"...vzlétával do mraků, písničku moravskou pěl, nácky co sestřelil na trupu značené měl..."
Když jsem se s panem generálporučíkem Františkem Peřinou setkal poprvé, v Dejvicích na ČVUT, vyprávěl kromě svých dramatických a velice zajímavých zážitků také o tom, kterak mu kdysi za války věštila cikánka z ruky. Slíbila mu tenkrát, že válku přežije a dotáhne to na dvaaosmdesát.
8. dubna tohoto roku však slavně tuto věštbu překročil již o třináctý rok. Bohužel, pár dní poté, zasáhla nás jako blesk z čistého nebe zpráva o tom, že tento svět navždy opustila paní Anička Peřinová, páně generálova životní láska. Byla to těžká ztráta a nám všem bylo víceméně jasné, co bude následovat. Jak žili věrně pospolu celý život, stejně tak i odešli na věčnost. Pan generál František Peřina odešel za svojí Aničkou dva týdny poté, 6. května 2006 krátce před 10. hodinou...
O panu Peřinovi jsem již pár řádků napsal. Konečně, najdete je na těchto stránkách. Přesto bych si dovolil jeho životopisné údaje zopakovat...
Narodil se v roce 1911 v Morkůvkách u Břeclavi. Jako vyučený soustružník se přihlásil dobrovolně k letectvu a v letech 1929-1931 absolvoval Školu pro odborný dorost letectva ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Po službě u 5. pozorovací letky2. leteckého pluku v Olomouci prodělal v roce 1932 stíhací výcvik v Chebu, aby se vrátil do Olomouce k 34., později 36. stíhací letce.
Díky svému leteckému nadání byl tehdy již četař Peřina zařazen do reprezentačního týmu ČSR na IV. ročníku mezinárodního leteckého mítinku v Curychu. V soutěži proti podstatně modernějším zahraničním strojům (včetně budoucího hlavního zástupce německé Luftwaffe, Messerschmittu Bf 109) si vedl velmi dobře a získal po jednom 2., 3. a 4. místě. Na podzim 1937 suverénně zvítězil v Malackách při armádních leteckých závodech ve vzdušné střelbě. Na přelomu let 1937-1938 absolvoval s úspěchem školu pro rotmistry v Milovicích na Nymbursku. Až do okupace republiky pak létal na stíhacích Aviích B-534 u 52. stíhací letky v Olomouci.
V červnu roku 1939 uprchl z vlasti a přes Polsko se dostal do Francie. Zde, ve středisku Chartress, se přeškolil na americké stíhačky Curtiss H-75 a byl jedním z prvních dvaceti československých letců, kteří se dostali na frontu.
Již v prvních dvou dnech po napadení Francie získal postavení stíhacího esa (Status stíhacího esa získal letec, kterému bylo potvrzeno sestřelení nejméně 5 nepřátelských letounů, Peřina jich měl v rozmezí 10.-11.5. na kontě již 7!). Postupně docílil celkem 12 jistých a 2 pravděpodobných vítězství (dva střemhlavé bombardéry Ju 87, které se zřítily až za francouzsko-belgickou hranicí a tudíž nemohly být uznány jako jistě sestřelené...).
Jeho nejznámějším činem byl pravděpodobně útok na obrovskou přesilu 60 německých těžkých stíhaček Messerschmitt Bf 110 dne 3. června 1940 u Paříže. Při útoku byl zraněn, z nemocnice však zanedlouho utekl a vrátil se k peruti. 25. června 1940 utichly boje na francouzské frontě a celá GC I/5 přelétla do Afriky na letiště Saint Denis-Sig, asi 40 km od Oranu. Zde byl (již) poručík Peřina jmenován za své zásluhy spolu s ostatními Čechoslováky rytířem Čestné legie.
Jeho další cesta vedla lodí přes Gibraltar do Anglie, kde byl zařazen v hodnosti Pilot Officer k nově zformované 312. stíhací peruti RAF. V jejích řadách se zúčastnil slavné bitvy o Británii, později i útoků na nepřítelem okupovaný kontinent a připsal si na své konto další dva sestřelené německé stroje. Po ukončení operačního turnusu působil od prosince 1942 jako střelecký instruktor (Sector Gunnery Instructor) na několika základnách stíhacího letectva.
Od roku 1944 do konce války posléze pracoval jako pobočník velitele čs. styčné skupiny u štábu Fighter Command - Velitelství stíhacího letectva. Do Čech se vrátil v červenci 1945.
Po válce sloužil jako instruktor v pilotní škole v Olomouci, později velel letecké střelnici v Malackách.
