Main Menu
User Menu

USA - AIM-7 Sparrow

AAM-N-2 / AAM-N-3 / AAM-N-6 / AIM-101

AIM-7 Sparrow
Přehled verzí




AAM-N-2 Sparrow I
V roce 1947 zadalo americké námořnictvo společnosti Sperry vývoj radiolokačního naváděcího systému pro neřízenou raketu HVAR ráže 127 mm tak, aby se z ní stala protiletadlová řízená střela. Průměr 127 mm se zanedlouho ukázal být příliš malý, a tak byl společnosti Douglas zadán vývoj nového draku střely s průměrem zvětšeným na 203 mm. Nová střela dostala v roce 1948 označení AAM-N-2. První letové testy s prototypy AAM-N-2 se uskutečnily v roce 1948. Po zdlouhavém a náročném vývoji k prvním střelbám s využitím naváděcí soustavy rakety došlo 3. prosince 1952, kdy střela odpálená z letounu pilotovaného LtCdr. C. C. Andrewsem zasáhla a zničila cíl F6F-5K. Střela u amerického námořnictva dosáhla operační způsobilosti v roce 1956. Tvořila výzbroj stíhacích letadel F3D-1M Skynight, F3D-2M Skynight a F7U-3M Cutlass. Raketa byla naváděna na cíl pomocí paprsku radiolokátoru letounu, který cíl zachytil. Radiolokátor mateřského letounu musel přitom cíl ozařovat po celou dobu letu rakety. Tento způsob navedení tak vylučuje zteč na manévrující cíle. K nevýhodám dále patřilo, že naváděcí systém byl spřažen s optickým zaměřovačem mateřského letounu, což v praxi znamenalo použití jen na krátké vzdálenosti při přímé viditelnosti cíle. Střel Sparrow I bylo společností Sperry v Bristolu (stát Tennesse) vyrobeno 2000 kusů (podle některých zdrojů jen 1000), které ve službě u námořnictva vydržely jen velmi krátkou dobu. Výroba této verze byla ukončena v roce 1956. V rámci sjednocení označování jednotlivých typů výzbroje amerických ozbrojených sil byly AAM-N-2 v roce 1963 přeznačeny na AIM-7A.



AAM-N-3 Sparrow II
Způsob navedení použitý u AAM-N-2 se ukázal být jako nevhodný prakticky již od počátku jejího vývoje. Proto se v roce 1951 společnost Douglas spojila s výrobci Bendix-Pacific a Westinghouse, aby společně vyvinuli další verzi střely mající využívat starý drak a nová „střeva“. Kupodivu tato „střeva“ měla mít aktivní radiolokační naváděcí soustavu. Původní označení XAAM-N-2a bylo někdy na přelomu let 1951 a 1952 změněno na XAAM-N-3. Ve své sériové podobě měla střela tvořit výzbroj stíhače Douglas F5D Skylancer. Projekt tohoto letounu však byl zrušen v roce 1956 a spolu s tím námořnictvo ztratilo zájem i o AAM-N-3. Zalíbení v nové střele ovšem našli Kanaďané, kteří ji chtěli uplatnit u svého právě vyvíjeného stíhacího stroje Avro CF-105 Arrow. I tento projekt byl ovšem zrušen, což v září 1958 znamenalo pro Sparrow II definitivní konec. V roce 1963 bylo střele v rámci amerického armádního přeznačování přidělen pro forma název AIM-7B.



