Ekonomické a sociální dopady odsunu Němců na Jesenicku v letech 1945-1947

Autor: Bc. Lenka Kriegischová 🕔︎︎ 👁︎ 25.817

2. Okolnosti a průběh vysídlení Němců

2.1 Dekrety prezidenta republiky

Další téma, které bych do své práce ráda zařadila, pojednává o dekretech prezidenta republiky neboli o takzvaných Benešových dekretech, jak jsou ještě i dnes také často nazývány. I když se žádný z nich odsunem přímo nezabýval[81], určitá odvozená souvislost u některých přece jen existovala. Další důvod pro jejich zmínění vidím v tom, že jejich problematika provází náš stát dodnes, například v otázce přijetí naší země do Evropské unie.

Co se týče právní podstaty v případě těchto dekretů, tak se jednalo se o zákonodárné akty vydávané v letech 1940 - 1945 prezidentem Edvardem Benešem spolu s exilovou vládou v Londýně, která byla v červenci 1940 Velkou Británií uznána za československé prozatímní státní zřízení v průběhu druhé světové války.[82] Výkon této prozatímní zákonodárné moci byl upraven Ústavním dekretem č. 20/1945 Sb. ze dne 15. října 1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné, v jehož § 2 bylo k vydávání dekretů uvedeno, že se jedná o „…předpisy, jimiž se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných případech presidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, respektive členové vlády pověření jejich výkony.“[83] Kromě zmíněného prezidenta a vlády se na vydávání dekretů v zahraničí podílely i další orgány. Jednak Státní rada, která plnila funkci poradního sboru, a také Právní rada, sloužící jako odborný orgán pro podávání a vytváření právních předpisů a posudků. Pokud měly dekrety platit i na Slovensku, musely být projednány se Slovenskou národní radou.[84]

Reklama

Celý průběh dekretální činnosti byl prakticky rozdělen do dvou období. První období probíhalo v zahraničí, v Paříži a Londýně, a to od 21. července do března 1945, kdy bylo vydáno celkem 44[85] dekretů. Jejich obsahem byly převážně otázky týkající se průběhu a vedení války, státních rozpočtů nebo taky postavení organizace UNRRA. Důležitým dekretem tohoto období byl Ústavní dekret č. 11/1944 Sb. o obnovení právního pořádku z 3. srpna 1944. V druhém období od dubna 1945 do 27. října 1945, probíhající již na území Československa, bylo vydáno 98 dekretů.[86] Tyto dekrety pojednávaly o změnách v ústavě, o vzniku nových vysokých škol, o zajištění obnovy a následných obměnách národního hospodářství a státních financí. Zahrnovaly také normy pracovního a soudního práva a řízení zahraničního obchodu. Rozsáhlou část věnovaly především znárodňovacím a retribučním dekretům a dekretům řešící otázku německé a maďarské menšiny na území Československa.[87] Z posledních zmiňovaných bych blíže popsala ty, které mají k problematice odsunu poněkud bližší vztah.

Jako první bych zmínila Dekret č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, který byl vydaný 19. května 1945. Tento dekret se vtahoval jak na osoby fyzické, tak i na osoby právnické. Podle § 1 tohoto dekretu se veškeré majetkové převody a jednání majetku movitého, nemovitého, soukromého i veřejného považovali za neplatné, pokud k jejich uzavření došlo „po 29. září 1938 pod tlakem okupace, nebo národní, rasové nebo politické persekuce.“[88] Majetek nespolehlivých osob pak náležel pod národní správu. Kdo patřil mezi nespolehlivé osoby, určoval § 4: „a) osoby národnosti německé nebo maďarské, b) osoby, které vyvíjely činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty.“[89] Zbývající část dekretu se věnovala pravomocím a postavení národních správců.

Dne 21. června 1945 byl vydán Dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. „Podle tohoto dekretu byl s okamžitou platností a bez náhrady konfiskován pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krize a války v letech 1938-1945 a konečně akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války a nacistickým účelům.“[90] Z konfiskace byli vyčleněni Němci a Maďaři, kteří aktivně bojovali pro osvobození a zachování celistvosti Československa. Součástí dekretu bylo i vytvoření pozemkového fondu, z kterého se konfiskovaná půda měla přidělovat na zemědělské účely, zřízení zahrad nebo stavby domů.[91] Na tento dekret navazuje Dekret č. 28/1945 Sb. o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci ze dne 20. července 1945. Součástí tohoto dekretu bylo rozšíření okruhu osob, kterým má být půda přidělována. Zároveň tento dekret stanovil, kdo má na příděl půdy přednostní právo[92] a že podmínkou na získání přídělu je „příslušnost k českému, slovenskému nebo jinému slovanskému národu a státní a národní spolehlivost,“[93] a nikoliv státní občanství. Tématem osídlení se zabývá i Dekret č. 27/1945 Sb. o jednotném řízení vnitřního osídlení, vydaný 17. července 1945. Vnitřním osídlením se podle § 1 rozumí „soubor všech opatření, kterými se podle zvláštních předpisů o tom vydaných má dosáhnouti navrácení všech oblastí Československé republiky původnímu slovanskému živlu.“[94] Obsahem dekretu je především ustanovení orgánů, zabývající se vnitřním osídlením a upřesnění jejich pravomocí.

Poslední dekret, který bych v souvislosti zásahů do majetkových poměrů Němců a Maďarů uvedla, je Dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy ze dne 25. října 1945. Tento dekret řešil bez náhrady konfiskaci movitého a nemovitého majetku a majetkových práv[95] tří kategorií vlastníků: „a) Německé říše, Maďarského království, veřejnoprávních korporací, NSDAP, maďarských politických stran a dalších německých a maďarských právnických osob včetně majetkových fondů, b) fyzických osob německé nebo maďarské národnosti, s výjimkou těch, které prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice, c) fyzických osob, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky a dalších osob ve smyslu § 18 velkého retribučního dekretu.“[96] Majetek, který byl potřebný k uspokojení životních potřeb či k osobnímu vykonávání zaměstnání všech zmíněných osob nebo jejich rodin byl z konfiskace vyjmut.[97] Stejně tak u těchto osob byl z konfiskace vyjmut majetek, který pozbyly po 29. září 1938 v době okupace nebo v důsledku národní, rasové či politické perzekuce. Rozhodovací moc o splnění podmínek ke konfiskaci měly příslušné okresní národní výbory.[98]

Vyjma výše zmíněných dekretů stojí za povšimnutí i dekrety znárodňovací. Jednalo se o dekrety vydané dne 24. října 1945 č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniku, č. 101/1945 Sb. o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, č. 102/1945 Sb. o znárodnění bank akciových a č. 103/1945 Sb. o znárodnění soukromých pojišťoven. V případě těchto dekretů se příslušný majetek znárodňoval zásadně za náhradu s výjimkou „Německé říše, Maďarského království a nacistických právnických osob, stejně jako fyzických osob, které byly zbaveny československého občanství. Náhrada se neposkytovala též osobám označeným za zrádce a kolaboranty.“[99]

Podrobný výčet dekretů bych zakončila Ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národností německé a maďarské ze dne 2. srpna 1945. Tento dekret se již nezabýval konfiskační ani znárodňovací tématikou, ale svým obsahem byl pro osud německé a maďarské menšiny velmi důležitý. Řešil otázku pozbytí či zachování československého státního občanství. Dle § 1: „Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti.“[100] Přesto tento dekret nestál na kolektivní odpovědnosti a připouštěl i výjimky. Jednak u osob maďarské a německé národnosti, kteří se úředně přihlásili za Čechy či Slováky v době vyššího ohrožení republiky nebo naopak u osob české a slovenské národnosti, kteří byli donuceni přihlásit se za Němce nebo Maďary. Těm bylo po přezkoumání o národní spolehlivosti československé státní občanství ponecháno.[101] Žádosti o navrácení československého státního občanství nebo o zjištění jeho zachování se podávaly u místně příslušného okresního národního výboru nebo u zastupitelského úřadu. Rozhodnutí vydávalo podle volné úvahy ministerstvo vnitra na návrh zemského národního výboru, na Slovensku příslušné Slovenské národní rady. Do té doby, než bylo rozhodnutí vydané, pokládala se žádající osoba za československého státního občana.[102]

Reklama

Jestli se však vždy postupovalo tak, jak bylo v dekretech stanoveno, nelze jednoznačně říci. Například česko-rakouský historik Niklas Perzi ve své knize „Die Beneš-Dekrete: Eine europäische Tragödie“ uvádí, že Benešovy dekrety nebyly sice pro všechny Němce a Maďary, taky nebyly jenom pro Němce a Maďary, ale i pro Čechy nebo Slováky, rozdíl byl však v přístupu k jednotlivým národům. K Němcům se totiž vždycky přistupovalo podle „presumpce viny“ a veškeré důkazy, které v jejich případech rozhodovaly, měly být nastaveny tak, aby neposloužily v jejich prospěch.[103] Benešovy dekrety tak v konečném důsledku měly být kolektivním trestem pro všechny Němce.[104]

2.2 Cesta k odsunu

S blížícím se koncem války byla stále aktuálnější otázka neblahého národnostního složení v Československu. Výrazná německá menšina, která po sčítání v roce 1930 tvořila v ČSR přibližně 21,9 % obyvatel[105], svých chováním v průběhu třicátých let, zejména pak v době Mnichova a následného zřízení Protektorátu Čech a Moravy, zavdala českému národů mnoho důvodů pro urychlené oslabení jejího vlivu. Jedním z řešení bylo její vysídlení z československého území.

