se Sověty dvě bitvy. Nejprve na přelomu července a srpna 1938 u jezera Chasan a poté od května do září 1939 u řeky Chalchyn. Tyto dvě porážky vedly k oslabení armádního křídla, které podporovalo expanzi Japonska na sever. Japonsko uzavřelo se Sovětským svazem pakt o neútočení. Navrch získala v Tokiu námořní klika, která sázela na expanzi jižním směrem.


Rakousko a Československo
I Německo se rozpínalo. V březnu 1938 uskutečnil Hitler anšlus Rakouska. Francie ani Velká Británie na to nijak výrazně nezareagovali. Dalším logickým krokem nacistů byl tlak na Československo. Hitler požadoval území obývané z velké části německou menšinou. Velká Británie a Francie nakonec ustoupily a v Mnichově se na konci září 1938 s Hitlerem dohodly. Francouzský ministerský předseda Daladier sice pochyboval, ale britský premiér Chamberlain a nepřipravenost Francie na válku ho přesvědčily. Československu muselo na základě mnichovského diktátu odevzdat Německu tzv. Sudety a navíc muselo odevzdat část území i Maďarsku a Polsku. Mnoho Čechoslováků bylo vyhnáno ze svých domovů. Německý kancléř sice tvrdil, že nemá další územní nároky, avšak již v březnu 1939 obsadilo Německo zbytek československého území, na němž byl vyhlášen protektorát. Slovensko se osamostatnilo, avšak za cenu ztráty dalšího území a politické, vojenské a hospodářské závislosti na Německu.


....
....
....
....
....
URL : https://www.valka.cz/Ramcovy-clanek-t192565#555220Verze : 7
MOD

Válka proti Japonsku


Fáze defenzivní


Invaze do Francouzské Indočíny
V listopadu 1939 se japonské jednotky vylodily na pobřeží čínské provincie Kuang-si a krátce poté obsadily město Nan-ning. Tím prakticky odřízli střední Čínu od přístupu k moři a velké části zahraniční pomoci. Zásoby ale do Číny proudily ještě z Francouzské Indočíny, především po strategické železnici z přístavu Haiphong do Kchun-mingu v čínské provincii Jün-nan. I díky této tepně se čínským jednotkám podařilo zastavit japonský postup několik desítek kilometrů severovýchodně od Nan-ningu. Francie v červnu 1940 kapitulovala ve válce s Německem a Francouzská Indočína přešla pod správu nové vichystické vlády. Ani změna poměrů ve Francii ani japonské pokusy o vyřazení železnice bombardováním dopravu nezastavily. Japonci se proto rozhodli, že obsadí severní Indočínu, a tak eliminují poslední možnost, jak do Číny dopravovat větší množství zásob, protože silnice přes Barmu ani letecké trasy nemohly v té době poskytnout adekvátní náhradu. Japonci soustředili invazní jednotky na ostrově Chaj-nan a v provincii Kuang-si. Vichystická vláda se snažila invazi odvrátit 22. září 1940 podepsáním dohody, podle které mohli Japonci umístit určité množství jednotek v Indočíně. Japonské jednotky 5. divize generála Aketa Nakamury nicméně pár hodin po podespání dohody překročili čínsko-indočínskou hranici a snažili se obsadit strategicky položené město Lang Son. Brigáda francouzských indočínských koloniálních jednotek spolu s jednotkou francouzské cizinecké legie zde kladla odpor do 25. září. Po jeho zlomení se Japoncům otevřela cesta na Hanoj. Do pohybu se navíc daly i síly z Chaj-nanu. 24. září ráno provedly palubní letadla údery proti cílům na pobřeží. 25. září se japonské jednotky vylodily jižně od Haifongu a postupovaly na město, které se mezitím stalo terčem náletů. 26. září francouzský odpor ustal. Japonci obsadili severní část Francouzské Indočíny, a odřízli tak Čínu. Mohli umístit vojska i do jižní části této francouzské državy, ale toho zatím nevyužili. Nyní se soustředili na konsolidaci dosavadních zisků a přípravu na další výboje.


8. prosinec 1941
Další expanze japonského císařství začala 8. prosince, respektive 7. prosince na opačné straně mezinárodní datové hranice. Japonské jednotky toho dne zaútočily na Pearl Harbor, ostrovy Guam a Wake, Thajsko, Britské Malajsko, Hongkong a Filipíny.


Útok na Pearl Harbor
8. prosince, respektive 7. prosince havajského času, zaútočila japonská palubní letadla z na cíle na Havajských ostrovech. Japonci neměli v úmyslu Havajské ostrovy obsadit, jejich cílem bylo vyřadit americkou Pacifickou flotu. To by Japoncům umožnilo dobýt americká, britská a nizozemská území v Paciku, aniž by jim v tom mohli Američané efektivně bránit. Navíc by tím získali čas, neboť USA rozjely mohutný námořní zbrojní program a Japoncům bylo jasné, že bude jen otázka času, kdy bude americké loďstvo výrazně převyšovat japonské loďstvo. V ideálním případě měla ztráta pacifických námořních sil Američany přivést k jednacímu stolu o takovém příměří, které by vyhovovalo Japonsku. V 7:48 hodin havajského času zaútočilo ve dvou vlnách 353 palubních letadel různých typů na plavidla Pacifické floty v přístavu Pearl Harbor, přístavní zařízení a havajská letiště. Japonský úder byl překvapivý a toho dne bylo v přístavu poškozeno šestnáct plavidel. Avšak třináct z nich se podařilo dříve či později uvést zpět do služby. Navíc se v přístavu nenacházely letadlové lodě, které se tak poškození vyhnuly. Viceadmirál Čúiči Nagumo nechtěl riskovat a se svým uskupením odplul po návratu druhé vlny, čímž promeškal možnost ještě více poškodit přístavní zařízení a zpozdit obnovení americké schopnosti vést námořní válku v Pacifiku. Přestože byl Pearl Harbor japonským taktickým vítězstvím, ze strategického hlediska šlo o neúspěch. Americká Pacifická flota sice utrpěla nemalé ztráty, ale dokázala se rychle zregenerovat a již brzy měla Japoncům zasadit nemalé rány. Útok také vedl k tomu, že Američané vyhlásili Japonsku válku. 11. prosince vyhlásily naopak Německo s Itálií válku Spojeným státům, na což USA zareagovaly recipročně ještě téhož dne. Skutečnost, že Japonci zaútočili bez formálního vyhlášení války byla po válce odsouzena jako válečný zločin.


Invaze na ostrovy Guam a Wake
Ostrov Guam chránila nepočetná skupina amerických námořníků a námořních pěšáků. 8. a 9. prosince provedlo japonské letectvo ze Saipanu několik náletů na cíle na ostrově. 10. prosince se Japonci vylodily na dvou místech a ještě téhož dne Guam obsadili. O něco déle kladli odpor Američané na ostrově Wake. Japonci ostrov nejprve od 8. prosince bombardovali letadly z Marshallových ostrovů a 11. prosince se pokusili o vylodění. Americkým obráncům se ale podařilo invazní útok odrazit, přičemž Japoncům potopili torpédoborce Hajate a Kisaragi. Americké velení se dokonce pokusilo vyslat na ostrov další posily, avšak zprávy o přítomnosti japonských letadlových a bitevních lodí v blízkosti ostrova Američany přiměly ke zrušení operace. Japonci podnikli druhý pokus o invazi 23. prosince, tentokrát i s podporou dvou letadlových lodí, které sem odbočily na cestě od Pearl Harboru. Tento pokus byl úspěšný a ostrov toho dne padl.


Invaze do Hongkongu
Japonské letectvo 8. prosince ráno zaútočilo na letiště Kai Tak a další cíle v Hongkongu. Tím byly vyřazeny i tak již minimální letecké síly. Většina plavidel byla navíc odvolána do Singapuru, takže obranu enklávy zajišťovaly v podstatě jen nepočetné pěší jednotky, především z Kanady, a místní dobrovolnický sbor. Velitel obránců se rozhodl, že nemá smysl klást odpor na hraniční řece mezi Hongkongem a pevninskou Čínou. Namísto toho jeho jednotky zaujaly pozice podél tzv. linie pijáků ginu mezi Kwaifongem a Šatinem. Zhruba uprostřed této linie se nacházela pevnost Šingmun. 10. prosince se k této linii přiblížily jednotky japonské 38. divize a ještě téhož dne obsadily zmíněnou pevnost. Obráncům se jí sice podařilo po krátké době získat zpět, ale Japonci jí při dalším útoku definitivně obsadili. Narušení obranné linie znamenalo, že udržení Kowloonu a zbytku tzv. Nových teritorií se stalo nemožným. 11. prosince proto začala dva dni trvající evakuace na samotný ostrov Hongkong. 15. prosince Japonci začali ostrov ostřelovat a bombardovat. 18. prosince večer překočili Kowloonský záliv a vylodily se na hongkongském ostrově. Během 19. prosince dobyli většinu ostrova, síly commonwealthu se držely jen na západě ostrova a na Stanleyho poloostrově. Docházely jim ale zásoby vody a bylo jasné, že situaci nemají šanci zvrátit. 25. prosince se proto guvernér Hongkongu Mark Young vzdal japonskému veliteli. Velká Británie tak přišla o první korunní kolonii.


