Main Menu
User Menu

Schneider-Rytířová, Margita

V mnoha knihách a článcích o bojích a osudech příslušníků britského Královského letectva píše se povětšinou o bojových letcích, pilotech hbitých denních stíhaček, posádkách těžce vyzbrojených stíhaček nočních a nebeských jezdcích, soupeřících ve svých bombardérech se smrtí na rozžhaveném nočním nebi okupované Evropy či nad nekonečným bezedným Atlantikem. Ti všichni, odvážní a stateční, byli však jen pomyslným hrotem kopí RAF. Nemohli by denodenně vzlétat, nebýt tisíců,... desetitisíců příslušnic a příslušníků pozemních služeb, mechaniků, zbrojířů, písařů, kuchařů atd. Nezanedbatelnou a nepřehlédnutelnou součástí tohoto "soustrojí" byly i ženy, pohledné a výkonné příslušnice Ženských pomocných sil WAAF (Women´s Auxiliary Air Force)...
Ani československé letectvo, bojující v rámci dobrovolnické zálohy RAF, nezůstalo pozadu. Mezi ženami v šedomodrých uniformách objevily se i "waafky" s domovenkou Czechoslovakia na ramenou. Jednou z nich byla i paní Margita Rytířová...



Před několika dny dostal jsem od paní Rytířové, v současné době žijící v Zadní Třebáni nedaleko na jihozápad od Prahy, odpověď na můj dopis. Kromě žádosti o podepsání přiložené fotografie, získané obvyklou metodou na jedné z našich schůzek v hotelu Duo, poprosil jsem paní Margitu, milou šedovlasou babičku s veselýma očima, též o pár řádků o jejím působení v britském letectvu za druhé světové války. Z jejího dopisu a několika přiložených výstřižků z novin, pokusil bych se nyní alespoň stručně zrekapitulovat její životní příběh...


Narodila se v Praze 24. prosince 1924. S rodiči i sestrou bydlela v pražském Karlíně, kde též chodila do školy, později do reálky a do Sokola. Její otec byl v té době majitelem velkoobchodu s kovovým zbožím, prodával své zboží i do ciziny. Matka využívala svého obchodního vzdělání a v otcově podniku pomáhala. Bohužel, za vším udělali velkou tečku Němci. Přišel 15. březen 1939...


Už před tímto datem strýc František, nejstarší bratr Margitina otce, žijící v té době s celou rodinou v Anglii, zval jej s celou rodinou k sobě. Začátkem května 1939 se tak Margita dozvěděla, že pojede se sestrou Lenkou ke strýčkovi a rodiče za nimi přijedou nejpozději do roka. Večer před odjezdem se přišli všichni příbuzní rozloučit. "... babičky, dědeček, druhý umřel na TBC před mým narozením, tety a strýčkové a napsali nám přáníčka do památníku. Mám ho dosud...". Poslední květnový den nasedla obě děvčata do vlaku, zamávala se slzami v očích rodičům a kamarádům a vyrazila na dlouhou cestu...


Jejím cílem byl holandský přístav Rotterdam, kde již čekala přistavená loď a přidělená kajuta. Již druhý den ráno, 2. června 1939, loď zakotvila v britském přístavu Harwich. Odtud Margita (neboli po anglicku Margaret...) i její sestra pokračovaly vlakem do Londýna. Většina dětí jela k cizím lidem, na ně však čekal strýc František, teta Helena a dvojčata Evička a Aninka, žijící v Purley, v hrabství Surrey, nedaleko letiště Croydon. Strýc František byl úžasný člověk. Několikrát vzal obě děvčata na výlet do Londýna, aby jim ukázal pamětihodnosti tohoto krásného hrdého města na Temži...


Dívky však nemohly ve strýcově rodině zůstat nadlouho. Věděly však, že půjdou bydlet k Miss Lunden, velmi milé anglické dámě, která byla ochotná si je k sobě obě vzít. V té době se díky nastávajícímu válečnému běsnění většina dětí stěhovala z velkých měst na venkov a mnohé dokonce i do zámoří. Nebylo mnoho dětí, které by měly to štěstí a zůstali v "pečovatelské" rodině společně se svými sourozenci. Na Margaret a její sestru se však štěstí usmálo. 18. června odjely se strýcem do Walfordu v hrabství Herefordshire, kde "Auntie" Lundenová žila v domku na kopci s velkou zahradou. "... u vrátek stála stará třešeň, dům byl proto pojmenován Cherry Tree Cottage - Třešňová chalupa..."


