Main Menu
User Menu
Hned po porážce Francie, zároveň se začínající Bitvou o Británii, obrací Německo svou pozornost na Balkán. Původně chtělo tuto záležitost vyřešit až poté, co se vyrovná se západem, ale k urychlení procesu jej přiměl tah Sovětského svazu. Ten ihned po porážce Francie, už 22. června, ultimativně požadoval na Rumunsku vydání Besarabie a severní Bukoviny. 28. června sovětské jednotky vyrazily a Besarabii během čtyř dnů obsadily. Tím zkřížily Německu jeho plány, neboť Německo je rozhodnuto celý Balkán získat pro sebe. Samozřejmě nebude váhat sáhnout ke zbraním, ale nejdřív se pokusí získat co se dá politickými metodami. Svůj záměr pohltit Balkán dříve vysvětlovalo nutností neutralizovat sto balkánsých divizí, které se (podle Britů) měly jednotně obrátit proti Německu a vytvořit v Evropě druhou frontu. Když se ale ukázalo, že balkánské divize se nikdy nesjednotí a Německo nijak neohrozí, stává se hlavním heslem pro Balkán "vytvoření nového pořádku". Němci se rozhodnou poštvat jeden stát proti druhému a z celé situace vytěžit co nejvíc. Jako první je na řadě Rumunsko.



Maďarsko je pod vedením Horthyho a má již dlouho územní požadavky vůči Rumunsku. Na jaře 1940 je bylo nuceno odložit, protože Němci byli zaneprázdněni na západě, nyní je tedy Maďarsko puštěno z řetězu. Rumunsko se nachází v těžké situaci; odtržení části země vyvolalo v Rumunsku velkou krizi, vznikl autoritářský režim, který se lehce přiklání k Ose. Berlín již 1. srpna, 29 dní po sovětské okupaci Besarabie, prohlásil, že "Maďarsko očekává, že Rumunsko zahájí co nejdříve jednání o nové hranici. Tyto hranice musí být uskutečněny pokojnými dohodami." Po nátlaku Německa Rumunsko hned následujícího dne hlásí, že v několika dnech zahájí přímá jednání s Maďarskem i Bulharskem. To je dalším státem, který má své vlastní zájmy a územní požadvky vůči svým sousedům Rumunsku i Řecku, a proto se uchyluje do německého tábora. V Rumunsku se však zvedl silný tlak proti německému diktátu. Maďarsko totiž požaduje Sedmihradsko, provincii, ve které jsou složité národnostní problémy, nicméně kvůli které Rumunsko šlo v minulosti do války s Rakouskem-Uherskem a která mu v neposlední řadě zajišťuje výhodné přirozené hranice. V zemi se ozývají hlasy volající po válce o Sedmihradsko a vláda, ač se chová k Německu poslušně, nechce nebo nemůže tyto lidové bouře ovládnut. Rumunsko povolává záložníky, Maďarsko taktéž. Německo nakonec zlostně upozorňuje, že harašením zbraněmi se rumunsko-maďarský spor nerozřeší a že Říše bude trvat na tom, aby byly hranice upraveny tak, aby oba státy podstoupily stejné oběti. Tím se samozřejmě nemyslí, že by Maďarsko mělo kus svého území dát Rumunsku, ale to, že bude muset o něco slevit ze svých nehorázných požadavků. Nicméně Německo je zcela na straně Maďarska, zamýšlí totiž Rumunsko ještě více okleštit a poté ovládnout, čímž se zmocní naftových polí a navíc - Rumunsko je nástupním bodem k válce se Sovětským svazem. Německo se také snaží ovládnout Černé moře, k čemuž musí získat Rumunsko a Bulharsko.