Invaze do Thajska
Japonské jednotky vstoupily z Indočíny do jihovýchodního a současně se vylodily jižně od Bangkoku a na několika místech šíje Kra. Thajské letectvo, armáda a policie na několiak místech kladly statečný odpor, avšak Japonci dokázali postupovat tak rychle, že o půlnoci vyhlásil thajský premiér Plaek Phibunsongkhram příměří. Thajsko tedy padlo během jednoho dne a navíc ještě v prosinci podepsalo smlouvu o spojenectví s Japonskem a v lednu vyhlásilo válku Spojeným státům a Velké Británii.


Invaze do Britského Malajska
Souběžně s invazí do Thajska provedli 8. prosince Japonci také invazi do Britského Malajska. V časných ranních hodinách se vylodily u Kota Bharu na severovýchodním pobřeží a postupovali pomalu na jih. O dva dni později se k těmto silám přidaly jednotky, které se 8. prosince vylodily v jižním cípu Thajska. Ty nyní postupovaly podél západního pobřeží. Britové se pokusili o protiútok do Thajska z města Kroh směrem na Pattani, ale ten byl rychle odražen. Další pohromou byla skutečnost, že se japonským letadlům 10. prosince podařilo u Kuantanu potopit bitevní loď HMS Prince of Wales a bitevní křižník HMS Repulse. Invaznímu letectvu se navíc podařilo eliminovat britské letecké síly. 13. prosince prorazili u města Jitra na západním pobřeží a pak postupovali rychle na jih, přestože u Kamparu jim britské jednotky zasadily citelné ztráty a částečně jejich postup zpomalily. Během bitvy na řece Slim ale byly dvě brigády 11. indické divize v podstatě zničeny a 11. ledna 1942 Japonci obsadili Kuala Lumpur. V polovině ledna dorazily japonské jednotky do jižního malajského státu Johore. Zde u města Gemas narazily 14. ledna na jednotky australské 8. divize, které se zde houževnatě bránily. Japoncům se je ale podařilo za cenu nemalých ztrát obejít po křídle. 20. ledna provedly Japonci pomocné vylodění u Endau, město obsadili, ale v postupu na jih je zpomaloval odpor australských jednotek. Britské síly se nyní držely v jižním cípu malajského poloostrova jižně od linie Batu Pahat–Kluang–Mersing. Velitel britských jednotek generál Percival obdržel 27. ledna povolení od velitele velitelství ABDA generála Wavella k evakuaci přes Johorský průliv do Singapuru. 31. ledna ustal organizovaný odpor britských sil proti japonským jednotkám v Malajsku. Japonci se zde nyní přeskupovali a připravovali na invazi do Singapuru.


Invaze na Filipíny
Pro Japonce představovaly Filipíny důležitý cíl ze tří důvodů. Chtěli zabránit možnosti, že by je Američané mohli použít jako nástupní prostor pro operace proti Japonsku, počítali s nimi jako se zásobovací základnou a nástupním prostorem pro expanzi do Nizozemské východní Indie a potřebovali je mít pod kontrolou také proto, aby měli zajištěné komunikační linie mezi mateřskými ostrovy a okupovanými územími. 8. prosince 1941 se japonské jednotky vylodily na menším ostrově Batan severně od Luzonu. O dva dni později následovalo vylodění na ostrově Camiguin a u Viganu, Aparri a Gonzagy na ostrově Luzon. 12. prosince se Japonci vylodili u Legazpi na jižním Luzonu. 19. prosince uskutečnili Japionci vylodění na ostrov Mindanao. 22. prosince přišlo hlavní vylodění v Lingayenském zálivu. Obránci se pokusili o Rosaria o protiútok, ale byli odraženi. Následujícího dne přidali Japonci vylodění v Lamonském zálivu. Z této oblasti začali okamžitě postupovat na Manilu. Tam se měly potkat s jednotkami postupujícími od severu. 24. prosince se Američané začali stahovat na poloostrov Bataan. 6. ledna Japonci poloostrov izolovali. Týden se Japonci připravovali a pak na americké pozice zaútočili. Postup ale nebyl zdaleka tak rychlý, jak očekávali. Nejlepší jednotky a velká část letectva byla totiž stažena, aby se mohly připravit na další operace. Nicméně po přísunu posil se Japoncům podařilo prorazit americká obranná postavení a 10. dubna poloostrov obsadili. Obránci se ale ještě drželi na ostrově Corregidor. Japonci ho začali 1. května silně ostřelovat, v noci z 5. na 6. května se na něm vylodili a 8. května přijali kapitulaci amerických vojsk. Ta se týkala i jednotek, které se drželi i na jiných místech filipínského soustroví. Americké a filipínské jednotky sice nakonec kapitulovali a počáteční operace rozhodně nebyly vedeny nikterak úspěšně, avšak závěrečná úporná obrana stála Japonce hodně energie. Tyto ztracené síly, prostředky a čas jim pak chyběly jinde.


Obsazení Singapuru
Od 3. února byl Singapur terčem leteckého a dělostřeleckého bombardování, jež narušilo přípravy k obraně, zničilo velkou část letadel na letištích a přerušilo spojení mezi jednotlivými spojeneckými jednotkami. 8. února večer se začali Japonci přeplavovat přes úžinu směrem k severozápadní části hlavního ostrova, kde narazili na australské obránce, které začali postupně zatlačovat na jihovýchod. Australské a indické jednotky mezitím vybudovaly obrannou linii mezi prameny řek Jurong a Kranji východně od ztraceného letiště v Tengah. Japonci mezitím 9. úbnora vytlačili obráce ze zbylé části pobřeží západně od náspu mezi Singapurem a pevninou. Velitel indické divize na východní části pobřeží se pokusil obsadit návrší jižně od náspu. Australané se mezitím kvůli chybné interpretaci rozkazů stáhli více na východ od linie Kranji-Jurong, kterou Japonci vzápětí obsadili. Následný pokus o znovuzískání této oblasti skončil fiaskem. Namísto toho zaútočili 11. února opět Japonci a dobili Bukit Timah, kde se navíc nacházel hlavní sklad proviantu a paliva. Japonci, kterým docházeli zásoby, mezitím vyzvali obránce ke kapitulaci. Ti se zatím nechtěli vzdát a připravili plán na dobytí oblasti u Bukit Panjang a následně i oblasti u Bukit Timah. Akce ale k úspěchu nevedla a obránci se začali stahovat k městu Singapur. 13. února japonští ženisté opravili násep spojující ostrov s pevninou, což umožnilo přísun další těžké techniky. 14. února Japonci prolomoli obranu na jižním pobřeží a postoupili na východ. 15. února prolomili obranu i dalších místech a situace v Singapuru začínala být velmi kritická kvůli neustálému bombardování. Japoncům ale také docházeli rychle zásoby. Naštěstí pro ně ale tehdejší velitel obránců zvolil kapitulaci namísto pokusu o protiútoku, který měl šanci na úspěch, ale on ani jeho podřízení velitelé si to tehdy nemysleli. Singapur tedy 15. února padl.


Invaze na Britské Borneo a Nizozemskou východní Indii
13. prosince vyplula z Indočíny japonská invazní formace, která 16. prosince ráno dorazila ke břehům Bornea a vylodila se u Miri a Serie. Poté následovala během prosince a ledna další vylodění na pobřeží Sarawaku a Severního Bornea (Kuching, Jesselton, Sandakan). Jejich cílem byla většinou ropná naleziště nebo poblíž se nacházející letiště. Severní Borneo kapitulovalo 19. ledna. Po vyřazení britské části sousotroví, měl následovat úder na nizozemskou část. Naplánován byl do tří hlavních směrů - západního, středního a východního. Prvním cílem západního směru bylo nizozemské Borneo. 11. ledna se Japonci vylodili na ostrově Tarakan, 23. ledna následovalo vylodění u Balikpapanu a 10. února japonské jednotky vpadly na jižní pobřeží Bornea. Rychle postupovaly i japonské jednotky ve východní části. 11. ledna se vylodily na severním cípu Celebesu u města Manado, 24. ledna u Kendari a na počátku února u Makassaru. Mezitím na konci ledna obsadili Amboinu a v únoru Timor a Bali. Západní skupina se 14. února částí sil vylodila na Sumatře. Zbývající jednotky vyrazily k západní Jávě. 28. února se krátce před půlnocí vylodily první jednotky u Meraku a další je brzy následovaly v Bantenském zálivu. Brzy ráno 1. března se zde na břeh dostaly všechny plánované jednotky. Mezitím se další Japonci 1. března vylodili u Subangu. Východní Jáva se stala tečem jednotek východní skupiny. Ty se vylodily rovněž 1. března a to západně od Surabaje. Japonci postupovali rychle vpřed a 8. března Jáva kapitulovala.