Ráda bych zde ve stručnosti uvedla zrod této myšlenky odsunu, s kým je spojována a za jakých okolností byla přijata. Za hlavního původce je nejčastěji označován prezident Edvard Beneš spolu s exilovou vládou v Londýně. Proč si Beneš pro svoji exilovou vládu vybral právě Londýn, můžeme zdůvodnit jeho politickou strategií, že pokud chce nějakým způsobem ovlivnit stav, který přišel s podepsáním Mnichova, nejlépe toho dosáhne právě v zemi, která byla jedním ze signatářů této dohody.[106] Co se problematiky odsunu týče, Beneš se jí zabýval už na počátku války, takže se nejednalo jen o pouhý výsledek války, ale o několik let plánovanou akci. Tato domněnka vyplývá i z jeho výroku, který publikoval ve své knize „Odsun Němců z Československa“: „Bylo mi jasno hned po Mnichově, že až jednou půjde o odstranění mnichovské dohody a jejích důsledků, bude musit být řešena zásadně a definitivně pro náš stát i otázka menšinová, a specielně otázka našich Němců. Promýšlel jsem bolestně a nesčetněkrát problém našich Němců a jeho smysl a význam pro existenci našeho státu a národa.“[107] Pokud se ale na tento problém podíváme ze strany odmítání společného soužití Čechů a Němců v jednom státě, tak dle mého názoru můžeme počátky tohoto opatření vidět už na konci první světové války, kdy se Němci odmítli začlenit do nově vzniklého Československého státu a chtěli v rámci jednotlivých provincií patřit do takzvaného Německého Rakouska. Ostatně i opakovaný požadavek sudetských Němců o návrat domů do Říše a mnichovská dohoda je jejich projevem o ukončení několikasetletého vzájemného soužití s českým národem.[108]

Koncepce odsunu, tak jak byla v letech 1945 – 1946 reálně provedena, nebyla však prvním návrhem řešení německé otázky. Kromě veřejně nevysloveného záměru Edvarda Beneše odstoupit Německu poměrně rozsáhlá území v pohraničí, aby se tak Československo zbavilo větší části německé populace, stojí za zmínku i myšlenka Wenzela Jaksche[109], který již v polovině roku 1939 navrhoval přesídlení německého obyvatelstva do pohraničí, kde by se vytvořila německá oblast[110] a vnitrozemí by si tak zachovalo čistě českou podobu.[111]

Postupem času se však Beneš více přikláněl k razantnějšímu postupu proti Němcům v podobě vysídlení jejich většiny z republiky. Odmítal, aby události, které náš národ přivedly až k Mnichovu, se ještě někdy opakovaly. Podle jeho slov tedy: „Není tudíž jiného východiska, nežli pokusit se přesunem obyvatelstva, prováděným pokud možno všeobecně, slušně a lidsky, počet menšin v cizích státech co nejvíce snížit a zbývající zlomky menšinového obyvatelstva rozumným postupem asimilovat nebo mu nechat plnou vůli dobrovolně se vystěhovat, kam bude samo chtít.“[112] Podporou pro tohle jeho rozhodnutí mu byly nastalé zvraty ve válce na přelomu let 1941 a 1942. Jednak šlo o útok Německa na Sovětský svaz, který se tak zařadil do protihitlerovské koalice, dále pak jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem, který do země přivedl rozruch v podobě masového zatýkání a poprav, a především následky atentátu na jeho osobu v podobě lidického masakru.[113]

V období let 1942 a 1943 se Edvard Beneš snažil pro svůj odsunový plán získat co největší podporu v zahraničí a se svými požadavky vystupoval na mezinárodním poli stále důrazněji. Prvním krokem byl červen 1942, kdy Beneš o této záležitosti hovořil v Londýně se sovětským ministrem zahraničí V. M. Molotovem, který mu přislíbil sovětskou podporu. V červenci téhož roku mu předběžný souhlas s myšlenkou transferu Němců poskytla i britská vláda, která navíc v následujícím měsíci rozhodla o odvolání mnichovské dohody. V květnu roku 1943, kdy Edvard Beneš navštívil Spojené státy americké, byl v této věci podpořen i prezidentem F. D. Rooseveltem.[114] Tyto diplomatické úspěchy završil prosincem roku 1943, kdy se svoji koncepcí takzvaného desetibodového plánu navštívil Moskvu a s jejím obsahem seznámil sovětské představitele v čele se Stalinem. Ti jeho návrh podpořili. Ovšem s podmínkou, že k vyslovení jejich konečného souhlasu je nutné si počkat na výsledek války a na postoj ostatních velmocí vůči Německu.[115]

Závěrečnou formulací řešení německé otázky bylo vládní memorandum československé vlády z 23. listopadu 1944, určené pro spojence, které už definitivně zavrhlo řešit německou otázku odstoupením některých svých území a koncepci odsunu vidělo jako jedinou reálnou možnost pro zachování bezpečnosti a míru pro budoucí vývoj státu. Podle této koncepce se předpokládalo, že budou vysídleny dvě třetiny Němců z celkového počtu 3 200 000, takže jich na československém území zůstane maximálně 800 000. Postoje zahraničních mocností k tomuto memorandu byly tentokrát zdrženlivé, až na Sovětský svaz, který opět potvrdil svůj souhlas.[116] Podle mého názoru si zahraniční mocnosti byly vědomy, že řešení německé otázky odsunem je pro zajištění míru tím nejlepším řešením. Kdyby podle nich existoval vhodnější způsob, neměly by rozhodně problém nás o něm přesvědčit. Navíc vstřícná politika Sovětského svazu vůči našim požadavkům byla podle mě určitou vypočítavostí jak náš stát přesvědčit, kterým směrem bychom se měli po druhé světové válce ubírat.

První určitá pravidla o postupu transferu německé menšiny z Československa s sebou přinesl Košický vládní program, který se konal 5. dubna 1945. I když jeho cílem nakonec nebyl komplexní plán o odsunu, stanovil alespoň podmínky pro identifikaci osob určených k vysídlení, ale taky těch, kterým mohlo být přiděleno československé občanství a možnost nadále setrvat v našem státě či se do něho opět navrátit. K okamžitému vykázání měli být určeni ti Němci, kteří se na území Československa přistěhovali po Mnichovu a také ti, kteří se svými činy nějak provinili a měli být za ně souzeni.[117]

Reklama

S definitivním právním rámcem odsunu se ale stále čekalo na vyjádření vítězných mocností. Konečně dne 2. srpna 1945 se Československo dočkalo. Na Postupimské konferenci byla podepsána Zpráva o berlínské konferenci tří velmocí[118], která obsahovala kapitolu s názvem „Spořádaný odsun německého obyvatelstva“[119], jinak řečeno poskytnutí legitimního souhlasu s jedním z největších přesunů obyvatel v historii naší zemi a nejenom v té naši.[120] Realizace celého procesu pak proběhla ve třech fázích, z toho se dá říct, že první dvě do oficiálního plánu odsunu nespadaly. V první šlo převážně o útěk fašistů před postupující Rudou armádou, aby se tak vyhnuli odplatě. Ta probíhala v posledních měsících druhé světové války. V druhé fázi, někdy nazývána též divoký odsun, ke kterému došlo v období od května od července roku 1945, prchalo německé obyvatelstvo před vzrůstající nenávistí Čechoslováků. Poslední fáze už představovala samotný organizovaný odsun, který započal v prosinci 1945.[121]

Na konci toho všeho byl počet 2 996 000[122] Němců vysídlených z Československa. Neuvěřitelný počet lidí, kteří přišli o své domovy, práci, přátele a v mnoha případech i o rodinu či dokonce vlastní život. Podle mě se jedná o jeden z nejhorších činů našeho národa, k jehož uskutečnění jsme však byli donuceni okolnostmi doby. Náš stát jsme sice osvobodili od případného ohrožení německou menšinou, avšak poněkud nešťastně jsme ukončili společné soužití, které trvalo několik století. Rozhodli jsme se tak bez ohledu na to, jaké to bude mít hospodářské, sociální, politické či etické důsledky. Němce jsme odsunuli na Západ, od kterého jsme se především politicky dalších několik desítek let distancovali.

2.3 Realizace odsunu na Jesenicku

Ráda bych teď ukázala, jaká byla bezprostřední situace po skončení druhé světové války na Jesenicku a jak zde probíhal odsun německého obyvatelstva.

