Úvod

Pokud jde o sebeobranné použití krátkých palných zbraní, jedná se o téma natolik rozsáhlé, že není možno jej zpracovat formou jediného článku. Pokusím se proto spíše pouze vypíchnout několik aspektů použití krátké palné zbraně v sebeobraně a pokusit se upozornit na některé omyly, které se v této problematice obvykle tradují.

Nyní malá vsuvka k vyjasnění terminologie - kvůli čtivosti a přehlednosti dále budu v článku používat místo výrazu „krátká palná zbraň“ jen výraz pistole, avšak míněny jsou tím samozřejmě i revolvery. Kde bude nutno explicitně obě kategorie odlišit, tam bude ten který typ zbraně zmíněn konkrétně.

Proč si vybrat pistoli?

Pokud shrnu ty hlavní důvody, proč si vlastně lidé pořizují na sebeobranu pistoli, jsou to zejména tyto:

1. umožňuje držet si od útočníka odstup;
2. k jejímu použití není nutná velká fyzická síla, takže umožňuje obranu i lidem se slabší fyzickou konstitucí;
3. jde o nejúčinnější legální zbraň.

Ačkoliv jsou tato tvrzení do jisté míry pravdivá, skutečné podmínky použití v sebeobraně jsou diametrálně odlišné od toho, co si většina majitelů pistolí představuje. Nyní se zkusíme podívat na reálné aspekty použití pistolí v sebeobraně a zejména řadu problémů, které si většina lidí nosících zbraně ani neuvědomuje. 

Problémy v obranné střelbě

Problém vzdálenosti

Pistole umožňuje držet si od útočníka odstup. Ano to je pravda, ovšem pouze za předpokladu, že útok je zahájen z takové vzdálenosti, která obránci udržení odstupu a použití pistole umožní. A to se téměř nikdy nestane.

I když lze očekávat, že útočník patrně bude ozbrojen „pouze“ nožem, přesto pistole nedává obránci záruku včasného odvrácení útoku ze vzdálenosti mimo dosah útočníkova nože. Je to přece logické: jsem-li útočník a mám-li zbraň, která je použitelná pouze na dosah paže, nebudu přece útok zahajovat z druhé strany ulice. (Více viz Budeme se bránit díl VIIa a VIIb - Nože a dýky.)

Útočník volí místo, čas i způsob útoku. Není jasné, proč by si měl vybrat variantu, která je pro něj méně výhodná. Útok tak bude zahájen z bezprostřední blízkosti, bez varovných signálů. Proti obránci je proto jak čas, tak vzdálenost.

Toto doložil počátkem 80. let 20. století seržant Dennis Tueller z policejního oddělení Salt Lake City. Jeho způsob výcviku se od té doby stále používá a je známý jako Tueller Drill. Jde o situaci, kdy policista čelí figurantovi s cvičným nožem (skrytým) a snaží se vyřešit náhlou konfrontaci. Praktická měření prokázala, že středně dobře vycvičený střelec dokáže vytasit zbraň a vystřelit v průměru za 1,5 sekundy. Z toho vyplynulo, že útočník by musel od obránce stát 7 metrů daleko, aby od okamžiku zahájení útoku stihl obránce tasit zbraň a vystřelit. Na jakoukoliv kratší vzdálenost byl policista bodnut.

Zde je možná namístě podotknout, že to neznamená, že se policista dokázal ubránit. Pouze, že dokázal včas vytasit zbraň (tehdy běžný revolver, takže zbraň bez jakékoliv další manipulace se závěrem nebo ovládacími prvky) z otevřeného bočního služebního pouzdra (takže volně přístupného bez svrchního oděvu) a stisknout spoušť. Zbraň ovšem může selhat, střelec může minout, střela nemusí útočníka zneškodnit… Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že takováto obranná situace není standardními střeleckými postupy řešitelná. 

Výcvikové video zobrazující Tueller Drill pochází někdy z přelomu 80. a 90. let a navzdory horšímu rozlišení dává do problematiky velmi dobrý vhled. Všimněte si řešení situace ve 21. sekundě při útoku ze vzdálenosti 1,5 metru. Ačkoliv útočník policistu „nechal vyhrát“ (takto by „zvadl“ jen při dobrém zásahu kolenem do rozkroku) poselství bylo jasné - techniky boje zblízka na tuto vzdálenost obránci mohou získat čas a prostor k tasení zbraně a ovládnutí situace. Obzvláště to vyniká při porovnání s řešením totožné situace na stejnou vzdálenost v 11. sekundě
Zdroj: www.youtube.com

Dokonce i v případě, že útočník je sám ozbrojen krátkou palnou zbraní, je obvykle útok zahájen na velmi krátkou vzdálenost. Podle statistik FBI byl v případech 472 amerických policistů, kteří byli v letech 2010-2019 napadeni a zraněni krátkou palnou zbraní, útok zahájen z těchto vzdáleností (do výpočtu nebyly zahrnuty případy, kdy vzdálenost nebyla známa):

Vzdálenost	do 1,5 m	1,5-3 m	3-6 m	6-15 m	nad 15 m
Počet případů	187	113	103	51	18
Procentuálně	40 %	24 %	22 %	10 %	4 %

Znamená to tedy, že ze vzdálenosti do 3 metrů bylo napadeno 64 % policistů a do 6 metrů se odehrálo 86 % všech útoků.