Invaze na Novou Guineu a Bougainville
22. ledna se Japonci vylodily na ostrově Nové Irsko. Brzy ráno 23. ledna následovalo vylodění v Rabaulu. Australané vzdorovali jen krátce a poté se stáhli do džungle. Jenže Japonci se 9. února vylodili u Gasmaty a brzy obsadili celý ostrov Nová Británie. 5. března z Rabaulu vyrazila další část jednotek k městům Lae a Salamaua, která se nachází v Huonově zálivu na východním pobřeží Nové Guineje. 8. března se zde bez většího odporu vylodily a oblast obsadily. Nic na tom nezměnil ani nálet z 10. března, který podnikla letadla z letadlových lodí Yorktown a Lexington. V dubnu japonské jednotky dokončily obsazení Nizozemské východní Indie, když se postupně vylodily u jednotlivých významnějších bodů na západním a severním pobřeží Nizozemské Nové Guineje. Během března a dubna Japonci také obsadili ostrov Bougainville, jež je součástí Šalamounových ostrovů, a začali zde stavět letecké a námořní základny.


Doolittlův nálět na Tokio
Plánovači ve Washingtonu sice dávali dohromady plány, ale veřejnost potřebovala nějaký úspěch, který by pozvdihl morálku po Pearl Harboru a potopení Prince of Wales a Repulse. Tím se měl stát nečekaný nálet na Tokio vedený středními bombardéry z paluby letadlové lodě, což byla nevyzkoušená novinka. Letadla poté měla přistát a zůstat v Číně. Velitelem skupiny bombardérů byl jmenován podplukovník James Doolittle, který měl k dispozici osádky z 34., 37. a 95. perutě 17. bombardovací skupiny a z 89. průzkumné perutě. Nálet měl být proveden upravenými bombardéry B-25. Piloti prošli speciálním výcvikem na Eglinově letišti na Floridě. 1. dubna bylo šestnáct strojů B-25 v Alamedě naloženo na letadlovou loď Hornet.


Bitva v Korálovém moři
Japonci se chtěli zmocnit města a základny Port Moresby na Nové Guineji. Tím by obsadili opěrný bod spojenecký sil, které s ním počítaly jako s jedním z odrazových můstků pro zamýšlenou protiofenzívu, a ještě více ohrozili severní Austrálii. Připravili proto plán, který počítal s obsazením ostrova Tulagi v Šalamounových ostrovech, obsazením souostroví Louisiady, jež se rozkládá u východního cípu Guineje, a vyloděním u Port Moresby. Část japonských námořních sil měla krýt invazní jednotky, další část (včetně letadlových lodí Šókaku a Zuikaku) měla svést bitvu s americkým svazem. Japonci správně předpokládali, že jejich akce přiměje spojenecké jednotky k příjezdu do oblasti. Jejich letadlovým lodím chtěli zasadit smrtící ránu. Americké a britské zpravodajské služby dokázali zachytit a dešifrovat zprávy japonského námořnictva, takže měly docela dobrou představu o japonských záměrech. Do oblasti vyslali tři úkolová uskupení, přičemž základem dvou z nich byla letadlová loď (Yorktown a Lexington). Na cestě bylo ještě jedno úkolové uskupení se dvěma letadlovými loděmi (Enterprise a Hornet), to ale nestihlo dorazit včas. 3. května se Japonci vylodili na ostrově Tulagi a začali tam stavět základnu. 4. května na ně podnikla nálet letadla z Yorktownu a zasadila jim citelné ztráty, nicméně Japonci pokračovali s výstavbou a po dvou dnech již odtud vzlétala jejich letadla. 6. května americké bombardéry z Austrálie neúspěšně zaútočily na invazní jednotky směřující k Port Moresby. Obě úderná uskupení se poprvé střetla 7. května. Obě dopoledne vyslala svá letadla na špatně identifikované cíle. Japonci zničili americký torpédoborec Sims a zásobovací tanker Neosho. Američané zase potopili japonskou lehkou letadlovou loď Šóhó. Odpolední operaci žádný zásadní výsledek nepřinesly. 8. května ráno se obě úderná uskupení zpozorovala a vyslala proti sobě své palubní letouny. Japonská letadla letěla v jedné společné formaci, americké stroje letěly ve dvou skupinách. Skupina z Yorktownu těžce poškodila Šókaku, skupina z Lexingtonu poškození ještě zvětšila. Zuikaku první skupina nezahlédla a druhá skupina ji nedokázala zasáhnout. Šókaku musela plout na opravu do Japonska. Nepoškozená Zuikaku se stáhla k Rabaulu. Japonští piloti těžce poškodili Lexington, který šel po sérii výbuchů ke dnu. Yorktown byl také poškozen, ale dokázal se stáhnout. Japonci sice vyhráli bitvu v Korálovém moři z taktického hlediska, neboť nepříteli zasadili tvrdší ránu, avšak z dlouhodobého strategického hlediska utrpěli prohru, neboť museli zrušit snahu o dobytí Port Moresby námořní cestou a navíc jim poškozená letadlová loď chyběla u Midway.


Další boje na Nové Guineji
Když Japoncům nevyšel pokus o dobytí Port Moresby z moře, pokusili se ho získat po zemi. 21. července se vylodili v oblasti guinejských vesnic Buna a Gona, kterou bez větších problémů rychle obsadili. Z této oblasti se chtěli probít do Port Moresby po Kokodské stezce přes Pohoří Owena Stanleyho. Boje v této hornaté části východní Guineje probíhali od července do listopadu. Japonci chtěli svou pozici zlepšit obsazením Milneova zálivu. Zatímco v obsazení Buny a Gony jim MacArthur zabránit nemohl, tuto oblast hodlal bránit. 25. srpna se zde Japonci vylodili a snažili se postupovat do vnitrozemí. To se jim zpočátku dařilo, ale 31. srpna zahájili Australané protiofenzívu a zatlačili Japonce zpět. Ti se 5. září z oblasti zcela stáhli.



Obsazení Nauru



Aleuty



Údery na Austrálii
19. února letecký úder na Darwin.


Údery v Indickém oceánu




Fáze defenzivně-ofenzivní





Bitva o Midway









Fáze ofenzivně-defenzivní











Úvodem
Druhá světová válka byla ze strategického hlediska pro Spojené státy americké novinkou. Poprvé ve svých dějinách musely vést boje na dvou frontách. Základním strategickým přístupem byl sice princip, že nejprve bude poraženo Německo a až poté přijde na řadu Japonsko, nicméně americké ozbrojené složky vedly z řady důvodů válku v Pacifiku s větší intenzitou, než by se mohlo na základě tohoto postulátu očekávat. Hlavním zástupcem amerických ozbrojených sil bylo na tomto válčišti námořnictvo spolu s námořní pěchotou, nicméně i pozemní vojsko zde alokovalo zhruba třetinu svých zdrojů. Tuto schopnost amerických ozbrojených sil a amerického hospodářského komplexu v Japonsku předpokládali jen nemnozí činitelé. Tato chyba ve strategickém odhadu měla pro Japonsko fatální následky.


Japonská strategie
Japonské císařství vstoupilo do války s omezenými cíli a záměrem vybojovat je prostřednictvím omezené války. Japonsko si chtělo zajistit kontrolu nad zdroji, které se nacházely v jihovýchodní Asii a Číně, a vytvořit tzv. Velkou východoasijskou sféru vzájemné prosperity pod japonskou kuratelou. Za tímto účelem bylo z jeho pohledu nutné dobýt příslušná území a zabezpečit mezi nimi komunikační linie. Japonské vedení došlo k přesvědčení, že optimálním prostředkem k dosažení tohoto cíle bude zničení či neutralizace americké úderné hrozby v Pacifiku. Tu představovalo pacifické námořní uskupení v Pearl Harboru a dálněvýchodní letecké uskupení na Filipínách. Poté se měly japonské síly zmocnit Malajsie, Nizozemské východní Indie, Filipín, ostrova Wake, Guamu, Gilbertových ostrovů, Thajska a Barmy. Následně měly vybudovat obranný perimetr na linii Kurily, Wake, Mariany, Karolíny, Marshallovy ostrovy, Gilbertovy ostrovy až po Rabaul na Nové Británii. Zde se měl perimetr stočit směrem na Novou Guineu, Nizozemskou Indii, Malajsii, Thajsko a skončit v Barmě. Japonští velitelé předpokládali, že za tohoto stavu by měly být japonské síly schopny odrazit čelní útoky proti perimetru a donutit vyčerpané Spojence uzavřít příměří, které by Japonsku ponechalo většinu územních zisků.


Japonci byli celkem úspěšní při realizaci svého útočného plánu a na počátku roku 1942 v podstatě dosáhli hranice zamýšleného perimetru. Jejich předpoklady ohledně vývoje v USA se ale ukázaly být zcela lichými. Útok na Pearl Harboru sjednotil americké veřejné mínění, které do té doby bylo ohledně možného vstupu do války rozdělené a přinejlepším vlažné. Pohled veřejnosti a politické scény se nyní diametrálně změnil. Spojené státy nyní výrazně zrychlily mobilizaci vojenských sil a hospodářských zdrojů. Přes nemalé počáteční potíže postupně Japonsku vyrostl protivník, se kterým nemělo šanci držet dlouhodobě krok. A tento protivník netoužil po omezené válce a polovičatých mírových jednání, nýbrž měl v úmyslu prostřednictvím totální války uštědřit Japonsku tvrdou porážku, která ho přinutí k bezpodmínečné kapitulaci. Američané nehodlali vést válku podle japonských not. Ostatně již v únoru a březnu 1942 malé úkolové uskupení letadlových lodí provedlo údery na Marshallovy ostrovy a ostrovy Wake a Marcus. Začaly rovněž nálety bombardérů ze základen v Austrálii na klíčovou japonskou základnu na Rabaulu. V dubnu následoval nálet armádních středních bombardérů z paluby letadlové lodě na Tokio. Nálet nezpůsobil významnější škody, ale byl jasným symbolem, že Američané jsou plně odhodláni bojovat proti Japonsku všemi dostupnými prostředky.


