Nedvěd, Vladimír

     
Příjmení:
Surname:
Nedvěd Nedvěd
Jméno:
Given Name:
Vladimír Vladimír
Jméno v originále:
Original Name:
Vladimír Nedvěd
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
generálporučík v. v. Lieutenant General (Ret.)
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
- -
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
- -
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
27.03.1917 Brno /
27.03.1917 Brno /
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
31.10.2012 Sunshine Coast
31.10.2012 Sunshine Coast
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
velitel 311. (československé) perutě RAF Commander of the No. 311 Squadron RAF
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
držitel vyznamenání MBE
držitel vyznamenání DFC
Holder of the MBE and DFC
Související články:
Related Articles:

Zdroje:
Sources:
forum.valka.cz
zpravy.idnes.cz
Láník, Jaroslav a kolektiv: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Ministerstvo obrany ČR-AVIS, Praha 2005, ISBN 80-7278-233-9
URL : https://www.valka.cz/Nedved-Vladimir-t11218#463355 Verze : 0
     
Příjmení:
Surname:
Nedvěd Nedvěd
Jméno:
Given Name:
Vladimír Vladimír
Jméno v originále:
Original Name:
Vladimír Nedvěd
Všeobecné vzdělání:
General Education:
DD.MM.RRRR-DD.06.1936 státní reálné gymnásium v Kyjově
DD.MM.RRRR-DD.06.1936
Vojenské vzdělání:
Military Education:
DD.MM.1937-14.08.1938 Vojenská akademie, Hranice
30.06.1941-24.06.1942 pilotní výcvik
01.10.1946-DD.MM.RRRR Vysoká škola vojenská
DD.MM.1937-14.18.1938 Military Academy, Hranice
30.06.1941-24.06.1942
01.10.1946-DD.MM.RRRR
Důstojnické hodnosti:
Officer Ranks:
14.08.1938 poručík
DD.MM.RRRR nadporučík
DD.MM.RRRR kapitán
DD.MM.RRRR štábní kapitán
01.08.1945 major
01.10.1946 podplukovník
25.08.1948 odňata hodnost
11.09.1991 generálmajor v. v.
DD.MM.2005 generálporučík v. v.
14.08.1938 Lieutenant
DD.MM.RRRR 1st Lieutenant
DD.MM.RRRR Captain
DD.MM.RRRR Staff Captain
01.08.1945 Major
01.10.1946 Lieutenant Colonel
25.08.1948
11.09.1991 Major General (ret.)
DD.MM.2005 Lieutenant general (ret.)
Průběh vojenské služby:
Military Career:
DD.MM.1938-DD.MM.1939 Letka 61
14.01.1940-DD.06.1940 letecká skupina, Adge
29.07.1940-30.06.1941 311. peruť RAF
24.06.1942-03.02.1944 311. peruť RAF
03.02.1944-17.03.1944 Inspektorát československého letectva
17.03.1944-02.09.1944 stáž u Air Command South-East Asia
02.09.1944-16.10.1944 Inspektorát československého letectva
16.10.1944-DD.08.1945 110. křídlo RAF - styčný důstojník
31.08.1945-13.09.1945 Letecká dopravní skupina
13.09.1945-DD.MM.1948 Letecká vojenská akademie - profesor taktiky
DD.MM.1948-31.10.1958 služba v Royal Air Force
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.1938-DD.MM.1939 Letka 61
14.01.1940-DD.06.1940 Air Group, Adge
29.07.1940-30.06.1941 311. peruť RAF
24.06.1942-03.02.1944 No. 311 Squadron RAF (Czechoslovak)
03.02.1944-17.03.1944 Inspektorát československého letectva
17.03.1944-02.09.1944 stáž u Air Command South-East Asia
02.09.1944-16.10.1944 Czechoslovak Inspectorate General
16.10.1944-DD.08.1945 No. 110 Wing RAF - liaison officer
31.08.1945-13.09.1945 Air Transport Group
13.09.1945-DD.MM.1948 Air Military Academy
DD.MM.1948-31.10.1958 Royal Air Force
Vyznamenání:
Awards:
Poznámka:
Note:
RAF No. 82624
hodnost RAF - Wing Commander
-
Zdroje:
Sources:
forum.valka.cz
Rajlich, Jiří: Na nebi hrdého Albionu, 5. část, Svět křídel, Praha 2003, ISBN 80-86808-01-7
Láník, Jaroslav a kolektiv: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Ministerstvo obrany ČR-AVIS, Praha 2005, ISBN 80-7278-233-9
URL : https://www.valka.cz/Nedved-Vladimir-t11218#463356 Verze : 0
Wing Commander, generálporučík v.v. Vladimír Nedvěd


Nějakým šťastným řízením osudu se mi dostala do ruky ukázka z připravované knihy o gen. Nedvědovi. Musel jsem si to sice přeložit z angličtiny, ale stálo to za to...

Profil
Vladimír Nedvěd byl přijat do československého letectva v říjnu 1936 a prodělal kurz leteckého navigátora. Absolvoval Vojenskou vysokou školu, odkud byl v roce 1938 vyřazen v hodnosti poručíka letectva. Po obsazení Československa německými vojsky opustil 9. prosince 1939 nepřítelem okupovanou vlast. Bez cestovních dokladů se dostal přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do Libanonu, odtud pak v lednu 1940 na palubě francouzské lodi do Marseilles. Do řad svobodného československého letectva se opět zařadil v československém táboře Agde na jihu Francie.

Francie kapitulovala v červnu 1940 a Vladimír byl spolu s dalšími československými letci a vojáky evakuován lodí do Anglie. Zde byl zařazen do RAF VR (Volunteer Reserve) v hodnosti Pilot Officer. Svůj první bojový let prodělal 9. prosince 1940 na letounu 311. bombardovací perutě, jako navigátor v posádce F/Lt. Charlese P. Pickarda (později G/Cpt. Pickard D.S.O.,D.F.C.). Cílem bylo francouzské město Lille. Při druhé bojové misi, 16. prosince 1940, jejímž cílem se měl stát Mannheim hluboko na území Německa, došlo při startu k havárii jeho letounu. Stroj nesl plné nádrže paliva a pět vysoce výbušných 500librových bomb. V pekle, které se rozpoutalo po vznícení vytékajícího paliva začaly bomby explodovat.

