Turecko (TUR)

Mustafa Kemal Atatürk and Reza Shah Pahlavi: A Comparative Study of Modernization of Turkey and Iran
Summary

Armáda a demokracie

Klíčovým prvkem pro tuto práci je popsání role armády ve společnosti. Zde můžeme rozlišovat mezi klasickým pojetím jejího postavení a fungování, který odráží standardní demokratické systémy a aktivističtější pojetí, které odráží zkušenosti zejména z rozvojových zemí. Oběma teoriemi se budeme zabývat v této kapitole, nicméně obě dvě jsou pro tuto práci důležité. Pokud chceme zkoumat spory EU s Tureckem ohledně postavení armády, můžeme na tento konflikt nahlížet jako na střet těchto dvou teorií. Na závěr se pak v této kapitole budeme věnovat nevládním formám kontroly armády.

Tradice turecké armády

Na podporu tvrzení, že i armáda může za určitých podmínek fungovat jako strážce svobody a modernizace, v našem případě sekularizace, je důležité nastínit, jaké jsou historické kořeny postavení armády v turecké společnosti, dát postavení armády do určitých hodnotových souvislostí dané země.

Vojenské převraty a zásahy

Pro pochopení role turecké armády v turecké společnosti je nutné se zamyslet nad tím, jaké byly příčiny jejího jednání a zda někdy jednala pouze ve svém zájmu, a nikoliv v zájmu společnosti. Proto se nyní budeme zabývat příklady jednotlivých vojenských převratů v novodobých dějinách Turecka.

Turecko a EU

Jednou z hlavních příčin, které vyvolaly změnu stojících za změnou postavení turecké armády ve společnosti, byl vliv Evropských společenství (ES) na Turecko. Turecko bylo zemí spíše prozápadně orientovanou, ale hlavně díky odkazu Mustafy Kemala se stalo zemí, která se silně přikláněla západním demokraciím. Dá se říci, že v dnešní době mají tyto celky velmi dlouhou historii, co se společných vztahů týče. V následujících kapitolách podrobněji rozebereme jednotlivé fáze vztahů Turecka s ES/EHS/EU a vliv těchto vztahů na tureckou armádu a její postavení.

Armáda je v dnešním čase, a zvláště pak u nás, často vnímána jako prvek ve společnosti takřka nadbytečný, nebo jí není pozornost věnována vůbec žádná. Nejsme v tom příliš výjimeční, v západním světě totiž nepanuje kladný názor na armádu, která aktivně zasahuje do politického života dané země.

Závěr

Jedna z příčin silného postavení armády v Turecku má své historické kořeny již v Osmanské říší, kde byla armáda velmi důležitou složkou tehdejší společnosti. Tento historický faktor dopomohl armádě k udržení silného postavení v moderním Turecku. Tou druhou a neméně důležitou příčinou byla role, jakou armáda sehrála při vzniku Turecka. Pod velením Mustafy Kemala to byla armáda, kdo zajistil vznik nového státu. Za jeho vlády získala armáda téměř úplnou suverenitu na státním aparátu. V Turecku v této době, a ani pozdější, nedošlo k začlenění armády pod civilní kontrolu. Tuto téměř úplnou suverenitu si armáda udržela po celé 20. století.

Zdroje

Stredná Ázia je ako z vojenského, tak aj z ekonomického hľadiska dôležitým regiónom o ktorý prejavujú veľmoci čoraz väčší záujem. Rozpad ZSSR mal za následok nezávislosť piatich stredoázijských republík, ktoré prirodzene začali hľadať nových spojencov a partnerov v medzinárodnom systéme. Angažovanie sa svetových a regionálnych mocností na seba nenechalo dlho čakať, pričom už čoskoro získal tento región príznačné označenie: Nový Balkán. Strategická pozícia, bohatá surovinová základňa, ale aj etnické a náboženské zloženie sú motívy kontinuálne prispievajúce k intenzifikácii súperenia hlavných medzinárodných hráčov v Strednej Ázií.