Dne 8. května 1945, popřípadě následující den byla většina obcí okresu osvobozena Rudou armádou. Vzpomínky na tyto osvoboditele jsou dodnes u místních obyvatel značně odlišné. Český historik Tomáš Knopp ve své knize „Předkládám na vědomí“ uvádí: „Vojáci brali, co se jim líbilo, zabíjeli pro svou potřebu domácí zvířectvo. Mladým ženám a dívkám, které se nestačily skrýt, hrozilo reálné nebezpečí znásilnění, k čemuž v nejednom případě došlo.“[123] S tímto názorem se ztotožňuje i pamětnice Waltraud Kriegischová: „Ve Zlatých Horách byla poštmistrová a tam také přišli ti Rusáci a oni ji táhli do příkopu a tam ji tak mlátili, ta také něco zkusila a to byla mladá holka.“[124] Naopak pamětnice Ludmila Pěluchová má spíše pozitivní vzpomínky, v rozhovoru uvedla, že si vzpomíná, jak bylo to osvobození, že všichni ty Rusáky vítali s kyticemi a zvali je dál do svých domovů a pohostili je. Všichni byli šťastní, že je osvobodili a vždy je pak pravidelně uctívali u pomníků, a i když slýchávala, že kradou, ona přímo se nesetkala s tím, že by něco brali.[125] Rozdílnost názorů je jistě daná i věkem pamětníků, paní Pěluchová byla v době osvobození ještě dítě, proto její vzpomínky mohou být více zkreslené a zaměřené spíše na radostnější události.

Do osvobození Jesenicka spravoval okres ilegální národní výbor, který vedl kapitán Jan Krejčí. Členy výboru byli i němečtí antifašisté. Tento výbor se tajně scházel a připravoval na převzetí výkonné funkce od německých správních orgánů.[126] V květnu 1945 v prvním vydání dvojjazyčného týdeníku „Zprávy z Frývaldovska“[127] vydal Jan Krejčí prohlášení: „Československá republika existuje jako dříve v historických hranicích a na jejím území platí československé zákony. Z moci Národního výboru převzal jsem správu okresu Frývaldov a toto převzetí bylo ruským velitelstvím schváleno.“[128] Dne 26. května 1945 pak oficiálně vznikl Okresní národní výbor (ONV), jehož předsedou se stal už zmíněný kapitán Jan Krejčí. Dne 6. července téhož roku vznikla Okresní správní komise (OSK), sestavena výlučně z osob české národnosti. V činnosti byla až do července 1946, kdy byly uskutečněny volby a vytvořeny skutečné Národní výbory jako první orgány řádné lidové správy.[129] Prvním úkolem pro ONV a především pro OSK bylo zajištění odsunu německého obyvatelstva a nahrazení těchto ztrát novými českými obyvateli a reemigranty. Těmto orgánům k očistě od Němců napomáhal Svaz osvobozených politických vězňů (SOPV), který svoji pobočku v Jeseníku vytvořil v červenci roku 1945. Předsedou se stal kapitán Ctibor Novák. Tento svaz za spolupráce se zpravodajskou bezpečnostní ústřednou a se sovětskou vojenskou službou zpravodajskou zatkl přes tisíc dosud volně pohybujících se nacistů.[130]

Nežli mohl být organizovaný odsun zahájen, bylo nutné evidenčně podchytit veškeré německé obyvatelstvo, které na Jesenicku žilo. K tomu sloužili takzvané kmenové zásobovací lístky, podle kterých byli sepsáni všichni Němci a to bez rozdílu stáří, pohlaví, stupně státní spolehlivosti a povolání.[131] Tímto způsobem byli Němci roztříděni do pěti kategorií. V první kategorii byly osoby obou pohlaví ve věku patnáct až padesát pět let a to především z řad inteligence. Tito lidé byli ihned využití k práci v pracovních táborech[132], kterých bylo na Jesenicku hned několik.[133] Do druhé kategorie spadali Němci, které bylo nutné nechat v místě jejich povolání a to z národohospodářských důvodů. Sem patřili například zemědělci, lékaři a někteří živnostníci. Ve třetí kategorii byli nebezpeční nacisti a organizátoři, kteří zaujímali významné posty v oblasti politiky, hospodářství nebo vědy. Pro ty byly určeny dobře střežené internační tábory, v kterých byli vydatně využiti na práci. Čtvrtá kategorie byla určena těm, kteří byli z politických nebo rasových důvodů pronásledováni nacisty, nebo kteří věrohodně prokázali, že aktivně bojovali proti nacismu. Ti mohli zůstat v místě svého bydliště, popřípadě byli využití k výpomoci při evakuaci samé. V poslední kategorii byli lidé, přiděleni ihned k evakuaci. Byly to osoby práce neschopné či přestárlé nad padesát pět let či děti do čtrnácti let v doprovodu matky, popřípadě otce nebo poručníka.[134]

Pro odsun bylo na Jesenicku určeno sběrné středisko v Mikulovicích.[135] A přes veškerá přesvědčení německého obyvatelstva, že k žádnému odsunu možná ani nedojde, která převládala ještě v listopadu roku 1945[136], odjel odtud 6. února 1946 první transport s 1191 Němci do amerického okupačního pásma. Do ledna 1947 bylo odtud vypraveno dalších 44 transportů. Podrobnější informace o jednotlivých transportech, především o počtech odsunutých Němců jsou k nalezení v knize „Předkládám na vědomí“ od Tomáše Knoppa.[137] Pro lepší představu o průběhu transportu z Mikulovic bych zde uvedla krátký úryvek z reportáže v týdeníku Hraničář: „V lese u Mikulovic postavili Němci za okupace rozsáhlou továrnu. Nyní slouží několik objektů továrny jako sběrný tábor, v němž jsou připravovány transporty Němců. Na pobyt zde budou Němci dlouho vzpomínat. Přijeli jsme do tábora v poledních hodinách. Viděli jsme Němce a Němky opalovat se s schortkách na slunných okrajích lesíků. Pozorovali jsme je u vydatného oběda v rozsáhlé, zařízené jídelně. Po obědě počal před baráky čilý ruch. Němci počali vynášet svá zavazadla. Od třetí hodiny je vozkové odvážejí k vlečce připravené vlakové soupravy.“[138] Ještě před samotným odsunem se v únoru 1946 v zasedací místnosti ONV v Jeseníku konala instruktážní schůze, které se zúčastnili zástupci všech obcí okresu. Bylo zde především zdůrazněno, aby se při odsunu postupovalo zásadně dle směrnic a hlavně důstojně a lidsky. Také mělo být dbáno, aby celé spříbuzněné rodiny byly odsunuty najednou.[139] Každý z Němců, který byl přidělen k odsunu, si s sebou mohl vzít zavazadlo o maximální hmotnosti šedesát kilogramů, k tomu zásoby potravin alespoň na pět dní.[140] Co naopak nesměli vyvážet, bylo zlato, šperky[141], ceniny, valuty a československé peníze.[142] Němci však byli prozíraví a snažili se věci různě ukrývat. „Kohopak by napadlo tak krásný prsten strkat do zubní pasty a peníze konservovat v mýdle, když peněženka poslouží k tomu lépe a ti ,zlí Čechovéʻ to všechno stejně najdou v Mikulovicích. Pak se musí chudák Němec tak opravdově usmívat a přemýšlet, kdo mu to asi na truc provedl a vydal ho posměchu i soukmenovců.“[143]

Byli však i tací, kteří se odsunem nemuseli vůbec zajímat, jelikož z něho byli přímo vyloučeni. Jednalo se o osoby německé národnosti, které byly zároveň vyloučeny z opatření proti Němcům[144], děti do čtrnácti let ze smíšených manželství[145] nebo ty, které byly úplně osiřelé. Dále se jednalo o osoby starší padesáti pěti let, které se svým chováním během okupace nijak neprovinily a své děti, které byly české národnosti, vychovávaly podle českých způsobů. Taktéž osoby, které prokázaly svůj antifašismus, zůstaly oddány Československu a nijak se neprovinily proti zájmům státu a v neposlední řadě Němci, nepostradatelní v provozu důležitých zemědělských, průmyslových a obchodních podniků.[146] Díky poslední zmíněné podmínce se odsunu vyhnula i paní Kriegischová jak ve své výpovědi uvedla: „Táta byl elektrikářem a byl zámečníkem a on dělal vodovod na Vřesovou Studánku, a my jsme dostali od národního výboru, no, můžu říct, dopis, že druhý den v osm hodin půjdeme pryč. No, a já jsem utíkala ještě večer, byly čtyři hodiny, honem na Vřesovou Studánku, protože on tam dělal a jsem povídala: ˏTáto, pojď honem domů, zítra jedeme pryč, už to máme písemně,ʻ no jo, ale přijeli z národního výboru a nepustili ho, on to musel všechno napřed dodělat.“[147]

