Narodil se 28. května 1884 v obci Kožlany na sever od Plzně jako nejmladší z deseti dětí sedláka Matěje Beneše a jeho ženy Anny. Protože se dobře učil, poslal ho otec studovat na gymnázium do Prahy-Vinohrad, kde také odmaturoval. Ve studiích poté pokračoval na univerzitě v Praze, Paříži a Dijonu, kde získal v roce 1908 doktorát práv. O rok později získal doktorát filosofie na UK v Praze a poté působil jako středoškolský učitel na pražské obchodní akademii. Před tím, než se stal v roce 1912 docentem UK, absolvoval studijní stáže na berlínské univerzitě a v Londýně. Již od dob studií byl přívržencem sociální demokracie a často přispíval do jejího stranického tisku. Později se přiklonil k České straně pokrokové (realistické) vedené T. G. Masarykem.
Za první světové války se podílel na organizování domácího odboje, tzv. Maffie, než v září 1915 ilegálně odešel přes Švýcarsko do Francie, kde se později vedle T. G. Masaryka a M. R. Štefánika stal jednou z vůdčích osobností čs. zahraničního odboje. V květnu 1916 se ujal funkce tajemníka Československé národní rady, jejímž úkolem bylo především přimět dohodové mocnosti k uznání myšlenky samostatného státu Čechů a Slováků. Edvard Beneš přitom prosazoval koncepci čechoslovakismu, podle které jsou Češi a Slováci dvě větve jediného národa. Tohoto cíle se mu podařilo dosáhnout na jednání představitelů dohodových mocností v prosinci 1916. Po odjezdu T. G. Masaryka do Ruska v květnu 1917 stanul de facto v čele čs. zahraničního odboje a 14. října 1918 byl pověřen funkcí ministra zahraničí a vnitra v prozatímní československé vládě v Paříži. Koncem října se na jednáních s představiteli domácího odboje v Ženevě dohodnul na složení první vlády Československé republiky, v níž zaujal křeslo ministra zahraničí.
Dr. Edvard Beneš zastupoval ČSR na pařížských mírových jednáních v letech 1919 - 20 a také stál u zrodu Společnosti národů, kde v letech 1927 – 28 zastával funkci předsedy Výboru bezpečnosti. Tvůrcem československé zahraniční politiky zůstal prakticky po celý svůj život. Vycházel přitom z koncepce spolupráce s vítěznými mocnostmi, především pak s Francií, a ochraně zájmů republiky proti možné restauraci Habsburků. Na tomto základě byla z jeho podnětu vytvořena tzv. Malá dohoda mezi ČSR, Rumunskem a Královstvím SHS (později Jugoslávií). Benešova nekompromisní obhajoba demokratických principů a mírového řešení sporů mezi národy z něho učinily světově uznávanou osobnost. V době nástupu nacismu v Německu, který od samého počátku považoval za zdroj nebezpečí pro mír v Evropě, se přiklonil k politice spolupráce se Sovětským svazem, se kterým uzavřel v roce 1935 Smlouvu o vzájemné pomoci, vázanou na předchozí obdobnou smlouvu uzavřenou s Francií.
V domácí politice se dr. Edvard Beneš opíral o vlivnou skupinu tzv. politických stran Hradu, zejména národně sociální stranu, jejíž byl členem a za kterou byl opakovaně v letech 1920 – 26 a 1929 – 35 zvolen poslancem Národního shromáždění. 18. prosince 1935, po abdikaci T. G. M. se stal jeho nástupcem ve funkci prezidenta publiky. Do úřadu nastoupil v době sílícího tlaku nacionalistických totalitních režimů na revizi tzv. versailleského systému. Také v tehdejším Československu začaly výrazně narůstat národnostní konflikty. Prezident E. Beneš byl ochoten přistoupit na jejich řešení udílením rozsáhlých autonomií národnostním menšinám a učinil v tomto směru i patřičné politické kroky. Stále se stupňující požadavky separatistů ze Sudetoněmecké strany a také Hlinkovy slovenské ĺudové strany však již nebylo možno uspokojit v rámci společného státu. Proti otevřeným územním požadavkům nacistického Německa hledal prezident Beneš podporu u představitelů Velké Británie a Francie. Ti však, ve snaze usmířit Hitlera a uspokojit jeho požadavky, přiměli vládu v Praze přijmout 30. září 1938 podmínky tzv. mnichovské dohody. 5. října prezident E. Beneš abdikoval a poté odletěl do Londýna a v listopadu téhož roku do USA, kde krátce přednášel na chicagské univerzitě.