Vladimír, sám nezraněn, nedbal na ohrožení vlastního života a pokusil se zachránit z hořících trosek zraněného druhého pilota, Sgt. Josefa Pavelku a zadního střelce P/O Jaromíra Toula. Za tento statečný čin byl navržen A/V/M Johnem Baldwinem na vyznamenání a 29. května 1941 převzal z rukou krále Jiřího VI. vyznamenání M.B.E. (Member of the British Empire) za vynikající službu pro britskou říši.

Po odlétání 25 bombardovacích misí nad Německo a okupovaná území prodělal předepsaný odpočinek a na vlastní žádost nastoupil do pilotního kurzu. V červnu 1942 se již jako pilot vrátil zpět k 311. peruti. Na jaře 1942 měl opět možnost potřást si rukou s králem Jiřím VI. a pohovořit s královnou Elizabeth při jejich návštěvě na základně. V březnu pohovořil k lidu Československa v pořadu rozhlasové stanice BBC o boji proti nacistům za osvobození rodné vlasti.

311. peruť byla v roce 1942 převedena pod Coastal Command, a tak se Vladimír mohl zúčastnit bitvy o Atlantik, nejdelší a jedné z nejdůležitějších bitev druhé světové války. Nejprve na Wellingtonu, později na těžkém čtyřmotorovém Liberatoru B-24 vyhledával a napadal útočící nepřátelská plavidla a ponorky ve východním Atlantiku. 1. listopadu 1942 byl povýšen do hodnosti Squadron Leader a převzal velení letky "A" 311. perutě.

22. srpna 1943, ve věku 26 let, převzal v hodnosti Wing Commandera velení celé perutě. 15. září 1943 převzal z rukou vrchního velitele Coastal Command Sira Johna Slessora K.C.B. králem udělený Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross - D.F.C.). Spolu s ním obdržel také Československý válečný kříž 1939 se třemi stužkami a Medaili za chrabrost, vše za vynikající výsledky a nezměrné úsilí v boji s nepřítelem.

V dubnu 1944 byl převelen do východní Indie jako štábní důstojník Spojeneckého velitelství 3. taktického letectva a XIV. armády. Zde absolvoval deset podpůrných misí za japonské linie, s úkolem zásobovat Japonci obklíčený XXX. armádní sbor v oblasti Imphal-Kohima, vše jako pilot britských transportních letounů, za což obdržel vyznamenání Burma Star. V říjnu 1944 se navrátil zpět na Britské ostrovy a byl převelen na velitelství 110. křídla Transport Command v Croydonu.

30. ledna 1945 se v Londýně oženil s Luisou, baronetou de Prazak. V srpnu 1945 byl repatriován do Československa. V dubnu 1946 reprezentoval Československo na Mezinárodní konferenci letecké navigace (I.A.T.A.) v Paříži. V únoru 1948 převzali v Československu moc komunisté. 6. června Vladimír, jeho žena Luisa a patnáctiměsíční syn George emigrovali z komunistického "ráje" na palubě "uneseného" letounu Československých aerolinií a přistáli v Mnichově na letecké základně USAAF. V důsledku toho, byl československou vládou zbaven všech vyznamenání a degradován z plukovníka na vojína. 1. října 1948 vstoupil znovu do služeb RAF a v roce 1949 přijal britské občanství.

V roce 1950 byl převelen jako pilot transportního letounu do Egypta na Velitelství středně-východního letectva (MEAF). V roce 1952 se stal velícím důstojníkem 78. transportní perutě RAF v Egyptě, v oblasti Suezu. O rok později se vrátil do Anglie a absolvoval přeškolovací kurs na dvoumotorový proudový letoun Gloster Meteor. V letech 1954 - 1958 pracoval ve výběrové komisi Ministerstva letectví, zabývající se součinností s pozemními jednotkami. NA vlastní žádost byl 31. října 1958 uvolněn z RAF a přestěhoval se se svojí rodinou (manželkou Luisou a syny Georgem, Michaelem a Peterem) do Austrálie. Všichni získali australské občanství.

V roce 1991 byl očištěn od všech komunistických obvinění, rehabilitován a prezidentem Václavem Havlem povýšen na generálmajora letectva v záloze. V den státního svátku České republiky, 28. října 1996, byl vyznamenán nejvyšším státním vyznamenáním, Řádem bílého lva, za vynikající služby ve velení a v boji za svobodu. Též obdržel Řád Tomáše Garigue Masaryka. Je ženatý již téměř 59 let, přes dvacet let je kazatelem metodistické církve. Žije šťastně v Buderimu na Queenslandu...

Pod boží ochranou
V letech mého dospívání, vedla mě má drahá matka svým tichým příkladem k víře, že Bůh je mým ochráncem a pánem mého života. V létě o prázdninách jsem jezdil na dětské církevní tábory. Každé ráno po snídani jsme si četli v Bibli a diskutovali o tom, co obsahuje. Až jsem časem pochopil, co to znamená stát se křesťanem. Jednou večer, když jsem před stanem odříkával svoji modlitbu, pohlédl jsem vzhůru na noční oblohu a spatřil jasný paprsek světla směřující od vrcholků stromů ke mě. V duchu jsem věděl, že Bůh vyslyšel moji modlitbu a já ucítil jeho přítomnost. Tehdy mi bylo sedmnáct. Tento krásný a uklidňující zážitek mi zůstal po celý život. Víra mě velmi posilovala a pomáhala mi na mé neuvěřitelné cestě plné těžkých a nebezpečných situací v době druhé světové války, stejně jako v době míru...

Když Hitlerovo nacistické Německo obsadilo Československo, můj domov, řekl jsem mé drahé matce sbohem a započal dlouhou a složitou cestu, pěšky i vlakem napříč mnoha státy Evropy, až jsem se konečně v červnu 1940 ocitl s mnoha dalšími krajany na půdě Anglie. Byli jsme připraveni vstoupit do Královského letectva. Byl jsem vyškolen jako navigátor a zařazen k 311. bombardovací peruti RAF. Bylo mým dobrým zvykem před každým bojovým letem číst v Bibli. Pevně jsem v tato slova věřil a věděl, že můj osud je v rukou všemohoucího Boha. Všechny starosti a obavy byly rázem pryč a já se mohl soustředit na svoji práci navigátora.