Současně Američané výrazně zintenzivnili a zrychlili práce na výstavbě komunikační linie mezi USA a Austrálií přes ostrovy v jižním Pacifiku. Rostly zde základny a byly zde umisťovány posádky s výzbrojí. Tyto body se pak spolu s Aljaškou, Havají a Indií mohly stát nástupními prostory pro kampaň proti japonské říši. Spojenci hodlali nashromáždit dostatek sil k tomu, aby byli schopni ohrožovat japonský perimetr z více směrů. Japonci tím měli přijít o výhodu vnitřních linií a strategickou iniciativu. Japonsko totiž nemělo k dispozici dostatek sil a zdrojů na to, aby mohlo čelit útokům na všech směrech.


Japonci si toto nebezpečí uvědomili a snažili se komunikační linii mezi USA a Austrálií přetnout rozšířením perimetru. Na jaře 1942 zaútočili z Rabaulu na Guadalcanal a Tulagi na Šalamounových ostrovech a též obsadili Attu a Kisku na Aleutských ostrovech. Avšak jejich hlavním cílem byl ostrov Midway, který získat nedokázali. V námořních bitvách v Korálovém moři a o Midway navíc ztratili velkou část svých nejlepších námořních pilotů a letadel. Bitva o Midway bylo bodem zlomu. Japonci ztratili námořní převahu a strategickou iniciativu. Opustili snahu o přehrazení americké linie do Austrálie v Jižním Pacifiku a naopak se začali plně soustředit na posilování obranného perimetru. Chtěli vést opotřebovací boje, které by přivedly USA k jednacímu stolu.


První americké ofenzívy: Guadalcanal a Papua


Obecně
Předválečné plány sice počítaly s tažením z Havaje středním Pacifikem na Filipíny, avšak Američané se celkem logicky rozhodli, že se nejprve zaměří na eliminaci hrozby pro komunikační linii do Austrálie. Výbor spojených náčelníků štábů 2. července nařídil provedení série operací v jižním a jihozápadním Pacifiku s cílem vyřazení japonské základny v Rabaulu na ostrově Nová Británie, čímž by Spojenci získali kontrolu nad Bismarckovým souostrovím. Japonci by tak ztratili klíčový bod ve svém perimetru.


Série operací byla rozdělena do tří fází. V první fázi měly síly Velitelství jihopacifické oblasti viceadmirála Ghormleyho, které ho v listopadu vystřídal admirál Halsey, obsadit základny v jižní části Šalamounových ostrovů. V druhé fázi měly jihopacifické síly postupovat Šalamounovými ostrovy, zatímco síly Velitelství jihozápadopacifické oblasti generála MacArthura dostaly za úkol postupovat Novou Guineou po oblast u měst Lae a Salamua. Ve třetí fázi se měly obě uskupení spojit u Rabaulu a společně vyčistit zbytek Bismarckova souostroví. První fáze měla probíhat pod dohledem adminála Nimitze, který velel Velitelství pacifických oceánských oblastí, jež mělo na starost koordinaci operací v severním, středním i jižním Pacifiku. Druhá a třetí fáze měla probíhat pod strategickým dohledem generála MacArthura. Výbor spojených náčelníků štábů si ponechal finální kontrolu nad přidělováním úkolů, zdrojů a načasováním operací, čímž sehrál roli koordinačního bodu mezi Nimitzem a MacArthurem.


Gudalacanal
Americký útok začal 7. srpna 1942. Toho dne se 1. divize námořní pěchoty vylodila na Guadalcanalu a přilehlých ostrovech v jižní části Šalamounových ostrovů. Japonci se tohoto ostrova ale rozhodně nehodlali snadno vzdát. Doufali, že blízké velké základny na Rabaulu a Truku jim poskytnou dostatečnou výhodu. Od srpna do listopadu provedli šest námořních protiútoků, zhruba měsíc od vylodění byly na denním pořádku vzdušné souboje a na ostrov byly vyslány nemalé armádní síly. Americké síly trpěly řadou nedostatků. Museli výrazně zlepšit logistiku a vyslat další letecké, námořní a hlavně pozemní síly. Na ostrov tak dorazila 2. divize námořní pěchoty, 25. pěší divize, divize Americal, jeden samostatný pluk a řada menších jednotek. Nakonec se ale americká převaha projevila a USA kontrolu ostrova udrželi. V únoru 1943 navíc provedli výsadek na blízké Russellovy ostrovy. Na dobytém území okamžitě začali stavět letecké a logistické základny, které měly umožnit další postup.


Papua-Nová Guinea
Japonská snaha o postup na Port Moresby z oblasti měst Buna a Gona přes Pohoří Owena Stanleyho donutila MacArthura k reakci. V polovině září se Japonci nacházeli již jen zhruba třicet kilometrů od tohoto důležitého přístavu. Australské pozemní síly provedly protiofenzívu a zatlačily Japonce zpět k Buně a Goně. Ti se zde zakopali a vytvořili silný obranný perimetr. Spojenci museli nasadit dvě australské divize, americkou 32. pěší divizi a jeden další americký pěší pluk, aby zde Japonce po čtyřech měsících tvrdých bojů a za cenu vysokých ztrát vyřadili ze hry.


Další postup
Spojenci se na obou bojištích přesvědčili, že Japonci jsou sice houževnatí a schopní bojovníci, ale zdaleka ne neporazitelní. Získali také četné zkušenosti z oblasti boje v džungli, využití leteckých sil a logistiky. Japonci navíc v bojích ztratili nemalé prostředky, které nedokázali tak snadno nahradit. Po Guadalcanalu a počátečních bojích o Guineu se tempo operací zpomalilo. Halsey a MacArthur především shromažďovali síly a připravovali základny pro další postup. Japonci se mezitím snažili přisunout na Guineu a zbylou část Šalamounových ostrovů posily. Hlavními opěrnými body v oblasti měly být Rabaul, Lae a Munda na ostrově Nová Georgia. Avšak ne vždy měly japonské zásobovací konvoje štěstí. V březnu 1943 se odehrála bitva v Bismarckově moři. Velký japonský konvoj zde zpozorovalo americké letectvo a podniklo ve spolupráci s částí námořních sil několik úderů proti japonskému uskupení. Japonci ztratili nemalé množství plavidel a větší množství vojáků, kteří tak do Lae dorazili ve značně zredukovaném množství. V následujících měsících se Japonci neúspěšně snažili eliminovat americkou sílu ve vzduchu pomocí svých letadel z Rabaulu a z letadlových lodí přisunutých z Karolín.


Fáze ofenzivní


Krystalizace spojenecké strategie
Plán postupu na čtyřech osách
Na jaře a v létě 1943 se na spojeneckých konferencích postupně finalizovala strategie na porážku Japonska. Hlavním cílem bylo ovládnutí Jihočínského moře a vybojování předmostí na čínském pobřeží. To by přehradilo japonské komunikační linie jižním směrem a umožnilo zřízení základen, z nichž by bylo možné vést proti Japonsku bombardovací kampaň a zřídit jeho námořní blokádu. Případně z nich provést invazi japonských mateřských ostrovů. Nejprve se počítalo s postupem na několika osách. Američané měli postupovat z jižního a jihozápadního Pacifiku na Filipíny a z Havaje směrem na západ. Britské a čínské síly měly postupovat po zemi přes Barmu a Čínu a po moři z Indie přes Nizozemskou východní Indii, Malacký průliv a Singapur. V tomto rámci vypracovali američtí činitelé plán na dokončení kampaně proti Rabaulu a další postup na Filipíny. K němu přidali další plán na postup přes střední Pacifik. Současně nabídli Britům a Číňanům významnou leteckou a logistickou podporu v Barmě, aby zde mohlo dojít k pokroku, který by otevřel zásobovací linie do Číny.


Aleutské ostrovy a Barma
V této době také Američané vyloučili po důkladném zvážení osu přes severní Pacifik. Omezili se zde jen na vyčištění oblasti Aleut od japonských sil. V květnu 1943 se na ostrově Attu vylodila 7. pěší divize a po třech týdnech tvrdých bojů zlikvidovala japonskou posádku. V srpnu podniklo americko-kanadské uskupení vylodění na Kisce, ale zjistilo, že Japonci ostrov opustili nedávno sami. Bojové operace se v severním Pacifiku nadále omezili jen na občasné nálety bombardérů na Kurily. Bojové jednotky byly přesunuty do středního Pacifiku, kam je následovala i část sil z Aljašky. V lednu 1943 se v Casablance Spojenci dohodli na operaci ANAKIM. Na podzim 1943 měla být zahájena operace na získání Barmy a otevření tras do Číny. Součástí operace měl být britský obojživelný útok na Rangún a pozemní útok do střední Barmy. Ze severu měly postupovat čínské jednotky. Plán to byl ale příliš ambiciózní, neboť na jeho realizaci neustále chyběly dostatečné zdroje. Ke konci roku došli Američané k závěru, že se po moři dostanou k čínskému pobřeží dříve než Britové po zemi.


