Osvobození západních a jihozápadních Čech v roce 1945 se odehrávalo zcela v režii americké 3. armády. V jejím čele stál nejslavnější americký generál celé války George Smith Patton. Zkusme se podívat, jak celé Pattonovo tažení Československem vypadalo a jak si cestu vpřed razily jednotky V. a XII. sboru 3. armády, které měly tento úkol splnit
Článek mapuje hlavní pokusy a rozpory blízkovýchodního mírového procesu do roku 1994. Pozdějším událostem se věnuje článek "Intifáda Al-Aksá".
Berlín byl rozdělen do čtyř okupačních zón. Západní spojenci vyjadřovali odhodlání Západní Berlín udržet. V červnu 1948 nechal Stalin uzavřít pozemní přístupové cesty. Spojenci zřídili grandiózní letecký most...
Stručný životopis jednoho z mála stoupenců liberalizace čínské politické scény.
10. června 1940, v době probíhající druhé fáze bitvy o Francii, jež spěla k drtivému německému vítězství, ve chvíli, kdy se na jih Francie valily tankové divize skupin „Guderian“ a „Kleist“, rozhodl se italský vůdce Benito Mussolini ke vstupu své vlasti do války a vtrhl do jihovýchodní Francie. Zatáhl tak svou říši do války, na niž nebyla dostatečně připravena. Po vyřazení francouzského loďstva spoléhal na svou námořní sílu ve Středozemním moři a také na možnost využití svých jednotek dislokovaných na africkém kontinentu. Jeho jediným významným nepřítelem byla nyní, po vyřazení Francie, Velká Británie. S ní se mohl utkávat právě ve Středozemním moři a v Africe...
Výtah z telegrafické zprávy z Moskvy z 22. února 1946, kterou poslal prezidentu Trumanovi velvyslanec v Moskvě Geoge Kennan. Snažil se zde odhalit „myšlenkové pochody“ SSSR.
Život a dílo někdejšího vrchního velitele spojeneckých vojsk ve druhé světové válce a významného poválečného amerického prezidenta.
V roce 1975 podepsalo 35 zemí na konferenci v Helsinkách tzv. Závěrečný akt. Ten měl najít způsob koexistence mezi oběma bloky. V konečné fázi však znamenal pád komunismu v Evropě.
Události na Blízkém východě od summitu v Camp Davidu v červenci 2000 až do premiérských voleb v únoru 2001.
Článek se věnuje stručnému hodnocení čtyř nejvýznamnějších strategických koncepcí západních mocností (hromadná odveta, pružná reakce, MAD a SDI).
Josef Pekař se narodil jako selský syn roku 1870 v Malém Rohozci u Turnova. Byl jedním z nejvýznamnějších historiků přelomu 19. a 20. století a řadíme jej mezi Gollovy žáky. Ve svých historických pracích se snažil vždy zachytit dobu a vykreslit tehdejší prostředí. V potaz bral různé faktory. Hospodářskou situaci, vědu, tehdejší zvyklosti, mravy, řeč I náboženství. Jeho nejvýznamnější prací bylo čtyřsvazkové dílo „Žižka a jeho doba“, vydané v letech 1927-1933. Období husitství je jedním z Pekařových nejsledovanějších. Proč?
Pokus objektivně určit subjektivní záležitost - od kdy do kdy trvala studená válka.
Správný diplomat se musí naučit předstírat to, co není, a zastírat to, co je.
Po porážce v první světové válce přestalo být Německo monarchií. Byla vytvořena tzv. Výmarská republika. Ta se na začátku dvacátých let zmítala v obrovské krizi.
Jako vždy využívaly neutěšené hospodářské situace extrémní síly. Obrovsky vzrostl význam extrémní levice představované komunisty. Proti nim se formovaly ostře nacionalistické síly. Boj mezi komunisty a jednotkami tzv. Freikorpsu byl na německých ulicích denním úkazem.
4. dubna 1949 vnikla Severoatlantická aliance, která se stala základním pilířem obrany demokratické Evropy. Události na přelomu 40. a 50. let měly prokázat, nakolik je transatlantické pouto pevné.
Plné znění Hitlerovy závěti. Upozorňujeme, že pokud se Vám na tomto textu nebude zdát něco v pořádku, blázen nebyl překladatel, ale autor…
Jak popisoval ministr zbrojení Speer napjaté dny přípravy a chvíle samotné exekuce nacistických válečných zločinců? Co vše se mu honilo hlavou?
Historie válečného konfliktu, který měl vážné následky na situaci v Evropě a zasáhl i české země.