16. prosince 1940 naše posádka startovala s úkolem bombardovat průmyslový cíl v Mannheimu, hluboko v srdci Německa. Náš bombardér Wellington byl plně naložen palivem a pěti pětisetlibrovými vysoce výbušnými bombami. Krátce po večerním startu náš letoun havaroval a levý motor začal hořet. Podařilo se mi letadlo urychleně opustit. Pod pravým motorem jsem nalezl na zemi ležícího těžce zraněného druhého pilota Pavelku. Opatrně a jemně jsem ho odtáhl do malého příkopu asi 50 yardů od nás a pohodlně ho do něj položil. Poté jsem se vrátil do hořícího stroje, abych pomohl zadnímu střelci Toulovi.

Největší strach má letec z toho, že zůstane uvězněn v havarovaném letadle a uhoří zaživa. Zoufale jsem se snažil zachránit Toula před touto strašlivě bolestivou smrtí. Když jsem otevřel dvířka jeho střelecké věže, nalezl jsem ho v bezvědomí. Silně jsem s ním zatřásl a když se probral, tiše jsem mu řekl: "Jardo, rychle ven, letadlo hoří!" Neodpověděl. Obrovské plameny se blížily k ocasu letadla, kde jsme byli. Pár metrů od nás explodovala vysokým žárem první pětisetlibrovka, brzy po ní druhá. Zadní střelec Jarda Toul mi povídá: "Vláďo, prosím, nenech mě v tom." "Zůstanu s Tebou", byla moje odpověď. Díky obrovskému žáru začala vybuchovat munice v přední střelecké věži. Teprve nyní jsem zjistil, že Toulovy nohy jsou uvězněné pod jeho sedačkou a neexistuje způsob, jak bych je mohl vyprostit a jeho z věže vytáhnout. Toul si uvědomil svoji zoufalou a bezvýchodnou situaci a obrátil se na mě: "V kombinéze mám pistoli, vyndej jí a zastřel mě!" Kousek od nás explodovala další bomba. Co mám dělat? Mám zastřelit kamaráda, kterého se snažím zachránit?! Nebylo času na rozmýšlení. Když explodovala poslední a nejbližší bomba, silná tlaková vlna mě odfoukla jako peříčko o několik metrů dál. Stále nezraněného, snad z boží milosti. Tato poslední exploze ukončila Toulovo trápení, zemřel okamžitě, stejně jako náš pilot-kapitán Křivda a přední střelec Janoušek, ti zemřeli již při nárazu letounu na zem. Položili své mladé životy na oltář svobody...

21. dubna 1942, již jako pilot bombardéru, letěl jsem s Wellingtonem Mk.III s dvěma výkonnými motory Hercules, na operační misi v rámci Pobřežního velitelství RAF. Nikdo nám neřekl, jakou mají tyto silné motory spotřebu paliva, museli jsme všechno zjistit sami. Po čtyřech hodinách letu nad Atlantikem jsem usoudil, že je čas k návratu na základnu. Po dalších třech hodinách letu jsme spatřili mys Land´s End na pobřeží Cornwallu. Již se začínalo stmívat a hornaté pobřeží halily nízké podvečerní mraky. Naše základna RAF Talbenny v jižním Walesu byla stále vzdálena ještě hodinu letu a ručičky palivoměru se nebezpečně blížily k nule...

Rozhodl jsem se přistát na bázi RAF Chivenor, přibližně půl hodiny letu od nás. Řekl jsem našemu radistovi, aby požádal Chivenor o QDM, návratový kurs. Když po několika minutách stále nedostával odpověď, přikázal jsem mu vysílat SOS a žádat znovu o kurs. Ručičky na ukazatelích množství paliva ukazovaly již nulu, tedy prázdné nádrže, motory však stále běžely. Vtom si radiooperátor uvědomil, že vysílá na špatné frekvenci. Opravil svoji chybu, přeladil na správnou frekvenci a na opětovnou žádost obdržel zprávu z Chivenoru, že se máme držet kursu 087°. Přikázal jsem mu, aby požádal znovu, pro ověření. Odpověď nyní zněla 085°, letěli jsme tudíž správně. Modlil jsem se k Bohu, aby nás dostal v pořádku na zem. Požádali jsme o povolení k přednostnímu přistání. Ručičky na palivoměrech již byly pevně usazené na nule a motory stále běžely. Zahájili jsme sestup, v noci, skrze temné mraky, až jsme konečně uviděli před námi rozsvícenou přistávací dráhu. Abychom ušetřili nějakou tu kapku paliva (které už v nádržích podle ukazatelů dávno nemělo být), otevřeli jsme podvozek a přistávací klapky až na poslední chvíli. Před koncem přistávací dráhy jsme odbočili na dráhu pojezdovou. Ujeli jsme ještě asi dvacet, pětadvacet metrů a motory se definitivně zastavily. V nádržích nezbyla ani kapka paliva. Bůh to měl tentokrát perfektně načasované...

29. září 1942 jsem nad Atlantikem na vlastní kůži zažil setkání s německou Luftwaffe. letěli jsme přibližně 100 mil západně od francouzského pobřeží, ve výšce 3000 stop, vtom můj zadní střelec hlásí, že se k nám přibližují tři letadla v malé výšce. Když se přiblížily, identifikovali jsme je jako dálkové stíhací Junkersy Ju-88. Okamžitě jsem odhodil do oceánu všechny bomby, abych odlehčil náš letoun a zvýšil výkon motorů, abychom se co nejdříve dostali do mraků, které byly ve výšce 5000 stop. Varoval jsem posádku, aby se připravila k zápasu na život a na smrt s Němci.

Mezitím si nás Jerries pěkně "zarámovali". Jeden byl v pozici 2 hodiny, druhý na 10 hodinách a třetí vpravo za námi, všichni přibližně 1000 stop nad námi. Nemusím snad dodávat, že normálně neměl jeden bombardér proti třem stíhačům příliš velkou šanci na přežití...

