Válka v Africe 1940-1943

Autor: Jan Ešner / honza 🕔︎︎ 👁︎ 20.672

Od Adžedábíje k Tobrúku

31. března zahájil Rommel svou velkou ofenzívu. Ne až v květnu, kdy to očekávalo německé velení, ne koncem dubna, kdy to očekávali Britové. Jeho jednotky, v čele s 5. tankovým plukem, ještě před hlavním útokem, obsadily pevnost Marsá al Bréga, a 2. dubna již držely Adžedábíji. Po několika dnech bojů padly do německých a italských rukou přístavy Benghází a Derna.

V novinách se objevuje 1. dubna z hlášení italského vrchního velitelství informace o tom, že „německo-italské letectvo zasypalo bombami nepřátelské motorizované jednotky a dělostřelectvo[23] – tedy signál nadcházející ofenzívy. 2. dubna se již v deníku Aussigertagblatt objevují titulky „Úspěch tankových sil DAK“ či „Spěšný ústup Britů na Adžedábíji“. Ty jsou v dalších dnech později vystřídány titulky typu „Blesková změna situace v severní Africe“ či „Spěšný ústup poražených Britů na sever[24]. Situaci v Africe se však věnují pouze hlášení OKW. Ty posléze oznamují obsazení Benghází a později i Derny.

Reklama

Teprve 5. dubna v obou denících začíná skutečná propaganda. Die Zeit v článku „Britský útěk před německými tanky“ uvádí: „O bojích se z italského líčení dozvídáme, že německé tankové svazy, protitankové i polní dělostřelectvo rozvíjí útok v souladu se svými plány. Tam, kde se nepřátelské dělostřelectvo snaží zadržet útok, zasahují německé a italské baterie a systematicky ničí britská dělostřelecká postavení. Anglické tanky se opakovaně pokouší o protiútok, bývají ale pokaždé odraženy...“. [25] Tento styl popisu bojů je v podstatě pro nacistický tisk typický. Je zde ovšem nutno dodat, že v tomto případě neobsahuje článek žádné velké nepravdy. Rommelův útok byl skutečně pro Brity překvapením a až dosud se nesetkali s takto silným nepřítelem. Za povšimnutí stojí zmínka o tankových svazech a protitankových dělech. Výraz tankové svazy je skutečně zveličený. Afrikakorps měl k dispozici pouze jeden německý tankový pluk. 15. tanková divize dorazila na bojiště až začátkem května.

V Aussigertagblattu se objevují titulky „Ohromné zděšení v anglickém hlavním městě - Benghází obsazeno spojeneckými jednotkami“. Objevují se i dva klasické propagandistické články. V článku „Svět opětovně překvapen“, se mimo jiné uvádí: „Světový tisk registruje velké překvapení, které ve všech zemích vyvolal rychlý německo-italský postup v Kyrenajce. Nejvíce překvapen je ovšem Londýn, který ještě před časem prohlašoval boje v poušti za pouhou epizodu, které se účastní jen malé německo-italské oddíly... Tyto malé nepřátelské oddíly přerostly v silné tankové oddíly, které získaly převahu nad anglicko-australskými vojsky, které se pak musely z Benghází stáhnout“. [26] Opět zde můžeme pozorovat zveličování úspěchu, formulace o „celém světě“ jsou samozřejmě nadnesené. Velmi zajímavá je zmínka o představě Britů o síle Němců v Africe. Je pravdou, že Britové očekávali skutečně víceméně zanedbatelný počet. Pravdivá je i informace o tom, že Britové považovali tyto boje za pouhou epizodu. V tom se tedy propaganda nijak zvláště nemýlila. Zapomněla však dodat, že stejné představy o pouhé epizodní roli Afriky měl i Hitler. Churchill s Hitlerem tedy byli v tomto v podstatě zajedno a žádný z nich si nepřál vyčerpávající boje v libyjské či egyptské poušti. Mussolini je tak vlastně proti jejich vůli přinutil bojovat!