Kampaň o dvou osách
Na konferenci SEXTANT došlo k dohodě, že hlavní úsilí proti Japonsku bude vedeno především po dvou osách. Operace na jiných bojištích měly mít jen pomocnou roli. Středopacifická linie postupu vedla přes Gilbertovy ostrovy, Marshallovy ostrovy, Mariany, Karolíny a Palau k Filipínám či Tchaj-wanu. Středozápadopacifická linie vedla přes severní pobřeží Nové Guineje a poloostrova Ptačí hlava na jižní Filipíny. Obě trasy se měly vzájemně doplňovat a ani jedna neměla oficiálně určenou prioritu, ačkoliv řada činitelů neoficiálně preferovala střední trasu. Oficiální rovnost umožňovala udržovat flexibilitu a vést údery tam, kde se zrovna naskytla vhodná příležitost. Střední trasa nabízela možnost velkého námořního střetnutí, navíc ovládnutí Marian by umožnilo zajistit základnu pro náletu těžkých bombardérů B-29 proti mateřským ostrovům. Jihozápadní trasa byla o něco kratší a umožňovala širší využití letectva. Obě trasy se měly protnout v oblasti Tchaj-wan, Luzon, čínské pobřeží. Jihozápadní trasa logicky směřovala na Filipíny. Střední trasa mohla být zakončena na Filipínách či na Tchajwanu. Tato otázka byla prozatím ponechána bez odpovědi a měla být vyřešena následně dle situace.


Další postup na jihozápadopacifické trase - operace CARTWHEEL


Nová Georgia a Bougainville
V červnu 1943 obnovili MacArthur a Halsey postup na Rabaul. Celkový plán operace předpokládal sérii postupných ofenzív. Každá z nich měla zajistit obsazení prostoru, z něhož by mohla být poskytována letecká podpora pro další postup. První série odstartovala na konci června. MacArthurovy síly se vylodily na ostrovech Woodlark a Kiriwina u východního pobřeží Nové Guineje a jižně od města Salamaua. Halseyho síly se vylodily na Nové Georgii v centrální části Šalamounových ostrovů. Na počátku srpna zajistila Američané Novou Georgii, včetně letiště Munda. V říjnu se pak vylodily americké a novozélandské síly na ostrově Vella Lavella, který se nachází mezi Novou Georgií a ostrovem Bougainville. Na konci měsíce se Novozélaňdané spolu s americkou námořní pěchotou vylodili na ostrovech Treasury a Choiseul. Tím zajistili základny pro útok na Bougainville. Na něj se námořní pěchota v závěsu s 37. pěší divizí vylodila v listopadu. Na Šalamounových ostrovech podnikali Japonci četné protiútoky, při nichž ztratili nemálo plavidel, letadel a mužů. Ztráty zde usnadnily americký postup středním Pacifikem, který započal v listopadu. V tomto měsíci Američané také zajistili dostatečný perimetr na Bougainvillu, jehož úplné vyčištění trvalo ještě mnoho měsíců. Perimetr ale stačil na vybudování letecké základny.


Guinea
MacArthur mezitím pokračoval v ofenzívě na Guineji. Americký 503. paradesantní pěší pluk obsadil na konci září letiště v Nadzabu a australské jednotky poté vyčistily Lae a Salamauu a vyrazily na sever na Huonův poloostrov. Na jeho západním konci se v lednu 1944 vylodila část 32. pěší divize, která se pokusila přehradit cestu ustupujícím Japoncům. Než se ale Spojencům podařilo oblast uzavřít, unikla většina japonských sil k Madangu, zálivu Hansa a Wewaku.


Rabaul
MacArthur a Halsey mezitím shromáždili síly pro útok na Rabaul, avšak Výbor náčelníků štábů došel k závěru, že úder by si vyžádala příliš mnoho obětí, zdrojů a času. Nařídili proto, aby byl Rabaul obklíčen a následně zničen pomocí náletů. Základna pro další postup měla být vytvořena na Admiralitních ostrovech. V polovině prosince 1943 se americké armádní jednotky vylodily na jihozápadním pobřeží ostrova Nová Británie. Poté se ke konci měsíce na severním pobřeží vylodila 1. divize námořní pěchoty. V polovině února 1944 zajistili Novozélanďané leteckou základnu na Zelených ostrovech. Na konci února se pak vylodila 1. jezdecká divize na Admiralitních ostrovech. Námořní pěchota obsadila v polovině března ostrov Emirau i s leteckou základnou. Mezitím jednotky na Nové Británii obsazovaly další a další části ostrova. Velká japonská základna na Rabaulu tak byla izolována. V podobné situaci se nacházela i základna Kavieng na ostrově Nové Irsko.


Postup po středopacifické ose začíná


Úkolová uskupení s novými plavidly
Postup amerických sil v jižním a jihozápadním Pacifiku v roce 1943 závisel primárně na podpoře letadel startujících z pozemních základen, což omezoval délku jednotlivých skoků. Námořnictvo mělo jen omezený počet letadlových lodí, které navíc neměly ideální podmínky v úzkých vodách Nové Guineje a Šalamounových ostrovů. Nicméně od poloviny roku byly do služby zaváděny nové letadlové lodě. Jednalo se o větší a rychlejší lodě třídy Essex a lehké lodě třídy Independence. Kolem těchto plavidel nechal admirál Nimitz sestavovat námořní úkolová uskupení, která byla vždy ad hoc vytvořena podle potřeb dané operace. Základ tvořily letadlové lodě, bitevní lodě, křižníky, torpédoborce, ponorky a k nim byla přidávána další plavidla jako minolovky, zásobovací lodě a další podpůrné stroje. Na širých vodách středního Pacifiku dokázala tato uskupení poskytnout námořní a leteckou podporu při mnohem delších skocích. Pacifická flota přitom byla stále v pohotovosti, aby mohla vyrazit ke střetnutí s hlavní japonskou flotou.


Gilbertovy ostrovy
Postup začal 20. listopadu 1943. Nimitz vyslal z Havaje jednotky námořní pěchoty a armády na Gilbertovy ostrovy, kde měly získat základny, které by poté sloužily jako podpora při skoku na Marshallovy ostrovy. 27. divize se vylodila na ostrově Makin, který po čtyřech dnech tvrdých bojů obsadila. 2. divize námořní pěchoty se současně vylodila na Tarawě, kde narazila na fanatický odpor japonských obránců. Během tří dnů zde Američané utrpěli nemalé ztráty, ale ostrov získali do svých rukou. Na Gilbertových ostrovech prošly testem americká obojživelná doktrína, taktika i vybavení. Zjištěny byly i nedostatky v oblasti námořní dělostřelecké podpory, koordinace letecké podpory a spojení mezi plavidly a silami na plážích. Zde získané zkušenosti byly srovnány s těmi, které Američané nabrali v jihozápadním Pacifiku. Následně došlo k úpravám ve způsobu vedení obojživelného boje, který zůstal bez větších změn až do konce války v Pacifiku. V první fázi měly námořní a letecké síly izolovat cíl a zredukovat jeho obranné prostředky. Následně měl být proveden skutečný či klamný úder proti jinému cíli v blízkém okolí, což mělo zmást nepřítele. Ve chvíli, kdy se k pláži blížily invazní plavidla s naloděnými jednotkami, měla být provedeno intenzivní, finální letecké a námořní bombardování invazních pláží. Pokud to bylo možné, měly vyčleněné menší odřady obsadit přilehlé menší ostrůvky a nich zřídit palebná postavení pro dělostřelectvo, které by pak mohlo poskytnout přímou podporu. Invazní jednotky se měly přibližovat k plážím ve vlnách. Součástí vln měly být čluny odpalující neřízené střely. Za prvními vlnami pěchoty měly následovat plavidla naložená tanky a obojživelnými traktory. Poté se měla vylodit hlavní část pěchoty, taků, dělostřelectva a dalších podpůrných sil. Po zajištění předmostí a vstupu do fáze jeho rozšiřování měl začít rychlý přísun zásob, aby se udrželo tempo postupu.


