Válka v Africe 1940-1943

Autor: Jan Ešner / honza 🕔︎︎ 👁︎ 25.614

Kapitulace

I v posledních čtrnácti dnech kladli němečtí vojáci tuhý odpor. Většina jednotek kapitulovala až po vystřílení veškeré munice. Objevují se první bilanční články. Přestože Rommel již v Africe nebyl, jsou první z nich věnovány převážně jemu.

Elbetalzeitung přinesl 12. května zprávu o novém vyznamenání pro Rommela. Článek byl nazván „Nejvyšší válečné vyznamenání Rommelovi“ a o činnosti polního maršála v posledních bojích uvedl toto: „Když zahájili Britové v říjnu 1942 svou mohutnou ofenzívu proti postavením u el Alameinu, nacházel se Rommel v Německu. Dlouhý pobyt v Africe mu přivodil tak velké zdravotní obtíže, že se lékařské prohlídce již nemohl vyhnout. Po obdržení prvních zpráv o anglickém útoku přerušil Rommel, přes rady svého lékaře, okamžitě léčení a vrátil se zpět do Afriky…

Reklama

Rommelův pobyt se však, podle listu, musel prodloužit. Bylo to zásluhou vylodění spojenců ve Francouzské severní Africe. Dále se popisuje neustále zhoršující zdravotní stav polního maršála, proto měl co nejdříve svůj pobyt v Africe ukončit. Když dosáhl pozic u města Gabes, z Afriky odjel a 11. března se, podle listu, hlásil ve Vůdcově hlavním stanu, [199] kde přijal z Hitlerových rukou nejvyšší německé vyznamenání – Dubové ratolesti s meči a brilianty k Rytířskému kříži Železného kříže. O Rommelově zdravotním stavu bylo informováno, že se „toho času nachází ve stádiu zlepšení. Vůdce jej po jeho plném vyléčení pověří novými úkoly…

Dále článek popisoval jeho úlohu v celé africké kampani. Byly popisovány obtíže s adaptací s novým prostředím, psalo se o nezkušených německých vojácích, kteří se museli utkávat s již zkušenými britskými divizemi. Britové si, podle článku, mysleli, že budou mít s maršálem Rommelem „snadnou práci“, ale velmi se mýlili, což prý dokázal hned první střet. Rommel pak tyto zkušené britské jednotky přinutil ustoupit až k deltě Nilu.

Ukončen byl tento bilanční článek slovy: „…Německý a s ním spojený italský národ, který spatřoval v generálu polním maršálu Rommelovi zářný vzor, blahopřál k nejvyššímu vyznamenání německému africkému maršálovi, jehož osoba bude navždy ztělesňovat německé hrdinství na africké půdě.[200]

Die Zeit přinesl o den později podobný článek, nazvaný „Brilianty pro maršála Rommela“. K osobnosti Rommela a jeho působení se vyjádřil takto: „Každému africkému bojovníkovi bije dnes srdce rychleji při zprávě, že generál polní maršál Rommel převzal z rukou Vůdce Dubové ratolesti s meči a brilianty k Rytířskému kříži Železného kříže, jako ocenění jeho jedinečných zásluh na dvouletých bojích v severní Africe...

Dále je pak v článku připomínáno, že v únoru 1942 získal Rommel za zásluhy Meče k Rytířskému kříži a byl tehdy prvním důstojníkem pozemního vojska, který je obdržel. Kromě něj byli totiž takto vysoce vyznamenáváni pouze úspěšní němečtí letci. O Rommelovi jakožto africkém symbolu nakonec článek uvádí: „Když zazní jméno Rommel, tak znějí v našich uších fanfáry i jménům afrických bitev, se kterými bude spojován jako vojevůdce a bojující voják: Benghází, Derna, Tobrúk, Bír Hakím, Marsá Matrúh a el Alamein… Maršál Rommel se nikdy nešetřil, a proto mu vždy patřil upřímný obdiv jeho bojujících kamarádů a důvěra jeho jednotek v těch nejtěžších dnech…[201]

Reklama

Rommel se stal v Německu skutečným hrdinou. Propaganda jej uctívala, lidé jej obdivovali, ale v očích toho nejdůležitějšího německého představitele již nebyl hodnocen tak pozitivně. Tady se zřejmě začaly psát jedny z prvních kapitol skutečných rozporů mezi Hitlerem a Rommelem, které vyvrcholily o rok později otevřeným sporem mezi oběma muži na poradě v Berchtesgadenu. [202]

Ještě před německou kapitulací vyšel pod titulem „Pyrrhovo vítězství Anglo-Američanů“ článek věnující se důsledkům africké porážky pro Italy: „Italové ukončili oslavy mottem: „Uctěte statečné kamarády bojující v Africe až do krajností. My se do Afriky vrátíme.“ Jistě je ztráta Tuniska strašná, ale nepřišla překvapivě. Byli jsme na ni dlouho připraveni a nemůže tedy být brána tragicky...