AAM-N-6 Sparrow III
Po ukončení výroby střel Sparrow I převzala závod na jejich výrobu společnost Raytheon, která mezitím začala sama pracovat na nové verzi Sparrowu využívající radiolokační režim se stálou vlnou s poloaktivním navedením rakety na cíl. V roce 1950, na základě perspektivních výsledků své střely Lark, požádal Raytheon námořnictvo, zda by princip naváděcí soustavy z Larku nemohl využít i u střel Sparrow. Odbor letectví (Bureau of Aeronautics) námořnictva souhlasil a 11. června 1951 Raytheonu udělil kontrakt na vývoj XAAM-N-6. První odpal střely s instalovanou naváděcí soustavou proběhl 13. února 1953. Úvodní kontrakt na výrobu střely pojmenované Sparrow III byl udělen 2. dubna 1955. 22. června téhož roku pak z letounu F2H-3 Banshee s upraveným radarem AN/APG-41 proběhl první odpal rakety z předsériové produkce. Do arzenálu těchto letadel se však Sparrow III nedostaly. Prvním stíhacím letounem uzpůsobeným pro jejich použití se staly stroje McDonnell F3H-2M Demon. Produkce střel AAM-N-6 byla zahájena v září 1957 a celkem dala kolem 2000 vyrobených kusů. Operační způsobilosti v řadách námořnictva raketa dosáhla srpnu 1958. Mezitím začaly vývojové práce na verzi vybavené infračervenou naváděcí soustavou. K prvnímu zásahu zkušebního cíle takto upravenou raketou došlo 19. dubna 1957. Námořnictvo se rozhodlo ve vývoji této verze dále nepokračovat (především z důvodu nízkého dosahu). AAM-N-6 Sparrow III byla první střelou na světě schopnou ničit cíle za hranicí viditelnosti. Tak jako ostatní střely z rodiny Sparrow byla opatřena raketovým motorem na tuhé pohonné hmoty Aerojet 1.8KS7800. Tyčová bojová část typu Mk.38 měla hmotnost 29,5 kg. V roce 1963 byl AAM-N-6 Sparrow III přeznačen na AIM-7C.



AAM-N-6A Sparrow III / AIM-101
V roce 1959 byla zahájena sériová výroba modernizované verze AAM-N-6A. Nejvýraznější změnu představoval nový raketový motor na kapalné pohonné hmoty Thiokol Mk.6 Mod.3, který umožnil zvýšit maximální dolet. Na rozdíl od předchozích verzí bylo možné variantu AAM-N-6A odpalovat i v situaci, kdy se mateřský letoun pohyboval nadzvukovou rychlostí. Společností Raytheon bylo postaveno 7500 kusů této verze, kterou používalo americké námořnictvo (na F3H-2M Demon a F4H-1 Phantom II) i letectvo (na F-110A Spectre / F-4C Phantom II). Střely používané americkým letectvem nesly zpočátku označení AIM-101. V rámci sjednocení označování jednotlivých typů výzbroje amerických ozbrojených sil byly AAM-N-6A a AIM-101 v roce 1962 přeznačeny na AIM-7D. Střely byly americkým letectvem nasazeny během Vietnamské války v období duben 1965 až duben 1966.



AAM-N-6B Sparrow III
Modernizovaná verze, pro kterou se od roku 1963 používalo označení AIM-7E.



XAAM-N-9 Sparrow X
Označení z roku 1958 pro plánovanou variantu vybavenou jadernou hlavicí W-42. Práce na této verzi skončily ve fázi projektu.



AIM-7A Sparrow I
Označení pro AAM-N-2 Sparrow I používané od roku 1963.



AIM-7B Sparrow II
„Papírové“ označení pro střelu AAM-N-3 Sparrow II.



AIM-7C Sparrow III
Označení používané od roku 1963 pro střely verze AAM-N-6 Sparrow III.



AIM-7D Sparrow III
Označení pro střely AAM-N-6A a AIM-101 používané od roku 1963.



