Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu

Autor: Radek Váňa 🕔︎︎ 👁︎ 21.063

VII. Zabránit, nejen trestat

Ustavení mezinárodních trestních tribunálů pro potrestání zločinů spáchaných v bývalé Jugoslávii a Rwandě znovu otevřelo otázku vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu a zároveň vypracování kodexu mezinárodního trestního práva. Podle Richarda Goldstona, jednoho z žalobců Haagského tribunálu, by „vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu mělo odrazující účinek vůči budoucím potenciálním pachatelům genocidy. Ad hoc sestavované tribunály z tohoto hlediska nemohou dostačovat“.[15]

Podobně americký odborník na mezinárodní trestní právo George Yacoubian: „Dokud nebude ustaven permanentní orgán, pachatelé genocidy se mohou důvodně domnívat, že jejich činy jsou sice často odsuzovány teoreticky, zřídka však s praktickým výsledkem.[16]

Reklama

Mezinárodní trestní soud byl nakonec po dlouhých letech diskusí a příprav ustaven v červenci 1998. Podle přijatého statutu by se tento soud měl stát stálým orgánem, který bude vyšetřovat a soudit jednotlivce, kteří se dopustí nejzávažnějších zločinů proti mezinárodnímu společenství jako jsou genocida, zločin války a zločin proti lidskosti.

Vytvoření mezinárodního trestního dvora je bezesporu důležitým mezníkem poválečného vývoje mezinárodního práva vzbuzující četná (až nestřízlivá) očekávání. Již samotná skutečnost jeho ustavení představuje značný posun vůle mezinárodního společenství zabraňovat dalšímu porušování nejzákladnějších norem mezinárodního práva konkrétními osobami. Potenciálním pachatelům zmíněných zločinů se dostalo jednoznačného varování.

Opravdový zlom v potírání takových porušení však může přinést teprve skutečné fungování tohoto soudu - nezávislé, nekompromisní a odvážné v prosazování svěřených cílů - podpořené fungujícím mechanismem policejně- represivních sil. Nový trestní soud může snadno potkat osud Úmluvy o genocidě a jiných mezinárodních úmluv, orgánů a institucí, které bez dalšího provedení zůstaly jen prázdným obalem bez obsahu. Aby trestní tribunál začal opravdu plnit svoji odstrašující funkci, musí přesvědčivě ukázat potenciálním pachatelům zločinů, k jejichž potrestání byl ustaven, že za zločinem mezinárodního práva, podobně jako za zločinem práva vnitrostátního, následuje trest. To, jak důležitá je přitom součinnost policejních a ozbrojených složek, názorně ukazuje např. rozsudek haagského tribunálu nad válečnými zločinci Mladičem a Karadžičem, který do značné míry pozbyl smyslu, když oba jmenovaní dlouhé měsíce unikají trestu za očividně programového nezájmu přihlížejících jednotek IFOR a SFOR.

Mezinárodní trestní soud nyní čeká těžký boj o pevné místo v systému mezinárodního práva a o získání všeobecně uznávané autority. Již výše bylo zmíněno, že z hlediska genocidy by vytvoření stálého trestního tribunálu mělo být logickým sankčním završením klasického trojúhelníku dispozice – hypotéza – sankce, bez něhož žádná právní norma nemůže být perfektní. Po padesáti letech od jejího přijetí navíc dochází k vytvoření předpokládaného institucionálního zajištění Úmluvy o genocidě. Proto nezbývá, než doufat, že nový soud ve svém boji uspěje a že se tak stane co nejrychleji.

Nová mezinárodně politická realita však dává možnosti mnohem širší. Za prvé, v Úmluvě obsažená sporná definice skutkové podstaty genocidia by měla být podrobena kritické revizi, ať už samostatně nebo v rámci zvažovaného kodexu mezinárodního trestního práva. Zvážena by měla být například možnost zařadit do skupin chráněných Úmluvou též některé skupiny vyřazené ze závěrečného textu na základě aktuálních politických tlaků, zejména skupiny politické a případně též kulturní a sociální.

Reklama

Za druhé, větší pozornost je nutno věnovat možnostem zabránění genocidy v okamžiku, kdy genocidiální masakry ještě nezačaly, dokud lze genocidě zabránit či alespoň podstatně omezit její rozsah. V případě Rwandy a Jugoslávie sice mezinárodní společenství jasně demonstrovalo svoji nově nabytou vůli potrestat pachatele závažných zločinů mezinárodního trestního práva. Neodpovědělo však na zásadní otázku - nebylo možné těmto zločinům předejít? Uskutečnění genocidiálních masakrů obvykle předchází některé signály, které je předznamenávají, např. útěk uprchlíků z určité oblasti, soustavné porušování lidských práv cílené proti určité skupině, atp. Jakmile se takové signály objeví, mezinárodní společenství nesmí váhat s účinným a zejména rychlým uplatněním opatření donucovací povahy. Nesmí čekat, až genocida vypukne naplno, když už je většinou pozdě zabránit nejhoršímu.