Z problematikou vyloučení z odsunu souvisí i Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národností německé a maďarské, po jehož vyhlášení se na Jesenicku roztrhnul pytel se žádostmi o udělení tohoto občanství. „Jest zajímavé, že právě náš frývaldovský okres má dnes tolik antifašistů a tzv. ,bojovníku za Republikuʻ, že vlastně okupace 1938 – 1945 a vše, co s touto souviselo, neexistovaly. Hrabete-li se dnes v těch tisících žádostí, v nichž naši Němci Vám dokazují své zásluhy o republiku, svou účast na boji proti nacismu a při nejmenším svůj tzv. ,antifašismusʻ, máte dojem, že pohraničí nikdy nebylo nacistické“[148], napsal v září 1945 v trochu ironickém duchu týdeník Hraničář. O žádostech, které byly doporučeny k rozhodnutí ministerstvu vnitra, rozhodovala příslušná komise při OSK. Členové komise byli ustanoveni převážně z řad politických vězňů či zahraničních vojáků. A i přesto, že komise byla velmi pečlivá a většinu žádostí zamítla, byly i případy, kdy osvědčení o státní a národní spolehlivosti a dokonce i osvědčení o státním občanství dostaly naprosto neoprávněné osoby.[149] Objevovaly se však i problémy opačného charakteru, kdy například české manželky a nezletilé děti byly v roce 1930 sčítány s národnosti německou, jelikož sčítací archy tehdy vyplňoval manžel, který byl Němec. Taktéž sociálně slabí jedinci národnosti české, kteří před okupací pracovali u německého zaměstnavatele, byli jeho zásluhou přihlášeni k německé národnosti. Z těchto důvodů bylo nutné každou žádost prověřovat i s přihlédnutím k jiným objektivním znakům než pouze k oficiálním dokumentům.[150]

Kromě organizovaného odsunu probíhal na Jesenicku takzvaný divoký odsun, jehož největší intenzita byla v červnu 1945. Někteří Němci odešli i dobrovolně nebo ze strachu spáchali sebevraždu. Údaje o počtech německých obyvatel, kteří těmito způsoby Jesenicko opustili, jsou z důvodů nedostatečných dokumentů a chaotického dění bezprostředně po osvobození evidenčně nepodchycené.[151] Určitou představu podle mě mohou poskytnout rozdílné údaje v jednotlivých pramenech. Ve výše uvedených oficiálních transportech, které byly uskutečněny z Mikulovic, se dostaneme k počtu 51 827 řádně odsunutých Němců, naopak v kronice města Jeseník se uvádí, že bylo celkově vysídleno 59 995[152] osob německé národnosti. Rozdíl více než osmi tisíc obyvatel může být způsoben chybnými údaji v jednotlivých pramenech, ale taky tím, zda se do počtu započítávají pouze Němci odsunuti organizovaným způsobem či celkový počet Němců, kteří jakýmkoli způsobem okres vysídlili.

Tuto kapitolu bych ráda zakončila příspěvkem, který dokazuje, že Jesenicko už od samotného počátku bylo přesvědčeno o nutnosti, vysídlit své německé spoluobyvatele. „Všechny trpké zkušenosti nás musí utvrdit v rozhodnutí, vystěhovat všechny němce tam odkud přišli ,heim ins Reichʻ, čímž splníme také jejich starou touhu a náš stát zbavíme parasitů, bez nichž mu bude možno opět svobodně dýchat.“[153] V tomhle případě jde dle mého názoru jasně vidět, že i jedna válka dokáže vzbudit opravdu velkou nenávist mezi národy, které v jedné komunitě spolu žily několik set let.

2.4 Opatření proti Němcům

Kromě odsunu čekala německé obyvatelstvo i další omezující opatření, kterým se na našem území museli podřídit. Ráda bych v této kapitole popsala ty nejdůležitější omezení, která podle mého názoru ještě víc vyostřovala už tak napjatou situaci mezi Němci v souvislosti s myšlenkou jejich vysídlení. Na druhou stranu to považuji jako součást odplaty za diskriminaci a utrpení českého obyvatelstva v době války, další důvod bych viděla v tom, že české orgány chtěly mít Němce co nejvíc pod kontrolou a zabránit jim tak v nejrůznějších sabotážních akcích.

Pokyny k vyhláškám přicházely nejčastěji z Ministerstva vnitra v Praze, ale taky z jednotlivých zemských výborů v Brně a Moravské Ostravě. V neposlední řadě opatření vydávala samotná Okresní správní komise z Úřadu národní bezpečnosti (ÚNB) v Jeseníku. Z opatření byly samozřejmě vyňaty osoby, které se jednak vrátily z koncentračních táborů a vězení za předpokladu, že se v nich ocitly následkem politického či rasového útisku, dále ty osoby, u kterých bylo prokázáno, že činně podporovaly český národ v boji proti nacismu a v neposlední řadě také zaměstnanci, jichž bylo zapotřebí k udržení provozu závodů.[154]

Mezi první opatření, které v červnu 1945 ÚNB v Jeseníku vydal, patřila povinnost Němců, starších deseti let, aby při setkání s uniformovaným československým vojákem sešli z chodníku a uvolnili mu cestu. K tomu se museli postavit do pozoru a smeknou svoji čepici. V cestě mohli pokračovat, až voják přešel. Ženy německé národnosti musely taktéž uvolnit cestu, povinnost smeknout čepici se jich už ale netýkala.[155]

Další usnesení Okresní správní komise z ÚNB v Jeseníku z července 1945 nařídilo všem osobám německé národnosti starším deseti let nosit na levém rukávě deset centimetrů širokou, bílou pásku s černým symbolem N. Neuposlechnutí bylo trestáno peněžitou pokutou nebo trestem odnětí svobody v maximální lhůtě 14 dnů.[156] Tato povinnost byla ke konci roku 1946 zrušena, kdy evidence Němců byla zajištěna už jiným způsobem.[157]

Ve stejném měsíci byla sepsána žádost místních restauračních, hotelových a kavárenských živnostníků v čele s Bohumírem Pospíšilem[158] o vydání zákazu přístupu Němců do všech veřejných místností. Pro jejich stravování navrhovali restaurační zařízení Ungarn. Svoji žádost komentovali slovy: „Důvodů pro tuto žádost je dosti a snad nám je není třeba uváděti.[159] Místní OSK nebyla kompetentní tuto žádost vyřídit, proto byla postoupena ministerstvu vnitra s následujícím zdůvodněním: „Až dosud nebylo podobného opatření třeba, protože veřejné místnosti jako hostince a hotely nebyly až donedávna ještě v provozu. V poslední době zjistil zdejší úřad, že některé německé ženy v doprovodu Čechů navštívily taneční zábavy v místních hostincích a při tom došlo jednak k zákroku zdejších orgánů, resp. k pohoršování se přítomných Čechů.[160] Než ministerstvo vnitra na příslušnou žádost odpoví, měli prozatím správci veřejných zařízení vyvěsit na své provozovny tabulky se zákazem vstupu německých hostů.[161] S tímto zákazem má zkušenost i Waltraud Kriegischová, která vypověděla, že co se zábavy týkalo, mohli se bavit pouze doma.[162]

Následující opatření se týkala časových omezení. Vyhláškou opět z července roku 1945 byl všem civilním osobám v Jeseníku udělen zákaz pobývat po 21. hodině na ulicích a volných prostranstvích. Důvodem bylo zamezení drancování domů a bytů.[163] Koncem července roku 1945 byl tento zákaz omezen pouze pro německé obyvatelstvo.[164] V srpnu roku 1945 se tato hranice ještě dvakrát snížila. Nejprve na 20. hodinu a poté dokonce na 19. hodinu s odůvodněním: „Vzhledem k tomu, že se již po 19. hodině stmívá, navrhuji, aby hranice zákazu Němců pobývati venku byla snížena na 19. hodin. Ponecháním zákazu na 20. hodině by byl rušen účel tohoto opatření, jímž bylo zamezení rejdů Němců po setmění.[165] Z výpovědi paní Kriegischové se dočteme, že tento zákaz byl důsledně kontrolován a jeho nedodržení mohlo mít až tragické následky.[166]

Na podzim roku 1945 byl přidán další zákaz týkající se vstupu osob německé národnosti do všech veřejných sadů v Jeseníku.[167] Výjimkou nebylo ani omezení nákupní doby.[168] Okresní správní komise v Jeseníku nařídila pro Němce možnost nákupu od pondělí do pátku v rozmezí od šestnácti do osmnácti hodin, v sobotu od jedenácti do třinácti hodin. Tato vyhláška vešla v platnost koncem července roku 1945 a její nedodržení znamenalo pro obchodníka odnětí živnosti.[169] O necelé tři měsíce později byla nákupní doba od pondělí do pátku prodloužena o hodinu, od patnácti do osmnácti hodin.[170]

