Main Menu
User Menu
Řecko


Ke konci října 1940 bylo vše připraveno pro zahájení akcí, které byly dohodnuty mezi Hitlerem a Mussolinim v Brenneru měsíc před tím. Dne 28. října (den výročí pochodu na Řím) se Hitler po své cestě na španělské hranice, kde se setkal s generálem Francem, ve Florencii sešel s Mussolinim. Toho dne došlo k zahájení středomořské strategie. Italský velvyslanec v Athénách Grazii odevzdal řecké vládě nótu, ve které Řecku vytýká, že "opětovně porušilo neutralitu a dovolilo britskému loďstvu užívat řeckých vod, usnadňovalo britskému letectvu přísun zásob a přes všechna varování ze strany Itálie ještě vystupňovalo svou akci k podpoře britské branné moci a její součinnosti s nepřáteli Itálie." Dále opět vytýkala Řecku, že přijalo britské garance a že se dopouští provokací vůči albánskému národu (osvědčená taktika používaná Hitlerem při pohlcování střední Evropy). V podrobnějším zdůvodnění se navíc pravilo, že Itálie zjistila, že Kréta má být vydána Britům a že v Egyptě už čeká britský sbor na nalodění, aby mohl provést okupaci (žádný takový sbor se v Egyptě tehdy nenalézal).


To vše Itálie nemůže dále trpět, a tak žádá na Řecku jako záruku své neutrality, aby jí dovolilo vojensky obsadit na dobu nynějšího konfliktu některé strategické body na řeckém území. Vyzývá proto řeckou vládu, aby "se nezpěčovala a nepřekážela volnému průchodu okupaních vojsk a aby neprodleně dala vojenským činitelům příslušné rozkazy." Na to vše poskytl Mussolini Řekům, zřejmě aby dokázal, že si v ničem nezadá s Hitlerovou tvrdostí, ultimátum v délce tří hodin (což je najkratší známé ultimátum). V Itálii se okamžitě zvedl jásot (probíhaly oslavy fašistického pochodu na Řím) a očekávalo se, že se Řecko ihned poddá, v horším případě bude jeho odpor rychle zlomen. Maličké Řecko mělo totiž podle nejvyšších odhadů sedm špatně ozbrojených divizí; navíc nedisponovalo prakticky žádnou protiletadlou obranou, protože těch několik málo baterií, které mělo, bylo staženo k obraně větších měst. Řekové však na toto ultimátum odpověděli záporně.


A tak došlo ke zbabělému napadení malého, téměř bezbranného, státu o mnoho většm kolosem (Itálie tehdy čítala 45 milionů obyvatel). 29. října, po německém vzoru "za ranního šera" překročily připravené italské jednotky řecké hranice a letectvo začalo ihned hrdinně bombardovat bezbranná města plná civilistů. Italové měli na své straně všechny výhody - kromě mnohem většího počtu a lepší výzbroje jim přesuny za frontovou linií a na ni velmi usnadňovaly kvalitní silnice, které zde byly vybudovány již před rokem (což znamená, že Italové už tehdy předvídali, že se v Egyptě shromáždí britský sbor a bude se snažit obsadit Krétu). Na řecko-albánské hranici je krajina poměrně hornatá, místy je nadmořská výška přes 2000 metrů, proto Italové používali k útoku vojsk zvláště vycvičených pro boj v hornatém terénu. Cílem hlavního útoku byla Florina, ze které vede 150 km dlouhá silnice do Soluně, která je invazním přístavem a tedy klíčem k dobytí Řecka. Druhý proud italských vojsk mířil na Janinu, ze které jsou zase dobré komunikace směrem na Athény.


30. října Italové podle svých slov "zlomili odpor řeckých zadních vojů". Řekové se stahovali z hranice do lépe bránitelných pozic. Již 31. října, kdy Italové pronikli k řece Kalamase, "nepříznivé počasí a poruchy způsobené nepřítelem" zpomalily postup itlakého vojska. Italské letectvo však neúnavně bombarduje civilní obyvatelstvo měst. 1. listopadu ve svém válečném komuniké Italové ujišťují, že operace v řecku probíhají podle plánu (kdyby tomu tak skutečně bylo, bylo by potřeba o tom ujišťovat?). Za čtyři dny Italové svými dvěma nejlepšími armádami obsadili 79 řeckých vesnic. Zato dávají jasně najevo, že je již nehodlají opustit, a začínají důležitějším z nich přiřazovat italská jména. Podle italských zpravodajů byly motorizované divize překvapeny, že v Epiru nenašly silnice, nýbrž jen rozbahněné stezky, které déšť proměnil v potoky. To znamená, že katastrofálně selhala zpravodajská služba.


