Main Menu
User Menu

Traianus, Marcus Ulpius

MARCUS ULPIUS TRAIANUS - římský císař v letech 98 - 117


(53 - 117)



Když se 18. září 53 v rodu Ulpiů narodil syn Marcus, nemohl nikdo tušit, že by se mu někdy podařilo dosáhnout nejvyššího postavení v antickém světě, titulu římského císaře. Marcus Ulpius Trainaus nepocházel z vysoké aristokracie a navíc byl provinciál. Narodil se v senátorské rodině Ulpiů v latinském městečku Italice v hispánské provincii Baetica (dříve Zadní Hispánie).


Po vzoru svého otce nastoupil kariéru vojáka a osvědčil se jako vynikající vojevůdce, nejprve jako legát v Sýrii, a poté jako místodržitel v Horní Germánii. Byl i schopným politikem a organizátorem oblíbeným nejen v armádě, ale i v senátu, a právě tyto jeho vlastnosti vzal na zřetel císař Nerva. Nerva byl před zvolením císařem senátorem a senát představoval jeho hlavní mocenskou oporu, což se nelíbilo mocným armádním kruhům, které hrozily císařovi vypovězením poslušnosti. Nerva 27. října 97 oblíbeného Traiana adoptoval a Traianus se stal jeho oficiálním následníkem.

27. lena 98 císař Nerva zemřel a jeho nástupcem se za souhlasu armády i senátu stal oblíbený Traianus. Imperator Caesar Nerva Traianus Augustus
se stal prvním v řadě tzv. adoptivních císařů (vláda adoptivních císařů skončila 23. listopadu 176, kdy dal císař Marcus Aurelius přednost dynastické posloupnosti a jmenoval spolucísařem svého syna Commoda).


V čase smrti starého císaře Nervy se Traianus nacházel v Colonii Agrippině (Kolíně nad Rýnem) v Germánii a do Říma vstoupil až na jaře 99. Tato prodleva, během které Traianus upevňoval pozice Říma na hranicích s Germány, svědčí o jeho pevné pozici mezi armádou i senátem. V jiném případě by asi rychle spěchal do Říma, aby si trůn pojistil. Situace na rýnské hranici se natolik stabilizovala, že v této oblasti byly od roku 100 dislokovány pouze dvě legie, v Bonnu a Xantenu (do roku 70 tam byly posádkou čtyři legie, za císaře Domitiana tři).


Traianus hodlal vládnout v souladu se senátem a dokonce senátorům přísežně slíbil i jakousi imunitu, když prohlásil, že žádný senátor nebude potrestán bez předchozího souhlasu senátu. Traianus zrušil soudy s provinilci proti tzv. zákonu o urážce majestátu. Odmítal anonymní udavačství i příliš radikální represe proti křesťanům, o čemž svědčí Traianova korespondence se správcem provincie Bythínie a Pontus, Pliniem Mladším. "Pátrat se po nich (křesťanech) nesmí, ale jsou-li zažalováni a usvědčeni, pak musí být potrestáni." Příhlížet k anonymním udáním by podle Traiana, který dle vlastního vyjádření chtěl být takovým císařem, jakého by si přál, kdyby byl poddaným, bylo "nedůstojné našeho století."


Chudé vrstvy obyvatelstva si Traianus, kromě obvyklých her v cirku, naklonil vyplácením podpory ve výši 75 až 500 sesterciů. Za Traianovy vlády začal fungovat i alimentární fond, založený už císařem Nervou, který poskytoval za 5 % úrok peníze drobným rolníků. Peníze získané na úrocích byly rozdělovány mezi sirotky, nemanželské děti a děti chudých rodičů, kterým byla vyplácena měsiční renta. U chlapců činila 16 sesterciů, u dívek 12. Omezením autonomie městských samospráv chtěl císař Traianus zlepšit finanční situaci v říši. Na městské finance dohlíželi císařští úředníci, tzv. kurátoři.


