Filipínská republika

Filipínská republika (PHL)
Republika ng Pilipinas
Republic of the Philippines

Velmi stručná historie Filipín


Podle mého názoru dokonalé pochopení a také poznání současné kultury a situace ve Filipínské republice není možné bez náležitého alespoň základního velmi stručného nástinu minulosti. Proto bych svůj výklad zaměřil na pojednání o nejvýznamnějších meznících filipínské historie.


Osidlování Filipín probíhalo v průběhu staletí ve třech hlavních vlnách. Každá z těchto „invazí“ se vyznačovala tím, že přicházela z jiné oblasti dnešního Pacifiku, stejně tak tím, že se v podstatě jednalo jak o kulturně, tak fyziologicky odlišné národy.


První vlna osidlování probíhala již velmi brzy zhruba 25 000 až 22 000 let před naším letopočtem. V této době byli ještě Filipíny součástí pevninské Asie (k oddělení souostroví došlo v průběhu pozdějších let zejména v souvislosti s růstem hladiny světových oceánů a trhání/posunu zemských desek), proto první obyvatelé cestovali po souši do jednotlivých oblastí. Tito přistěhovalci náležely k rase filipínských Pygmejů. Pro tyto národy je typický především velmi malý vzrůst (průměrná výška kolem 130 cm), černé husté kudrnaté vlasy, velmi tmavá (až černá) pleť, spíše kulatý obličej s velkými rty a zploštělým nosem. Příslušníci osidlovali především hornaté, pralesní oblasti centrálního Luzonu (pohoří Cordillera - dnešní správní provincie Ifugao, Benguet, popř. okolí sopky Mt. Pinatubo) či ostrovy Negros a Panay. Rád bych podotknul, že někteří antropologové řadí tyto národy do skupiny příbuzné např. s australskými Aborigeny či novozélandskými Maory.
Bohužel do dnešního dne díky surovému zacházení jak Španělů, tak Američanů (obě kolonizační velmoci v podstatě na tyto obyvatele pralesa pořádali "lovecké" výpravy či jinými způsoby tyto národy pronásledovali jako „škůdce“ na úrodě rýže, tabáku či jiných zemědělských plodin) přežilo necelých 25 000 těchto původních obyvatel.
V současnosti jsou nazývány především dosti pejorativním pojmenováním Negritos (španělské pojmenování odvozené od barvy kůže) či kmenovým názvem Aetos.


Druhou vlnu, zhruba před 5 000 lety až do roku 200 př. n. l., tvořily kmeny především z jihovýchodní Asie – většinu tvořily indonéské národy. Společně s nimi však také přišli kmeny z oblasti dnešní Číny, Vietnamu či Thajska. Tato druhá vlna přistěhovalců už však musela připlout na Filipíny loděmi a proto jejich migrace se neomezila pouze na severní oblasti Luzonu či severní ostrovy oblasti Visayas, ale pokračovala i do dalších zejména jižních oblastí souostroví - ostrovy Mindoro, Mindanao, Bohol, Cebu, Camiguin či západně ležící Palawan. Pro tyto národy je charakteristický silně orientální vzhled tedy světlejší barva kůže (dosti podobná např. jižanským národům Evropy), velmi kulatý obličej s mandlovýma hlubokýma očima, rovné černé vlasy a také zploštěný nos. Zajímavostí je také „vysoký“ vzrůst ve srovnání s ostatními asijskými národy.
Do dnešních dní si některé z těchto národů podrželi svoje mořeplavecké schopnosti a zvyklosti a živí se obchodováním, rybařením či stavbou lodí – odtud tedy také jejich dnešní pojmenování „Sea gypsies“ (volný překlad: „Mořští světoběžníci“).
V dnešní době můžeme najít především tyto národy: Igoroté, Ilongoti (ostr. Luzon), Tagbanuové (ostr. Palawan); Bagobové, Bilaani, Manobové a Tirurayci (ostr. Mindanao).


Třetí a poslední vlnou byla mezi roky 300 – 1200 př. n. l. mohutná migrace malajských kmenů, kteří jako předchozí vlna připluli na Filipíny především loděmi či čluny. Na rozdíl od předchozí však tato vlna postupovala z jihovýchodu, směrem na sever. Pro tyto národy jsou typické především následující charakteristiky: střední vzrůst, tmavá kůže, hnědé tmavé oči a ploché nosy. Tyto národy tvoří v dnešních Filipínách naprostou většinu a tzv. „mainstreamovou kulturu“.


Tímto však „kulturní různorodost“ ještě zdaleka neskončila, neboť po celém souostroví (do dnešních dnů zejména ostr. Mindanao) určité části kmenů přijímaly islám jako své hlavní náboženství, popř. některé z nich také budhismus či islám ovlivněný hinduismem, který přicházel z Indie. Kmeny s budhismem a islámem spadají mezi majoritní malajskou migrační vlnu, nicméně zhruba od 11. století dochází díky obchodu s Araby, Indií a později zejména s muslimskou částí Malajsie k příklonu obyvatel k islámu (mnohem dříve než se na ostrovy dostalo křesťanství). To samozřejmě po příchodu křesťanství způsobovalo spoustu nepříjemností a vedlo, a stále ještě vede, k problémům, které nejsou systémově řešeny a přispívají k silně se zhoršující situace těchto muslimských kmenů.
Společné pojmenování všech těchto filipínských muslimů - Morové - bylo odvozeno od označení Arabů, tedy slova Maurové. Ve svém původním významu to byl vysoce pejorativní název, ale díky bojům s Američany či většinovou kulturou získal zejména mezi muslimskými kmeny velkou vážnost a v dnešní době označení Mor je pro ně symbolem hrdosti na příslušnost ke svému náboženství.