AIM-7E Sparrow III
Verze navazující na AIM-7D oproti níž má nový raketový motor Rocketdyne Mk.38 (nebo Mk.52), který dále zvýšil dolet (při střelbě proti cíli letícím na vstřícném kurzu až 35 km, oproti předchozím verzím se mělo jednat o nárůst v řádu 75 %) a zlepšil i další výkony. Bojová část byla opět tyčová s označením Mk.38 a efektivním účinkem kolem 30 metrů. Výroba byla zahájena v roce 1963, přičemž první sériové rakety se k útvarům námořnictva používajícím stíhače F-4B Phantom II dostaly v říjnu téhož roku. Střel této verze bylo vyrobeno na 25 000 kusů. AIM-7E byla první verzí raket Sparrow masově nasazenou v boji. Jevištěm jejich působení se stala jihovýchodní Asie. Navzdory tomu, že při cvičných střelbách byla pravděpodobnost zásahu těchto střel kolem 80 %, ve skutečných bojích nad Severním Vietnamem byla pravděpodobnost sestřelu cíle zpočátku menší než 10 %. I když byla AIM-7E (stejně jako její předchozí verze) vhodná pro ničení nemanévrujících cílů (bombardérů), hlavním důvodem tohoto stavu byly nespolehlivé systémy pro identifikaci vlastní/cizí a politiky vnucená pravidla nasazení sil, což dohromady vedlo k tomu, že raketa mohla být odpálena až po pozitivní vizuální identifikaci cíle. Vzhledem k relativně malým rozměrům MiGů k takové identifikaci docházelo ve vzdálenosti kolem 3 km. To efektivně degradovalo užitnou hodnotu raket, které tak byly nakonec odpalovány prakticky v podmínkách manévrového boje. Ke spolehlivosti Sparrowů nepřispívala ani choulostivost jejich elektroniky na zacházení pozemního personálu nebo na tropické podnebí.
Při odpalu navíc nesměl mateřský letoun letět na násobku větším než 2,5 g. Spolu s tím byla příliš dlouhá reakční doba – mezi stisknutím tlačítka odpalu v kokpitu a vystřelením rakety z vypouštěcího zařízení uplynulo 1,4 sekund.
Jako reakce na první neuspokojivé výsledky byla, s cílem zlepšit výkony v manévrovém boji, vyvinuta subverze AIM-7E-2, která byla do výzbroje oficiálně zavedena v roce 1969 (první AIM-7E-2 se do jihovýchodní Asie dostaly již v srpnu 1968). Střela měla snížen minimální dosah (460 metrů) a lepší manévrovací vlastnosti. Pokroku se také dočkal zapalovač a autopilot. Raketa také mohla být odpálena ze stíhacího letounu letícím na větších násobcích. Navzdory tomu dosáhla během leteckých bojů v roce 1972 úspěšnosti zásahu pouhých 13 %. Příčiny byly prakticky stejné jako u starší subvarianty - předčasná iniciace bojové části, nespolehlivý motor nebo problematické zapalovače. Verze AIM-7E-3 proto měla zvýšenou spolehlivost a dále vylepšený zapalovač. Následující subverze AIM-7E-4 měla upravenou naváděcí soustavu pro použití na letounech F-14 Tomcat. Poslední subvariantou byla AIM-7E-6. AIM-7E byly vyráběny licenčně v Japonsku společností Micubiši. AIM-7E-2 a AIM-7E-4 byly také bojově nasazeny íránským letectvem během Irácko-íránské války v osmdesátých letech.



AIM-7F Sparrow
Tato radikálně modernizovaná verze (de facto téměř zcela nová střela), vzniklá na základě vietnamských zkušeností, byla vyvíjena již od roku 1966. Cílem bylo zvýšit účinnost střely v manévrovém boji, zvýšit maximální dolet, zvýšit odolnost proti elektronickému rušení, zvýšit spolehlivost a snížit nároky na údržbu. Zcela nová byla řídící a naváděcí část AN/DSQ-35A (u poslední subverze AIM-7F-11 ve verzi AN/DSQ-35H) postavená na bázi polovodičových součástek. Její menší hmotnost umožnila použít bojovou hlavici WAU-10/B s tyčovou bojovou částí Mk.71 (s hmotností 39 kg). Nový motor Hercules Mk.58 (nebo Aerojet Mk.65) umožnil zvětšit účinný dosah střely zhruba až na 70 km. Výroba byla zahájena u společnosti Raytheon v roce 1975 a trvala až do roku 1981. V roce 1977 byl jako druhý dodavatel střel vybrán General Dynamics. Verze F bylo patrně vyrobeno 5400 kusů u Raytheonu a dalších 3000 u společnosti General Dynamics. Od této verze došlo ke změně názvu ze Sparrow III jednoduše na Sparrow. Do výzbroje amerického letectva byly AIM-7F zavedeny v roce 1976 jako primární zbraň stíhacích letounů F-15 Eagle pro boj na střední vzdálenosti.
Střely AIM-7F byly používány stíhacími stoji F-15A "Baz" izraelského letectva při bojích se syrskými letouny během Války v Libanonu v roce 1982.