Vyhrocená situace v souvislosti s nepokoji v Sýrii nabyla v posledních dnech nové dimenze, když syrská protivzdušná obrana (PVO) sestřelila turecký letoun F-4 Phantom II. Turecko žádá konzultace na půdě Severoatlantické aliance pod hlavičkou článku čtyři Washingtonské smlouvy. Celá situace zůstává dosti nepřehlednou a tak se portál sekuriťáci.cz snaží podat alespoň hrubý souhrn událostí a nastínit možné scénáře k čemu vlastně došlo.

Bakalářská práce „Komparace tureckého a íránského modernizačního procesu: Mustafa Kemal Atatürk a Rezá Šáh Pahlaví“ se zabývá otázkou turecké a íránské modernizace v meziválečném období a srovnává politické postupy při modernizaci těchto dvou muslimských států. Cílem práce je pomocí komparativní metody objasnit důvody, proč byla modernizace v prvním případě úspěšná a v druhém nikoliv. Práce vychází ze srovnání výchozích podmínek pro zahájení reforem a pokračuje analýzou stěžejních témat obou modernizací. Tato témata jsou především role nacionalismu, sekularizační reformy, společensko-ekonomické reformy a westernizace. V neposlední řadě se práce zabývá povahou režimu a soustředí se zejména na roli vůdců Mustafy Kemala Atatürka a Rezy Šáha Pahlavího.

Pro srovnání obou modernizačních procesů je zásadní zejména rozdíl mezi Osmanskou říší, ve které se snahy o modernizaci odehrávaly po více než jedno století a Persií, kde první modernizační hnutí vzniklo teprve na počátku století dvacátého.

Šáhův režim se stával postupem času stále více despotický. Na počátku vlády měl Rezá Šáh značnou veřejnou podporu napříč společenskými vrstvami. Oporou režimu se stala městská vrstva obchodníků bázáru, inteligence a byrokratického aparátu. Na rozdíl od Turecka se Írán stal vojenským režimem, kde armáda plnila nejen funkci donucovacího orgánu, ale zasahovala i do civilní správy. Šáhova politika od třicátých let vykazovala znaky despotismu, což se promítlo zejména ve vztahu k opozici.

Na základě Shilsovy klasifikace modernizačních režimů bývají Atatürkovo Turecko a Írán Rezy Šáha Pahlavího řazeny mezi modernizační oligarchie. Ty se vyznačují silnou autoritativní vládou a jistými prvky pluralitního parlamentarismu, které jsou však jen formální. Předpokladem modernizační oligarchie je existence silné elity, disponující účinným nástrojem k udržení stability, zejména vojenskými složkami, které jsou často součástí této elity.

Vzhledem k tomu, že komparace výchozích podmínek je určující pro posuzování výsledků politické i společenské transformace, budu se v této kapitole zabývat srovnáním nástupu k moci Mustafy Kemala Atatürka a Rezy Chána. Pokusím se zde objasnit, za jakých okolností se aktéři převratů dostali k moci a zejména jak zdůvodňovali svou legitimitu. Přestože se jedná o státní převraty, otázka legitimity je podstatná pro zachování režimů.

Pro posuzování samotných reforem třeba určit druh vlády z hlediska držitelů, což pomůže objasnit způsob, jakým byly reformy zaváděny. U obou režimů se jednalo o autoritativní vládu v čele s charismatickým vůdcem. Systémy se však lišily druhem formálního politického zřízení (republika versus konstituční monarchie) a především způsobem výkonu moci. Na rozdíl od Rezy Šáha, který vykonával moc přímo, respektive prostřednictvím dosazeného kabinetu ministrů, Atatürk vládl prostřednictvím jím založené strany, která se stala stranou monopolní. Povaha režimů se lišila i v míře autoritativnosti. Atatürkův režim byl nesporně autoritativní, avšak umožňoval širší politickou participaci než šáhova diktatura.

V obou státech je období modernizace neoddělitelně spjato s tureckým a íránským nacionalismem v dnešní podobě. Pro oba nacionalismy je charakteristická nacionalistická rétorika, důraz na jazykovou politiku s požadavkem jednotného jazyka a snaha o národní jednotu, i za cenu potlačování etnických menšin. Atatürk i Rezá Šáh zakládali svou legitimitu především na národnostním principu. V obou státech se jedná o období vytváření nacionalismu, respektive období tzv. národního obrození, tak jak jej definuje Ernest Gellner.