2. listopadu Italové prozradí, v co doufali: očekávali, že se v Soluni vylodí britské jednotky na pomoc svému spojenci, což by vyprovokovalo zásah Německa, které by Italy z jejich šlamastiky jistě vytáhlo. Německo hned na počátku zaujalo své stanovisko k nynější situaci, když prohlásilo, že toto je italská záležitost. Hitler byl přesvědčen, že Italové jsou kvalitní spojenec a s Řeckem si lehce poradí. Jenže Britové, kteří Řekům přislíbili pomoc na hranici svých možností, si jsou moc dobře vědomi, že svým zásahem by do konfliktu Německo zatáhli, a tak rádi, že jim statečný odpor malého řeckého vojska ulehčil situaci, nevylodili v Řecku ani vojáka. Přesto však Řecku výrazně pomohli. Proč Italové útočí přes nepřístupnou hornatou řecko-albánskou hranici a snaží se probít se do Soluně, proč se v ní přímo nevylodí? Odpovědí je, že se obávají britského loďstva. Britové tím donutili Italy zaútočit na hranici, kterou odvážné ale slabé řecké divize jsou schopny ubránit.


Reakce ostatních států, řeckých sousedů, ukázala, že Balkán nebyl schopen držet pohromadě ani v tak kritické situaci a že Němci, kteří si na něj už brousí zuby, budou mít pozici značně ulehčenou. Bulharsko, severní soused Řecka, jako "pozorný a vyzbrojený pozorovatel" považuje situaci Řecka za beznadějnou. Bulharsko si vždy dělalo zálusk na řeckou Makedonii. Jugoslávie ke konfliktu vydala projev, který vystihuje jeho závěrečná věta: "Se zřetelem na svůj dosavadní postoj Jugoslávie doufá, že dalším vývojem na Balkánu nebudou ohroženy její zájmy." Turecko, které bylo spojencem Británie (i když se to projevovalo hlavně tím, že od ní přijímalo finanční dotace), se nyní zaleklo, a prezident Inönü prohlásil: "Stanovisko Turecka jako neválčící mocnosti znemožňuje, aby turecké území bylo používáno mocnostmi vedoucími válku." Tím padla poslední naděje zastavit německo-italské pronikání na Balkán, který se tak Ose otevřel až po úžiny mezi Středozemním a Černým mořem. V Británii to vyvolá pochopitelně veliké zklamání, neboť tam s Tureckem počítali snad až více než by realismus dovoloval.


3. listopadu Italové hlásí další postup, ale - kde se v chvástavém Mussolinim vzala ta skromnost? - zamlčují, kde se udál. Italové začínají být zoufalí a snaží se všemožně přimět Německo, aby zasáhlo. Proto 4. listopadu oznamují, že Britové se konečně v Řecku vylodili, konkrétně na Krétě, ale není možno udat ani sílu vojska, ani dobu vylodění. O vybudování opěrného bodu na Krétě se v Británii uvažovalo a nakonec k němu došlo, ale až koncem listopadu. Německo by však ani nemohlo tak rychle zasáhnout, protože nemělo z Řeckem společnou hranici. Muselo by tam svá vojska dostat přes Maďarsko nebo Rumunsko, ale každopádně přes Bulharsko (tato cesta nebyla nereálná, ale Němci svému spojenci, který prohlašoval že je dobře připraven, věřili, a tak ještě neměli vytvořeny podmínky po zásah), a nebo přímo přes Jugoslávii do Albánie. Proto nakonec prohlásili, že vylodění na Krétě nebudou prozatím považovat za vylodění v Řecku a tím naděje Italů vyhasly.


Nakonec jsou Italové nuceni nejen zjistit, ale i doznat, že útočí Řekové (u jezera Presby). Další jejich zprávy z bojiště nabývají formy "operace na frontě epirské pokračují", neboť nemají co optimistického národu nabídnout. 9. listopadu došlo k výměně vrchního velitele, který byl předhozen jako obětní beránek (taktika mnohokráte s úspěchem používaná). 11. listopadu zničili Řekové severně od Pindu elitní divizi alpinů (horských jednotek).


22. listopadu byly italské zajišťovací jednotky tvořené dvěma divizemi, které na začátku konfliktu zaujaly obranné postavení na albánsko-řeckých hranicích, nuceny po 11 dnech boje a značných ztrátách ustoupit a boj se tak po necelém měsíci přenesl na italskou půdu (i když jen do Albánie). 25. listopadu přitáhli Řekové k Ochridskému jezeru, 26. listopadu se se na pobřeží Epiru vylodily další řecké jednotky, 6. prosince byl obsazen přístav Santi-Quaranta a 9. prosince vnikli Řekové do Argirocastra. 10. ledna byla obsazena Klissura. Řecký postup dále pokračoval a italský sen o opanování Středozemního moře se rozplýval do nenávratna.


Důsledky této porážky Itálie byly dalekosáhlejší než se zdálo, neboť společně s italským neúspěchem v severní Africe byla jedním z hlavních důvodů toho, že Španělsko nevstoupilo po boku Osy do války.
URL : https://www.valka.cz/13-Recko-Jugoslavie-t42825#168891Verze : 0
MOD