V průběhu navazujících století většinou tyto národy žili vedle sebe (nadneseně řečeno - každý na svém ostrůvku) a v podstatě mezi sebou vzájemně komunikovali či např. hospodářsky spolupracovali. V dobách krizí také mezi sebou bojovali, popř. snažili se okolní kmeny podmanit silou, nicméně můžeme říci, že až do příchodu Španělů však neexistovalo nějaké silnější politické spojenectví či uskupení, které by ovládalo podstatnou část ostrovů (existovali různá království, rádžanáty v oblati Visayas; nebo u muslimských kmenů na Mindanau a oblastech Luzonu existovali sultanáty, nicméně žádné z těchto uskupení nenabylo dominance nad větší částí souostroví, spíše se jednalo o takové městské státy). Tento fakt má pro současnost obrovské důsledky především v tom, že v podstatě každá oblast - rozuměj větší ostrov - si, i přes úpornou unifikaci Španělů, Američanů či současných vlád, ponechala více méně určitou část svých obchodních zvyklostí, svůj jazyk a kulturu, což zejména zahraničním obchodním či diplomatickým partnerům přináší velké nepříjemnosti. Pro dokreslení situace po všech těchto migračních vlnách uvedu pár faktografických dat – v době španělského zabrání ostrova (počátek 17. století) tak na území 4x větším než Česká republika existovalo vedle sebe něco kolem 199 různých kulturně-jazykových rodin se zhruba 12 různými destičkovými abecedami založenými na 17-ti písmenkové abecedě známými jako baybayin (a k tomu je ještě nutné připočíst obrovský počet různých náboženských, zejména animalistických, směrů).


Španělé přichází na ostrov teprve až v roce 1521, kdy do střední oblasti (oblast ostrovů Visayas) na ostrov Homonhon a dále pak na ostrov Cebu připlouvá dobrodruh Ferdinand Magalhães (také anglicky Magellan) po svém slavném „obeplutí“ zeměkoule a okamžitě zabírá toto území pro španělského krále. Odtud se tedy také odvozuje současný název Filipín po španělském králi Filipovi II. Španělé (místně nazýváni Spaniards) s sebou na ostrovy přináší především španělský jazyk, katolictví a evropské jak obchodní, tak kulturní zvyky. Zajímavým faktem je také to, že díky tomu, že Filipíny byli spravovány španělskou korunou prostřednictvím Mexika (tzv. Španělské místokrálovství), sem proudí také silně latinskoamerický vliv především z oblasti Střední Ameriky a do dnešního dne existuje silná rivalita mezi Mexičany a Filipínci projevující se zejména ve sportu a ekonomice.


Za zhruba 370-ti leté vlády velmoci tehdejšího světa dochází k tvrdé unifikaci, hispanizaci, katolizaci, násilnostem mezi obyvatelstvem, růstu moci jižních zejména muslimských oblastí a také k průmyslovému růstu Filipín. Manila, založená Španěly se stává nejbohatším městem celé Asie a perlou španělského kolonizačního impéria. Tuto „výkladní skříň Orientu“ však Španělé ztrácí v roce 1898 tzv. Pařížským mírem, který i přes vyhlášení svobodné Filipínské republiky a vůli Filipínců, upravoval vztahy mezi dvěma hlavními mocnostmi Španělsko-americké války.


Na souostroví tak počala kolonizace Spojených států, která trvala v podstatě až do konce 60.let. Hlavní vlivem Spojených států na vývoj Filipín bylo především zavedení amerického školního (včetně protestantských škol), parlamentního a místně-správního systému. S ohledem na dnešní potřeby tím největším počinem však bylo zavedení angličtiny jako oficiálního jazyka filipínského Commonwealthu.


Z již samotného nástinu složité a mnohdy stále neprobádané historie této republiky je jasné, že všechny tyto vlivy museli za dobu svého působení vytvořit na uzavřeném místě, jakým bezesporu Filipíny jsou, velmi zajímavý kulturně-civilizační mix, který je důležité při zkoumání historie a současného dění pochopit.

Pár schemat osidlování Filipínského souostroví a mapky jednotlivých migračních vln.

Zdroje:
AGONCILLO, T., ALFONSO, O., History of the Filipino People. Quezon City: Malaya Books, 1967


ANDRES, T.D., Understanding Filipino Values. A Management Approach, Quezon City: New Day Publisher, 1981


ARCE, W.F., POBLADOR, N.S., Formal Organizations in the Philippines: Motivation, Behaviour, Structure and Change. Quezon City: Ateneo de Manila University, 1979


FILIP, Jiří, kolektiv autorů. Filipíny. Odborně ekonomické sborníky - řada Asie. Praha: Institut zahraničního obchodu/ ČTK Pressfoto, 1982. ISBN 59-148-81