Po silném nátlaku 7. srpna vyslala rumunská vláda do Budapešti vyslance, aby zahájil s maďarskou vládou vyjednávání. Zároveň začaly také rozhovory s Bulharskem, které požaduje část Dobruže. 16. srpna, přes naprostý krach vyjednávání velvyslance v Budapešti, Němci dotlačí Rumunsko k zahájení přímých jednání s Maďary. Ta okamžitě uvíznou na mrtvém bodě, neboť představy obou států o "pokojném řešení" se značně liší. Rumunsko nabízí části Sedmihradska, výměnu obyvatelstva a územní náhradu od Maďarska, kdežto Maďarsko prostě požaduje celé Sedmihradsko (asi 78 000 čtverečních kilometrů). 20. srpna dochází k přerušení jednání a Němci s Rumunskem uzavírají smlouvu, podle které "přebírají" všechny jejich obilné přebytky.



24. srpna jsou jednání opět zahájena, opět nedojde k dohodě, protože Maďarsko nesleví ze svých požadavků, a Německo se proto 28. srpna rozhodne situaci vyřešit rázně a po svém. Ribbentrop si pozve do Vídně zástupce Maďarska, mile ho přivítá, pohostí, nechá se s ním nafilmovat a sdělí mu, že Němci už tohot mají dost, a nepůjde-li to po dobrém, půjde to po zlém. 30. srpna je podepána "dohoda", Sedmihradsko je roztrženo, Maďarsko získává asi 42 000 čtverečních kilometrů a 2,5 mil. obyvatel, z toho 1,2 mil Rumunů. V Rumunsku naopak zůstane mnoho Němců a Maďarů, kteří tvoří osminu obyvatelstva okleštěného státu. Německý záměr se zdařil. Oba státy se nenávidí, neustále podezřívají, a Německo může oba vykořisťovat. Rumunsko slibováním, že pokud bude tančit jak Němci budou pískat, nemuselo být o Sedmihradsku vyřčeno poslední slovo, Maďarsku naopak tímtéž vyhrožovat. V tom spočívá vytváření "pořádku" na Balkánu.



Následovala další část německého plánu. Rumunsko, které pozbylo 102 000 kilometrů čtverečních svého území a 6,2 mil. obyvatel, ztratilo také vládu nad sebou samým. Železná garda, fašistická organizace od začátku podporovaná Německem a Itálií, obrátila bezmezné rozhořčení rumunského obyvtelstva proti jeho vládě - parlamentu a silné panovnické moci. Vůdce Železné gardy, Horia Sima, je králi vnucen jako šéf vlády. Král Karol II., kterého v té době celý národ proklínal, byl nucen připustit zrušení ústavy, rozpuštění parlamentu a okleštění královské moci na pouhé formality. Nakonec také Joanu Antonescovi byla udělena "plná moc k řízení rumunského státu". Tento nový diktátor jej následujícího dne, 6. září, vyzve, aby se vzdal trůnu ve prospěch osmnáctiletého prince Michala. To bylo posledním vládním aktem krále Karola II. Nový král Michal je jen loutkou v rukou Antonesca, který sám je loutkou německou, od které se očekává, že bude s vervou provádět "usměrnění země".



12. října vydává Berlín úřední zprávu tohoto znění: "V souvislosti se zárukou, přejatou ve Vídni vůči Rumunsku, vyslala říšská vláda, vyhovujíc rumunskému přání, do Rumunska německou vojenskou misi a současně přeložila k dodatečné ochraně rumunských petrolejových polí německé stíhací svazy." Německo se začíná zmocňovat toho, o co celou dobu šlo: rumunských naftových polí, přístupu k Černému moři. O měsíc později je král pozván do Berlína, kde přistoupí k Paktu tří a tím Němci dosahují svého posledního cíle, aby Rumunsko bylo zataženo do války proti SSSR.



Své další operace na Balkáně byl Hitler kvůli italskému fiasku v Řecku i Africe a kvůli neochotě Sovětů nucen odložit na jaro.