Nejbližší z nich byl ve 2 hodiny nahoře. Otočil svoje letadlo do střemhlavého letu směrem k nám, aby nás napadl. Blížil se rychlostí kolem 400 mil v hodině. Když jsem začal unikat prudkým obratem na pravé křídlo, začal pálit můj zadní střelec Franěk. "Osmaosmdesátka" dostala zásah a zřítila se do moře. Druhý Junkers zaútočil z pozice 10 hodin. Jak se přibližoval, byl naplno zasažen oběma střelci, předním i zadním. S hořícím motorem se obrátil a zamířil zpět k francouzskému pobřeží. Po celou dobu jsem kroutil letadlem na všechny strany, nahoru i dolů, stoupal na plný plyn k mrakům. Když jsem se dostal do mraků, obrátil jsem letadlo do jižního směru a stoupal i nadále. Nabádal jsem posádku, aby ostražitě pozorovala oblohu všemi směry, až vypadneme na druhé straně mraku. Když jsme z něj vylétli, třetího Němce jsme už nespatřili. Abych ho zmátl a odradil od pronásledování, změnil jsem kurs na západ do Atlantiku a slétl až těsně nad hladinu. Po chvíli jsem otočil zpátky do Anglie a nařídil radistovi, aby oznámil velitelství 19. skupiny, že jsme byli napadeni třemi Ju-88, jeden sestřelili, jeden poškodili, třetímu uprchli a vracíme se na základnu nepoškozeni. Všemocný Bůh nad námi opět držel ochrannou ruku...

Po válce, v srpnu 1945, jsem se s mojí ženou Luisou vrátil z Londýna domů do Československa, do Prahy. Všechno šlo dobře až do února 1948, kdy komunisté násilím převzali moc nad státem. My, kteří jsme se vrátili ze západu, kde jsme pět let nasazovali životy v boji za jejich svobodu, my jsme nyní nebyli žádoucí, důvěryhodní, byli jsme komunistickou vládou perzekuováni a zavíráni. Rozhodl jsem se znovu odejít. V té době jsem akorát vystudoval vysokou důstojnickou školu v Praze, se zaměřením na provozní zabezpečení, a stal se ve třiceti letech nejmladším podplukovníkem v československém letectvu. Prosil jsem v modlitbách Boha, aby nám pomohl odejít z bezbožného diktátorského komunistického "ráje" a žít opět svobodně v Anglii.

Zamluvil jsem sedadla na vnitrostátní let ČSA z Prahy do Bratislavy, dva týdny předem, na 6. dubna 1948. Do té doby jsem dokončil studia na důstojnické škole, jako by se nic nedělo. V den našeho útěku, hodinu před odletem, stále jsme ještě seděli doma a zoufale se snažili sehnat taxi na letiště. Telefonní linka byla stále obsazená. Modlil jsem se k Bohu, aby byla linka volná. Vytočil jsem číslo znovu a... podařilo se! Taxi přijelo ihned a dovezlo nás na letiště chvilku před odletem...

Tajně, nikoliv po telefonu, jsem se dohodl s pilotem letounu Stanislavem Huňáčkem, jedním z mých nejlepších pilotů z bývalé 311. perutě, kterému jsem v 26 letech za války velel, na nenásilném únosu letadla. Odstartovali jsme z Prahy ve čtyři hodiny odpoledne a nabrali kurs na Bratislavu a udržovali rádiový klid. Po dvaceti minutách letu pilot letadlo otočil a zamířil do Německa, kde přistál bez povolení na letecké základně USAAF Neubieberg, poblíž Mnichova. Zde jsme se ohlásili jako političtí uprchlíci.

Bavorsko na jihu Německa bylo po skončení 2. světové války okupováno americkou armádou. O nás se postaral Úřad pro uprchlíky bavorské vlády v Mnichově. Luisa a syn George byli pozváni JUDr. Aurbachem, ministrem pro uprchlíky, do jeho vily v Mnichově. Já byl spolu s ostatními z naší skupiny ubytován v podzemních bunkrech, bývalých válečných protileteckých krytech, o několik týdnů později jsme byli přesunuti z Mnichova do Bavorských Alp, do uprchlického tábora poblíž města Mittenwald. Napsal jsem dopis Luisyinu otci, JUDr. Aloisi Prazakovi a jeho obchodnímu příteli JUDr. Hermannovi do Londýna, abych jim sdělil, kde jsme, a požádal je, aby se s námi spojili. Zavolal nám jednoho dne večer a dohodli jsme si setkání na určeném místě na rakousko-německé hranici. Bylo to velmi šťastné setkání a byli jsme ujištěni, že JUDr. Hermann v Londýně připravuje pro nás víza, abychom mohli odletět do Anglie. Samozřejmě si to ale vyžádá nějaký čas na přípravu. Jednoho dne, při procházce nádhernou krajinou Bavorských Alp, vzhlédl jsem k nebi a prosil Boha, abych se mohl znovu vrátit do RAF. Znovu jsem nad sebou spatřil paprsek světla. Bůh vyslyšel moji zoufalou prosbu, naše budoucnost byla zajištěná. Díky, Bože...

Za tři měsíce jsme byli znovu v Londýně. Ubytoval nás jeden dánský přítel z války ve své vile, velice jsme to ocenili. Po nějaké době jsem navštívil Ministerstvo letectví v Londýně a podal žádost na znovuzařazení do RAF. Ministerstvo mělo k dispozici můj osobní spi z pětiletého válečného působení, ale byl jsem upozorněn, že si budu muset zažádat o britské občanství. Jako cizinec bych totiž v RAF sloužit v době míru nemohl. Právě díky oněm pěti válečným letům v Anglii, které byly započteny do jakéhosi zkušebního období, získali jsme já, moje žena Luisa a synové George a Michael, britské občanství již po šesti měsících a já tak mohl 1. října 1948 znovu vstoupit do RAF. Pět měsíců po odchodu z komunistického Československa...

Byl jsem zařazen v hodnosti Flight Lieutenant k Transport Command a jako pilot jsem začal létat na základně RAF Hendon v Londýně. O rok později jsem byl na Ministerstvo letectví předvolán znovu a bylo mi oznámeno, že jsem převelen do Chartúmu v Súdánu jako osobní pilot guvernéra. V letech 1950-1952 jsem pak sloužil v Egyptě u MEAF, středně-východního letectva, jako pilot-kapitán a velící důstojník. Létal jsem na dvoumotorových transportních Valettach do nejrůznějších koutů Afriky, jako byly Nairobi v Keni, Mombasa, divoké Viktoriiny vodopády na řece Zambezi, Bulawayo v jižní Rhodesii, nyní Harare, také pak na středním východě Jordánsko, Jeruzalém v Izraeli, Bahrajn v Perském zálivu, na blízkém východě Karáčí v Pakistánu, Lybie a Tunis na severoafrickém pobřeží, pak Malta a vše na cestě do Anglie. Bylo to pro mě velice povzbuzující období plné zážitků. Nakonec jsem v roce 1953 převzal velení jedné z nejstarších perutí RAF, 78. perutě MAEF.

