Terorismus

Autor: Anonymous 🕔︎︎ 👁︎ 27.562

5.1. Odveta silou - pro a proti

Na teroristické útoky proti americkým ambasádám v Nairobi a Dáressalámu ze 7. srpna 1998, při nichž zahynulo 12 Američanů a téměř 300 Afričanů, reagovaly Spojené státy o několik dní později (20. srpna) raketovým úderem na cíle v Súdánu a Afghánistánu. Při tomto odvetném raketovém útoku sedmdesáti pěti raketami Tomahawk vypálenými z amerických vojenských lodí byly zničeny výcvikové tábory údajného strůjce zmíněných atentátů Usama bin Ladína v Afghánistánu a chemická továrna nedaleko súdánského Chartúmu, kde se podle informací Pentagonu měly vyrábět meziprodukty pro výrobu nervového plynu pro islámské extremisty. Súdánská vláda si okamžitě po americkém úderu stěžovala u OSN, kde tvrdila, že zničená továrna vyráběla pouze léky. Bill Clinton však ve svém projevu prohlásil, že Spojené státy měly dostatek důkazů odůvodňujících bombardování, a americké zpravodajské služby tvrdily, že Súdánci jsou ve spojení s bin Ladínem a plánují další teroristické útoky. O spojení bin Ladína s atentáty v Africe svědčil pár dnů poté v Pákistánu zatčený Mohammad Sádik Odeh, který vypověděl, že pracoval pro bin Ladína a je jedním z organizátorů atentátu v keňském Nairobi.

Spojeným státům se skýtaly dvě možnosti řešení - buď se podvolit tlaku teroristů, nebo proti nim zasáhnout. Je však velice obtížné zasahovat proti anonymnímu komandu, které se může už krátkou dobu po výbuchu nacházet na druhém konci světa, a navíc může být kdykoliv nahrazeno novými členy organizace. Zřejmě proto se nakonec Američané rozhodli potrestat jejich sponzory a dodavatele, čímž se jim podařilo ochromit jejich logistiku a zničit jejich výcvikové tábory. Dali tak jasně najevo, že stejně jako například Izrael považují boj s terorismem za regulérní sebeobrannou válku. Tyto vojenské zásahy ale v mezinárodním společenství rozpoutaly bouřlivou diskusi o tom, kam až může v boji s terorismem zajít demokratický stát respektující vlastní a mezinárodní právo a zda může vůbec supervelmoc v rámci tohoto boje zaútočit na území jiného suverénního státu.

Reklama

Z hlediska mezinárodního práva jsou americké útoky proti teroristickým buňkám v Afghánistánu a súdánské chemičce neospravedlnitelné. Ovšem pro Spojené státy, schopné situaci okamžitě řešit, je značně komplikující čekat vždy na mandát téměř neprůchodné Rady bezpečnosti OSN, které by jistě prospěla organizační reforma. Nicméně ředitel britského Střediska pro obranná a mezinárodní bezpečnostní studia Martin Edmonds pro Lidové noviny řekl doslova: „Vojenské operace USA bez mandátu OSN proti suverénním státům jsou nepřátelským aktem už jenom proto, že nedošlo k vyhlášení války.“ Poněkud odlišné stanovisko zaujímá Lawrence Eagleburger, bývalý bezpečnostní poradce Ronalda Reagana, který tvrdí: „Pokud se prokáže, že teroristickou akci sponzorovala vláda nějakého státu nebo že její přípravu mlčky tolerovala, jde podle mezinárodního práva o jasný akt vyhlášení války. Postižená strana má v takovém případě právo na odvetu podle vlastního uvážení.“ Dále pak dodává: „Usama bin Ladín veřejně vyhlásil válku americkým občanům – vojákům, civilistům i dětem. Není tedy důvod, proč po něm nejít se vší vehemencí.“ Na druhou stranu i Martin Edmonds uznává, že v tomto případě nejde ani tak o otázku mezinárodního práva jako o legitimitu útoku. Ta má totiž více co dělat s morálkou či s podporou veřejnosti než s právem jako takovým. Jelikož Keňané nemohou proti teroristům sami nic udělat, bylo důležité, aby věděli, že smrt mnoha jejich nevinných lidí nezůstane nepotrestána.