Domek na kopci měl velikou ale studenou kuchyň, spíž, obývací pokoj s velkým kamenným krbem - jediná místnost, ve které se topilo, a středobod všeho dění v domě, koupelna, ve které bylo pouze umyvadlo a kohoutek na studenou vodu, dále pak záchod a velká předsíň s hlavním vchodem. Z kuchyně i z obýváku vedly dveře do zahrady, z předsíně se dále vcházelo do pokoje pro hosty, který byl přes léto pronajímán. V 1. patře domku byly tři velké ložnice - v jedné byla obě děvčata, ve druhé Miss Lunden a ve třetí často pobývala její sestřenice Grace. Zahrada byla plná ovocných stromů a květin, zejména různobarevných floxů. Na jejím druhém konci stál malý domek, ve kterém žila Mrs. Oliver, přítelkyně slečny Lundenové. Měla ráda kočky, tak si ji děvčata přejmenovala na "Kočičí mámu"... "Na zahradě byla dlouhá lavice a stůl. Tam jsme často večer sedávaly, koukaly na obláčky, říkaly, který je nejvíc podobný naší republice a vzpomínaly na domov..."


Největším problémem byla pro Margaret angličtina, neuměla ani slovo. Dívky s sebou sice měly slovníky, ale většinou se dorozumívaly posunky. Za několik týdnů se však již s využitím slovníku, velké trpělivosti a snahy slečny Lundenové a také díky znalosti němčiny, přeci jen jakž takž dorozuměly. Velkou pomocí bylo večerní předčítání pohádek. "Auntie" trpělivě opravovala špatnou výslovnost, dívky si zapisovaly neznámá a nová slova, a tak se jejich jazykové znalost stále vylepšovala...


Na jaře roku čtyřicátého již znalost angličtiny dosáhla u Margaret tak daleko, že se rozhodla nastoupit do práce. Její sestra Lenka začala navštěvovat soukromou střední školu v Ross-on-Wye. Aby se škola zaplatila a aby mohla Margaret přispět na chod domácnosti, přijala místo opatrovnice v jedné rodině. Mrs. Parsons, její zaměstnavatelka, vzala si do opatrování sedmiletou holčičku a jejího mladšího bratra, jejichž rodiče, misionáři, odjeli do Nigérie. Margaret si s dětmi dobře rozuměla, Mrs. Parsons ji však "naložila" i veškeré práce v domě. Bylo to velmi těžké a namáhavé, volno měla jen v sobotu odpoledne. Večer s rodinou sedávala v obývacím pokoji a poslouchala rádio... "Každou neděli po večerních zprávách se v rádiu hrály hymny všech spojeneckých armád. Jakmile jsem poprvé slyšela "Kde domov můj", dala jsem se do pláče. Dostala jsem vyhubováno a už jsem zprávy nesměla poslouchat. Byla jsem nešťastná, stýskalo se mi po sestře...". Po třech měsících na žádost Miss Lunden této práce zanechala a přihlásila se u jedné paní, která hledala opatrovnici ke svým třem malým dětem. Byla přijata a s dětmi si opět velmi brzy porozuměla. Často jim dokonce vyprávěla české pohádky...


   Na podzim roku 1940 se Margaret poprvé setkala s československými vojáky. Stalo se tak při cestě do Ross-on-Wye na nákup... "Míjela jsem malý lesík, když jsem uslyšela někoho mluvit česky. Zastavila jsem a uviděla mezi stromy vojáky. Šla jsem k nim a začala také mluvit česky... ...vyměnili jsme si adresy a s jedním jsem si dlouho dopisovala. Dostala jsem od jednoho z nich odznak jejich skupiny a od té chvíle ho nosila denně..."