Po návratu do Anglie mi byl nabídnut přeškolovací kurz na proudové letouny, dvoumotorové Meteory. Odlétal jsem na Meteoru 200 hodin ve dne i v noci. Zjistil jsem, že je to velmi příjemný stroj, relativně lehce ovladatelný, jen se člověk musel kvůli vysoké rychlosti rozhodovat rychleji.

Po skončení služby na středním východě jsem pracoval v RAF jako člen výběrové komise Ministerstva letectví, vybíral jsem kandidáty na povýšení do důstojnické hodnosti mezi pozemním personálem RAF.

Během této služby jsem nalétal každý měsíc jistý počet hodin. Při jedné takové příležitosti, na základně Debden poblíž Londýna, setkal jsem se z jedním svým bývalým navigátorem z "třistajedenáctky" Ádou Zeleným. Během rozhovoru se mě Áda zeptal: "Už jsi četl ten rozkaz Ministerstva letectví číslo to a to?" Povídám: "O čem to bylo?" Odpověděl mi: "Jako velitel perutě nebo křídla s trvalým zařazením můžeš zažádat o předčasný odchod do zálohy s vysokým odstupným..." Opravdu jsem posléze na základě této informace požádal o předčasné uvolnění do zálohy. Moje žádost byla vyřízena velmi rychle, byl jsem uvolněn 31. října 1958, před téměř 46 lety.

S Luisou a mými syny jsme se odstěhovali do Austrálie. Díky zmíněnému vysokému odstupnému jsme si mohli za hotové koupit pěkný domek v Pymble v Sydney. Navíc, nikdy jsme nebyli nuceni si půjčovat nějaké peníze. Kráčet ruku v ruce s vírou v Boha byla velká výsada...

V lednu 1968 jsme s rodinou cestovali ze Sydney do Melbourne, asi tak 1000 km, z Melbourne pak trajektem do Devenportu v Tasmánii. Dlouhá cesta lodí byla poněkud náročná, mnoho jsem si neodpočinul a nenaspal. Druhý den jsme pak pokračovali v cestě do Launcestonu. Cítil jsem se velmi unavený, přesto jsem řídil dál. Luisa seděla vedle mě vepředu, chlapci byli vzadu. Podcenil jsem svoji únavu a na několik sekund usnul za volantem. Když jsem se probudil, jeli jsme na opačné straně silnice a rychle se proti nám blížilo jiné auto. V této kritické situaci, jako bych cítil další dvě ruce na volantu, které mi pomohly vrátit naše auto na bezpečnou stranu silnice, než jsem znovu získal úplnou kontrolu nad řízením. Věřil jsem a věřím, že to byl sám Bůh, a jsem mu za to neskonale vděčný. Stejně jako za mnoho předchozích chvil, kdy nade mnou podržel svoji ochrannou ruku a pomohl mi ve všech složitých situacích. Toto je skutečně pravá podstata křesťanství, milující osobní vztah s všemocným Bohem...

Na Dálném východě
Koncem listopadu 1941 holandská tajná služba zachytila a rozluštila zprávu z Tokia japonskému velvyslanci v thajském Bangkoku, informující, že japonské císařské vojsko napadne Malajsii, Filipíny a Havaj. Tato zásadní informace se nikdy nedostala k rukám Nejvyššího velení USA. Díky nedbalosti se ztratila v bludišti byrokracie. Nikdy se nedoneslo k prezidentu Rooseveltovi ani admirálu Kimmelovi, nejvyššímu veliteli Pacifické flotily, že Japonci zaútočí na Pearl Harbor, vzdálený 6400 km od jejich domovských základen.

7. prosince 1941 v 7:40 hodin japonský velitel Fuchida rozkázal připravit se k útoku. Zatímco část bombardérů přeletěla ostrov, aby napadla startující letadla na letišti Oahu, zbytek napadl válečné lodi U.S.NAVY v Pearl Harboru. Fuchida vyslal kódovanou zprávu do Japonska "Tora, Tora, Tora" ("tygr, tygr, tygr"). Během několika minut bylo velké množství amerických plavidel zasaženo a vyřazeno z boje. Japonské bombardéry nalétly ve výšce pouhých 30 metrů, svrhly svá torpéda a způsobily strašlivou zkázu. Bitevní lodě California, Oklahoma, West Virginia, Arizona a Nevada byly těžce zasaženy, Arizona explodovala v moři plamenů, rozlomila se, převrátila a potopila se všemi tisíci muži na palubě. Hladina přístavu byla pokryta vrstvou hořící nafty, která zahubila většinu námořníků ve vodě. Naprosté překvapení bylo jedním ze základních kamenů japonského úspěchu. Přechod od míru k válce byl šokující a náhlý. 8. prosince promluvil americký prezident Roosevelt v Parlamentu a požádal Kongres o vyhlášení války Japonsku. Velká Británie vyhlásila Japonsku válku v tentýž den. Válka na dálném východě začala...

Japonské síly prošly západním Pacifikem a jihovýchodní Asií s neuvěřitelnou rychlostí. Hong Kong padl. Malajsie byla převálcována, Singapur kapituloval, Holandská Východní Indie a Filipíny padly do rukou nepřítele. Tato nemilosrdná a těžká ofenzíva byla dítětem japonského admirála Jamamota, vrchního velitele japonské Císařské flotily.
Dvě britské válečné lodi, bitevní loď Prince of Wales a bitevní křižník Repulse byly díky nedostatečné vzdušné podpoře potopeny poblíž malajského pobřeží japonskými válečnými letouny. Britský ministerský předseda Winston S. Churchill řekl: "Po celou dobu války jsem nikdy nezažil takovou tvrdou ránu." Od té chvíle neměla Británie žádné loďstvo ani letectvo k ochraně jihovýchodní Asie. Morálka upadala. Vše bylo dílem nedostatečně efektivní komunikace, nerozhodnosti, špatného strategického plánování a nepřipravenosti k válce na dálném východě. Singapur, britský dálněvýchodní Gibraltar byl chráněn šesti perutěmi zastaralých dvouplošníků a několika moderních strojů určených pro průzkum a napadání námořních cílů. Role vzdušných sil v moderním vedení války zůstala nepochopena.