V 18. století, kdy se objevuje ve Evropě nový fenomén Prusko, otevírá se problém uspořádání německy mluvících zemí. Od středověku hrála v této otázce důležitou roli Habsburská monarchie. Po sedmileté válce, ve které Rakousko ztratilo území Slezska, muselo brát již postavení Pruska v Evropě naprosto vážně.
Přesto, že konflikt mezi oběma mocnostmi hrozil přerůst v otevřenou válku, dokázaly ještě jednou spolupracovat. Bylo to v případě tzv. zálabských vévodství.
Společný postup obou velmocí při řešení otázky zálabských vévodství mohl vzájemný konflikt maximálně o několik let pozdržet. Prusko se již pečlivě připravovalo na válku. Mělo k tomu téměř ideální podmínky. Novou, dobře připravenou armádu a v jejím čele dva velice schopné manažery.
Bismarck věděl, že musí zaútočit maximálně do tří měsíců. Ani Rakušané nečekali na nic a 21. dubna mobilizují Jižní armádu. V květnu pak mobilizují Prusové a začátkem června jsou již všechny armády obou znepřátelených stran plně mobilizovány.
Vojenské hodnosti se začaly plně využívat v 16. století, kdy se do čela armád stavěli vojenští velitelé, nikoliv panovníci.
Poté, co Prusko porušilo pravidla Německého spolku tím, že obsadilo Holštýnsko, musely státy spolku narušitele potrestat. Problém byl ovšem v tom, že pruská armáda byla příliš silná. Přesto některé státy pozvedly zbraně.
Hlavní tíhu bojů neslo území Čech. 22. června 1866 vstupují na jeho území první pruské jednotky. Ze severu respektive severozápadu postupují jednotky pruské První a Labské armády. Obě se mají probojovat k Jičínu a tam se spojit. Mezi 26.-30. červnem dochází k několika desítkám bitev.
Po 30. červnu byla strategická situace rakouské armády katastrofální. 1. pruská a Labská armáda obsadily Jičín. V cestě na Hradec Králové nestála již žádná překážka.
Benedek žádá ihned po bitvě císaře Františka Josefa I., aby zahájil jednání o kapitulaci. Ten však opět odmítá a zároveň posílá z Itálie jednotky arcivévody Karla. Ty pak zůstávají v Uhrách. Benedek a jeho zbytky severní armády ustupují k Olomouci.
Po válce došlo postupně ke sbližování Rakouska a Pruska.
Dva spojenci z počátku studené války se postupně dostávali do větších a větších sporů, které nakonec přerostly do ozbrojených bojů na společných hranicích.
Již v roce 1915 bylo jasné, že na hlavním bojišti první světové války – západní frontě – nastal pat. Podobně jako v předcházejících konfliktech, především válkách o dědictví v 18. století, mohla existovat naděje, že problémy nakonec vyřeší diplomaté. Bohužel veškeré tyto naděje vzaly záhy zasvé.
Těžko bylo možné v 80. letech najít větší nepřítelství, než které panovalo mezi Libyí a Spojenými státy.
Ve své práci jsem se chtěl podívat na válku v Africe z jiného úhlu pohledu. Většina prací k této problematice vyšla s odstupem času. I paměti zúčastněných byly mnohdy po válce upravovány v jejich vlastní prospěch. Proto jsem hledal prameny autentické, které nemohly být po válce k něčí prospěchu pozměněny. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl využít dobový nacistický tisk.
10. června 1940, v době probíhající druhé fáze bitvy o Francii, jež spěla k drtivému německému vítězství, ve chvíli, kdy se na jih Francie valily tankové divize skupin „Guderian“ a „Kleist“, rozhodl se italský vůdce Benito Mussolini ke vstupu své vlasti do války a vtrhl do jihovýchodní Francie. Zatáhl tak svou říši do války, na niž nebyla dostatečně připravena.
Hitler, plně zaměstnán operací „Barbarossa“, byl z vývoje zděšen. Musel urychleně jednat a svému spojenci pomoci. Již v lednu 1941 byla do oblasti Středomoří přesunuta část X. leteckého sboru luftwaffe, pod velením generála Geislera. Vedením leteckých operací byl pověřen generálmajor Fröhlich. V únoru 1941 byla zahájena operace „Sonnenblume“, přesun německých jednotek do severní Afriky, jmenovitě do libyjského Tripolisu.
31. března zahájil Rommel svou velkou ofenzívu. Ne až v květnu, kdy to očekávalo německé velení, ne koncem dubna, kdy to očekávali Britové. Jeho jednotky, v čele s 5. tankovým plukem, ještě před hlavním útokem, obsadily pevnost Marsá al Bréga, a 2. dubna již držely Adžedábíji. Po několika dnech bojů padly do německých a italských rukou přístavy Benghází a Derna.