Pakt Tří


Japonsko se již od počátku třicátých let snažilo uskutečnit svůj velkoasijský program, který spočíval v pohlcení celé východní Asie na jih od Sovětského svazu. Po vzniku koalice ABCD bylo jasné, že mocnosti v této oblasti jsou rozhodnuty mu v tom společnými silami zabránit. Proto se rozhodlo, že se spolčí s Hitlerovým Německem a tím si zajistí podporu v té době nejsilnější vojenské mocnosti, která o východní Asii nemá zájem. Hlavním důvodem podepsání Paktu tří bylo to, že němečtí nacisté a japonští militaristé měli společného nepřítele - Spojené státy americké. Účelem paktu pak bylo zbavit Němce i Japonce hrozby americké intervence v jejich jednotlivých konfliktech s ostatními státy. Japonci, již mnoho let marně bojující proti Čankajšekově Číně, se v polovině srpna obrátili na generálního guvernéra francouzské Indočíny se žádostí, aby jim povolil používat tamních železnic pro dopravu svých vojsk do jižní Číny a aby jim povolil používat několika letišť a přístavů. Po odmítnutí se japonci nechali slyšet, že o tom budou jednat přímo s vládou ve Vichy. To je prvním náznakem spolku německo-japonského; vichystická Pétainova Francie je totiž obzvláště co se zahraniční politiky týče německou loutkou.


Koncem srpna Japonci hlásí, že jejich země přijme "novou politickou strukturu", to je totalitu. Totalitu vojenskou. Moc japonských militaristických kruhů byla zesílena a do jisté míry legalizována řadou politických opatření. V podstatě šlo o státní převrat; dosavadní politické strany byly rozpuštěny a sjednoceny v novou organizaci, kterou povede hlavní výbor. Ten byl poté obsazen právě vojáky. Současně Japonsko ohlásilo změnu zahraniční politiky. Už na začátku srpna vyslovila japonská vláda přání zahájit s mocnostmi Osy jednání o "užší spolupráci" a o vytvoření "silné politické dohody". Na základě toho přicestoval japonský ministr zahraničí Josuke Matsuoka do Berlína, aby jednání zahájil. Japonci však hned od počátku trvali na tom, že je pro ně nutností, aby se Sovětským svazem uzavřeli pakt o neútočení. Hitlerovi by se mnohem více zamlouvalo, kdyby se společně s ním na Sovětsý svaz vrhli, ale Japonci koneckonců nepřiletěli do Evropy nabízet pomoc Němcům, nýbrž zajistit si hlavně své vlastní zájmy. O totéž se pokoušelo Německo, takže konečný výsledek jednání byl následovný: spojenectví Japonska s Německem odradí USA od zásahů do války, na který sice nejsou ani technicky ani morálně dosud připraveny, ale pokud udělají krok tímto směrem, octnou se ve strategické nevýhodě, a právě ta je má odradit či dostatečně dlouho zdržet. Němci společně s Italy mezitím provedou své plány na evropském bojišti, to je útok na britské kolonie v Africe, Balkán a ropná ložiska, která budou později nutně potřebovat. Japonci zase zaútočí na východní Asii, pokud možno pouze na britské državy a oblasti zájmu. Společnými silami tím rozloží britské impérium a Němci poté provedou druhý, tentokráte úspěšný pokus o dobytí samotného ostrova. Tím bude definitivně zažehnána hrozba americké intervence, neboť nebude komu pomáhat. Sovětský svaz bude držen ve slabošské neutralitě hrozbou útoku ze dvou stran (i když bude mít uzavřeny pakty o neútočení jak s Japonci, tak s Němci; o těch si ale nikdo přehnané iluze nědělal), a pak napaden neporazitelnou německou armádou, které na východě pomůže japonská, kdyby ničím jiným, tak aspoň svojí přítomností, která nedovolí stáhnout sibiřské jednotky do Evropské části. Po porážce SSSR dostane Japonsko jako drobky odpadající z německého stolu dostatečné území, aby svou asijskou říši dovedlo do představovaných rozměrů. Porážka SSSR a vyřazení USA mu ale hlavně uvolní ruce v Číně, kde již nebude ve vzduchu viset hrozba sovětské intervence, či americké pomoci, která už v této době byla poměrně výrazná, hlavně zbrojní a finanční. Nakonec by se každý ze své strany vrhli na Spojené státy.