Marshallovy ostrovy
Japonci na ztrátu Gilbertových ostrovů nezareagovali nijak energicky, a tak se mohl Nimitz na konci ledna 1944 zaměřit na východní a střední část Marshallových ostrovů. Jejich cílem byly ostrovy Majuro a Kwajalein. Síly námořní pěchoty a armády oba ostrovy celkem snadno obsadily, i když Japonci na Kwajaleinu bojovali odhodlaně a v podstatě až do posledního muže. Na ostrově Majuro se dokonce nacházel jen jeden poddůstojník, ačkoliv šlo o celkem důležitý bod. Díky příhodným podmínkám totiž Američané mohli v místní laguně vybudovat velkou předsunutou námořní základnu, jejíž význam zmenšilo až obsazení atolu Ulithi. Rychlý úspěch umožnil urychlit postup a již 17. února provést vylodění na atolu Eniwetoku v západní části Marshallových ostrovů. Atol byl po několika dnech nelehkých bojů obsazen. Den předtím navíc americké námořnictvi podniklo úder letadlovými loděmi na japonskou námořní základnu na atolu Truk. Zdejší japonské síly již ale nebyly tak silné, jak se očekávalo a americká letadla navíc velkou část lodí zničila či poškodila. Bylo tedy rozhodnuto, že invaze na atol, která byla naplánována na červen, není nadále nutná. Nimitz se rozhodl, že v půlce června místo toho provede úder proti Marianám a poté v září zaútočí na západní část Karolín. Tempo operací ve středním Pacifiku tak opět zrychlilo.


Tempo postupu se zrychluje


Úprava plánu dalšího postupu v Pacifiku
I síly pod velením generála MacArthura postupovaly rychleji, než jak předpokládal původní plán. Třeba na Admiralitních ostrovech se vylodily o měsíc dříve. MacArthur navrhnul zrušit operace proti zálivu Hansa a Wewaku na severovýchodním pobřeží Guineje. Místo toho chtěl už v dubnu obsadit města Hollandia a Aitape, která ležela zhruba uprostřed severního pobřeží Guineje. To by bylo zrychlení o dva měsíce. Z Hollandie chtěl pokračovat podél pobřeží na poloostrov Ptačí hlava, z něhož chtěl přeskočit na filipínské Mindanao. Výbor náčelníků s touto změnu souhlasil. MacArthur měl v dubnu provést úder proti požadovaným cílům, navíc dostal k dispozici podporu úkolového uskupení letadlových lodí z Pacifické floty. Následovat měl červnový Nimitzův skok na Mariany a v září obsazení Palau. Nimitz měl mít k dispozici hlavní síly Pacifické floty, zatímco MacArthur si měl vystačit s tím, co měl k dispozici. Až v listopadu měl generál dostat podporu hlavních Pacifické floty při útoku na Mindanao. Náčelníci ve Washingtonu prozatím nechtěli rozhodnout o dalším směřování. MacArthur proto dostal za úkol připravit plán invaze na Luzon a Nimitz plán invaze na Tchaj-wan na počátek roku 1945. Nařízení Výboru spojených náčelníků štábů z 12. března představovalo základ pro pacifické operace na jaře a v létě 1944.


Hollandia a Aitape
22. dubna se MacArthurovy síly vylodily u Hollandie a Aitape. Oba cíle bez zásadních problémů obsadily. Pod ochranou letadel z Hollandie pak Američané v půlce května obsadily ostrov Wakde i s jeho leteckou základnou. Před vyloděním na samotném ostrově nejprve provedli výsadek na pevnině, což jim usnadnilo následné dobytí ostrova. V následujícím období zhruba dvou měsíců došlo na Guineji k pozemním bojům, mimo jiné o sobě daly vědět japonské síly z Wewaku. I přes to se Američané již ke konci května vylodili na ostrově Biak.


Bitva ve Filipínském moři
Vedení v Tokyu chtělo opět převzít iniciativu. Japonské námořnictvo se proto ve filipínských vodách připravovalo na střetnutí s Američany u Marian, jež se očekávalo někdy v červnu. Americká letadla z oblasti Biaku ale narušilo japonské přípravy, neboť je jednak sledovala, jednak na ně útočila. Japonci to vyhodnotili jako nepřijatelné riziko pro pravý bok svých sil a vyslali proto nemalou část sil k ostrovu, aby posíli zdejší jednotky a Američany vypudili. Na základny v dosahu Biaku také přesunuli zhruba polovinu leteckých sil z Marian, Karolín a Palau. Po dvou částečně úspěšných pokusech o posílení Biaku se Japonci pokusili o třetí, tentokrát s relativně velkým námořním uskupením, které mělo vyřídit americké námořní síly u ostrova. Na cestě k němu se Japonci dozvěděli o přítomnosti americké Pacifické floty u Marian. Japonci se otočili zpět a snažili se zformovat. Oproti původnímu plánu přišli o moment překvapení, výpravou části sil k Biaku ztratili čas a ze stejného důvodu se připravili o podporu velké části leteckých sil. Není proto překvapivé, že Američané Japoncům uštědřili v námořní bitvě ve Filipínském moři drtivou porážku. Tento úspěch amerických sil byla usnadněn činností MacArthurových sil na Biaku. Naopak tato výhra výrazně usnadnila dokončení bojů o Biak a též invazi na Mariánské ostrovy.


Obsazení Marian - Saipan, Guam a Tinian
Nimitzovy jednotky se v polovině června vylodily na Saipanu, o nějž pak svedly tříměsíční krvavou bitvu. Ještě než byl Saipan v jejich rukou, vylodily se na Guamu a na Tinianu. Na těchto ostrovech začali Američané budovat letecké základny, z nichž od listopadu létaly bombardéry B-29 na mise proti japonským mateřským ostrovům.


Biak a Noemfoor
Tuhý japonský odpor na Biaku zpomalil obsazení nejlepších letištních ploch na ostrově. Na počátku července tedy americké síly úspěšně provedly kombinovaný paradesantně-obojživelný výsadek na sousedním ostrově Noemfoor, na němž se nacházela tři letiště.


Sansapor a Morotai
Na konci července se 6. pěší divize vylodila u Sansaporu na severním pobřeží poloostrova Ptačí hlava a v polovině září 31. pěší divize obsadila ostrov Morotai, který leží mezi Guineou a ostrovem Mindanao. Cesta na Filipíny z jihovýchodu byla volná.


Karolíny - Peleliu a Ulithi
Ve stejnou dobu se Nimitzovy síly dostaly k Palau. 1. divize námořní pěchoty se vylodila na ostrově Peleliu a 81. pěší divize na ostrově Ngaur. Jeden pluk této divize poté obsadil atol Ulithi, v němž námořnictvo zřídilo důležité předsunuté kotviště. Obsazení strategických bodů na Marianách a Karolínách otevřelo cestu na Filipíny od východu. O některé palauské ostrovy se sice ještě bojovalo až do listopadu, avšak další zrychlení tempa postupu v Pacifiku znamenalo, že tyto ostrovy nehrálo tak významnou roli, jak předpokládal původní plán.


Filipíny


Rozhodování o dalším postupu - Luzon nebo Tchaj-wan
Postupem po dvou osách se americké jednotky v září 1944 příblížily na práh svého strategického cíle - trojúhelníků mezi Luzonem, Tchaj-wanem a čínským pobřežím. Nyní bylo nutné rozhodnout o tom, co bude hlavním cílem v uvedené oblasti. Již od léta bylo toto téma předmět vzrušených debat. MacArthur horoval pro postup přes Filipíny na Luzon, čímž by se přetly japonské komunikační linie na jih, zřídily základny pro bombardování Japonska a jeho následnou invazi. USA by také naplnily svůj závazek vůči filipínskému lidu. Admirál King energicky zastával názor, že nejlepší cestou ke zkrácení války v Pacifiku je úder z Marian a Palau proti Tchaj-wanu. Poté počítal s vyloděním na čínském pobřeží, jeý by předchzelo vylodění na japonských mateřských ostrovech. V jeho plánu figurovaly i Filipíny, avšak King počítal jen s obsazením vybraných bodů v jižní a střední části soustroví, kde měly být vybudovány letecké základny pro podporu dalšího postupu. Tchaj-wan nabízel lepší strategickou polohu pro další postup a japonské komunikační linie by odřízl lépe než Luzon. Ale měl i nevýhody. Jeho dobytí by si vyžádalo více sil, kterých ale neměl Nimitz dostatek. Navíc by Japonci z Luzonu mohli ohrožovat spojenecké komunikační linie k invazním silám. Svou roli při konečném rozhodnutí sehrál i význam vybojování předmostí na čínském břehu. Situace v Číně nebyla ani zdaleka optimální a Mariany poskytly letecké základny, z nichž to bylo nad Tokio zhruba stejně daleko jako z Tchaj-wanu. Invaze na Filipíny i na Tchaj-wan by vyžadovala spolupráci sil z obou dosavadních pacifických os postupu. Přesunout Nimitzovy vysoce mobilní úkolová uskupení bylo mnohem jednodušší než provést stejnou operace s MacArthurovými jednotkami. MacArthurův plán počítal s menším vyloděním na jižní části Mindanao v listopadu 1944, vybudováním leteckých základen a s náledným větším vyloděním na Leyte ve východní části středních Filipín ve druhé polovině prosince. Poté měly americké síly v únoru 1945 provést rozsáhlé vylodění v Lingayenském zálivu. Nimitz plánoval provést invazi ostrova Yap v Karolínách v říjnu 1944 a pak provést invazi na Tchaj-wan ve chvíli, kdy budou k dispozici síly Pacifické floty, které budou potřeba při operacích v jižní a střední části Filipín. Luzon a Tchaj-wan tedy nešlo obsazovat současně, neboť pro obě operace bylo potřeba sil Pacifické floty. Rozhodnutí bylo učiněno na základě dalších poznatků. V polovině září podnikla Halseyho úkolová uskupení letadlových lodí, která podporovala invaze na Morotai a Palau, též údery proti cílům na jižních a středních Filipínách. Narazily zde na překvapivě slabé japonské letecké síly. Ani aktivita pozemních a námořních sil nebyla moc velká. MacArthur a Nimitz tedy Výboru spojených náčelníků štábů navrhli, aby provést invazi rovnou na Leyte, a obejít tak Mindanao. Nimitz souhlasil, že MacArthurovi přenechá jeden sbor o třech divizích, který zrovna vyrazil z Havaje a měl být použit proti Yapu. Washington návrh schválil. MacArthurovi to otevřelo cestu na Luzon. Argumentoval, že bude schopen provést invazi na Luzon v již prosinci 1944, zatímco plánovači vylodění na Tchaj-wanu počítali s únorem následujícího roku, a to byl navíc ten optimističtější odhad. Nimitzovi bylo nyní jasné, že Luzon vyhraje. Navrhl proto, aby se jeho síly byly stočeny proti Boninovým ostrovům. Na Iwodžimě se chtěl vylodit v lednu 1945 a na Okinawě pak v březnu téhož roku. Na počátku října se tedy admirál King smířil s Luzonem. Velení ve Washingtonu pak nařídilo MacArthurovi provést invazi na Luzon v prosinci 1944 a Nimitzovi provést invazi na Boninovy osrtovy na počátku roku 1945. Čína zcela vypadla z plánů na postup v Pacifiku. Další postup počítal s námořní blokádou a bombardováním Japonska z Marian, Filipín a Boninových ostrovů s následnou invazí mateřských ostrovů.