Tabulka na následující straně přináší přehled těch nejvýraznějších faktů, mluvících pro a proti americké vojenské odvetě.

PRO a PROTI amerických útoků na SÚDÁN a AFGHÁNISTÁN

PRO

PROTI

Odplata
Evidentní důkaz teroristům o tom, že jejich útoky, jejichž cílem je zastrašování a destabilizace, nezůstanou bez potrestání.

Morálka
Útoky jasně dokázaly obyčejným lidem, že zabíjení nevinných civilistů nebude tolerováno. Vytváří se tím dostatečný předpoklad pro to, aby veřejnost podporovala úsilí své vlády čelit terorismu i za poměrně vysokou cenu.

Reklama

Výstraha
Útoky daly najevo nejen Súdánu a Afghánistánu ale i dalším zemím, které podporují teroristy, že budou-li v takovýchto aktivitách i nadále pokračovat, budou potrestány.

Schopnost zasáhnout
USA znovu předvedly svými útoky světu, že jejich vojenská technika je na tak vysoké úrovni, že se jí dá jenom těžko konkurovat.

Zbraně
Každý takovýto vojenský útok je také dobrou příležitostí k testování nových zbraní a technologií, které se neustále vyvíjejí.

Právo
Podle mezinárodního práva jsou podobné útoky proti suverénnímu státu bez vyhlášení války neospravedlnitelné. To zpochybňuje americký tlak na další země, aby dodržovaly mezinárodní právní normy.

Ještě žádanější cíl
USA podstupují riziko, že po útocích budou ještě vyhledávanějším terčem teroristů. Např. po leteckém útoku amerických bombardérů na Libyi v roce 1986, který byl odplatou za výše zmíněný atentát na berlínskou La Belle discotheque, následovala libyjská pomsta v podobě výbuchu Boeingu 747 nad skotským Lockerbie.

Ztráta kredibility
USA se mohou stát v muslimských zemích ještě nenáviděnějšími než doposud a to i v umírněných zemích, kde nebyly považovány za zásadního nepřítele.

Precedens
Útoky proti Afghánistánu a Súdánu by mohly vytvořit do budoucna precedens, jímž by se ospravedlňoval útok jedné země na druhou ve jménu boje proti terorismu.

Reklama

Boj s terorismem by se zřejmě neměl poměřovat tradičním vojenským či mezinárodním právem, ale pro obdobný útok, jaký provedly USA, je vždy třeba mít dostatek pádných důkazů, které v tomto případě jistě nechyběly. Prezident Clinton, který vydal rozkaz ke zmíněným útokům, sice nejednal zcela podle mezinárodního práva, ale naprosto v souladu s americkou ústavou a protiteroristickým zákonem z roku 1996, který umožňuje stíhat teroristy kdekoliv na světě. V zákoně se praví, že „prezident může použít všechny dostupné prostředky včetně tajné operace či užití vojenské síly na to, aby přerušil či zlikvidoval mezinárodní infrastrukturu používanou mezinárodními teroristy včetně výcvikových center a úkrytů teroristů v zahraničí.

V minulosti došlo k podobným odvetným útokům ze strany Spojených států již dvakrát. Po prvé v roce 1986, kdy tehdejší prezident Ronald Reagan nechal jako odpověď na teroristický útok proti diskotéce v Německu, navštěvované především americkými vojáky, vybombardovat chemickou továrnu v Libyi. Poté v roce 1993 nařídil prezident Clinton raketový útok na iráckou zpravodajskou centrálu jako odplatu za údajný atentát připravovaný na bývalého prezidenta George Bushe.