V článku se dále hovoří o statečném odporu, o boji proti mnohem silnějšímu nepříteli a o faktu, že byli spojenci zdrženi v Africe déle, než předpokládali. K výkonu Italů pak článek hovořil v tom smyslu, že bojovali statečně po německém boku a „o zbabělosti nemůže být řeči“. Na závěr se konstatovalo, že „čím více se boje přibližují k mateřské půdě, tím silnější bude odpor a vůle k neústupnosti… Itálie bude bojovat až do krajnosti o své právo na život…[203]

Opět se opakují stejná fakta. Boje v Tunisku se skutečně protáhly z očekávaných šesti týdnů na šest měsíců. Se ztrátou Afriky Hitler počítal. V jednom se ale tato analýza hluboce mýlila. Čím více se fronta blížila Itálii, tím menší snahu měli Italové bojovat. Vždyť pouhých čtvrt roku po porážce v Africe bude Itálie kapitulovat!

Vývoji vojenských operací na konci války se tisk až na výjimku nevěnoval. Onou výjimkou byl článek v Die Zeit nazvaný „Poslední hrdinské africké dny“, který vyšel 15. května. Věnoval se kapitulaci Tunisu: „…Tunis 7. května 1943. Ráno obdržely německé jednotky rozkaz Tunis opustit. Tunis, se svými více než 300 000 obyvatel a uprchlíků, měl být pokud možno ušetřen. Nad městem se vznášel černý kouř hořícího materiálu, který nemohl být vzat s sebou. Ani kousek vojensky cenného materiálu nesměl padnout do nepřátelských rukou. Na rozích ulic stáli lidé a mávali na rozloučenou našim vojákům. Oni v těchto měsících poznali německé vojáky a vážili si jich. V 18 hodin stály první průzkumné tanky nepřítele v centru města…

Jenom pro doplnění – ve stejný den padla i Bizerta. Co se týká civilního obyvatelstva, bylo vcelku neutrální. Šlo jim o pouhé přežití a necítilo nějakou lásku ani nenávist k německým vojákům. Bylo to z velké části kvůli tomu, že Rommel bránil jakýmkoli represáliím z německé strany. Z Německa to bylo do Afriky daleko, a tak tito obyvatelé neměli zkušenost s německými represivními orgány, jakou zažívali denně obyvatelé okupovaných evropských států.

K pocitům německých vojáků při cestě do zajetí uvedl článek toto: „…Jejich myšlenky mířily zpět k oněm hrdinským hřbitovům v Libyi a Egyptě, k řece Medžerda (největší řeka v Tunisku – pozn. aut.) a k zeleným pahorkům Atlasu. Zdravili své rodiče a sourozence, ženy a děti doma, zdravili své kamarády na všech frontách…

Po více než dvou letech bojů si pak mohli údajně přiznat: „Splnili jsme do posledního své povinnosti.[204]

Jistě si zajatí vojáci vzpomněli na své padlé kamarády a mysleli na své příbuzné a přátele doma, ale zejména v nich musel být obrovský pocit beznaděje. Oni bojovali do posledního náboje zbytečně. Nikdo se o jejich záchranu nepokusil. Museli se tedy právem cítit zrazeni.

S kapitulací přišel čas posledních článků o afrických jednotkách. Tyto mimořádně rozsáhlé články vychází 14. a 15. května 1943. 14. května otiskl Elbetalzeitung článek s názvem „Boj v Africe čestně ukončen“. Šlo o spojení klasického článku s hlášením OKW. Hlášení oznamovalo: „Hrdinný boj německo-italských jednotek byl dnes čestně ukončen. Poslední skupiny bojující v okolí Tunisu již týdny beze zbraní a zásob, musely po vystřílení veškeré munice zastavit boje. Podlehly nedostatku zásob, ne útoku nepřítele, který musel často uznat převahu našich zbraní na tomto válečném poli.