Japonská císařská armáda se v prvních měsících roku 1942 tlačila z jihozápadu velice lehce. Generál Jamašita vyslal vpřed průzkumný prapor s tanky a motorizovanou pěchotou. Byly následovány japonskou pěchotou na bicyklech. Velké množství příslušníků britské a australské armády padlo do zajetí, aby později zemřelo v japonských zajateckých táborech. V Singapuru vládl zmatek. Britský vrchní velitel pro dálný východ, A/M Sir Archibald Wawell, nově povýšený na vrchního velitele spojeneckých vojsk na dálném východě ostrov navštívil a byl velmi rozrušený tím, co zde viděl. Britští úředníci v Singapuru odmítli postavit opevnění podél severního pobřeží s tím, že by to bylo špatné pro morálku civilního obyvatelstva. Generál Wawell rozkázal urychleně se stavbou začít.

Většina velitelů byla deprimovaná, jednou z výjimek byl generálmajor Henry Bennett, velitel australské 8. divize. On a jeho muži se přímo třásli na setkání s Japonci. 14. ledna podminovali dřevěný most, přes který vedla jedna z nejdůležitějších cest západního pobřeží, ukryli se a vyčkávali v přilehlých kopcích. Ve čtyři hodiny odpoledne uviděli čelní japonské vojáky na bicyklech, ve čtyřech řadách a hlasitě se vybavující. Australané nechali prvních 300 mužů přejít přes most a poté udeřili. Mohutná exploze vyhodila do vzduchu dřevo, bicykly, těla nepřátel, zatímco přesná palba kosila následující sevřené šiky. Ti co přežili, byli zahnáni na jih, před hlavně dalších australských jednotek. Přežila jen hrstka. Japoncům trvalo celých deset týdnů, než vytlačili britské jednotky z Malajského poloostrova a obsadili nedobytný Singapur...

Jako další měli Japonci v plánu napadnout Barmu, území veliké asi jako Německo v Evropě, oddělené od jihu a severu mnoha divokými řekami a horskými štíty vysokými až 3000 metrů, pokrytými nejhustší džunglí na světě. Vlhká rovníková džungle a vysoké teploty byly sezónně doprovázeny řvoucími proudy prudkého monzunového deště. Dosud neporažení Japonci se zakopali v nejdůležitějších pevnostech Palelu - Imphalu a Kohimě. Věřili, že jsou zde v bezpečí. Budoucnost ukázala, že to byla chyba...

Imphal bylo malé městečko v okrese Manipur, asi tak 60 km západně od barmské hranice. V imphalském údolí ve tvaru oválu přibližně 20 x 40 km se nacházela tři vojenská letiště. Stíhací báze Kengla a Palel a Imphal, používané RAF hlavně jako základna transportních letadel pro podpůrné zásobovací operace. Imphalské letiště mělo 2000 metrů dlouhou asfaltovou přistávací dráhu, vhodnou pro provoz za každého počasí. Na severním konci se tyčilo 1500 metrů vysoké pohoří, což znamenalo, že se dalo startovat jen jižním směrem, od hor pryč, přistávalo se opačně, na sever, tedy proti horám. Nebylo zde mnoho místa pro přetažení. Zejména v období monzunových dešťů bylo přistávání zde velkým hazardem.

V rove 1942 přesáhla délka japonských zásobovacích linií jejich možnosti, což se ukázalo později jako rozhodující a fatální. Velká řeka Chidwin oddělovala japonské a britské síly po dalších 18 měsíců. Generál William Slim, velící XIV. britské armádě po jejím ústupu z Barmy v roce 1942 nehodlal přijmout porážku a byl rozhodnut ještě v roce 1942 znovu vstoupit do Barmy a osvobodit ji. Využil období klidu a vytvořil z Imphalu odrazový můstek k nadcházejícímu útoku. Byly vybudovány letiště, nemocnice, sklady a ostatní zařízení a nashromážděno velké množství zásob, munice a pohonných hmot. Generál Slim vložil do příprav návratu spojeneckých jednotek do jihovýchodní Asie celé své srdce a přesvědčil své jednotky, že mohou porazit Japonce v jejich vlastní hře. Získal mezi svými vojáky, bez rozdílu rasy i hodnosti, vynikající pověst, říkali mu "Strýček Bill". Spojené velitelství XIV. armády a 3. taktického letectva (TAF), pod velením A/M Sira Johna Baldwina sídlilo v Comille. Velitelství pro jihovýchodní Asii (SEAC) bylo sestaveno pod vedením Viceadmirála Lorda Louise Mountbattena, jeho zástupcem byl američan, generálporučík Joe Stilwell.

V letech 1940-1942 A/V/M John Baldwin velel 3. skupině bombardovacího letectva v Anglii. 311. československá bombardovací peruť, ve které jsem sloužil jako navigátor a později jako pilot a velící důstojník, taktéž operovala pod jeho velením. A/V/M Baldwin mi v květnu 1941 předal králem Jiřím VI. udělený řád M.B.E. Když jsem přišel na velitelství 3. TAF do Comilly v dubnu 1944, jako vysoký československý štábní důstojník, Baldwin mě radostně přivítal a potřásl si se mnou rukou.

Japonská XV. armáda, stojící proti britské XIV. armádě, byla vedena arogantním a náladovým generálporučíkem Mutaguchim, který měl spočítáno, že jeho japonské oddíly mohou převálcovat Brity za pouhých pět týdnů. Japonské nejvyšší velení sestavilo ofenzivní plán HA-GO na dobytí pevnosti Imphal, kterým by si otevřelo cestu do Indie.
V noci ze 7. na 8. března 1944 generál Mutaguchi zahájil po důmyslně postaveném pontonovém mostu přes divokou řeku Chidwin postup 100 000 mužů, obrněných jednotek a dělostřelectva. Věděl, že Imphal musí být dobyt rychle, před začátkem květnových monzunových dešťů. Zahájil útok proti indické divizi bránící Palel, důležité základně stíhačů bránících pevnost Imphal. Britové se udrželi na posledním horském hřebeni před Imphalskou planinou. Přes tento úspěch byl generál Slim zaražen rychlostí japonského útoku. Obě strany musely vyhrát, což zapříčinilo, že boje byly tvrdé a zoufalé. Japonská armáda byla odsouzena k porážce, v případě, že by nedokázala obsadit britské zásobovací základny v Imphalu. Britský XXX. armádní sbor byl nyní úplně obklíčen japonskou armádou, cesty byly zpřetrhané a zásobování mohlo být realizováno jen vzduchem. Za této situace jsem přišel do Comilly na velitelství 3. TAF.