Spojené státy nejsou ovšem jedinou zemí, která bez souhlasu či mandátu nadnárodních organizací zasahuje vojensky mimo území svého státu. Například turecká armáda i letectvo běžně likviduje základny zakázané Strany kurdských pracujících (PKK) v sousedním Iráku. Využívá přitom skutečnosti, že bagdádská vláda nemá nad severem země kontrolu, jelikož ji ovládají znepřátelené frakce Kurdů, usilující o vytvoření vlastního státu na území Turecka, Iráku a Sýrie. Turecko tedy své akce proti základnám PKK odůvodňuje nebezpečím, které Kurdové představují pro jeho územní celistvost.

Mimo své území působí rovněž Izrael. Izraelské ozbrojené složky okupují část jižního Libanonu a Golanské výšiny (viz mapka TÝDEN 19/7/99). Izraelská vláda vůči protestům řady států argumentuje bezpečnostními důvody. Na těchto územích by jinak mohly volně operovat relativně dobře vyzbrojené polovojenské oddíly islámských organizací v čele s Hizballáhem. V této oblasti dochází často ke vzájemnému ostřelování raketami. Letos v červnu došlo k nejtěžším náletům na Libanon za poslední tři roky. Tento útok byl zaměřen především na libanonské mosty a elektrárnu, jejímž zničením byl Bejrút odříznut od zdroje elektřiny. Izrael tak odpověděl na ostřelování svého území raketami šíitského Hizballáhu, které o týden dříve zabily dva obyvatele izraelského města Kirjat Šmona a mnoho dalších zranily. Poslední oběti na životech způsobené útoky kaťuší Hizballáhu byly zaznamenány před více než čtyřmi lety a v poslední době končily většinou několika zraněními. Zřejmě proto byla také izraelská odveta nezvykle ničivá. Neobvyklé bylo i zacílení elektrárny ve středním Libanonu, protože v minulosti izraelská letadla a dělostřelectvo mířily spíše na základny Hizballáhu. Pozorovatelé to hodnotí jako největší eskalaci izraelsko-libanonského konfliktu od roku 1996, kdy obě strany podepsaly dohodu o neútočení na civilisty. Jisté je, že raketový útok teroristy či militantní hnutí nezlikviduje ani nezmění jejich smýšlení. Důležitá je – stejně jako v případě americké loňské odvety – ale demonstrace toho, že teroristé svých cílů – destabilizace a zastrašení – nedosáhli. Profesor z izraelské Hebrejské univerzity Ehud Sprinzak počátkem roku 1998 konstatoval, že Izraelci vždy podporovali zásahy proti teroristům, i když věděli, že odplata může být krutá. V souvislosti s tím také prohlásil: „Když si uvědomíte, že terorismus je hlavně psychologickou zbraní, tak psychologie je v boji proti teroru velice důležitá. Občas musíte pozdvihnout morálku svých vlastních lidí.

Donedávna zasahovala mimo své území i Francie. Francouzská armáda se několikrát zapojila do řešení krizí ve Středoafrické republice, kde měla vojenskou základnu. Rovněž africké státy běžně zasahují v zahraničí: např. Angola a Zimbabwe svými jednotkami během občanské války v Konžské demokratické republice. Vojenské zásahy bývalého Sovětského svazu jistě není třeba nijak zvlášť připomínat.

Ač se může zdát, že nenechat se zastrašit a na teroristické útoky tvrdě odpovídat je nejúčinnějším způsobem boje proti teroristům, v bezpečnostních službách (jejichž protiteroristické činnosti se věnuje následující podkapitola) převládá názor, že dokud není zničena celá organizace, ale jen její napomáhači nebo jednotlivci odpovědní za konkrétní akce, nepodaří se terorismus výrazně omezit.

Závěrem této kapitoly je nutné upozornit také na fakt, že americký úder rozhodně nemířil proti islámu jako takovému, ale napadl cíle na území dvou států, které terorismus očividně podporují a oba mají přímé vazby na bin Ladína stojícího v pozadí obou atentátů. Také samotný útok by měl být považován spíše za akt sebeobrany než za pomstu, protože terčem se staly výcvikové tábory teroristů (popřípadě výrobna jejich zbraní) a nikoliv diplomatické mise Súdánu či Afghánistánu.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více