   Margaret pracovala jako opatrovnice přibližně do půlky roku 1942, poté nastoupila jako pomocnice v jednom obchodě. V té době jí bylo již 17 a půl roku, tudíž se mohla přihlásit k letectvu. Začátkem listopadu obdržela obsílku, podle které měla 15. 11. narukovat do Gloucestru...


""Jednou přišla do obchodu zákaznice s manželem, který, když jsem paní obsluhovala, řekl: Vy ale nejste Angličanka!" Řekla jsem, že jsem Češka. On vstal, uklonil se a řekl, že se mi hluboce klaní. Byla jsem rozpačitá, do očí mi vyhrkly slzy, a řekla jsem, že snad ne mě ale mému národu. "Ale Vy z toho lidu pocházíte!", odpověděl. Byla jsem v tu chvíli velmi hrdá..."


   Na místě byla vybavena oblečením - dvěma uniformami. Včetně kartáčku na boty, kterým si čistí obuv dodnes. "Je to už přes 60 let, hlídám ho jako oko v hlavě..." Nechtěla pracovat v kanceláři, proto se přihlásila k obsluze balónových baráží. Balónová obrana však byla brzy zrušena. Dívky se však mohly přihlásit do elektrikářského kurzu.


   Zde se seznámila s o šest let starší bývalou úřednicí Gwen. Bydlely spolu v Melkshamu v soukromém bytě u jedné starší paní. Zde prodělaly i základní výcvik a poté byly rozděleny na různé letecké základny v Anglii. Gwen a Margaret putovaly do Honeybourne do kurzu. Zatím však pracovaly na denních i nočních směnách v oddělení akumulátorů.


   Přibližně po roce konečně nastoupily do pokračovacího kurzu a po jeho úspěšném absolvování se musely rozejít. Margaret se vrátila do Honeybourne a Gwen odešla na jiné letiště. Přesto si psaly a občas se navštěvovaly. Na dovolené Margaret jezdila za sestrou Lenkou do Walfordu, několikrát navštívila i sestru tety Heleny v Leicestru. Párkrát navštívila i Shakespearovo rodiště Stratford-upon-Avon...


   O tom, co se děje doma v Československu neměla žádné zprávy. Dozvěděla se jen to, co zaslechla v londýnském vysílání rozhlasu. Například rozhlasové projevy prezidenta Beneše nebo ministra Masaryka...
   Margaret velice toužila být zařazena k pozemnímu personálu některé z československých perutí. Několikrát oficiálně požádala o převelení, bohužel, došlo k němu až po skončení války, v červnu 1945, kdy se dostala do Manstonu k 310. (československé) stíhací peruti. Do té doby musela pracovat u jednotek anglických...


   Přišel konec války. Margaret dostala stejně jako ostatní tři dny volna. Nevěděla co dělat, ráda by se dozvěděla nějaké zprávy z domova. Požádala o informace prostřednictvím Červeného kříže, ale odpovědi se nedočkala. Napsala kamarádkám ze školy, po pilotovi, který létal do Československa poslala domů potraviny a cigarety, které se jí podařilo z přídělů ušetřit. Zprávy, kterých se jí nakonec z domova dostalo, nebyly však nikterak radostné...


   Od spolužačky z reálky se dozvěděla, že Němci zabrali jejich byt a rodiče vystěhovali. Otec zemřel v roce 1942 na tuberkulózu. Matka byla ve svých 41 letech zavražděna v koncentračním táboře. Šťastné setkání se tedy nekonalo...


   V listopadu 1945 byla Margaret na vlastní žádost předčasně demobilizována. 2. prosince nastoupila do vlaku a vydala se na zpáteční cestu do rodné vlasti, prakticky stejným způsobem, jakým v roce 1939 vlast opouštěla. Po třídenní úmorné cestě napříč rozbombardovaným Německem dorazila do Prahy. "...cigarety a čokoláda bylo úzkoprofilové zboží. Já jsem si schovávala svůj příděl z RAF a ještě se mi podařilo něco koupit, jakož i kávu a kakao, takže jsem cigarety rozdávala po škatulkách samou radostí i českým nádražákům, když jsme přijeli na naše území..." Po návratu do vlasti neměla vůbec nic. Němci dům i nábytek zabavili. Na bytovém úřadě se s ní však nikdo nebavil, jako svobodná dívka si musela podnájem zařídit sama. Nakonec za pomoci Dr. Dvořáka objevila svoji tetu, která ji u sebe ubytovala. 50 000,- korun, které mu dala Margity maminka pro své dcery až se vrátí, však propadlo státu při měnové reformě v listopadu 1945. Margita nastoupila do zaměstnání v Pražské úvěrní bance jako cizojazyčná korespondentka, po několika týdnech byla přeložena na ruzyňské letiště do směnárny. V dubnu 1946 se do vlasti vrátila i sestra Lenka. Též nastoupila do zaměstnání, takže si posléze obě dívky mohly sehnat vlastní podnájem...