Leyte
Invaze na Leyte začala 17. října výsadky 6. praporu rangers na ostrovy v Leytském zálivu. Námořnictvo současně provádělo odminovací operace. Hlavní úder na následoval 20. října 1944. Na severovýchodním pobřeží ostrova se současně vylodily čtyři armádní divize. Na obojživelnou fázi včetně námořní dělostřelecké podpory a podpory letadel z doprovodných letadlových lodí dohlížel viceadmirál Kinkaid, jenž velel námořním silám Velitelství jihozápadopacifické oblasti. Pozemním silám velel velitel 6. armády generálplukovník Krueger. Armádní letectvo řídil generálplukovík Kenney. Teoreticky byl jednotným velitelem operace generál MacArthur, ale mělo to jedno podstatnou výjimku. Třetí flota admirála Halseyho s Úkolovým uskupením rychlých letadlových lodí viceadmirála McCaina, která MacArthurovým silám poskytovala strategickou podporu, spadala i nadále pod admirála Nimitze. Halsey byl velitel ochotný jít do rizika, měl dosti autonomní postavení a navíc disponoval rozkazem, že jeho prioritním úkolem je likvidace japonské floty. Podporu invazních sil mohl dle vlastního uvážení upozadit. Tato nejednotnost velení se během vstupu do Filipín také projevila.


Bitva v Leytském zálivu
Japonci původně předpokládali, že se budou bránit hlavně na Luzon, ale americká invaze na Leyte je donutilo tento záměr přehodnotit, neboť obsazení tohoto ostrova by znamenalo ohrožení pro celé Filipíny. Začali tedy posílat na Leyte posily, přisunuli na Filipíny další letadla, která měla útočit na americká plavidla a vyslali své zbývající námořní síly do Leytského zálivu, aby zničily Kinkaidovy invazní síly. Vylodění na Leyte tak doprovodial velká letecká a námořní bitva v Leytském zálivu. Halsey o vlastní vůli stočil své letadlové lodě na sever, aby zachytil japonská plavidla, čímž se znatelně zmenšila ochrana invazních sil. Kinkaidovy postarší bitevní a letadlové lodě tak musely samy odrazit další část japonských námořních sil. Jejich hrdinná obrana zajistila bezpečnost jednotek v invazní oblasti. Chybělo ale málo a nedodržení principu jednoty velení mohlo skončit katastrofou. Ostatně Halsey se za své rozhodnutí dočkal jak velké chvály, tak tvrdé kritiky. Každopádně japonské námořnictvo bylo zdecimováno a v dalších bojích již nehrálo podstatnější roli.


Pozemní operace na Leyte
Pozemní jednotky mezitím postupovaly vpřed. Jejich postup ale zpomalovalo špatné počasí, jež zpomalovalo zásobování, zpožďovalo výstavba letišť, omezovalo leteckou podporu a umožňovalo Japoncům přisouvat posily. Američané na to zareagovali obojživelnou obkličovací operací, když vylodily 77. pěší divizi na západním pobřeží ostrova Leyte. Ke konci prosince již 6. armáda obsadila hlavní části ostrova, na nichž mohla začít výstavba letišť a skladů. Jednotky Eichelbergerovy 8. armády čistily pohoří na severozápadní části ostrova až do jara.


Invaze na Luzon
Zatímco boje o Leyte ještě pokračovaly, vylodili se Američané na Luzonu. Nestihli to sice podle plánu, ale zpoždění neměli velké. Prvním krokem bylo obsazení letecké základny na ostrově Mindoro. Dva pěší pluky to v polovině prosince celkem snadno zvládly. 9. ledna začala vlastní invaze Luzonu. Čtyři armádní divize se toho dne vylodily v Lingayenském zálivu. Japonské námořnictvo se zde zmohlo jen na útoky kamikaze. Během tří dní měli Američané na pevnině pět divizí, samostatný pluk, dvě dělostřelecké skupiny, obrněnou skupinu i týlové jednotky a začali s postupem na jih přes planiny Luzonu k Manile. Japonský armádní velitel na Filipínách generál Jamašita nehodlal bránit planiny a Manilu. Místo toho přesunul hlavní část svých jednotek do obranných postavení v horských oblastech. Síly námořnictva jeho plán ignorovaly a rozhodly se bránit Manilu a přilehlý přístav. Když sem americké jednotky 3. února dorazily, vypukly tvrdé boje dům od domu. Američané se mezitím v polovině února vylodili na jihu poloostrova Bataan. Následujícího dne podnikly paradesantně-obojživelný úder na ostrov Corregidor. Postupně byly vyčištěny další ostrovy a části pobřeží. V polovině března 1945 už mohly do Manilského zálivu vplouvat spojenecká plavidla, nicméně plné zprovoznění přístavu se ještě vyžádalo mnoho úsilí. Zesílená 38. pěší divize se vylodila v Subickém zálivu a přetla Bataan. 11. výsadková divize podnikla obojživelné a paradesantní výsadky v jižních částech ostrova. 158. pěší pluk se vylodila na jihovýchodě Luzonu, aby zajistil Bicolský poloostrov. Na vyčištění luzonských horských opevněných prostorů musel MacArthur nasadit deset divizí a několik dalších pěších pluků. Američanům pomáhala se stavebními a zásobovacími činnosti nemalá část Filipínců. Na konci června 1945 na Luzonu až na výjimky ustal japonský organizovaný odpor. Tyto prostory se ale držely až do konce války.


Jižní Filipíny
Zatímco 6. armáda vedla boje na Luzonu, osvobozovala 8. armáda jižní Filipíny. 28. února se jeden pluk 41. pěší divize vylodil na ostrově Palawan. Ženisté zde vybudovali leteckou základnu, která měla přehradit japonské komunikační linie na jih a podpořit postup na jižních Filipínách a ve Východní Indii. 10. března se další pluk divize vylodila u města Zamboanga na Mindanau. Krátce poté začaly armádní jednotky s postupem na Borneo přes Suluské ostrovy. Další jednotky 8. armády podnikly v rychlém sledu vylodění na filipínských ostrovech Panay, Cebu, Negros, Bohol, ve střední a severní části ostrova Mindanao a nakonec v jeho jižní části v zálivu Sarangani. Organizovaný odpor zde Japonci ukončili ke konci května, ačkoliv dočišťování pokračovalo až do konce války.


Borneo
1. května se australská brigáda vylodila za podpory letadel z ostrova Morotai a z jižních Filipín na ostrově Tarakan u Bornea. 10. června se jedna australská divize vylodila v Brunejském zálivu. Druhá pak 1. července podnikla výsadek u Balikpapanu.