Vojenské tažení v Barmě bylo absolutně rozdílné oproti jiným. Nebyl to jen boj proti divokému nepříteli, ale také proti nástrahám husté tropické džungle a nemocem. Na každého zraněného nebo zabitého vojáka připadalo 120 dalších, které přemohl neviditelný nepřítel - tropická choroba. V ročním průměru sklátila malárie celkem 84% z celkového počtu mužů. Naštěstí věda a zdravotnictví zastavily tento nebezpečný trend Mepakrinové tablety, DDT a další insekticidy úspěly v bitvě s tropickými nemocemi, jako například malárií, úplavicí a podobně. Já sám jsem to také jednou vyzkoušel na vlastní kůži...

Naprosto jedinečnou formu vedení války podnítil brigádní generál Wingate vysláním své první výpravy Chinditů hluboko za nepřátelské linie. Tyto jednotky byly zásobovány výhradně vzduchem, díky posádkám RAF na letounech Dakota. Chinditské oddíly napadaly japonské týlové pozice, ničily železniční tratě, vyhazovaly do povětří mosty. Sedm jednotek Chinditů s výcvikem commandos, celkem 3000 mužů, odešlo z Imphalu v únoru 1943, prošlo mnoho mil přes páchnoucí džungli a horské hřebeny, působilo zmatek a strach v řadách Japonců. Jméno Chindit pochází z barmského slova chinte, které označuje mystického lva. Způsob zásobování a podpory Chinditů byl pro Japonce záhadou, tak skvěle prováděly posádky RAF svoji práci. Generál Wingate oddělil od svých jednotek 400-500 mužů, kteří byli cvičeni RAF jako radiotelegrafisté, aby mohli navádět zásobovací letouny na určené výsadkové plochy. Otázka zní: Bylo toto oslabení nutné? Po stránce termínů dodávek materiálu se tím mnoho nedosáhlo. Morální hodnota však byla nevypočitatelná. Jejich příběhy proletěly jako rychlý plamen všemi demoralizovanými jednotkami v Britské Indii. Ohlašovaly je tučné titulky v novinách celého světa. Wingate a jeho muži byli hrdinové...

24. března 1944 generál Wingate vydal příkaz svým vyčerpaným a nemocemi oslabeným mužům, aby se v malých skupinkách pokusili navrátit zpět do Indie. Z původních 3000 se jich navrátilo 2182, 818 statečných mužů padlo. Navečer 24 března 1944 po návštěvě u svých jednotek generálmajor Wingate nastoupil do letadla B-25 Mitchell, aby se mohl navrátit zpět na své velitelství. Letoun narazil do pohoří Bihenspur jižně od Imphalu a generál, spolu s ostatními muži na palubě, zemřel...

V listopadu 1943 se americké a britské síly spojily pod nové Velitelství pro jihovýchodní Asii (SEAC), jež vedl Lord Louis Mountbatten. Jeho zástupce, generál George Strattemajer z USAAF prohlásil: "Musíme spojit všechny své síly, naše myšlenky a skutky, nikoliv americké nebo britské, musí těžit z chyb každého a vítězství obou. Musíme zde v Asii postavit základ pro největší spojenecké vzdušné vítězství, na které budeme moci být v příštích letech hrdí. Začněmež nyní, na nebi Barmy." A tak se stalo...
Každý den se v 8:30 hodin v operačních sálech Spojeného velitelství XIV. armády a 3. TAF v Comille sešli generál Slim a A/M Sir Baldwin se svými štáby na poradě, aby přijali a zvážili zprávy týkající se celkové situace, jak svých jednotek, tak těch nepřátelských. Těchto porad jsem se též zúčastnil. 30 000 mužů XXX. armádního sboru bylo obklíčeno Japonci a veškeré zásoby mohly být dopravovány jen vzduchem. Tento úkol připadl pěti perutím transportního křídla RAF s letouny Dakota, na základně Agartala severně od Comilly. Kdykoliv byla pozemními jednotkami vyžádána podpora nebo zásoby, vše bylo provedeno padákovým shozem na předem vybraných výsadkových zónách v džungli. Některé zásobovací lety mířily přímo na letiště Imphal, také v obklíčení Japonců. V čase monzunových dešťů to nebyla žádná lehká záležitost, neboť okolní 3000 metrů vysoké hory byly zakryty nízkými mraky a viditelnost byla mizerná až žádná. Prvořadá byla ovšem vzdušná nadvláda. Ta byla vybojována koncem roku 1943, kdy anglické Spitfiry smetly z oblohy japonská Zera.

V letech 1943-1945 spojenecké transportní letouny přepravily na barmské bojiště více než půl milionu tun zásob, přivezly 300 000 mužů a evakuovaly 110 000 nemocných a raněných. Tento obrovský úkol skvěle provedly posádky letadel RAF a USAAF. Bez nich by nemohlo v Barmě dojít k vítězství.

Nějaký čas jsem si poseděl za stolem na velitelství 3. TAF. Celý život jsem se učil, že někdy je třeba vzít věci do svých rukou. Zašel jsem tedy za velitelem štábu, americkým plukovníkem, a požádal ho o povolení k přesunu na leteckou základnu Agartala, abych mohl také vykonat nějaké operační lety. Odpověděl mi: "Nede, povolení uděleno." V Agartale jsem se hlásil veliteli křídla a požádal ho, jestli bych mohl vykonat pár letů na DC-3 Dakota. Také jsem mu řekl, že mám dost zkušeností se čtyřmotorovým B-24 Liberatorem. Řekl mi: "Létá tam Sgt. Young, tak byste mohl létat s ním." Zastavil jsem Dakotu Sgt. Younga na dráze, naskočil k němu, představil se a požádal ho, jestli by mě seznámil s řízením tohoto letounu. Řekl jen: "Posaďte se vlevo, do sedačky pilota...", a vysvětlil mi pár věcí. Přejel jsem k hlavní dráze a připravil se ke startu. Dostal jsem povolení k odletu, najel na runway, otevřel plyn naplno a hned jsme byli ve vzduchu. Provedl jsem ještě dva starty a přistání a Sgt. Young řekl, že to bylo O. K. Druhý den mě vzal na operační let do prostoru Kohimy a na letiště v Imphalu. Druhý den jsem letěl s anglickou posádkou do Imphalu na svoji první operační misi. V době války není času nazbyt...

