Afrika

Také ve 21. století je africký kontinent neustále zmítán válkami a ozbrojenými konflikty. Od dob získání nezávislosti se více jak polovina afrických zemí stala účastníkem některého z konfliktů a v současné době se nachází buď ve stádiu boje za mír, nebo postkonfliktní mírové obnovy. Mír je pro Afriku jedním z nejdůležitějších předpokladů pro zabezpečení příštího rozvoje kontinentu, ale do budoucna by bylo velmi obtížné, aby si požadovanou bezpečnost zajišťoval každý stát individuálně. Podle většiny vládních představitelů afrických států je jedinou cestou pro dosažení tohoto cíle přijetí společné strategie ve jménu solidarity a spolupráce, a to zejména s ohledem na prohlubující se celosvětovou globalizaci. Názorný příklad současných společných snah o „řešení afrických problémů pomocí afrických způsobů“, např. v oblasti bezpečnosti, lze spatřovat v projektu Africké unie.

Předpokládá se, že Afrika byla od 60. let 20. století svědkem přibližně 30 konfliktů, které stály život více jak 10 mil. obyvatel afrického kontinentu a na které bylo vynaloženo více jak 250 bil. USD. Od 80. let Afrika zažila více válek a ozbrojených konfliktů než jakýkoliv jiný kontinent.

Na setkání Rady ministrů OAJ v roce 1976 bylo učiněno rozhodnutí rozdělit Afriku do pěti hlavních regionů, v rámci kterých se následně formovala jednotlivá regionální ekonomická společenství. Tyto organizace měly od svého počátku sloužit jako centra regionálního ekonomického rozvoje, ale prostředí nestability a špatná bezpečnostní situace na mnoha místech Afriky zpomalovaly jejich hlubší integraci a rozvoj.

Při zajišťování bezpečnosti a stability na africkém kontinentě se AU v oblasti finanční, materiální, institucionální, ale i logistické spoléhá na spolupráci s některými mezinárodními organizacemi, jako jsou např. EU, skupina nejvyspělejších zemí světa G8 nebo OSN. Ve své diplomové práci se zaměřím zejména na spolupráci s OSN jakožto nejdůležitějším partnerem v souvislosti s touto problematikou.

V této kapitole bych se chtěla věnovat skutečnostem, které předcházely vzniku Africké unie. Zaměřím se zejména na vznik a vývoj myšlenek panafrikanismu jako ideologického základu této organizace. Africkou unii lze považovat za třetí fázi institucionalizace panafrikanismu, přičemž za první fázi můžeme označit vytvoření Panafrického kongresu. Vznik Organizace africké jednoty byl pak vyústěním druhé fáze této institucionalizace. Principy fungování OAJ a výsledky její činnosti budou podrobně popsány a analyzovány ve druhé části této kapitoly.

V průběhu 90. let a na počátku 21. století bylo stále zřetelnější, že další fungování OAJ není možné a že je potřeba přetransformovat své zájmy a možnosti a na změny odehrávající se v mezinárodním společenství reagovat vytvořením nové organizace. Africká unie zahájila svou činnost v roce 2002 na summitu v jihoafrickém Durbanu, kde se sešli zástupci 53 afrických států. Nově vzniklá organizace si jako jeden ze svých hlavních cílů stanovila změnu vpřístupu k mírovým a bezpečnostním otázkám.

Současný konflikt v západosúdánském regionu Dárfúr bývá označován jako „největší humanitární katastrofa“ od konce studené války. Podle posledních statistik v tomto konfliktu, který se naplno rozhořel v roce 2003, přišlo o život v důsledku přímého násilí nebo z důvodu podvýživy a nemocí více jak 300 000 lidí a více jak 2,5 mil. bylo vyhnáno ze svých domovů. I přesto, že mezinárodní společenství mnohokrát deklarovalo snahu řešit stávající situaci a nedopustit tak další opakování takových událostí, jakou byla např. genocida ve Rwandě, nebylo do dnešní doby učiněno dostatečné množství potřebných a především rozhodných kroků k vyřešení dané krize.