AIM-7G Sparrow
Verze s novým čidlem vyvíjená pro stíhací bombardéry F-111D amerického letectva, postaveno bylo několik prototypů YAIM-7G. Nezavedena do výzbroje.



AIM-7M Sparrow
Střela vybavená novým naváděcím úsekem WGU-6/B (u později vyráběných AIM-7M byl použit WGU-23/B), který umožnil navádění proti cílům letícím na pozadí země, zlepšil vlastnosti střely v nízkých výškách a v prostředí s elektronickým rušením. K dalším změnám patří nový digitální autopilot nebo zapalovač. Bojová hlavice WDU-27/B s bojovou částí WAU-17/B s předfragmentovanými střepinami a hmotností 40 kg. První střelby s YAIM-7M proběhly v roce 1980, sériová výroba byla zahájena o dva roky později a měla trvat až do roku 1990. Do výzbroje amerického letectva byly střely zavedeny v roce 1982. Střely AIM-7M byly bojově použity stíhači F-15C amerického letectva během operace Pouštní bouře, kdy si připsaly sestřelení 23 iráckých letadel.



AIM-7P Sparrow
AIM-7P vznikla modernizací střel AIM-7M. Tato verze byla vyráběna od roku 1987 a to buď jako zcela nová, nebo jako přestavba již vyrobených AIM-7M. Mimo jiného byly u verze P zlepšeny vlastnosti pro střelbu na malé a nízko letící cíle. AIM-7P se vyráběly ve dvou sériích – Block I byl opatřen naváděcí částí WGU-6D/B, Block II pak měl naváděcí úsek typu WGU-23D/B. Nový byl palubní počítač s dvojnásobnou pamětí a operační rychlostí.



AIM-7R Sparrow
Modernizace AIM-7P Block II z počátku devadesátých let s kombinovaným způsobem navedení (poloaktivní radiolokační a infračervené) a výrazně lepším palubním počítačem. Zbytek střely byl prakticky identický s původním provedením. Motor byl typu Mk.58 Mod.6. Letové testy byly zahájeny v roce 1993. Původně se plánovalo na tento standard modernizovat již vyrobené AIM-7M/P, avšak kvůli vysokým nákladům byl projekt v prosinci 1996 zrušen.




Zdroje
1) Parsch, A.: AIM/RIM-7, Designation-Systems.net, 13 April 2007
2) Gunston, B.: The AAM Story – Part Four, Air International, March 1987
3) Jane′s All the World′s Aircraft, 1975
4) Jane′s All The World′s Aircraft, 1983
5) Jane′s Air-Launched Weapons, Coulsdon, 2000
6) Jane′s Air-Launched Weapons, Coulsdon, 2002
7) Kolektiv: McDonnell F-4 Phantom: Spirit in the Skies, Norwalk, 2002
8) https://www.novia.net/~tomcat/AIM-7.html
9) https://en.wikipedia.org/wiki/AIM-7_Sparrow
10) www.scramble.nl
11) www.fas.org
URL : https://www.valka.cz/USA-AIM-7-Sparrow-t40984#157849Verze : 1
MOD