Mechanismem, který by zajišťoval praktickou realizaci těchto donucovacích opatření, by měl nepochybně být reformovaný systém kolektivní bezpečnosti OSN v čele s Radou bezpečnosti. V současné podobě stanovené Chartou OSN systém kolektivní bezpečnosti slouží výhradně k ochraně mezinárodního společenství před případy ohrožení míru, porušení míru nebo útočného činu. [17] Těmito případy se přitom v dosavadní praxi rozumí porušení míru mezi státy navzájem, napříč jejich hranicemi. Existují však důvody, proč genocidu (rozuměj vnitrostátní) postavit těmto případům naroveň.

Smyslem systému kolektivní bezpečnosti je zabránit válce, zejména válce útočné, a zaručit, že ani vojensky velmi silný útočník nezůstane nepotrestán. [18] Není ale genocida de facto také válkou, navíc válkou útočnou, válkou vedenou vojensky silným útočníkem (státem) proti bezbrannému protivníkovi (civilnímu obyvatelstvu)? Genocida i protiprávní užití síly (zejména vedení útočné války) jsou považovány za případy nejhrubšího porušení kogentních pravidel mezinárodního práva. Podobné jsou si i co do účinku: oba přinášejí utrpení a smrt širokým masám lidí.

Rada bezpečnosti OSN, výkonný orgán systému kolektivní bezpečnosti, by do budoucna neměla váhat zasáhnout nejen v případech nedovoleného použití ozbrojené síly některým státem proti státu jinému, ale též v případech použití ozbrojené síly k uskutečnění genocidiálního záměru proti obyvatelstvu vlastního státu. Výjimka z kogentního zákazu použití síly a hrozby silou v mezinárodním právu, která Radě bezpečnosti OSN dává za předpokladu splnění podmínek Čl. 42 Charty OSN pravomoc rozhodnout o použití síly, by měla být v tomto smyslu vzhledem k závažnosti zločinu genocidia prakticky prohloubena.

Oficiální představitelé států dopouštějící se genocidy obvykle argumentují nutností udržet právo a pořádek, případně zachovat územní celistvost státu. Odvolávají se přitom na zásadu nevměšování se do vnitřních záležitostí suverénního státu. Tato zásada však v případě genocidy nemůže obstát. Již v úvodu této části práce bylo řečeno, že genocida je zločinem, který se dotýká nejen jeho bezprostředních obětí, ale celého mezinárodního společenství. Realizace plánu na vyhlazení určité skupiny obyvatelstva státu, jakkoliv je suverenita takového státu nezpochybnitelná, nemůže tudíž zůstat pouze jeho vnitřní záležitostí.

Systém kolektivní bezpečnosti v současnosti prochází rekonstrukcí. Sílí tlaky na další posílení účinnosti prosazování zájmů mezinárodního společenství proti státům a jednotlivcům příčícím se kogentním principům mezinárodního práva. Zdá se, že namísto dosavadního nasazování tzv. modrých přileb, které díky omezenému mandátu mohly většinou jen nečinně přihlížet eskalaci konfliktu, bude stále větší roli hrát využití operativnějších regionálních uskupení obranného či vojenského charakteru. Účinnost operací IFOR a SFOR v Bosně, jejichž provedením Rada bezpečnosti pověřila NATO, jednoznačně ukázala, že rázný a nekompromisní vojenský zásah dokáže efektivně ukončit dokonce i tak komplikovaný konflikt, jakým byla válka v bývalé Jugoslávii.

Bezpečnost naší planety již neohrožuje studená válka. Zhroucení polarizovaného světa však na mnoha místech provázejí etnické konflikty, které ve svém důsledku mohou mít na budoucí vývoj lidstva podobně zhoubný vliv. Proto je nezbytně nutné, aby s podobnou odvahou a rázností jako v Bosně napříště vojenské jednotky pověřené OSN mohly proti genocidálnímu etnicky či nábožensky motivovanému násilí zakročit nejen v Evropě, ale kdekoliv jinde, a to nejen v okamžiku, kdy se již oběti počítají na desetitisíce (jako v Bosně), ale ještě před jeho začátkem.

V roce 1948 Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia označila genocidu za odpornou metlu lidstva a vyzvala k jejímu vymýcení. Nyní, o padesát let později, má lidstvo opět jedinečnou šanci, aby se tak skutečně stalo. Šanci, kterou by nemělo promarnit.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více