Po vypuknutí války se E. Beneš postvil do čela československého zahraničního odboje ve Velké Británii, kam se krátce předtím vrátil. Po nástupu W. Churchilla do funkce premiéra sestavil v červenci 1940 v Londýně exilovou vládu a stanul v jejím čele. Základní prioritou této vlády se stalo uznání právní kontinuity předmnichovské ČSR vládami protihitlerovské koalice. Tohoto cíle dosáhla v létě 1941, nejprve u britské a poté i sovětské vlády. K úplné anulace mnichovské dohody však došlo až poté co nacisté 10. června 1942 vypálili obec Lidice jako odvetu za atentát na R. Heydricha. Tato v Evropě bezprecedentní akce odboje byla naplánována a provedena z přímého rozkazu E. Beneše a výrazně zviditelnila československý odboj. E. Beneš, nyní již opět prezident Československé republiky, si uvědomoval klíčovou úlohu SSSR v boji s nacistickým Německem a jeho spojenci. Rovněž věděl, že to bude právě tato mocnost, která bude po válce hrát ve východní Evropě rozhodující roli. Proto v prosinci 1943 uzavřel s J. V. Stalinem Čs. – sovětskou spojeneckou smlouvu, která předjímala úzkou poválečnou spolupráci obou zemí. Rovněž zahájil jednání s představiteli moskevského vedení KSČ, které vyvrcholilo v dubnu 1945 sestavením vlády Národní fronty a přijetím levicového tzv. košického vládního programu. Tím byl dán základ k postupnému převzetí klíčových funkcí ve státním, zejména bezpečnostním aparátu, komunisty. 16. května se pak E. Beneš vrátil do osvobozené Prahy jako „obnovitel“ republiky. Pro mnohé občany byl právě on zárukou svobodného a demokratického vývoje v zemi. Poté, co se oficiálně ujal prezidentského úřadu, provedl nezbytná opatření k zabezpečení územní celistvosti ČSR tím, že na základě a v souladu s rozhodnutím vítězných mocností vydal tzv. prezidentské dekrety o potrestání válečných zločinců, kolaborantů a zrádců, odsunu Němců a Maďarů z území Československa a konfiskace jejich majetku. Zároveň byla provedena první znárodňovací opatření na základě Košického vládního programu. Platnost dekretů potvrdil následně 19. června 1946 i nově zvolený parlament, který zároveň znovu zvolil E. Beneše do funkce prezidenta republiky.
Edvard Beneš v poválečném období počínající studené války usiloval o zachování parlamentně-demokratického systému a udržení vazeb na západní velmoci. Neúspěšně se pokoušel prosadit přijetí Marshallova plánu v létě 1947. V době vládní krize v únoru 1948 byl již těžce nemocný a z obav před sovětskou intervencí a občanskou válkou ustoupil požadavkům komunistického předsedy vlády K. Gottwalda na přijetí demise nekomunistických ministrů a jmenování tzv. obnovené vlády Národní fronty. Tím komunistům otevřel cestu k neomezené moci a svým dalším setrváním v úřadě dal tomuto puči zdání ústavnosti. Poté, co odmítl v květnu téhož roku podepsat oktrojovanou ústavu, podal 7. června abdikaci a odešel do ústraní v Sezimově Ústí. Tam také 3. září 1948 zemřel. Jeho pohřeb se stal první velkou demonstrací proti nastupující totalitní moci.
Prezentace "v září 1915 ilegálně odešel přes Švýcarsko do Francie, kde se spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem stal jednou z vůdčích osobností čs. zahraničního odboje" je naprosto anachronická, neboť k období "září 1915" a krátce po něm přiřazuje situaci, která nastala až o tři roky později.