Druhý propagandistický článek je jen velmi obtížně pochopitelný. Pokud by se Němcům nedařilo a neustále by byli nuceni ustupovat, pak by se následující článek snad pochopil dal. Když žádné vítězství není, musí si jej propaganda vymyslet, ale v situaci, kdy měl wehrmacht za sebou, kromě bitvy o Británii, samé úspěchy, by se ani propaganda totalitního státu nemusela dopouštět takových nepravd, přesněji řečeno nesmyslů. V článku se píše: „Do doby před dvěma měsíci znal anglický národ od počátku války jen zničující porážky svých jednotek, které byly Churchillovou propagandou označovány jako „vítězný strategický ústup...“ To je velmi zjednodušený pohled. Britové skutečně prožili debakl v Norsku i potupný útěk z Dunkerque, ale měli za sebou i mohutnou ofenzívu v severní Africe, kde dokonce Italům obsadili celou Kyrenajku.

Článek pak pokračuje: „...Pyšné obrovské britské loďstvo muselo před německými ponorkami uprchnout do své skrýše na severu...“ To už je nehorázný nesmysl. Britské loďstvo, na začátku války nejsilnější na světě, nemuselo před nikým utíkat. Je logické, že britské lodě dlely často na severu, nikoli však z obavy z německých ponorek, ale kvůli tomu, že měly na Orknejích svou hlavní námořní základnu - Scapa Flow. Německé ponorky jistě představovaly obrovské nebezpečí, ale více pro obchodní lodě, než pro Královské námořnictvo. (I když několik významnějších úspěchů v boji s válečnými loděmi zaznamenaly.)

Další pasáž článku se již věnuje Africe: „...Když zahájil generál Wavell s drtivou přesilou na mužích a materiálu v severní Africe ofenzívu, přinesla úspěchy, které jsme nikdy nepodceňovali. Tato ofenzíva vzbudila v britském impériu jásot. Až k Benghází obsadili Angličané libyjské pobřeží Středozemního moře...“ Je neuvěřitelné, že autor uprostřed článku vyvrací své myšlenky z úvodní pasáže. Nejprve píše, že Britové poznali jen porážky a nyní hovoří o úspěchách, „které Němci nikdy nepodceňovali“. Další věcí, která v této pasáži zaráží je informace o „drtivé přesile“ Britů v mužích i materiálu v afrických bojích proti Italům. Co se týká mužů, měli Italové vždy několikanásobnou přesilu, pouze při britském protiútoku z prosince 1940 měli Britové o něco vyšší počet tanků. Tato lež se však dá pochopit, uvědomíme-li si, že německý tisk nemohl psát o naprosté neschopnosti armády svého jihoevropského spojence.

Poslední část článku se věnuje vývoji bojů v Libyi: „...Poté, co Britové vyklidili Benghází, degradovala britská propaganda Benghází na bezvýznamné pouštní město a anglický útěk povýšila na „skvělý vítězný ústup“, na „podařený strategický manévr“. My tedy přejeme Angličanům takovéto vítězné ústupy ze srdce rádi, stejně tak, jako jsme jim je přáli v případě Norska a Flandrů.[27] Přehlédneme-li některé štiplavé poznámky, je třeba říci, že se německý tisk po porážkách wehrmachtu bude vyjadřovat úplně stejným způsobem, jaký zde zesměšňoval. Formulace typu „proběhl předem plánovaný ústup“ nebudou výjimkou.

Tento článek je tedy absurdní snůškou lží, výmyslů a polopravd. V rámci objektivního hodnocení je však třeba říci, že článek plný tolika nesmyslů se v období vítězných tažení německé mašinérie již neobjevil.