   Práce ve směnárně se Margitě zalíbila, i přesto, že do práce musela cestovat přes celou Prahu a ještě dlouhý kus cesty dojít pěšky. Po nějakém čase dostala od vedoucího letištního provozu nabídku na lépe placené místo. Po dohodě s bankou jej přijala. Původně měla pracovat na kontrolní věži a obstarávat radiokorespondenci s piloty, což bylo třeba v Anglii docela běžné, jeden z vedoucích však ženu na věži nesnesl, proto se přesunula do "Briefing roomu". Ale to jí nevadilo, stejně k ní museli všechny posádky chodit vyplnit letový plán. Bylo to však již v době, kdy na bývalé "zápaďáky" začala dopadat "spravedlivá ruka zákona". Ještě v roce 1949 stačila se vdát za kolegu z letiště Vladimíra Rytíře, v létě 1951 však i ona byla donucena odejít. Nemohla poté sehnat žádné odpovídající zaměstnání. A tehdy opět přišly na řadu pletací jehlice. Tehdy již paní Rytířová začala plést svetry pro jednu továrnu, jeden svetr za týden, za což obdržela 60,- korun...


   Začátkem září 1951 dostal manžel paní Rytířové nabídku na větší byt. Podmínkou však byla spolupráce s StB a donášení na kolegy z letiště, v případě opačném pak měl následovat vyhazov. Jak to dopadlo? Pan Vladimír odmítl, okamžitě mu byl zakázán vstup na letiště, jeho věci přinesl někdo do vrátnice. Jako náhrada mu byla nabídnuta práce v dolech nebo ve stavebnictví. Vybral si druhou variantu a pracoval ve stavební firmě jako pomocný dělník. Postupem času to dotáhl na řidiče parního válce. Asi po deseti letech začal pracovat v tiskárně, kde vydržel až do roku 1968...


   Paní Rytířová vystřídala též několik různých zaměstnání. Začala v roce 1952 v n. p. Elektroodbyt, kde setrvala až do narození své dcery Věry v roce 1955. V roce 1963 nastoupila na Hlavní poště v Praze, v roce 1968 pak v Státním nakladatelství technické literatury jako odborná redaktorka. Zde vydržela až do důchodu...


   Paní Margita Rytířová byla jednou z těch šťastných, kteří se dočkali vítězství demokracie. Posledních 27 let žije v Zadní Třebáni. Je velmi skromná a milá, zejména pak, má-li hovořit o své bohaté minulosti. Jak sama přiznává, po roce 1989 byla zaskočena a červenala se, když ji lidé požádali o fotografii nebo o podpis. A červená se stále dál, dopisy od fanoušků našich zahraničních letců z 2. světové války totiž chodí doposud...
URL : https://www.valka.cz/Schneider-Rytirova-Margita-t38992#147433Verze : 0
Margaret Schneider-Rytířová dnes...
URL : https://www.valka.cz/Schneider-Rytirova-Margita-t38992#147437Verze : 0
Margaret Schneider v uniformě WAAF
URL : https://www.valka.cz/Schneider-Rytirova-Margita-t38992#147438Verze : 0
S dalšími WAAFkami a příslušníky Královského letectva. Margaret Schneider je mezi ženami zcela vpravo...
URL : https://www.valka.cz/Schneider-Rytirova-Margita-t38992#147441Verze : 0
Slavnostní pochod Prahou po skončení války
URL : https://www.valka.cz/Schneider-Rytirova-Margita-t38992#147451Verze : 0