Při vzniku první politické instituce zahraniční akce, Českého komitétu zahraničního (říjen 1915), byla domácí politika zastoupena pouze poslanci Masarykem a Dürichem, všichni ostatní signatáři pocházeli z řad krajanů. V první řídící instituci, Národní radě zemí českých (únor 1916) byli jmenovitě a s pravomocemi uvedeni pouze Masaryk jako předseda, Dürich jako místopředseda a Beneš jako tajemník, což však měla být zpočátku jen výkonná funkce.
Po rozkolu ve vedení odboje na počátku 1917 (díky němuž však mohlo dojít k vytváření vojenských jednotek z řad zajatců v Rusku), jenž byl překonán až vznikem Odbočky Československé národní rady v Rusku v květnu 1917, zůstal jedinou vůdčí osobností zahraniční akce Masaryk.
O trojici M-Š-B jako vůdcích odboje lze hovořit až od září 1918, kdy tito tři byli oznámeni jako členové prozatímní československé vlády. Ono řízení zahraniční akce bylo celkově dosti problematické, neboť od jara 1917 se oni tři deklarovaní představitelé dohromady nesešli. Masaryk působil ve Velké Británii, od jara 1917 do jara 1918 v Rusku, odkud pokračoval do Spojených států amerických a do Evropy odjel až koncem října 1918. Dürich odjel v červnu 1916 do Ruska a v únoru 1917 (legálně až v květnu 1917) byl zbaven všech funkcí. Beneš po celou dobu zůstal ve Francii. Štefánik až do února 1918 vykonával své povinnosti důstojníka francouzské armády (i když od července 1916 souzněly s úkoly exilu), od února do dubna 1917 se nacházel v Itálii a v červnu 1918 odjel přes Spojené státy americké a Japonsko do Ruska.
Problematika politického řížení československého zahraničního odboje za první světové války je velice složitá a zaplněná jak mýty z meziválečného období, tak odsudky z komunistické éry. Zatím se stále ještě nepodařilo všechny tyto nánosy odstranit, takže přispěvatelé na toto téma by měli být velice zdrženliví ve výrazech (oslavných i pejorativních) a striktně se držet pouhých faktů. Pouze nad fakty lze totiž diskutovat.
Prezentace "v září 1915 ilegálně odešel přes Švýcarsko do Francie, kde se spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem stal jednou z vůdčích osobností čs. zahraničního odboje" je naprosto anachronická, neboť k období "září 1915" a krátce po něm přiřazuje situaci, která nastala až o tři roky později..
Jedná se pouze stylistickou nepřesnost, odstraněnou pouhým slovíčkem "později". Jinak díky za upřesněný výklad tohoto období ...
Edvard Beneš byl literárně zdatným politikem, svoji životní a politickou dráhu sám zmapoval v několika knihách. Zde jsou pouze některé z nich.
Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata (I.) Nakladatel: Karolinum ISBN: 80-246-1224-0, EAN: 9788024612249 Formát: 632 stran, 24x16cm, česky, vázaná vazba Rok vydání: 2006 (1. vydání)
Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata (II.) Nakladatel: Karolinum ISBN: 978-80-246-1473-1, EAN: 9788024614731 Formát: 790 stran, 24,5x17,3cm, česky, vázaná vazba Rok vydání: 2008
Edvard Beneš: Paměti 1938-45 Nakladatel: Academia ISBN: 978-80-200-1529-7, EAN: 9788020015297 Formát: 1516 stran, 25,5x16,5cm, česky, vázaná vazba Rok vydání: 2007 (1. vydání)
Edvard Beneš : Paměti Nakladatel: Naše vojsko ISBN: 80-206-0709-9, EAN: 9788020607096 Formát: 534 stran, 20,5x14cm, česky, vázaná vazba Rok vydání: 2004
Závěť Edvarda Beneše Nakladatel: Společnost Edvarda Beneše ISBN: 978-80-86107-43-1 Formát: 152 stran, 20X13,5cm, česky, brožovaná vazba Rok vydání: 2008
