Írán (IRN)

Mustafa Kemal Atatürk and Reza Shah Pahlavi: A Comparative Study of Modernization of Turkey and Iran
Summary

Stredná Ázia je ako z vojenského, tak aj z ekonomického hľadiska dôležitým regiónom o ktorý prejavujú veľmoci čoraz väčší záujem. Rozpad ZSSR mal za následok nezávislosť piatich stredoázijských republík, ktoré prirodzene začali hľadať nových spojencov a partnerov v medzinárodnom systéme. Angažovanie sa svetových a regionálnych mocností na seba nenechalo dlho čakať, pričom už čoskoro získal tento región príznačné označenie: Nový Balkán. Strategická pozícia, bohatá surovinová základňa, ale aj etnické a náboženské zloženie sú motívy kontinuálne prispievajúce k intenzifikácii súperenia hlavných medzinárodných hráčov v Strednej Ázií.

Druhý díl článku o válce mezi Irákem a Íránem popisuje vzájemné vztahy a situaci v obou zemích v době před vypuknutím konfliktu.

V třetím dílu článku o válce mezi Irákem a Íránem v 80. letech 20. století získáte informace o výzbroji, síle a složení ozbrojených sil obou protivníků.

Bouře začíná! Další díl článku o krvavé válce mezi Irákem a Íránem se věnuje vypuknutí bojů a prvním reakcím světových velmocí.

Další díl série o válce mezi Irákem a Íránem pojednává o úspěšných operacích íránských ozbrojených sil.

Další díl série o válce mezi Irákem a Íránem popisuje operace v letech 1981 a 1982, kdy Íránci začali stále více získávat iniciativu, zároveň ale propukly mocenské boje mezi jejich vůdci.

Pokračování série o válce mezi Íránem a Irákem popisuje události z let 1982 - 1985.

Předposlední díl série o válce mezi Íránem a Írákem popisuje události z let 1986 - 1987, včetně krvavých operací "Va al-Fadžr" a "Karbalá".

Závěrečný díl článku o bojích mezi Irákem a Íránem popisuje události z let 1987-1988, včetně tragického incidentu, kdy v oblasti hlídkující americká loď sestřelila íránský civilní dopravní letoun, který zaměnila za vojenský.

Íránská námořní strategie je naprosto učebnicovým příkladem strategie sea denial. Vzhledem k možnostem a zdrojům Íránu je pro něj nejen výhodná, ale prakticky jediná možná. Ačkoli strategie odepření přístupu je svou podstatou asymetrická, Írán díky ní poměrně efektivně naplňuje hlavní požadavky na námořnictva dneška. 

Bakalářská práce „Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Mustafa Kemal Atatürk a Rezá Šáh Pahlaví“ se zabývá otázkou turecké a íránské modernizace v meziválečném období a srovnává politické postupy při modernizaci těchto dvou muslimských států. Cílem práce je pomocí komparativní metody objasnit důvody, proč byla modernizace v prvním případě úspěšná a v druhém nikoliv. Práce vychází ze srovnání výchozích podmínek pro zahájení reforem a pokračuje analýzou stěžejních témat obou modernizací. Tato témata jsou především role nacionalismu, sekularizační reformy, společensko-ekonomické reformy a westernizace. V neposlední řadě se práce zabývá povahou režimu a soustředí se zejména na roli vůdců Mustafy Kemala Atatürka a Rezy Šáha Pahlavího.

Pro srovnání obou modernizačních procesů je zásadní zejména rozdíl mezi Osmanskou říší, ve které se snahy o modernizaci odehrávaly po více než jedno století a Persií, kde první modernizační hnutí vzniklo teprve na počátku století dvacátého.

Šáhův režim se stával postupem času stále více despotický. Na počátku vlády měl Rezá Šáh značnou veřejnou podporu napříč společenskými vrstvami. Oporou režimu se stala městská vrstva obchodníků bázáru, inteligence a byrokratického aparátu. Na rozdíl od Turecka se Írán stal vojenským režimem, kde armáda plnila nejen funkci donucovacího orgánu, ale zasahovala i do civilní správy. Šáhova politika od třicátých let vykazovala znaky despotismu, což se promítlo zejména ve vztahu k opozici.

Na základě Shilsovy klasifikace modernizačních režimů bývají Atatürkovo Turecko a Írán Rezy Šáha Pahlavího řazeny mezi modernizační oligarchie. Ty se vyznačují silnou autoritativní vládou a jistými prvky pluralitního parlamentarismu, které jsou však jen formální. Předpokladem modernizační oligarchie je existence silné elity, disponující účinným nástrojem k udržení stability, zejména vojenskými složkami, které jsou často součástí této elity.

Vzhledem k tomu, že komparace výchozích podmínek je určující pro posuzování výsledků politické i společenské transformace, budu se v této kapitole zabývat srovnáním nástupu k moci Mustafy Kemala Atatürka a Rezy Chána. Pokusím se zde objasnit, za jakých okolností se aktéři převratů dostali k moci a zejména jak zdůvodňovali svou legitimitu. Přestože se jedná o státní převraty, otázka legitimity je podstatná pro zachování režimů.

Pro posuzování samotných reforem třeba určit druh vlády z hlediska držitelů, což pomůže objasnit způsob, jakým byly reformy zaváděny. U obou režimů se jednalo o autoritativní vládu v čele s charismatickým vůdcem. Systémy se však lišily druhem formálního politického zřízení (republika versus konstituční monarchie) a především způsobem výkonu moci. Na rozdíl od Rezy Šáha, který vykonával moc přímo, respektive prostřednictvím dosazeného kabinetu ministrů, Atatürk vládl prostřednictvím jím založené strany, která se stala stranou monopolní. Povaha režimů se lišila i v míře autoritativnosti. Atatürkův režim byl nesporně autoritativní, avšak umožňoval širší politickou participaci než šáhova diktatura.

V obou státech je období modernizace neoddělitelně spjato s tureckým a íránským nacionalismem v dnešní podobě. Pro oba nacionalismy je charakteristická nacionalistická rétorika, důraz na jazykovou politiku s požadavkem jednotného jazyka a snaha o národní jednotu, i za cenu potlačování etnických menšin. Atatürk i Rezá Šáh zakládali svou legitimitu především na národnostním principu. V obou státech se jedná o období vytváření nacionalismu, respektive období tzv. národního obrození, tak jak jej definuje Ernest Gellner.