S vládou císaře Traiana je spojena územní expanze, během které dosáhla římská říše největší rozlohy ve své historii. S posílenou armádou (asi 30 nebo 31 legií) se Traianus rozhodl jednou provždy skoncovat s, pro většinu Římanů nepřijatelnými a ponižujícími, podmínkami míru s dáckým královstvím. Na válku s dáckým králem Decebalem se Traianus chystal tři roky, a proto když byl seznámen s hlášením své rozvědky o vyjednávání spojenectví mezi Dáky a Parthy, byl připraven rychle reagovat.


21. března 101 vyrazil císař Traianus z Říma, aby se osobně postavil do čela mohutné armády asi 150 000 vojáků (13 nebo 14 legií, praetoriánské kohorty, auxilia) připravených vpadnout na dácké území. Pro válku s Decebalem si Traianus zajistil podporu sarmatských Jazygů, západních sousedů Dáků. Na boj se chystal i Decebalos. Ze spojenectví sice opatrně vycouval parthský král Pokor II., ale po boku Dáků se chystali bojovat Roxolané.


Útok Římanů byl veden ze západu z území Horní Moesie. Přes pontonový most u Viminacia, nedaleko od Singiduna (Bělehradu), přešly útočící legie Dunaj, postoupili přes Banát a shromáždily se u Tibiska. Centrum dáckého království v karpatských horách chránila opevněná hradiště dáckých kmenových náčelníků. Hlavní město Sarmizegethusa (u dnešního Gradistea Muncelului) bylo chráněno pevnostmi ze všech stran. Za pomoci římských inženýrů, kteří zde působili podle podmínek mírové dohody s Domitianem, byla opevnění zesílena. Pevnosti byly obehnány příkopy, valy a palisádami z kmenů stromů, některé měly i kamenné hradby.


K první bitvě došlo na místě Decebalova střetu s Domitianovými vojsky u Tapae (Železná vrata). Římské vojsko v krvavé bitvě zvítězilo a postoupilo do oblasti Hateg. Decebalos se pokoušel otupit římský nápor přenesením bojů i na jiná místa v Dákii, ale i na východě v bitvě u Adamklisi (Dobrudža) Dákové podlehli. Na počest Traianova vítězství na tomto bojišti zde byl později postaven památník Tropaeum Traiani. Na západě slavili Římané jeden úspěch za druhým. V jednom z dobytých hradišť se jim podařilo získat zpět orla V. legie Alaudae, kterého ukořistili Dákové ve válce s Římem za císaře Domitiana. Místodržitel Dolní Moesie Laberius Maximus dokonce zajal Decebalovi sestru. Decebalos byl nucen jednat o mír. Podmínky byly tvrdé. Dácký král se prakticky musel stát římským vazalem. Musel Římu odsoupit část území, odevzdat zbraně a opustit opevnění. Vojenští inženýři, uprchlíci a dezertéří museli být vydáni Římanům. V Dákii byla, jako garant mírové smlouvy z roku 102, umístěna vojenská posádka. Později zde vznikla Ulpia Traiana.


Ani Decebalos ani Traianus smlouvu nehodlali dodržet. Traianus chtěl Dákii připojit k Římu jako provincii a Decebalos v rozporu s mírovými podmínkami opět vyzbrojoval vojsko a opevňoval města. Traianus rozkázal svému staviteli Apollodorovi z Damašku postavit u Drobety (Turnu Severin) kamenný most přes Dunaj, aby zajistil hladký vpád do Dákie. Když král Decebalos podnikl výpad proti římským spojencům Jazygům, byl římským senátem prohlášen za nepřítele Říma a válka se opět rozhořela na plno.


