Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu

Autor: Radek Váňa 🕔︎︎ 👁︎ 22.019

V. Zločin bez žalobce a soudce

Jestliže bylo řečeno, že diskutabilní Úmluva o genocidě nedokázala podat dostatečně přesnou a autoritativní definici genocidia, další nedostatek Úmluvy, absence institucionálních a donucovacích mechanismů pro případy, kdy byla genocida spáchána, již přímo ohrozil hlavní smysl Úmluvy, tj. zabránění a trestání tohoto závažného zločinu.

Článek VI Úmluvy stanoví, že osoby obviněné z genocidia nebo jakékoliv formy účastenství na něm mají být souzeny příslušným soudem toho státu, na jehož území byl tento čin spáchán, nebo takovým mezinárodním trestním soudem, který může být příslušný pro tyto smluvní strany, jež uznaly jeho pravomoc.

Reklama

Ustavení stálého mezinárodního trestního soudu bohužel mnohé ze států, které se na přípravě Úmluvy podílely, chápaly jako porušení své státní svrchovanosti v citlivé oblasti trestního práva. Žádný takový tribunál proto tehdy ustaven nebyl. [10]

Také druhá alternativa procesního postupu proti osobám obviněným ze spáchání zločinu genocidia, kterou Úmluva předpokládá, t.j. posuzování soudem státu, na jehož území byla genocida spáchána, je z praktického hlediska obtížně realizovatelná. Bylo již řečeno, že v současnosti zločin genocidia páchají typicky osoby v postavení státního orgánu pokoušející se vyhladit určitý segment obyvatelstva vlastního státu. Dochází tak k zcela absurdní situaci, že v případech, kdy se zločinu genocidia dopustili oficiální představitelé státu, sám tento stát má garantovat jejich potrestání. Úmluva tak pachatelům genocidia vlastně svěřila odpovědnost za své vlastní potrestání.

Není proto divu, že genocida se i přes existenci Úmluvy stala pojmem prázdným, bez konkrétního obsahu, a to nejen v povědomí široké veřejnosti, ale i z hlediska právního. Obvinění ze zločinu genocidy zůstalo až na nečetné výjimky doménou tisku a mezinárodních humanitárních organizací, zatímco jediná instituce pravomocná rozhodovat o tom, jestli byl zločin genocidy spáchán, a potrestat jeho pachatele, tedy nezávislý soud, případy genocidy zkoumal jen výjimečně.

Z praktického hlediska vlastně jedinou reálnou možností na potrestání pachatelů genocidy v minulosti byla změna vládního režimu a nastolení nové vlády, která odstavené představitele státní moci postaví před nezávislý soud.

Jak se ale ukázalo na příkladu Kambodži, kde k takovému odstavení skutečně došlo a kde byl zločin genocidia v jeho skutkové podstatě definované Úmluvou prokázán soudem, mezinárodní společenství nemělo dostatek vůle přispět k dopadení pachatelů genocidia a naopak jim otevřeně nadržovalo.

Reklama

Základní fakta kambodžské genocidy byla tato: od roku 1975 až do prosince 1978 ovládala Kambodžu komunistická strana Rudých Khmérů, která zemi zcela izolovala od zahraničí a v průběhu tří let vyvraždila takřka polovinu celého sedmimilionového obyvatelstva. Po svržení vlády Rudých Khmérů byli bývalý předseda vlády Pol Pot a jeho místopředseda v nepřítomnosti usvědčeni ze zločinu genocidia ad hoc ustaveným Lidovým revolučním tribunálem.

Mezinárodní společenství i přes jednoznačné signály svědčící o tom, že v Kambodži dochází k systematickému cílenému vyhlazování některých skupin kambodžského obyvatelstva, po celou dobu probíhajícímu masovému vraždění nečinně přihlíželo a omezilo se na vydání velmi obecné rezoluce konstatující znepokojení nad současnou situací v zemi [11] . Definitivní důkaz nezájmu o problém potírání genocidy v Kambodži pak mezinárodní společenství podalo v srpnu 1979. Valné shromáždění tehdy v těsném hlasování rozhodlo, že napříč jednoznačným důkazům i rozsudku kambodžského soudu o tom, že Pol Potova vláda spáchala genocidu, Kambodžu budou v OSN i nadále zastupovat vyslanci této svržené vlády, kteří mezitím stačili uprchnout do exilu.

Absence vůle zabývat se dostatečně účinným způsobem zločinem genocidy byla po dlouhou dobu pro postoj mezinárodního společenství charakteristická. Podobně jako v případě Kambodži OSN nereagovala ani v roce 1971, když se ve víru plošných etnických čistek ocitl tehdejší Východní Pákistán (dnes samostatný Bangladéš). A to přesto, že pákistánskou vládou podporované nepokoje vyvolané k potlačení snah bengálského obyvatelstva o odtržení Bangladéše od Pákistánu, s nimiž byly spojeny také pokusy o vyhlazení hinduistické menšiny, během jediného roku přinesly smrt třem miliónům lidí. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že Mezinárodní komise právníků ve své zprávě pro OSN uvedla, že „existuje silné prima facie podezření, že proti skupině tvořené příslušníky hinduistické menšiny ve východním Bengálsku byl spáchán zločin genocidia“. [12] Žádný soud ani tribunál, který by toto podezření přezkoumal a se všemi odpovědnostně právními důsledky z toho vyplývajícími označil případné pachatele, se však nikdy nekonal.

O deset let dříve, v letech 1959 a 1960, Mezinárodní komise právníků stejným způsobem a stejně neúspěšně OSN upozorňovala na to, že podle jejího názoru orgány Čínské lidové republiky spáchaly genocidu v Tibetu. Ani tehdy OSN nezakročila a ani tehdy se nekonal soud, který by podezření Mezinárodní komise právníků pravomocně potvrdil či vyvrátil. [13]

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více