Občas jsme při těchto letech do Imphalu museli prolétat velmi úzkými horskými roklinami, někdy zakrytými nízkými mraky. Tyto rokliny byly tak úzké, že nebylo místa na krok stranou. Zvážil jsem, jak je létání do Imphalu touto cestou skutečně velmi nebezpečné, a tak jsem si za dobrého počasí nacvičil takový letový "vzor" - ze Silcharu do Imphalu východním kursem v 13 000 stopách, srovnat kurs podle radiomajáku na letišti Kengla, ustálit ručičku kompasu ve směru 0°-180°, pokračovat dvě minuty v kursu 090°, klesnout do mraků a provádět velmi přesné "osmičky", dokud výška neklesne na 2000 stop nad mořem. Pak už jen "píchnout" mraky a provést vizuální navedení a přistání na imphalském letišti.

Jednou, za velmi špatného monzunového počasí, jsme byli jediný letoun, který dovezl do Imphalu zásoby pro obklíčené oddíly. Když nás vyložili, šli jsme nahoru, přesnými osmičkami podle vzoru stoupali do 13 000 stop, kde jsme vylétli z mraků. Nabrali jsme kurs na Agartalu, zde proletěli vrstvou mraků silnou 10 000 stop a přistáli.
Celkem jsem v této kampani odlétal deset operačních misí v délce 45 hodin letového času, za což jsem obdržel vyznamenání Burma Star...

Po návratu na velitelství v Comille mi jednoho dne plukovník USAAF, vrchní velitel, povídá: "Nede, podíváme se na naše chlapce na pobřeží v Chittagongu." Nasedli jsme do jeepu, přejeli letiště a zastavili u nádherného nablýskaného dvoumotoráku Beachcraft. K mému překvapení se mě plukovník zeptal: "Chceš s tím letět?" Rychle jsem ho ujistil: "Samozřejmě že ano." Usadil jsem se rychle v pilotní kabině, rozhlédl se, co kde je, přejel na hlavní dráhu a odstartoval. Přistání v Chittagongu se mi podařilo zvládnout velice pěkně. Vystoupili jsme z letadla a plukovník hned: "Dáš si studené pivo?" Byli jsme v horké tropické buši, tak jsem se zeptal: "Kde tu chcete vzít studené pivo?" "Počkej chvilku." Vlezl do hustého křoví, kde stál schovaný veliký chladící box a vrátil se s dvěma plechovkami studeného piva! Odvětil jsem: "Teda, Vy Američané se o sebe dokážete postarat..." A tak jsme seděli v horké džungli a popíjeli studené pivo. Američané byli vždycky velmi přátelští...

V době, kdy zuřila v oblasti Imphalu pozemní bitva, došlo k velmi nebezpečné situaci i v Kohimě, dalších sto mil severně. Plukovník Hugh Richards, původně od Chinditů, byl jmenován velitelem kohimské posádky. 30. března dorazili ke Kohimě Japonci a jeho 3000 mužů muselo čelit 12 000 nepřátel, jeden proti čtyřem. Zásobovací cesty byly přerušeny, z Kohimy se stal jeden velký hrob. V noci 17. dubna 1944 japonský generál Sató zahájil k prudký a divoký útok proti Posádkovému vrchu v Kohimě. Denní světlo odhalilo příští ráno tragický obraz na zákopy, přetékající mrtvými britskými a indickými vojáky. Statečný plukovník Richards věděl, že konec se blíží, porážka je jen otázkou několika hodin. Jeho posádka však udržela své pozice až do 20. dubna, kdy vojáci Královského Berkshireského pluku prorazili japonské linie. Téměř v okamžik, kdy byl odpor obránců úplně zlomen. 27. dubna přišel monzun a stokrát znásobil bídu a běs na bitevním poli. Hustý déšť vše proměnil v moře bahna. Na krajinu se snášelo velké množství vody a ze země vystoupily tropické choroby, malárie a úplavice. Nicméně bitva pokračovala...

Pozice Japonců se zhoršovala úměrně tomu, jak se zmenšovaly zásoby jejich potravin a munice. Japonské zásobování záviselo na obsazení Imphalu. Ale generál Slim nikdy nedopustil, aby k němu došlo. Generálmajor Sató měl dost. Telegrafoval svému nadřízenému, generálporučíku Mutaguchimu, a varoval ho, že bude muset ustoupit. Generál Mutaguchi odpověděl: "Ustoupíte a já Vás postavím před válečný soud!" Generál Sató odpověděl: "Pane, jak si přejete, ale vezmu Vás s sebou..." 8. června generál Mutaguchi nařídil generální ústup. Hladovějící vyčerpaní japonští vojáci zahájili hrozný pochod zpět k velké řece Chindwin v Barmě. Imphal byl zachráněn a generál Slim měl vybudován odrazový můstek k opětovnému dobytí Barmy. Cena však byla velmi vysoká. Ztráty na straně Japonců dosáhly 60 000 mužů, z toho 13 376 mrtvých. Britské ztráty byly také veliké, 17 567 britských a indických vojáků padlých, zraněných nebo nezvěstných...

Mnoho, velmi mnoho mrtvých je pochováno v Kohimě. Na jejich náhrobku je vytesán tento epitaf:
"Až se vrátíte domů, vyprávějte jim o nás a řekněte, pro Váš zítřek jsme dali náš dnešek..."
Nedvěd, Vladimír - Vypůjčeno z REVI (díky, díky, díky...)

Vypůjčeno z REVI (díky, díky, díky...)
URL : https://www.valka.cz/Nedved-Vladimir-t11218#35551 Verze : 2
Na letecké základně Williamtown v Austrálii...
URL : https://www.valka.cz/Nedved-Vladimir-t11218#76835 Verze : 0
Oslavy výročí Bitvy o Británii v Newcastlu v Austrálii...
URL : https://www.valka.cz/Nedved-Vladimir-t11218#76839 Verze : 0
Při návštěvě v Austrálii dostalo se mi do rukou také pár pokladů, týkajících se gen. Vlada Nedvěda...
URL : https://www.valka.cz/Nedved-Vladimir-t11218#165058 Verze : 0
Pamětní list, udělený gen. Nedvědovi příslušníky 32.zTL !Biskajské" z Náměšti nad Oslavou
URL : https://www.valka.cz/Nedved-Vladimir-t11218#165059 Verze : 0
U příležitosti diamantové svatby poblahopřála manželům Nedvědovým dokonce i samotná královna Bětule...
URL : https://www.valka.cz/Nedved-Vladimir-t11218#165060 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více