V lednu 1949 byl od letectva propuštěn, 12. dubna pak spolu s manželkou a přítelem uletěl na sportovním letounu do Rakouska. V Anglii byl přijat zpět k RAF, v roce 1955 odešel do civilu a odstěhoval se do Kanady, o čtyři roky později pak do USA. V roce 1979 odešel do důchodu. Do rodné vlasti se vrátil v roce 1993...
Čekali jsme to. Už jsem to říkal na začátku. Přesto, když ta smutná chvíle přišla, bolelo nás z toho srdce a duše krvácela. Na oslavy ani na pohřeb pana generála neměl jsem šanci se dostat. Televize byla jen slabou náhražkou. Seděl jsem u obrazovky, hodiny ukazovaly mírně po půlnoci. Na obrazovce čestná stráž vynášela rakev generála Peřiny, nad hlavami vlála česká vlajka a nad Vítkovem burácely Grippeny a Alky.
Po tvářích mi stékaly slzy a nechtělo se mi spát. Odešel vynikající člověk a já ho znal. I teď, když si ty fotky prohlížím, rozzářeného Fandu Peřinu na oslavách nebo s Aničkou při nějakém setkání, nemám k slzám daleko...
"... Dětem a vnukům svým vyprávět budem dál, kdo úctu pro Čechy s přáteli vybojoval. Merci všem mládencům, co maj šedivý vlas, au revoir, monsieur, nezapomenem Vás..."
Mimochodem, autorem obrázku je můj kamarád ze Slovenska, W/O Milo Herčut...
Jak jsem se zmínil, při loňské besedě na ČVUT v Dejvicích mě zaujala zmínka o službě na škole pro rotmistry v Milovicích. Jakožto naturalizovaný "Milovičák" jsem proto neváhal a odhodlal se k napsání dopisu. Po delším pátrání se mi podařilo objevit i adresu současného bydliště. Ač jsem již pomalu přestával doufat v úspěch, byl jsem před několika dny velmi mile překvapen, když na mě ze schránky vypadla obálka, v jejíchž útrobách jsem posléze objevil podepsanou fotografii a dopis od pana generála se vzpomínkou na jeho milovické působení. Pan generál byl potěšen mým zájmem. Jak sám přiznal, na Milovice má mnoho zajímavých vzpomínek, na které se nedá zapomenout. Stačilo by to jistě na osmistránkový dopis. Dovolil bych si tedy nyní ocitovat jednu z příhod, které mi v dopise popsal...
Citace :
"Po mém hlášení se ve škole jsem byl všemi učiteli a hlavně velitelem školy vyzýván, kdy jim něco ukáži z mého leteckého umění... ...jednou odpoledne, kdy od rána pršelo a příkopy kolem cest byly plné vody, celá škola byla na cvičném pochodu asi 30 km, ovšem důstojníci na koních, jsem měl příležitost se předvést. Později odpoledne déšť přestal, tak jsme začali létat. Hned po startu jsem uviděl, jak se celá kolona, v čele s velitelem školy, který seděl na koni, blíží k bráně školy. Tak jsem hodně nízko na ně s plným plynem udělal nálet. S hrůzou jsem konstatoval, jak velitel školy letí ze sedla a přímo do příkopy. Při mém návratu mě již strážný u brány oznámil, že se mám ihned hlásit v kanceláři velitele školy. Tam ve společnosti všech důstojníků mě strašně vynadal. Neztratil jsem rozvahu a s klidem jsem mu odpověděl: "Pane plukovníku, celou dobu jste mě i Vy nabádal, abych Vám ukázal, jak se připravuji na možnost války a toto byla nejlepší příležitost, jak bych měl útočit na kolonu nepřátelských sil, a myslím si, že i proto jsem zde v této škole, abych po ukončení mohl být příkladem těm mladším, které budu mět na starosti." Všichni stáli jako opaření, až pan plukovník pronesl: "Pánové, myslím si, že Peřina si vlastně žádá o naší pochvalu, protože vidím, že bere vojnu skutečně vážně, což jeho výsledky dokazují." Všichni mě podali ruku a já, jak se říká "s klidem Angličana", odešel..."
Měl jsem možnost pana generála Peřinu osobně poznat. I přes velmi pokročilý věk z něj stále vyzařuje nezměrná duševní síla a vůle. Přeji mu proto mnoho šťastných dnů, hlavně pevné zdraví a těším se na spoustu dalších setkání na besedách, leteckých dnech a různých vzpomínkových akcích. Bez tohoto Rytíře nebes by to totiž nebylo ono...