Výrazné omezení se týkalo i poštovních zásilek německého obyvatelstva. Paní Kriegischová k tomuto problému v rozhovoru uvedla: „My jsme nedostali žádné dopisy, až v roce, počkejte, to bylo v padesátém, jedenapadesát a dřív jsme neměli žádné kontakty, vůbec nic jsme nevěděli.[171] Z důvodu nebezpečí protistátní propagandy, kterou mohl písemný styk místních Němců se zahraničím způsobit, požádalo ministerstvo vnitra všechny okresní národní výbory a okresní správní komise, aby řádným způsobem obyvatelstvo informovalo, že jakékoli zprostředkování písemného styku Němců v ČSR s Němci ze zahraničí a opačně je nepřípustné, a že neuposlechnutí této žádosti bude podle příslušných ustanovení trestáno.[172] Případná benevolence českých občanů při povolení písemného styku německého obyvatelstva byla zdůvodňována pátráním po rodině a příbuzných. Kontrolu cenzury prováděly místní sbory národní bezpečnosti (SNB), které se nejednou setkaly s problémy těchto nařízení. Například ve Vidnavě, kde místní stanice SNB měla pod kontrolou tři poštovní úřady[173], kam přicházelo velké množství německé pošty, neovládali příslušníci SNB německý jazyk dostatečně, takže zjištění obsahu zásilek jim činilo značné problémy.[174] Mnoho zásilek tak nebylo vůbec doručeno, i když jejich obsah neměl žádné protistátní důsledky. Malou naději představovali pro Němce duchovní, kterým se v té době dostávalo nepatrných výsad. Nejednou se stalo, že lidé chodili za místním farářem s prosbou, jestli by jim jejich příbuzní mohli posílat dopisy na adresu farního úřadu.[175] Další výsadou duchovních německé národnosti byla možnost opouštění obvodu obce[176] i bez povolení, ovšem za účelem provádění bohoslužeb, křtů, svateb, pohřbů či zaopatřování nemocných v jiných než domovských obcích.[177]

Co se týká poštovních služeb na Jesenicku, ty byly krátce po válce naprosto přerušeny. Rovněž telefonní a telegrafní spojení nefungovalo. Částečné obnovení přišlo až na přelomu června a července 1945 a to jen v několika obcích. Telefonní spojení však bylo často poruchové a velmi nákladné, takže se využívalo jen v nutných případech.[178] Poštovní zásilky pro častou neúplnost adresy nebyly doručeny vůbec. Navíc v této oblasti docházelo k časté fluktuaci obyvatelstva, čímž byla práce listonošů značně ztížena.[179]

Veškeré možnosti Němců přijímat či podávat zprávy byly na Jesenicku omezeny. Mohli číst pouze české noviny a veškeré rozhlasové přijímače, které vlastnili, museli odevzdat.[180] V září roku 1947 Zemský národní výbor v Praze předložil návrh o zákazu prodeje radiových přijímačů a fotografických aparátů Němcům z obav, že tyto stroje jsou použity k poslechu zahraničních zpráv, které dále využívají k šeptané propagandě.[181] Tento zákaz nikdy nedosáhl požadovaného účelu, protože německé obyvatelstvo mělo mnoho možností si požadované zprávy opatřit alternativním způsobem.[182]

Stejně omezené bylo i právo shromažďovací. Pod dohledem byly i kostelní mše. Příkladem může posloužit dopis adresovaný Úřadu národní bezpečnosti v Jeseníku, aby věnoval zvýšenou pozornost projevům duchovních německé národnosti při vykonávání veřejných kultovních úkonů, zda nejsou v rozporu s veřejným pořádkem, popřípadě se zájmy státní bezpečnosti.[183] Okresní správní komise v Jeseníku navíc bránila duchovním správcům provádět takzvané křesťanské cvičení pro německé děti v pohraničí, považovala to za obcházení zákazu soukromého vyučování.[184]

Značné omezení pro většinu německého obyvatelstva představovala vyhláška z června roku 1945. Jednalo se o zákaz použití jakýchkoliv dopravních prostředků[185], to znamená vlaků a autobusů Československých státních drah (ČSD).[186] Ovšem i zde byly určité výjimky. Od zákazu byly osvobozeny ty osoby, které byly rakouské státní příslušnosti a také Němci, kteří museli dojíždět do práce. Těm vystavil místní pracovní úřad nebo jeho pobočka potvrzení o tom, kde je zaměstnán a že je ve veřejném zájmu žádoucí, aby mu bylo povoleno dojíždět do místa pracoviště vlakem nebo autobusem ČSD. Povolení měli i němečtí lékaři zaměstnaní na úřadech sociálního pojištění. V případech, kdy bylo nutné z důvodu nemoci, zranění či porodu převést německého příslušníka do nemocnice, vydala povolení k použití vlakové nebo autobusové dopravy příslušná stanice SNB. Stejné povolení vydala i při úmrtí rodinného příslušníka.[187] Začátkem září roku 1946 bylo vydáno další související nařízení, o odebrání jízdních kol všem Němcům, jelikož jako ostatní majetek spadají do konfiskace dekretem č. 108/45 Sb. V případě, že jízdní kolo spadá mezi předměty vyloučené z konfiskace podle § 2 odstavce 1 citovaného dekretu jako nevyhnutelně potřebné k vykonávání zaměstnání.[188] To, že jízdní kolo tehdy často sloužilo k přepravě do zaměstnání, potvrdila i paní Kriegischová: Do práce jsem musela jet na kole, odsud až do Kout. Ráno o půl 6 do Kout do práce a večer zpátky a každý den, no, a měla jsem tak 19, 20 roků.“[189]

Všechna opatření nesměřovala jen proti Němcům, některá se týkala přímo i Čechů. České obyvatelstvo bylo vyhláškou z konce července 1945 důrazně upozorněno, že jakékoliv poskytnutí přístřeší, potravin či šatstva německému obyvatelstvu bude přísně stíháno. Stejný postih měl i intimní styk mezi Čechy a Němkami či naopak. Navíc, kdo o takovém prohřešku věděl, byl povinen jej ohlásit příslušné správní komisi, národnímu výboru nebo nejbližším orgánům sboru národní bezpečnosti. Opatření se netýkala Němců, kteří se za okupace politicky ani jiným způsobem neprovinili proti českému národu a kteří byli vyloučeni z nařízení platných pro Němce.[190] Pro příslušníky SNB byl styk s Němci, internovanými ve věznicích a táborech omezen na nezbytně nutnou míru.[191]

Velká pozornost se věnovala opatřením proti sabotážním akcím Němců v průmyslových podnicích. Výnosem ministerstva vnitra ze dne 16. ledna 1946 bylo upozorněno na přibývající záškodnické akce německého obyvatelstva při nástupu do práce. Z toho důvodu byly všechny průmyslové podniky, které zaměstnávají německé příslušníky[192], požádány o opatření, aby před vstupem na pracoviště uvedené osoby podrobily prohlídkám. Stejný postup měl být opakován i při odchodu z podniku. Zvýšená pozornost a ostražitost vojenských úřadů a všech ostatních orgánů v průmyslových závodech měla taktéž probíhat nad internovanými a zajatými v internačních táborech.[193]

S výše uvedeným opatřením proti sabotážím souvisela i průmyslová špionáž německého obyvatelstva při jejich odsunu. Odsunovaní Němci s sebou odváželi písemné údaje o výrobě, patentech a vynálezech. V zavazedlech ukrývali hotové výrobky a vzorky zboží s úmyslem vyvézt je do Německa. Tím byl výrazně poškozen náš průmysl a ohroženo postavení československých podniků na zahraničních trzích. Ministerstvo vnitra vydalo přísná opatření, týkající se kontroly veškerých zavazadel včetně osobní prohlídky všech odsunovaných Němců.[194]

To, že jednotlivá opatření nebyla Němci často dodržována, dokazuje několik záznamů: „Denně jsou Němci pokutováni, že překračují správní ustanovení jako nenesení N, opuštění obce pobytu bez povolení apod.“[195] O dalších píše i týdeník Hraničář: „Strnadová vede svůj obchod s tržním zbožím, jakoby se ani nechumelilo, ve svém bytě hostí Němce, kteří tam chodí ovšem bez pásky, pořádá doma čajové dýchánky a samozřejmě, že se tam hovoří pouze německy! A jak hlasitě!“[196] Tito Němci, kteří zákonné nařízení ignorovali, se často odvolávali na neznalost češtiny. Naopak ustanovením, která byla taktéž psaná v českém jazyce a z nichž jim plynuly nějaké výhody, rozuměli velice dobře.[197]

O tom, jestli výše uvedená opatření bylo nutné zavádět či nikoli je z mého pohledu těžké rozhodnout. Určitou obhajitelnost to určitě má a to především pro ty osoby, které se již během okupace proti státu provinily a ve svém chování pokračovaly i po jejím skončení. Než byly odsunuty, snažily se co nejvíc škodit a pro okres byly určitým nebezpečím, takže bylo nutné je v těchto činech co nejvíc omezit. A takových bylo mnoho. Byli však i tací, kteří se o politické dění vůbec nezajímali, starali se o vlastní existenci a čekali pouze na odsun, kterého se pak třeba ani nedočkali, protože z hospodářských důvodů museli na Jesenicku zůstat. Přesto je následky těchto, dalo by se říci preventivních opatření, postihly stejně jako ostatní.