Od zrodu myšlenky až po podepsání paktu o jednáních všichni účastníci mlčeli. Oznámení o podepsání paktu tedy účinkovalo jako blesk z čistého nebe. V polovině září došlo k velkému cestování státníků Německa, Japonska a Itálie, k němuž se přidali také představitelé "neválčící mocnosti" Španělska. Obejvuje se tedy ještě jeden důvod dohody - přimět Španělsko, aby se do konfliktu též zapojilo. Z dokumentů čtených po válce v Norimberku vyplývá, že Španělé měli v úmyslu připojit se k útoku na britské imperium napadením Gibraltaru, a protože Španělsko mělo v Africe také své zájmy, pravděpodobně by se i ono podílelo na rozděování severní Afriky odebrané Britům (a Francouzům). Jsou známy i podrobnosti tohoto plánu - 10. ledna 1941 měly španělské divize společně s německou horskou divizí a dělostřelectvem udeřit na Gibraltar. Podle odhadu španělského velitele generála Asensia měla celá akce trvat asi 20 minut. Nakonec však nebyla nikdy provedena, kvůli nezdaru Němců nad Anglií a Italů v Africe. Ovšem jak říkali sami Němci, "Německo těží ze Španělské neutrality víc než z ozbrojené podpory".


Utajení skutečného symslu všech zahraničních cest a porad se podařilo dokonale. Když bylo světu oznámeno, že byl podepsán Pakt tří mezi Německem, Japonskem a Itálií, vyvolalo to podobné překvapení, jako zpráva o podepsání sovětsko-německé smlouvy z října 1939. Pakt byl podepsán v Berlíně dne 27. září 1940. Za Japonsko jej podepsal Kurusu, za Německo Ribbentrop a za Itálii Ciano.


Ve svých hlavních bodech zněl takto:


Vlády německá, italská a japonská považují za předpoklad trvalého míru, aby každému národu na světě dostalo se prostoru, který mu náleží. Rozhodly se proto státi si po boku a navzájem spolupracovati ve svých snahách ve velkovýchodoasijském prostoru a na evropském území, přičemž je jejich nejvznešenějším cílem vytvořiti a udržovati nový pořádek věcí, který je s to podporovati rozkvět a blahobyt tamních národů. Jest dále přáním těchto tří vlád rozšířiti tuto spolupráci na národy i v jiných částech světa, které jsou chotny dáti svým snahám podobný směr jako ony samy.
...
V tomto duchu se vlády usnesly takto:


I.
Japonsko uznává a respektuje vedoucí postavení Německa a Itálie při budování nového pořádku v Evropě.


II.
Německo a Itálie uznávají a respektují vedoucí úlohu Japonska ve velkovýchodoasijském prostoru.


III.
Podepsané velmoci přijímají dále závazek podporovati se navzájem všemi politickými, hospodářskými a vojenskými prostředky, kdyby některá ze smluvních stran byla napadena jinou mocností, jež není zapletena do evropské války a do čínsko-japonského konfliktu.
...
V.
Podepsané vlády prohlašují, že vyjmenované dohody se v žádném případě nedotýkají stavu politických stavů, které dnes má každá ze smluvních stran k sovětskému Rusku.





Zmínka o tom, že vlády těchto tří států si přejí, aby se k paktu připojily další země, se pak stala jedním z nejhorších německých prostředků vydírání. Čest prvního horlivce připadla na slovenského ministra zahraničí Tuka, který již 28. září Ribbentropa poprosil, aby Slovensko bylo do koalice přijato.
URL : https://www.valka.cz/11-Balkan-t42823#168887Verze : 0
MOD