Lucemburkové

Jan Lucemburský byl vychován podle nejlepších rytířských zásad. Rytířem se v té době nikdo nenarodil. Titul rytíře se vztahoval jen na toho, kdo byl na rytíře pasován.

Objasňovat příčiny stoleté války by bylo složité a zdlouhavé. Stačí konstatování, že smrtí francouzského krále Karla IV. Krásného, třetího syna Filipa IV. Sličného (jeho starší bratři, králové Ludvík X. a Filip V, zemřeli také bezdětní), v roce 1328 vymřela kapetovská královská linie a koruna přešla na Filipa z Valois, bratrance Karla IV. Krásného, tedy potomka nejbližší vedlejší větve Kapetovců. Při své korunovaci francouzským králem přijal jméno Filip VI.

Pak se Jan Lucemburský obrátil na rytíře po svém boku: „Klimberče mladý, diemť krátce, pomni, že’s jměl dobrého otce, jehož nikdo zlým nevinil, a mnoho dobrého činil. A sám’s také rytieř smělý, mladý, dobrý, druh dospělý. Vědě, že mne neodvedeš, než úfám-ť, že mne dovedeš, kdež pokuši svého meče...“

Filip VI. se tedy vrátil zpět do Paříže, sebral všechny oddíly, které byly po ruce a začal Angličany pronásledovat. Zde nastává čas další hypotézy, podle níž se Jan Lucemburský stal velitelem předvoje celého francouzského vojska.

Soudí se, že druhý francouzský šik se rozvinul vlevo od Alençona a více za ním, naproti šiku Černého prince. Teorii o tomto postavení podporují dvě indicie.

Jména českých rytířů, kteří zahynuli spolu s Janem Lucemburským v bitvě u Kresčaku zmiňuje jedna pozdější veršovaná báseň, tato jména však nejsou potvrzena dobovými prameny.

Keď rádio DEVÍN odvysielalo v relácii Historia magistra vitae cyklus Dynastie (Panovníci v dejinách), ešte som netušil, aký dopad to bude na mňa mať. Postupne sa v diskusiách vybraní slovenskí historici venovali jednotlivým panovníkom v slovenských dejinách od Mojmírovcov až po Habsburgovcov. (celkovo na Slovensku vládlo týchto dynastií 10) Zvlášť zaujímavá bola časť venovaná Luxemburgovcom, teda konkrétne tomu jedinému, ktorý tu vládol 5O rokov. Je to Žigmund Luxemburský.

Keď si chceme povedať niečo o vojne, ktorá sa rozhorela medzi Žigmundovým Uhorskom a Tureckom musíme sa predovšetkým pozrieť o niekoľko rokov dozadu, aby sme lepšie pochopili celú situáciu.

Počiatky Osmanskej ríše siahajú do konca 13. storočia. V roku 1299 vyhlásil totiž jeden zo seldžuckých emirov, Osman I. nezávislosť od seldžuckého sultána. Začali sa samostatné dejiny významného štátu. Ten bol od počiatku veľmi agresívny, podporovaný ideológiou zmilitarizovaného islamu.

Skôr ako sa dostaneme k boju Žigmunda s Turkmi, treba sa aspoň zbežne pozrieť na prvé roky vlády Žigmunda v Uhorsku. Pôvodne som čakal, že Žigmund rozhadzoval majetky už v období veľkej zrážky s Turkami, avšak keď som sa pozeral na listiny z tohto obdobia, donácie tu nehrajú dominantnú úlohu a to bolo pre mňa teda veľkým prekvapením.