Poznámky

[81] Často se však Benešovy dekrety spojovaly s tvrzením, že byly určitým právním podkladem pro vyhnání a čistku Němců a Maďarů z Československa. Někteří historici tuto myšlenku propagují dodnes, jako například Emanuel Mandler či Ján Mlynárik. In: KUKLÍK, Jan. 2002. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“: Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha: Linde, 2002. s. 10.

[82] Tamtéž. s. 26.

[83] Cit. dle: WINKLER, Pavel. 1996. Dekrety prezidenta republiky z období 1940-1945. In: Právní aspekty odsunu sudetských Němců. Sborník. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1996. s. 21.

[84] JECH, Karel; KAPLAN, Karel. 1995. Dekrety prezidenta republiky 1940 – 1945: Dokumenty. Díl I. Brno: Doplněk, 1995. s. 17.

[85] Tamtéž. s. 50-52. Údaje o počtech těchto dekretů se v publikacích často liší. Například v příspěvku Dekrety prezidenta republiky u období 1940-1945 od Pavla Winklera je uveden počet 43. In: WINKLER, Pavel. 1996. Dekrety prezidenta republiky z období 1940-1945. In: Právní aspekty odsunu sudetských Němců. Sborník. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1996. s. 22. A v knize Michala Spirita Tvz. Benešovy dekrety dokonce 46. In: SPIRIT, Michal. 2004. Tzv. Benešovy dekrety: předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2004. s. 186.

[86] SPIRIT, Michal. 2004. Tzv. Benešovy dekrety: předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2004. s. 186-187.

[87] BENEŠ, Zdeněk; JANČÍK, Drahomír, KUKLÍK, Jan ml. a kol. 2002. Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848 – 1948. Praha: Gallery, 2002. s. 224.

[88] BRIXI, Jiří; HORKA, František. 2006. Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše [online]. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna. 2006. 5/1945 Sb. částka: 1. [cit. 2011-04-30] § 1. https://www.psp.cz/sqw/hp.sqw.

[89] Tamtéž. § 4. V případě právnických osob byly za nespolehlivé považovány ty „jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.“ In: Tamtéž. §5.

[90] JECH, Karel; KAPLAN, Karel. 1995. Dekrety prezidenta republiky 1940 – 1945: Dokumenty. Díl I. Brno: Doplněk, 1995. s. 34-35.

[91] Podrobný výčet těch, kterým měla být půda pro tyto účely přidělována, upřesňuje § 7 zmíněného dekretu.

[92] Jednalo se o ty „kteří se vyznamenali a zasloužili v národně-osvobozovacím boji, zejména vojáci a partyzáni, bývalí političtí vězňové, jejich rodinní příslušníci a zákonní dědicové, jakož i rolníci poškození válkou. In: SPIRIT, Michal. 2004. Tzv. Benešovy dekrety: předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2004. s. 194.

[93] Tamtéž. s. 194.

[94] BRIXI, Jiří; HORKA, František. 2006. Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše [online]. Parlament České republiky: Poslanecká sněmovna. 2006. 27/1945 Sb. částka: 13. [cit. 2011-04-30] § 1. https://www.psp.cz/sqw/hp.sqw.

[95] Jako pohledávky, cenné papíry, vklady či práva nehmotná.

[96] BENEŠ, Zdeněk; JANČÍK, Drahomír, KUKLÍK, Jan ml. a kol. 2002. Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848 – 1948. Praha: Gallery, 2002. s. 228. Velkým retribučním dekretem se označoval Dekret č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech z 19. června 1945.

[97] Skutečnost však mnohdy byla úplně jiná. Jako příklad může posloužit zabavení šicího stroje paní Anny Pische ze Zlatých Hor na Jesenicku, která si v roce 1935 pro své povolání švadleny koupila kvalitní šicí stroj. Při odsunu si na místním národním výboru vyřídila veškeré podklady, aby jí byl tento majetek zanechán k výkonu povolání a mohla si ho s sebou odvést. I když veškeré dokumenty byly schváleny, nakonec jí byl šicí stroj bez jakékoli náhrady odebrán, protože se jedné Češce velmi zalíbil. Zpráva Idy Fröhlich ze dne 7. 9. 1946. In: TURNWALD, Wilhelm. 1951. Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen. 2. Aufl. München: Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, 1951. s. 227.

[98] JECH, Karel; KAPLAN, Karel. 1995. Dekrety prezidenta republiky 1940 – 1945: Dokumenty. Díl I. Brno: Doplněk, 1995. s. 36.

[99] BENEŠ, Zdeněk; JANČÍK, Drahomír, KUKLÍK, Jan ml. a kol. 2002. Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848 – 1948. Praha: Gallery, 2002. s. 229.

[100] KUKLÍK, Jan. 2002. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“: Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha: Linde Praha a.s., 2002. s. 474.

[101] Taktéž „osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.“ Cit. dle: WINKLER, Pavel. 1996. Dekrety prezidenta republiky z období 1940-1945. In: Právní aspekty odsunu sudetských Němců. Sborník. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1996. s. 26.

[102] KUKLÍK, Jan. 2002. Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“: Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha: Linde, 2002. s. 474-475.

[103] PERZI, Niklas. 2003. Die Beneš-Dekrete: Eine europäische Tragödie. St. Pölten: Niederösterreichisches Pressehaus, 2003. s. 243.

[104] SLAPNICKA, Helmut. 2005. Die rechtlichen Grundlagen für die Behandlung der Deutschen und der Magyaren in der Tschechoslowakei 1945-1948. In: TIMMERMANN, Heiner; VORÁČEK, Emil; KIPKE, Rüdiger (Hg.). Die Beneš-Dekrete: Nachkriegsordnung oder ethnische Säuberung: Kann Europa eine Antwort geben? Münster: Lit, 2005. s. 294.

[105] Přesněji 3 231 688 z celkového počtu 14 729 536 obyvatel v ČSR. In: ČAPKA, František; SLEZÁK, Ludvík; VACULÍK, Jaroslav. 2005. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. s. 11.

[106] SEIBT, Ferdinand. 1993. Deutschland und die Tschechen: Geschichte einer Nachbarschaft in der Europas. München: Piper, 1993. s. 343.

[107] BENEŠ, Edvard. 1996. Odsun Němců z Československa: Výbor z Pamětí, projevů a dokumentů 1940-1947. Praha: Dita, 1996. s. 17.

[108] KŘEN, Jan. 1990. Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: ČERNÝ, Bohumil; KŘEN, Jan; KURAL, Václav; OTÁHAL, Milan. Češi, Němci, odsun: Diskuse nezávislých historiků. Praha: Academia, 1990. s. 15.

[109] Wenzel Jaksch byl sudetoněmecký sociální demokrat, který v otázce sudetských Němců hájil jejich právo dobrovolně se rozhodnout, zda chtějí zůstat v autonomní provincii v rámci Československého státu či být připojeni k Říši. In: BROWN, MacAlister. The Diplomacy of Bitterness: Genesis of the Potsdam Decision to Expel Germans from Czechoslovakia. The Western Political Quarterly [online]. 1958. Vol. 11, No. 3. [cit. 2011-04-26] pg. 612. https://www.jstor.org/.

[110] O obdobné myšlence uvažoval i Beneš. Podle něj by se na území Československa vytvořil německý prostor v podobě tří žup. Tento plán však u zahraničního i domácího odboje vyvolal razantní nesouhlas. In: RATAJ, Jan. 1998. Obraz Němce a Německa v protektorátní společnosti a československém odboji. In: BROKLOVÁ, Eva; KŘEN, Jan (eds.). Obraz Němců, Rakouska a Německa v české společnosti 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1998. s. 229.

[111] KŘEN, Jan. 1990. Odsun Němců ve světle nových pramenů. In: ČERNÝ, Bohumil; KŘEN, Jan; KURAL, Václav; OTÁHAL, Milan. Češi, Němci, odsun: Diskuse nezávislých historiků. Praha: Academia, 1990. s. 14.

[112] BENEŠ, Edvard. 1996. Odsun Němců z Československa: Výbor z Pamětí, projevů a dokumentů 1940-1947. Praha: Dita, 1996. s. 27.

[113] Kde bylo zastřeleno na 200 osob a mnoho dalších bylo odvedeno do koncentračních táborů. In: BAUER, Franz; GLASSL, Horst; HÄRTEL, Hans-Joachim a kol. 1991. Tisíc let česko-německých vztahů: Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1991. s. 186.

[114] STANĚK, Tomáš. 1992. Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa (1918 – 1948). Ostrava: Amosium servis, 1992. s. 27-29.

[115] Kromě zmíněného plánu předal Beneš Sovětům ještě i návrh o územních ústupcích Československa, s kterým stále ještě počítal. In: BENEŠ, Zdeněk; JANČÍK, Drahomír, KUKLÍK, Jan ml. a kol. 2002. Rozumět dějinám: Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848 – 1948. Praha: Gallery, 2002. s. 173-174.