Mapa Afriky
Seznam států Africké unie
Regiony Afriky
Hlavní regionální organizace v Africe
Článek 4 Zakládacího dokumentu AU
Struktura orgánů Africké unie
Struktura mírové a bezpečnostní divize uvnitř Komise AZ
Mapa Súdánu
AMIS – administrativní sektory v Dárfúru
Charakteristika aktérů konfliktu v Dárfúru

Seznam použité literatury

Také ve 21. století je africký kontinent neustále zmítán válkami a ozbrojenými konflikty. Od dob získání nezávislosti se více jak polovina afrických zemí stala účastníkem některého z konfliktů a v současné době se nachází buď ve stádiu boje za mír, nebo postkonfliktní mírové obnovy. Mír je pro Afriku jedním z nejdůležitějších předpokladů pro zabezpečení příštího rozvoje kontinentu, ale do budoucna by bylo velmi obtížné, aby si požadovanou bezpečnost zajišťoval každý stát individuálně. Podle většiny vládních představitelů afrických států je jedinou cestou pro dosažení tohoto cíle přijetí společné strategie ve jménu solidarity a spolupráce, a to zejména s ohledem na prohlubující se celosvětovou globalizaci. Názorný příklad současných společných snah o „řešení afrických problémů pomocí afrických způsobů“, např. v oblasti bezpečnosti, lze spatřovat v projektu Africké unie.

Začátek 21. století je svědkem obnovené snahy afrických vládních představitelů o řešení konfliktů, mezi nimiž ve stále větší míře převažují konflikty vnitrostátní. Vedle klasických mírových operací se projevuje i snaha o zapojení do komplexních vnitrostátních konfliktů, zejména s ohledem na potřebu řešit rozsáhlé humanitární krize postihující velké množství civilního obyvatelstva Afriky.

Vlna občanských válek, genocid a slabých či zhroucených států v Africe se zajisté stala jedním z nejpalčivějších problémů v post-studenoválečném světě, který se bytostně dotýká i Evropy. Následující text se snaží najít korelaci mezi příjmy HDP zemí Afriky a pravděpodobností vypuknutí občanské války.

Z historie známe spoustu různě dlouhých válek. Sedmidenní, sedmiletou, třicetiletou a dokonce i stoletou. Napadlo vás však někdy, jak dlouho trvala nejkratší válka? Věřte nebo ne, ale bylo to půl hodiny. Přesně půl hodiny a osm minut. Nejednalo se přitom o nějakou potyčku nějakých mafiánských rodin nebo domorodých kmenů, ale o regulérní konflikt dvou suverénních států. Došlo k němu před více než sto lety na východním pobřeží Afriky, kde se v srpnu 1896 dostali takříkajíc „do křížku“ (nebo možná půlměsíce – jednalo se totiž o konflikt křesťanské a muslimské země…) Velká Británie a Zanzibar.

7. 6. 2012 – Provincie Azawad vyhlásila nezávislost, separatisté jsou však nejednotní. U některých z nich se otevřeně hovoří o napojení na  al-Qá^cidu.

Současné konflikty v subsaharské Africe se zaměřením na Rwandu

Od konce druhé světové války se ve světě uskutečnilo více než 200 ozbrojených konfliktů, přičemž řada z nich i v posledních dvaceti letech. Myšlenka základů světového řádu v podobě mezinárodněprávních zásad a pravidel, mnohostranných smluv a univerzálních mezinárodních organizací (OSN) za účelem udržování světového míru a bezpečnosti, ochrany lidských práv, odzbrojování či hospodářské a kulturní spolupráce získávala u široké veřejnosti stále větší podporu.

Ačkoliv Afrika disponuje značným nerostným bohatstvím, je nejchudším kontinentem světa. Určitou výjimku tvoří Jihoafrická republika a Botswana s vlastními kurzy měny a Nigérie s jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. OSN však řadí 33 afrických států do skupiny nejméně rozvinutých, kde se lidé živí převážně zemědělstvím. Co způsobuje chudobu? Počátky této špatné situace mnozí spatřují v kolonialismu, jiní naopak ve vyhlášení samostatností a následné korupci, despotismu, násilí a nestabilitě.

Somálsko, Siera Leone, Keňa, Zimbabwe, Uganda.