6. dubna 1941 vtrhly německé tanky do Jugoslávie a začalo balkánské polní tažení. Stylem bleskové války Němci během několika týdnů pokořili Jugoslávii a Řecko. Nacistický tisk věnoval tomuto tažení maximální pozornost a události v Africe se tak dostaly na periferii zájmu médií. V prvním období těžkých bojů na Balkáně se tak o vývoji bojů v Africe dozvídáme téměř výlučně jen z hlášení OKW.

Reklama

7. dubna je otištěno Vůdcovo provolání k německému národu – při příležitosti zahájení balkánského tažení. Tématem je z velké části Británie, její „imperialismus a snaha podrobit si celý svět“. K Africe se vyjadřuje minimálně, za zmínku stojí krátká pasáž: „...Nyní koncentruje Churchill moc britského impéria proti našim spojencům v severní Africe. Také zde je nebezpečí díky společnému působení německých a italských svazů zažehnáno...“ Jinak jde o klasický, velikášský Hitlerův projev, připomíná v něm slavná vítězství wehrmachtu, mluví o tom, že Angličané a Francouzi byli v Belgii a Holandsku poraženi za 45 dní, poté čekala Brity porážka v severní Africe a nyní je čeká další debakl v Řecku. [28] Zprávy OKW hovoří pouze o dalším postupu na východ.

V dalších dnech se tisk nejvíce věnuje vítězným bojům v Řecku a prolomení Metaxasovy linie. Za zmínku stojí hlášení OKW otištěné 10. dubna: „...7. dubna, v den obsazení Derny po těžkých bojích jednotkami pod velením generálporučíka Rommela, padla také el Makílí, 80 kilometrů jihovýchodně od Derny, do rukou německo-italských jednotek...[29] Zde se totiž poprvé objevuje jméno velitele Afrikakorpsu v otištěném úředním hlášení. Boje u Makílí však mohou být důležité i z jiného pohledu. Pokud se podíváme do literatury, zmiňuje například Jaroslav Hrbek významnou chybu Rommela v tom, že se příliš soustředil na Makílí, místo aby se vydal přímo k Tobrúku, neboť britská 2. obrněná divize bojující u Makílí nepředstavovala vážnou hrozbu. Tím došlo k celkovému zpoždění útoku na Tobrúk. [30]

10. dubna došlo k prvnímu pokusu o dobytí pevnosti Tobrúk. Ten ale ztroskotal. O den později začalo vlastní neúspěšné obléhání. Noviny si proto v severní Africe více všímají bojů o jiná nepřátelská postavení. Hlášení OKW otištěné 15. dubna hlásí obsazení městečka Sollúm. Okolí tohoto doposud neznámého městečka se o dva měsíce později stane dějištěm jedné z největších tankových bitev celé africké války. Mezi 10.-15. dubnem stojí ještě za zmínku obsazení Bardíje, překročení egyptských hranic (13. dubna), obsazení pevnosti Capuzzo a již zmíněného Sollúmu. Hlášení italského vrchního velitelství pak konstatuje, že obsazením Bardíje se německým a italským jednotkám podařilo znovu dobýt Kyrenajku za pouhých 12 dní! [31]

Obléhání Tobrúku se jinak tisk příliš nevěnuje. Skutečný význam této pevnosti zřejmě stále zůstává utajen. Ve zprávách se hovoří o pokračujícím obklíčení pevnosti a o neustávajících úderech německého a italského letectva na pevnost. 22. dubna se však již v hlášení OKW objevuje informace: „V severní Africe byly odraženy nové útoky na Sollúm a z Tobrúku...[32] Formulace o odražených útocích se bude v průběhu války objevovat často a bude většinou znamenat, čteno mezi řádky, že je situace nepříznivá. Slova o odražených protiútocích pak budou vystřídána spojením o nepřátelských těžkých či zuřivých protiútocích a budou připravovat čtenáře na přicházející nepřátelskou ofenzívu. (Můžeme to tak najít například v souvislosti s boji u Stalingradu, v Africe se s tím setkáme při britské ofenzívě na sklonku roku 1941 nebo při bitvě u el Alameinu.) V souvislosti s boji u Tobrúku však znamenají informace o odražených nepřátelských protiútocích pouze to, že vojska Afrikakorpsu nejsou s to pevnost dobýt.