Reklama

Článek pak k tomu dodává: „Afričtí bojovníci Německa a Itálie přesto splnili svůj útok v plném rozsahu… Ulehčení jiným frontám a získaný čas přišly velení mocností Osy v nejvyšší míře vhod…

Dále je citován Hitlerův vzkaz velícímu generálovi v Africe von Arnimovi: „Vám a Vašim statečně bojujícím jednotkám, které ve věrném přátelství zbraní s italskými kamarády brání každý metr africké půdy, vyslovuji dík a nejvyšší ocenění…

Hitler poté popisoval, jak sleduje statečný boj v Africe celý německý národ. Podle něj byl boj v Africe důležitý pro celkovou válečnou situaci a na závěr svého vzkazu dodal: „Poslední nasazení a pevnost jednotek se stane vzorem pro všechny vojáky Velkoněmecké říše a bude považována za obzvláště slavnou kapitolu německé válečné historie.

Kromě toho je citován i vzkaz, který zaslal kapitulujícím jednotkám Mussolini. Jeho slova se v podstatě téměř shodují s Hitlerovými. Také obdivuje odhodlanost a nasazení jednotek Osy, její boj proti velké přesile protivníka. Na závěr, téměř shodně s Hitlerem, dodává: „Historie vyjádří těmto heroickým výkonům vděčnost. Vidím ve velení a vojácích Skupiny armád Afrika ten nejkrásnější důkaz statečnosti národů Osy.

Celý článek je poté uzavřen slovy: „Téměř dva a půl roku trvající heroický boj našich afrických vojsk… se stane navždy pyšnou a slavnou kapitolou historie německého národa.[205]

Ve stejný den k tomu další článek, nazvaný „Africká válka“, v tomtéž deníku dodává: „…To, že se v tomto půlroce Němci a Italové ve věrném přátelství zbraní probili z Egypta až do Tuniska a dokázali klást odpor spojeným silám dvou říší obepínajícími svět několik měsíců, bude na věčné časy zapsáno do stránek dějin této války… Na věčné časy bude půda, na které vojáci Osy bojovali a hrdinně umírali, všemi evropskými národy považována za svatý odkaz.[206]

Zde je důležité všimnout si poslední věty. Slova o tom, že je německý boj podporován všemi národy Evropy se stanou častou metodou propagandy. (Objevila se například ve velkém při německé kapitulaci u Stalingradu.) Není to samozřejmě pravda. Ve skutečnosti si národy Evropy nepřály nic více než německou porážku.

Die Zeit přináší tentýž den článek „Hrdinský epos“. K posledním bojům v Tunisku uvedl: „Vojensky jsou boje v Tunisku rozhodnuty. Tím větší světlo vyzařuje vojácká sláva oněch bojovníků, kteří ve svých ztracených pozicích vydrželi až do posledního kousku chleba, do posledního náboje…[207]

O den později vychází pod titulkem „Slavný tříletý africký boj“ závěrečný článek. Jde o skutečné rozloučení s jednotkami Osy v severní Africe:„Tři roky trvala válka v severní Africe a byla zakončena stejně čestně a slavně, jako byla jednotkami Osy po celou dobu vedena… My, Němci a Italové, považujeme tažení v severní Africe za vzor nasazení, který usiloval o maximum a maxima také dosáhl. S pýchou neznající hranic hledíme na jejich činy. Jejich boj skončil, jejich prapor je stažen, ale jejich věčná sláva nezmizí…[208]

13. května 1943 kapitulovala poslední z německých jednotek a britský generál Alexandr mohl Churchillovi poslat poslední hlášení: „Pane, je mou povinností hlásit, že tuniské tažení skončilo. Veškerý odpor nepřítele ustal. Jsme pány severoafrického pobřeží.[209] Válka v severní Africe, trvající na den přesně 32 měsíců, definitivně skončila.

Jaká byla bilance ztrát? Do spojeneckých zajateckých táborů napochodovalo na 250 000 vojáků Osy. Z toho zhruba 130 000 Němců. Celkově ztratily síly Osy v Africe téměř milion mužů, 2 500 tanků a mnoho dalšího vojenského materiálu (počítáno od italského útoku na Egypt). Drtivou většinu tvořili zajatí. Podle úředních zpráv zahynulo nebo se pohřešovalo asi 20 000 německých vojáků a u Italů dosáhne přibližně stejného počtu. Ztráty jednotek Commonwealthu činily přes 35 000 mužů. [210]

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více