[116] STANĚK, Tomáš. 1992. Předpoklady, průběh a důsledky vysídlení Němců z Československa (1918 – 1948). Ostrava: Amosium servis, 1992. s. 34-35.

[117] Pokud ovšem k jejich potrestání nemělo dojít v naší republice, kde by z tohoto důvodu byli zadrženi. Tamtéž. s. 37.

[118] Spojené státy americké, Sovětský svaz a Velká Británie.

[119] V níž byl v českém překladu následující text: „Konference dosáhla následující dohody o odsunu (agreement on the removal, soglašenie o vyseleniju) Němců z Polska, Československa a Maďarska. Tři vlády uznávají po projednání otázky ze všech aspektů, že musí dojít k odsunu německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a Maďarska do Německa. Souhlasí s tím, že jakýkoliv odsun, k němuž dojde, se musí provádět organizovaně a humánním způsobem. Protože přísun velkého počtu Němců ještě zvýší břímě, které mají již nyní na sobě okupační úřady, domnívají se, že Kontrolní rada v Německu musí především prozkoumat tento problém, zejména s přihlédnutím ke spravedlivému rozdělení těchto Němců do všech okupačních pásem.“ Cit. dle: SPIRIT, Michal. 2004. Tzv. Benešovy dekrety: předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2004. s. 224.

[120] Jednalo se i o odsuny obyvatel německé národnosti z Maďarska a Polska.

[121] SPIRIT, Michal. 2004. Tzv. Benešovy dekrety: předpoklady jejich vzniku a jejich důsledky. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2004. s. 218.

[122] Z toho bylo organizovaným způsobem odsunuto 2 256 000 osob, dalších 660 000 uteklo v rámci divokého odsunu a posledních 80 000 lidí spadalo do dodatečného odsunu. Celkový počet je uveden k roku 1953. In: ČAPKA, František; SLEZÁK, Ludvík; VACULÍK, Jaroslav. 2005. Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. s. 188.

[123] KNOPP, Tomáš. 2004. Předkládám na vědomí: Jesenicko 1945 - 1948. Jeseník: Základní článek Hnutí Brontosaurus Ještěr, 2004. s. 35.

[124] „Víte, co byla největší chyba, za války jsme nedostali alkohol. To bylo zakázaný a hospody všude, v Jeseníku, měly sklepy plné alkoholu a ti Rusáci tam šli no, a všechno vypili a potom řádili jak tyfus, kdyby v hospodách nic nenašli, tak možná, že by to bylo taky trošku jinak.“ In: Výpověď paní Waltraud Kriegischové dne 16. 1. 2008 v 14:30 v Domašově. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s. 43-44.

[125] Výpověď paní Ludmily Pěluchové dne 10. 6. 2007 v 15:05 v Horní Lipové. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s. 56-57.

[126] HRADILOVÁ, Jana. 1996. Odsun Němců z Frývaldova po roce 1945 ve světle českých pramenů a literatury. Jeseník: Vlastivědné muzeum Jesenicka, 1996. s. 13.

[127] Nachrichten für den Bezirk Freiwaldau.

[128] KREJČÍ, Jan. Obyvatelstvu okresu Frývaldov! Zprávy z Frývaldovska. 19. 5. 1945, č. 1, s. 1.

[129] ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 47-49.

[130] ZEMAN, Vítězslav. Kronika města Jeseníku 1961 – 1969, (1267) 1945. Díl I. SOkA Jeseník, fond MěNV Jeseník. s. 49.

[131] Soupis byl proveden pro každého Němce od 15 let na zvláštním lístku. Děti do 14 let byly připsány k lístku matky, popřípadě otce nebo poručníka. In: Směrnice pro přípravu a provedení evakuace státně nespolehlivých živlů. Ze dne 10. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[132] Později označené jako internační tábory.

[133] V Javorníku, Zlatých Horách, Vápenné, Domašově, v Jeseníku v areálu firmy Regenhart & Raymann a v Adolfovicích, kde bylo zřízeno i zvláštní oddělení pro ženy. In: HRADILOVÁ, Jana. 1996. Odsun Němců z Frývaldova po roce 1945 ve světle českých pramenů a literatury. Jeseník: Vlastivědné muzeum Jesenicka, 1996. s. 15-16.

[134] Směrnice pro přípravu a provedení evakuace státně nespolehlivých živlů. Ze dne 10. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[135] Bývalá továrna MUNA.

[136] Jak bylo psáno v měsíčním hlášení: „Nálada německého obyvatelstva je stále optimistická. Němci doufají, že západní mocnosti zakročí v majetkové i osobní stránce v jejich prospěch a nedovolí jejich vystěhování. V tomto optimismu jsou podporováni šeptanou propagandou a projevy slabosti u české strany, politickými spory, úředními přehmaty, nedopatřeními, neorganisovaností různých akcí a všemi projevy nejistoty a chaosu: Vyvozují z toho, že tento stav je neudržitelný a že český národ není schopen si vládnout.“ In: Měsíční zprávy o politické situaci – zpráva k 15. 11. 1945 z politického okresu frývaldovského. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[137] Srov. Příloha č. 1. Transporty Němců ze sběrného střediska Mikulovice.

[138] „Naložení 1.200 Němců do 40ti krytých nákladních vagonů, dík příslušníkům SNB a vojenskému strážnímu oddílu bylo skončeno dlouho před stanovenou lhůtou. Němci se pak povalovali ve vysoké trávě u rampy, procházeli se v lese, zpívali si, hráli na harmoniku. O 20 hod. po rozdání proviantu, petrolejových lamp, po kontrole a poučení jednotlivých velitelů vagonů se vyjelo. Transport, doplněný proviantním vozem, doprovází vojenský strážní oddíl, lékař a 2 ošetřovatelky. Vagony byly uzavřeny a strážní oddíl se rozestavil po plošinách.“ In: ROJAS, Igor František. Co se nepodařilo Hitlerovi...: Reportáž z odsunu Němců. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 26. 4. 1946, roč. 2, č. 17, s. 4.

[139] Některé rodiny však byly velmi rozvětvené, tudíž jejich hromadný odsun byl často komplikovaný a ne vždy splněn. In: Kronika obce Dolní Lipová 1948 – 1951, (1938) 1945 – 1948. SOkA Jeseník, fond MNV Lipová – lázně. s. 55.

[140] Řemeslníci, stolaři a podobní si mohli s sebou vzít své nejnutnější nářadí. Krejčí, švadleny a ševci zase šicí stroje. In: Tamtéž. s. 55.

[141] Výjimkou byly snubní prsteny.

[142] Směrnice pro přípravu a provedení evakuace státně nespolehlivých živlů. Ze dne 10. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[143] Jubilejní transport Němců. Hraničář: Týdeník osvobozeného Jesenicka. 16. 8. 1946, roč. 2, č. 33, s. 3.

[144] O jednotlivých opatřeních proti Němcům vypovídá následující kapitola.

[145] V tomto případě však s tím museli dobrovolně souhlasit rodiče.

[146] Například údržbáři, pekaři a jiní. In: HRADILOVÁ, Jana. 1996. Odsun Němců z Frývaldova po roce 1945 ve světle českých pramenů a literatury. Jeseník: Vlastivědné muzeum Jesenicka, 1996. s. 19.

[147]No pak on ve Filipovicích postavil turbínu na světlo, tady jsme měli svoje světlo, v Bělé navrchu postavil u národního výboru mlýnek na mouku a potom dělal v Adolfovicích, jak je dřevák, tam také dělal tu turbínu, tam také skončil potom, už nemohl dělat, už tam skončil, no to bylo poslední práce, co on dělal. Oni nás nepustili ven, no, a co jsem mohla dělat, tak jsem také zůstala tady.“ In: Výpověď paní Waltraud Kriegischové dne 16. 1. 2008 v 14:30 v Domašově. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s. 38.

[148] BOREK. Němci jsou Němci. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 22. 9. 1945, roč. 1, č. 14, s. 1.

[149] Příkladem je Němec pan Vladimír Valuch a jeho manželka. Oběma bylo vydáno osvědčení o státním občanství. Přitom Valuch žádal o občanství, které mu bylo zamítnuto, nenosil označení, které Němce identifikuje, chodil si volně do kina a prokazoval se nějakou záhadnou legitimací. In: KRAVČÍK, Jan. Otázka Němců: národní hrdost a zodpovědnost úřadů. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 21. 6. 1946, roč. 2, č. 25, s. 3.

[150] Například aktivní činnost žadatelů v českých institucích a spolcích, česká národnost většiny příbuzných a podobně. In: Odsun Němců. Zjišťování českého původu a posuzování některých případů z odsunu cestou milosti. Ze dne 6. března 1947. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[151] HRADILOVÁ, Jana. 1996. Odsun Němců z Frývaldova po roce 1945 ve světle českých pramenů a literatury. Jeseník: Vlastivědné muzeum Jesenicka, 1996. s. 18.