25. dubna se objevuje zpráva o vyznamenání Rommela italským generálem Gariboldim. Velící Afrikakorpsu získal Medaili za statečnost ve stříbře. [33]

Protože se u Tobrúku nic nového nedělo, vybral si list Aussigertagblatt za cíl svého útoku britskou propagandu. [34] 29. dubna se objevuje článek „Reuter připouští po 14 dnech ztrátu Sollúmu“. V něm se mimo jiné píše: „Včera dala agentura Reuter konečně ve známost hlášení o ztrátě Sollúmu, které je známo z hlášení OKW již ze 14. dubna...“ List poté cituje zprávu agentury Reuter: „Z důvěryhodných zdrojů se dnes dozvídáme, že se egyptská pohraniční hlídka nachází v nepřátelských rukou .“ A autor tohoto článku si nakonec neodpustil poznámku: „Prolhaný londýnský úřad potřeboval plných 14 dní k tomu, než se odhodlal k oznámení této, pro Angličany tak trýznivé, skutečnosti.[35]

Tobrúk se zmiňuje pak výhradně ve zprávách OKW, a to v souvislosti s britskými marnými pokusy o prolomení obklíčení nebo s údery letectva Osy. O neúspěšných německých útocích se většinou taktně pomlčuje, popřípadě je zmíněn nějaký lokální úspěch. Klasický článek se objevuje až 13. června. Nese název „Tobrúk, pevnost bez východu“. Hovoří o obklíčení Tobrúku a mimo jiné zmiňuje: „...Zmizely balkánské sny. Generál Wavell (vrchní velitel vojsk na Středním východě – pozn. aut.) nemohl a nemůže přijít. Místo ulehčení díky válce na Balkánu, stávají se německo-italské síly po obsazení Kréty stále silnějšími a silnějšími. Stav munice v Tobrúku musí být obnovován, nebo se děla pevnosti budou muset odmlčet... Zásobování, zbraně a munici by mohly přivést lodě, kdyby nějaké (Angličané) měli a kdyby nebylo štuk...[36] Zde můžeme opět vidět onen „zastírací mavévr“, pro propagandu tak typický. Nehovoří se o Rommelově neúspěšných pokusech o prolomení pevnostní obrany, ale o neschopnosti Britů prolomit německé sevření Tobrúku. To je jistě pravdivá myšlenka, Britové se o to v následujících měsících několikrát marně pokoušeli, ale z hlediska německých zájmů bylo podstatné, že Rommel nedokáže Tobrúk obsadit. Nejdůležitější informací tohoto článku je údajná neschopnost Britů zásobovat námořní cestou obleženou pevnost díky údajnému nedostatku obchodních plavidel a díky činnosti luftwaffe. Ve skutečnosti však situace vypadala jinak. Bombardéry luftwaffe Ju 88 a Ju 87 (štuka) samozřejmě znamenaly značné riziko a Britové museli často své konvoje posílat ne Středozemním mořem, ale kolem celé Afriky, přes mys Dobré naděje. To však nic nemění na faktu, že Tobrúk zásobovat mohli a také tak činili. O přísun zásob do obležené pevnosti se starala Pobřežní eskadra námořního kapitána Polanda. A jak uvádějí ve své knize Hrbkové: „...Během května dopravila Pobřežní eskadra do Tobrúku průměrně 87 tun materiálu denně, přivezla do pevnosti celkem 1 600 mužů a odvezla 6 000 zajatců a jiných osob. V červnu činil průměr dopraveného materiálu 97 tun denně. Zajištění zásobování Tobrúku námořní cestou bylo velmi důležitým předpokladem pro úspěšnou obranu pevnosti, která odrazila všechny útoky německých a italských vojsk.[37]

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více