Iwodžima a Okinawa
Jelikož došlo k opoždění vylodění na Luzonu, zdržel se i výsadek na Iwodžimu, neboť obě osy musely využít služeb stejných plavidel a palubních letadel. K vylodění na Iwodžimu tedy došlo až 19. února 1945, kdy se na ostrově vylodily 4. a 5. divize námořní pěchoty. 3. divize námořní pěchoty se zapojila krátce poté. Japonci kladli fanatický odpor a mariňákům trvalo měsíc, než Iwodžimu obsadili. Na konci března už z ostrova operovala stíhací letadla. Ženisté také započali výstavbu přistávaích drah pro bombardovací letadla a další základny pro stíhače. Invaze na souostroví Rjúkjú začala 26. března. Toho dne se 77. pěší divize vylodila na ostrovech Kerama západně od Okinawy. Tím si Američané zajistili předsunutou námořní základnu. Pak se 1. dubna na Okinawě vylodily 2. a 6. divize námořnictva spolu s armádní 7. a 96. pěší divizí. V druhém sledu byly nasazeny dvě další armádní divize a jeden pluk námořní pěchoty. 16. dubna následoval výsadek 77. divize na Iedžimě. 26. června Američané ještě podnikli vylodění na ostrově Kume. Japonci na Okinawě nebránili prostor pláží. Namsto toho se ukryli v jeskyních a tunelech v kopcích. Zuřivě pak bránili každý obranné postavení a kladli organizovaný odpor až do druhé poloviny června. Pěšákům velmi pomohla podpůrná palba z námořních děl a podpora letadel armády, námořnictva a námořní pěchoty. Obsazení pozic na souostroví Rjúkjú Spojencům poskytlo námořní a letecké základny nedaleko od japonských mateřských ostrovů. Na začátku května začali američní stíhači z Okinawy provádět údery na cíle v Japonsku. Zanedlouho se k nim přidaly i bombardéry. Americká plavidla získala výhodně situované základny pro narušení komunikačních linií a výpady proti pobřeží.



Japonská kapitulace


Přípravy na invazi
V červnu a červenci prováděla palubní letadla a letadla ze základen na Mariánách, Iwodžime a Okinawě každodenní nálety nad Japonsko. V červenci ostřelovala hladinová plavidla americké Pacifické floty japonské východní pobřeží. K nim se přidala i plavidla britské Pacifické floty. Hladinová plavidla, ponorky a letadla pročesávala Pacifik a prakticky zlikvidovala japonské komunikační linie. Japonsku se tedy nedostávalo příliš mnoha zásob ani z oblastí, které mělo ještě pod kontrolou. Po kapitulaci Německa začaly USA s přesunem mužstva a materiálu z Evropy do Pacifiku. Cíle bylo připravit se na invazi Japonska k 1. listopadu 1945. Plány na její provedení zpracovávali MacArthur a Nimitz. MacArthur byl nyní velitelem všech armádních sil v Pacifiku a Nimitz zastával stejnou funkci ve vztahu k silám námořním.


Politická situace
V polovině léta 1945 byla prozíravějším japonským činitelům jasné, že už není o co bojovat a konec války se neodvartně blíží. V červnu došlo k pokusu o jednání o míru prostřednictvím Sovětského svau, se kterým mělo Japonsko uzavřený pakt o neútočení. Jenže už v Teheránu Stalin Američanům a Britům přislíbil, že SSSR vstoupí do války proti Japonsku. V Jaltě došlo k dohodě, že se tak stane tři měsíce po kapitulaci Německa. V Postupimi Sovětský svaz svůj závazek potvrdil. Postupimská deklarace vyzvala Japonsko k okamžité kapitulaci. Americký prezident se v té době rozhodl, že nařídí použití jaderných zbraní, pokud Japonci neukončí odpor. Nálada v Japonsku se sice měnila, ale podmínky Postupimské deklarace Japonci včas nepřijali. A tak se stalo, že 6. srpna svrhl americký bombardér B-29 ze základny na Mariánách atomovou bombu na Hirošimu. 9. srpna následoval shoz jaderné bomby na Nagasaki. Ve stejný den Sovětský svaz vstoupil do Mandžuska. Následujícího dne požádalo Japonsko o mír. Kapitulace byla podepsána 2. září v Tokijském zálivu na palubě bitevní lodi USS Missouri. Druhá světová válka skončila.
URL : https://www.valka.cz/Ramcovy-clanek-t192565#555078Verze : 40
MOD
Diskuse

Geografické dělení




Rozdělení na dva či tři základní celky
Geograficky lze rozdělit druhou světovou válku různě. Vždy bude záležet na tom, ve které geografické lokaci se pozorovatel nachází, zda nahlíží pohledem spíše geografickým či spíše pohledem operačním a na tom, jak moc chce jít do hloubky. Lze se tedy setkat s různými pohledy a věc navíc komplikuje to, že různé celky je možno vertikálně dělit do různého množství celků a podcelků. Roli hraje i subjektivní pohled autorů publikací. Běžně se ovšem děje druhé světové války dělí na dvě základní části - evropskou (válka proti Německu a jeho spojencům) a pacifickou část (válka proti Japonsku). Pacifická část je někdy nazývána jako asijsko-pacifická část, často dochází rovnou k rozdělení na dva samostatné geografické celky. Tak vznikají tři základní celky: Pacifik, Asie, Evropa. My se zde budeme držet tohoto rozdělení n atři základní celky, které pak ještě budeme dělit na jednotlivá válčiště. Vodítkem pro rozdělení tří základních celků na jednotlivá válčiště a jejich následné geografické vymezení nám bude kombinace těchto faktorů: existující úzus v pramenech primární a sekundární povahy, charakter operací v jednotlivých podcelcích, existence spojeneckého velitele pro dané území, praktičnost pro další použití na tomto foru.


Dělení pacifického celku
Pacifický celek se dělí na tři válčiště: Pacifickou oceánskou oblast (zahnruje především většinu ostrovů v severním, středním a jižním Pacifiku), Jihozápadopacifickou oblast (zahnruje především Austrálii, Guineu, Nizozemskou východní Indii a Filipíny) a Jihovýchodopacifickou oblast (relativně úzký pás jižního Pacifiku západně od střední a jižní Ameriky).


Dělení asijského celku
Asijský celek se dělí na dvě válčiště: Dálněvýchodní válčiště (zahrnuje především Čínu, Mongolsko, dálněvýchodní oblast Sovětského svazu a Koreu) a Jihovýchodoasijské válčiště (zahrnuje Britskou Indii, Barmu, Thajsko, Francouzskou Indočínu, Britskou Malajsii, Singapur, Cejlon a část Nizozemské východní Indie).


Dělení evropského celku
Nejvíce je rozvětvena evropská část. Ta se vesměs dále rozděluje na samotnou Evropu (respektive její většinu), Středomoří a Blízký východ. K evropskému celku je připočítávána i oblast Atlantiku. Ke Středomoří je počítána i západní část severní Afriky, zatímco východní část severní Afriky a východní část centrální Afriky a Afrického rohu je zahrnována k Blízkému východu. Samotná Evropa je celkem značně fragmentována. Rozdělujeme ji na západoevropské válčiště (zahrnuje Norsko, Dánsko, Velkou Británii, Benelux a Francii, případně část Německa západní od řeky Rýn), středoevropské válčiště (zahrnuje oblast vymezenou německou hranicí s Dánskem, německou hranicí s Nizozemskem, řekou Rýn, hranicí Rakouska s Lichtenštejskem, Itálií a Slovinskem, maďarskou hranicí se Slovinskem a Srbskem, rumunskou hranicí se Srbskem, Karpatským obloukem, řekou San, řekou Visla, linií Varšava-Kaliningrad a polskou částí Baltu) a východoevropské válčiště (zahrnuje evropskou část Sovětského svazu, Finsko, Pobaltí, východní a jižní část Rumunska, Bulharsko a přilehlé části Baltu a Černého moře).




Tabulka


VálčištěGeografické vymezeníSpojenecké velitelstvíSpojenecký velitelPoznámky
PACIFICKÝ CELEK
Pacifické oceánské válčištěVelitelství Pacifické oceánské oblasti (POA)Nimitz
Jihozápadopacifické válčištěVelitelství jihozápadopacifické oblasti (SWPA)MacArthur
Jihovýchodopacifické válčištěVelitelství jihovýchodopacifické oblasti (SEPA)Bidwell
ASIJSKÝ CELEK
Dálnovýchodní válčištěČína, Korea, Mongolsko, dálněvýchodní část RuskaČankajšek
Jihovýchodoasijské válčištěJihovýchodoasijské velitelství (SEAC)Mountbatten
EVROPSKÝ CELEK
Západoevropské válčištěVrchní velitelství spojeneckých expedičních sil (SHAEF)Eisenhower
Východoevropské válčištěHlavní stan nejvyššího velení (Stavka)Stalin
Středoevropské válčištěSHAEF + StavkaEisenhower + Stalin
Středomořské válčištěVelitelství spojeneckých sil (AFHQ)Eisenhower -> Wilson
Blízkovýchodní válčištěBlízkovýchodní velitelstvíAuchinleck
Atlantické válčištěAtlantická flotaIngersoll
















..........












Na počátku roku 1942 se Britové s Američany domluvili na rozdělení strategické odpovědnosti. Spojené státy převzaly primární odpovědnost za pacifickou oblast a Velká Británie za oblast Blízkého východu a indickooceánskou oblast. Oblast Evropy, Středozemí a Atlantiku byla označena za oblast kombinované odpovědnosti obou západních spojeneckých mocností. Čína byla definována jako samostatné válčiště v čele s Čankajšekm, avšak s americké sféře odpovědnosti.
URL : https://www.valka.cz/Ramcovy-clanek-t192565#555230Verze : 29
MOD
.
URL : https://www.valka.cz/Ramcovy-clanek-t192565#555232Verze : 1
MOD
Rozpracováno - úkol / Under Construction - task
URL : https://www.valka.cz/Ramcovy-clanek-t192565#598324Verze : 0
MOD