Tobrúk se Rommelovi v létě 1941 dobýt nepodařilo. Jeho obléhání však trvalo i nadále. Churchill měl samozřejmě v úmyslu sevření pevnosti uvolnit. Byl si vědom, že bez dostatečného posílení svých afrických jednotek to nebude možné. Z Británie tak do Alexandrie vyplul konvoj, který dostal krycí název „Tiger“.
Od července až do poloviny listopadu 1941 se v Africe nic významnějšího neudálo. Němci stále drželi Tobrúk v obklíčení a Britové jej,v rámci možností, po moři zásobovali.
Rommel ustupoval a protivník se jej marně snažil odříznout a zničit. Válka v severní Africe se opět dostává ve větší míře na stránky deníků.
Situace v Africe byla pro Británii krajně nepříznivá. Malta byla, zejména díky útokům letadel německé 2. letecké armády, neutralizována. Churchill se pokoušel o její zásobování, avšak konvoje směřující k ostrovu utrpěly značné ztráty. Ani na africké pevnině nebyla situace pro Brity lepší. 26. května zahájil Rommel u Gazaly ofenzívu, aby konečně mohl dobýt Tobrúk.
20. června 1942 se rozhořela druhá bitva o Tobrúk. Tentokrát však měla úplně odlišný průběh než před rokem. Ve večerních hodinách již Rommel Tobrúk kontroloval a v ranních hodinách 21. června do něj triumfálně vstoupil, aby přijal britskou kapitulaci z rukou velitele pevnosti. Během jediného dne dokázal to, o co minulý rok usiloval řadu dlouhých měsíců!
Boje o el Alamein znamenaly přelom ve válce v severní Africe. Rommelův postup od Tobrúku se u této překážky zastavil. Situace v prvních týdnech byla patová. Rommel nemohl postupovat dále, ani Britové však neměli dostatek sil k nové velké ofenzívě. V nejhorší pozici se ovšem nacházel britský ministerský předseda.
23. říjen 1942. Zatímco se Rommel zotavoval v rakouských Alpách, zahájil velící britské osmé armády generál Montgomery dělostřeleckou palbu na německá obranná postavení. Britský útok začal.
V polovině února se německá vojska chystala k poslednímu útoku. Situace nebyla pro samotného Rommela dobrá. Odhlédneme-li od jeho špatného zdravotního stavu, nejvíce jej trápila nová situace ohledně vrchního velení. Rommel už nebyl tím, kdo rozhoduje o osudu všech jednotek. Nově příchozím jednotkám i části Rommelových jednotek velel nyní generál von Arnim.
Po celkovém neúspěchu německé únorové ofenzívy byl osud Rommelových mužů definitivně zpečetěn. Tisk se však dále snažil zveličovat některé úspěchy vojsk Osy a bagatelizovat úspěchy spojenců.
I v posledních čtrnácti dnech kladli němečtí vojáci tuhý odpor. Většina jednotek kapitulovala až po vystřílení veškeré munice. Objevují se první bilanční články. Přestože Rommel již v Africe nebyl, jsou první z nich věnovány převážně jemu.
Více než dvouletému pouštnímu tažení bylo nejvíce pozornosti věnováno samozřejmě v době, kdy na ostatních frontách k významným bojům nedocházelo, ale ve velké míře i ve chvílích, kdy se na významnějších bojištích nevyvíjela situace příliš příznivě. Právě v Africe byl opticky patrný každý větší úspěch, na rozdíl od širokých front bojů v Rusku. Důležitou roli sehrála i popularita, kterou zvláště díky Goebbelsově přičinění, získal německý velící generál.
Zatímco Rommel zahájil svůj ústup na západ, provedli spojenci první společnou obojživelnou operaci. 8. listopadu 1942 se vylodila anglo-americká vojska pod velením generála Eisenhowera v severozápadní Africe.
Článek mapuje průběh celého severoafrického válečného tažení od italského útoku na Egypt v září 1940 až do kapitulace sil Osy v květnu 1943.
Britové a Francouzi chtěli zaangažovat USA v Evropě. Podmínkou Američanů bylo vytvoření evropské obranné organizace. Dnes se hovoří o jejím budoucím uplatnění.
Článek se věnuje popisu závěrečných bojů u Stalingradu, tak jak se k nim vyjadřoval dobový nacistický tisk - konkrétně deník Elbetalzeitung.
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.
Zjistit více