[152] S tímto počtem se shoduje i údaj uveřejněný v týdeníku Hraničář, kde se navíc píše, že další odsuny už byly zastaveny, jelikož přestalo přijímání Němců do amerického okupačního pásma, kam veškeré transporty směřovaly. In: 59.995 Němců z Jesenicka odsunuto. Hraničář: Týdeník pracujícího lidu slezského pohraničí. 15. 11. 1947, roč. 3, č. 41, s. 1.

[153] WITTICH, Boris. Němci včera a dnes. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 7. 9. 1945, roč. 1, č. 12, s. 1.

[154] Jednalo se zejména o průmyslové podniky, kde bylo zapotřební německých odborníků a specialistů. In: Němci, opatření proti ním. Ze dne 8. srpna 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[155] Vyhláška ÚNB ve Frývaldově. Ze dne 17. června 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[156] Vyhláška o označení Němců. Ze dne 9. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[157] Dopis Ministerstva vnitra o vnějším označování Němců – zrušení. Ze dne 28. prosince 1946. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[158] Správce hotelu Schroth.

[159] Žádost o zákaz vstupu Němců do veřejných místností. Ze dne 9. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[160] Zákaz návštěvy veřejných místností Němcům ve Frývaldově. Ze dne 20. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[161] Odpověď ministerstva vnitra jsem v archivních fondech nenalezla.

[162]My jsme se bavili doma. Ti mladí co byli, pan Plischke, pan Pompe, ale i právě paní Juřinová, paní Chmelařová, ti přišli k nám. Tak já hrála na klavír a oni zpívali k tomu, a tak jsme se bavili, protože jsme nemohli nikam jít. Kdybych vám to vykládala, my jsme už měli 18, 20, 22 roků. My jsme nesměli jít ani do kina, ani na zábavu, nikam jsme nesměli jít, no, tak do půl osmé jsme museli být doma. No, jak vám řeknu, to bylo nejhorší, ty první dny.“ Výpověď paní Waltraud Kriegischové dne 16. 1. 2008 v 14:30 v Domašově. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s. 21, 39.

[163] Vyhláška o zákazu vycházení po 21. hodině ve Frývaldově. Ze dne 7. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[164] Vyhláška o zrušení zákazu vycházení po 21. hodině ve Frývaldově. Ze dne 24. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[165] Vyhláška o zákazu Němců zdržovat se na ulici po 20 hodině. Ze dne 20. srpna 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[166]My jsme nemohli nikam jít a tady na tom mostě, to jsme byly ve Filipovicích s maminkou a o půl osmé už jsme musely být doma a to bylo pět minut po půl osmé a tady byl ten hlídač a chtěl nás tady zastřelit, že už je půl osmé.“ Výpověď paní Waltraud Kriegischové dne 16. 1. 2008 v 14:30 v Domašově. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s. 39-40.

[167] Vyhláška Místní správní komise ve Frývaldově. Ze dne 2. října 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[168] Srov. Příloha č. 4. Omezení nákupní doby pro Němce.

[169] Nákupní doba pro Němce. Ze dne 20. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[170] Odpověď živnostenského referátu Místní správní komise ve Frývaldově. Ze dne 12. října 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[171]S poštou to trvalo dost dlouho, než jsme nějakou dostali…no, ale balíky a toto jsme tam nemohli poslat a oni sem taky ne, to tenkrát nešlo. A ty první balíky, co jsme dostali, to bylo, to jsme museli zaplatit za kilo dvě stě korun, to bylo drahé. Syn Helmut, ten chodil do hudebky a ten měl nějaké přehrávky a my jsme potřebovali bílé košile a tady jsme je nemohli sehnat, nebylo to nikde a právě ten strýc, ten nám je potom poslal. A já vám řeknu, za ty dvě košile jsem platila čtyři stovky a to za ty čtyři stovky jsme museli celý měsíc dělat, tolik my jsme vydělali tenkrát. Toto, to nebylo nic dobrého.“ Výpověď paní Waltraud Kriegischové dne 12. 6. 2007 v 14:30 v Domašově. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s. 30.

[172] Dopis Ministerstva vnitra o ilegálním písemném styku Němců s cizinou. Ze dne 30. listopadu 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[173] Ve Vidnavě, ve Velké Kraši a v Kobylé nad Vidnavou.

[174] Poštovní styk Němců – oznámení závady při provádění censury. Ze dne 27. dubna 1946. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[175] Znám je případ z Domašova, kdy místní obyvatelka Berta Joneleitová požádala faráře Franze Schreibera, zda by jí její syn Siegfried (zadržovaný jako zajatec v Havlíčkově Brodě) mohl zasílat dopisy na farní úřad, kde by si je vyzvedla. Jeden dopis ale zadrželo obranné zpravodajství havlíčkobrodské letecké základny a obvinilo tak faráře z napomáhání předávání nelegální korespondence zajatcům a zároveň z pomoci Němcům v útěku za hranice (Berta Joneleitová poté totiž skutečně odešla do Německa bez povolení). In: KNOPP, Tomáš. 2004. Předkládám na vědomí: Jesenicko 1945 - 1948. Jeseník: Základní článek Hnutí Brontosaurus Ještěr, 2004. s. 78.

[176] Zákaz opouštění obvodu obce bez povolení pro německé obyvatelstvo byl platný od 17. června 1945. In: Vyhláška o zákazu opouštění obvodu obce bez povolení. Ze dne 17. června 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[177] Opouštění obvodu obce osobami německé národnosti bez povolení k účasti na bohoslužbách a při náboženských úkonech. Ze dne 17. června 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[178] Příkladem může být běžný telefonát ze dne 5. října 1945, který mezi Jeseníkem a Olomoucí stál osmnáct korun. In: KNOPP, Tomáš. 2004. Předkládám na vědomí: Jesenicko 1945 - 1948. Jeseník: Základní článek Hnutí Brontosaurus Ještěr, 2004. s. 61.

[179] Tamtéž. s. 62-63.

[180] KNOPP, Tomáš. 2004. Předkládám na vědomí: Jesenicko 1945 - 1948. Jeseník: Základní článek Hnutí Brontosaurus Ještěr, 2004. s. 78.

[181] Nákup radiopřijímačů a fotoaparátů Němci. Ze dne 24. listopadu 1948. SOkA Jesení, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[182] Prostřednictvím osob, na které se zákaz nevztahoval, zejména ve smíšených manželstvím, popřípadě přes ostatní rodinné příslušníky. Němci také mohli rozhlas nekontrolovatelně poslouchat u jim cizích osob, které přístroj mají.

[183] Duchovní německé národnosti, projevy při veřejných kultových úkonech. Ze dne 27. listopadu 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[184] HRADILOVÁ, Jana. 1996. Odsun Němců z Frývaldova po roce 1945 ve světle českých pramenů a literatury. Jeseník: Vlastivědné muzeum Jesenicka, 1996. s. 24.

[185] Tato opatření se netýkala transportů Němců vedených vojskem nebo SNB.

[186] Vyhláška zdejšího úřadu. Ze dne 17. června 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[187] Používání vlaků a autobusů ČSD osobami německé národnosti. Ze dne 16. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv, č. 79, karton 12.

[188] Jízdní kola Němců. Ze dne 3. září 1946. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[189] Výpověď paní Waltraud Kriegischové den 16. 1. 2008 v 14:30 v Domašově. In: KOLEKTIV AUTORŮ. 2008. Pohled na osídlování Jesenicka v letech 1945-1947. Seminární práce. Jeseník: Gymnázium Jeseník, Komenského 281, 2008. s 36. (pozn. autora: Od místa bydliště paní Kriegischové do Kout byla vzdálenost přibližně 20km).

[190] Styk s Němci. Ze dne 31. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[191] Jaké dopady, až s absurdním rázem, měly tyto nařízení, dokazuje případ, kdy se jeden z příslušníků SNB dotazoval, zda má Němci poskytnout pomoc při nezdařeném pokusu o sebevraždu. „Upozorňuji, že poraněným a nemocným Němcům musí býti poskytována nutná lékařská pomoc. Patří to ke služebním povinnostem našeho sboru,“ bylo odpovědí zemského velitele SNB v Moravské Ostravě. In: Dopis Zemského velitelství sboru národní bezpečnosti v Moravské Ostravě. Ze dne 31. července 1945. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[192] Taktéž příslušníky maďarské národnosti a jiné internované osoby.

[193] Němci internování a zajatí – záškodnická činnost a pokusy sabotáže v průmyslových podnicích – opatření. Ze dne 5. února 1946. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[194] Průmyslová špionáž při odsunu Němců. Ze dne 5. dubna 1946. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 79, karton 12.

[195] Měsíční zprávy o politické situaci – zpráva k 15. 11. 1945 z politického okresu frývaldovského. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

[196] KRAVČÍK, Jan. Otázka Němců: národní hrdost a zodpovědnost úřadů. Hraničář: Protifašistický list okresu Frývaldova. 21. 6. 1946, roč. 2, č. 25, s. 3.

[197] Měsíční zprávy o politické situaci – zpráva k 15. 1. 1946 z politického okresu Frývaldov. SOkA Jeseník, fond ONV, inv. č. 63, karton 2.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více