4. června 104 vytáhl Traianus proti Dákům podruhé. Poměr sil byl pro Decebala ještě horší než v první válce. Nekontroloval část území a někteří dáčtí náčelníci se Římanům vzdali. Decebalovy snahy o mírová jednání Traianus odmítnul a odolal i Decebalem zorganizovanému atentátu. Poslední Decebalova naděje, zajatý velitel římské posádky v Dákii Longinus, držený jako rukojmí, spáchal sebevraždu. Traianus nařídil útok na hlavní město, duchovní a náboženské centrum, Sarmizegethusu. Město bylo obklíčeno, ale několik římských ataků byl odraženo. Po proražení hradeb spáchali někteří dáčtí šlechtici sebevraždu. Decebalovi se podařil průlom z obklíčení a prchal do hor. Traianus vyslal Claudia Maxima s jízdou Decebala pronásledovat. Dácký král nakonec v bezvýchodné situaci spáchal v Ranisstoru sebevraždu. Podříznul si hrdlo. Jeho hlavu a pravou ruku nechal Traianus poslat do Říma.


V roce 106 byla Dákie prohlášena římskou provincií. Podle Byzantince Ioanna Lyda ukořistili Ŕímané 165 tun zlata a 331 tun stříbra. Těžba zlata se stala císařským monopolem. Nová provincie byla krutě pacifikována. Římané srovnali se zemí dácké svatyně a zbořili hradby u pevností. Obyvatelstvo bylo nuceně přesídleno z hor do nížin a část Dáků byla deportována za Dunaj. Na jejich místo přišli latinští kolonisté. Hlavním městem provincie se stala Colonia Dacica asi 30 km jihozápadně od Sarmizegethusy. Dákie zůstala římsku provincií až do roku 274.


Po návratu do Říma uspořádal Traianus velkolepé hry v cirku. Trvaly čtyřicet dní a padlo jim za oběť 10 000 gladiátorů a stejný počet dravých šelem. Bohatství ukořistěné v Dákii umožnilo Traianovi velkorysé investice do veřejných staveb. Bylo postaveno nové, mramorem dlážděné forum na jehož konci stál Traianův chrám. Vyrostla velkolepá Bazilica Ulpia, největší v Římě. Za bazilikou vyrostly dvě knihovny, latinská a řecká. Prostranství mezi knihovnami zdobil dominantní 36 metrů vysoký Traianův sloup s císařovou sochou na vrcholu. Na Kapitolu vyrostl nový císařský palác a Neronův Zlatý dům nechal Traianus přestavět na lázně. Kapacita velkého cirku byla zvýšena o 100 000, na čtvrt miliónu diváků. Na vatikánském pahorku vyrostlo umělé jezero pro námořní gladiátorské bitvy. K lepšímu zásobování metropole sloužil nově vybudovaný přístav Portus Traiani nedaleko Ostie, který se stal druhým největším v římské říší, hned po Alexandrii. Traianus budoval infrastrukturu po celém impériu. V Egypťe nechal zprovoznit polozasypaný průplav mezi Středozemním a Rudým mořem.



V roce 106 získalo římské impérium další provincii. Římané porazili Nabatejce v jihovýchodní Palestině. Bylo dobyto skalní město Petra a Řím ovládnul Sinajský poloostrov a Akabský záliv. K Římu příbyla provincie Arábie.



V Útoku Říma se nakonec nevyhnula ani Parthie. Parthský král Chosroes svrhnul Římanům loajálního arménského krále Tiridata. Už v roce 113 se císař Traianus naposledy vydal na válečné tažení. Římané přitom těžili z chaosu v parthské říši a na svou stranu získali několik spojenců z řad místních vládců. Na jaře 114 proniklo Traianovo vojsko přes horní Eufrat do Arménie a obsadilo ji. Římané tak získali nástupní prostor pro výpad do centra parthské říše.


V roce 115 porazil Traianus Parthy a postupoval na jih. Podařilo se mu dobýt Babylón a v roce 116 i samotné hlavní město Parthie Ktésifón, ležící na břehu řeky Tigris (jižně pod Bagdádem), kde dosadil na trůn jako římského vazala krále Parthamaspata. Nově ovládnutá území byla prohlášena římskými provinciemi. Mezi Eufratem a Tigridem vznikla Mezopotámie, na východ od Tigridu Asýrie. Císař Traianus dorazil podél toku Tigridu až k pobřeží Perského zálivu a dokonce pomýšlel na výpravu do Indie. Ovšem jak císařovo chatrné zdraví, tak i vzpoury, které propukly v dobyté Parthii, v Kyréné, Egyptě a na Kypru, donutily Traiana k návratu.


V létě roku 117 se Traianus nalodil v Antiochii a mířil do Říma. Během cesty ho ale choroba přemohla. Císař Marcus Ulpius Traianus zemřel 8. srpna 117 v Selinútu na kilikijském pobřeží (jihovýchod Turecka). Jeho ostatky spočinuly v Traianově sloupu v Římě.


V osobě Marka Ulpia Traiana ztratil Řím jednoho z nejlepších císařů celé své historie. Jako dobrého císaře ho ve svých dílech popisují např. Plútarchos nebo Gaius Caecilius Plinius Mladší. V roce 114 ho senát poctil titulem Optimus princeps (Nejlepší). Jeho nástupcem se stal jeho vzdálený příbuzný a soused z Italiky Gaius Aelius Hadrianus, kterého Traianus adoptoval.
URL CZ: https://www.valka.cz/Traianus-Marcus-Ulpius-t27218#97130Verze : 0
URL EN: https://www.armedconflicts.com/Traianus-Marcus-Ulpius-t27218#97130Version : 0
Roku 116 n.l. tak římské impérium dosáhlo největší územní rozlohy ve své historii. Už následujícího roku, ještě před Traianovou smrtí, byla jižní část dobyté Mezopotámie opět ztracena a rozsah říše, kterého bylo dosaženo za vlády Traiana, už nebyl nikdy obnoven.


Přidal bych ještě jednu zajímavost z Traianovy kariéry vojenského legáta - když v hodnosti propraetora převzal velení Sedmé legie Gemina v severní Galii, ocitl se v blízkosti budoucího problému. V zimě 88/89 s touto legií vytáhl, aby jako loajální velitel potlačil vzpouru legáta Saturnina v Horní Germánii proti císaři Domitianovi. Nedorazil však včas, aby se mohl akce zúčastnit, neboť správce Horní Germánie mezitím zakročil sám. Když byl později Domitianus jako tyran odstraněn, mohla Traianovi případná účast na potlačení povstání proti němu značně poškodit reputaci. Nestalo se však a Traianus byl Nervou nejprve jmenován správcem Horní Germánie (Germania Superior) a posléze i jeho nástupcem.
URL CZ: https://www.valka.cz/Traianus-Marcus-Ulpius-t27218#97303Verze : 0
URL EN: https://www.armedconflicts.com/Traianus-Marcus-Ulpius-t27218#97303Version : 0
Prehľad titulov a poct, ktorými bol poctený od roku 91 do roku 117:
Tribún ľudu I. – XXI. / 97 – 117 /
Imperátor I. – XIII. / 98 – 115 /
Konzul I. – VI. / 91 - 112 /


Ďalej : Caesar ( 97 ), Germanicus (97), Augustus (98), Otec vlasti (98), Najvyšší kňaz (98), Dacicus (102), Censor (114), Optimus Princeps (103), Optimus (114).


A priložíme aj jeho portrét:
URL CZ: https://www.valka.cz/Traianus-Marcus-Ulpius-t27218#97393Verze : 0
URL EN: https://www.armedconflicts.com/Traianus-Marcus-Ulpius-t27218#97393Version : 0
socha:





portrét:





a busta:


URL CZ: https://www.valka.cz/Traianus-Marcus-Ulpius-t27218#101868Verze : 0
URL EN: https://www.armedconflicts.com/Traianus-Marcus-Ulpius-t27218#101868Version : 0