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že útočník bude s největší pravděpodobností mnohem blíž, než si většina lidí (nosících k obraně pistole) myslí. 

Problém síly

Pistole jsou atraktivní zejména pro slabší jedince, protože jim (zdánlivě) nabízí možnost se bránit, aniž by museli trávit hodiny v posilovnách a na trénincích bojových umění. (Pominu nyní fakt, že samotné ovládání zbraně je snazší, pokud je střelec fyzicky zdatný - nemusí vyvažovat hmotnost zbraně záklonem, lépe kontroluje zpětný ráz, snazší je tasení i nacílení zbraně apod.) Jestliže však dojde ke konfrontaci na krátkou vzdálenost, velmi pravděpodobně obránce nedokáže situaci vyřešit „sterilně“ jen vytažením zbraně a výstřelem. Pak bude nezbytné použití nějakých úpolových technik, a tak se v kruhu vracíme k fyzické zdatnosti a znalosti technik boje zblízka…

Z toho lze logicky vyvodit, že na takto krátkou vzdálenost je třeba použít zcela jiné střelecké techniky, než jaké většina střelců procvičuje na střelnicích. 

Problém tasení

Je pozoruhodné, kolik času věnují střelci nácviku střelby na střelnici a jak málo nacvičují tasení. Přitom včasné vytažení zbraně a její správný úchop je elementární podmínkou úspěšné obrany. Řada střelců však tasení buď nenacvičuje vůbec, nebo v podmínkách, které neodpovídají realitě (např. bez svrchního oděvu, pod nímž zbraň normálně nosí). Velmi často si pak při tasení pomáhají slabou rukou. Slabou rukou je ve střelecké hantýrce míněna ruka, kterou střelec nestřílí (tzn. u pravorukého střelce ruka levá). Mnoho střelců slabou ruku k úspěšnému tasení zbraně potřebuje, neboť tato ruka v průběhu tasení uvolňuje (nadzvedává) oděv, nebo připravuje zbraň ke střelbě (natahuje závěr). 

Problémem ovšem je, že při útoku z bezprostřední blízkosti je obráncova slabá ruka to jediné, co stojí mezi útočníkem a obráncem. Slabá ruka je primárně štít - jejím úkolem je krýt útoky, navolnit nebo naopak fixovat útočníka apod. 

Střelec by měl být schopen vytáhnout zbraň jednou rukou, a to navíc bez vizuální kontroly - oči nesmí spouštět z útočníka. Tasit je nutno umět za pohybu. Jestliže obránce čelí útočníkovi s nožem, pak základním pravidlem je držet se mimo dosah jeho čepele. Proto, místo strnulého čekání na místě a sahání po zbrani, obránce musí ihned začít když ne zvětšovat, tak alespoň udržovat stávající vzdálenost od útočníka. Jinými slovy, je-li to možné, utíkat směrem od něj, běhat kolem auta či stromu apod., čímž získá čas na vytažení vlastní zbraně. 

Problém se „zapíchnutím“ a obouruční střelbou

Jak známo, příprava zbraně k použití probíhá ve třech fázích: 

1. tasení, kde střelec vytáhne zbraň a zvedne hlaveň do vodorovné polohy;
2. přesunutí zbraně do manipulačního prostoru před trupem, kde se k úchopu připojí levačka (popř. nejprve natáhne závěr);
3. „zapíchnutí“, tj. energický pohyb pistolí vpřed, kdy se jakoby „zabodne“ do cíle a na konci tohoto pohybu je ukončeno hrubé zamíření.

To je vcelku známá věc a nedílná součást výcviku, avšak mnozí střelci si neuvědomují, že nejde o dogma. I ve fázi jedna a dvě je totiž možné vystřelit, pokud je to nutné (a střelec má náboj v komoře). Naopak „zapíchnutí“ může být zcela kontraproduktivní, pokud je protivník blízko a obránce mu tak v podstatě přisune svoji zbraň na dosah, čímž riskuje tahanici o pistoli a vlastní odzbrojení.

Je zajímavé, že ačkoliv je obouruční střelba z krátkých zbraní relativně mladá (v dnešní podobě existuje od 50. let 20. století), většina dnešních střelců si jiný způsob střelby ani neumí představit. Využití slabé ruky k obouručnímu úchopu při střelbě je však možné jen tehdy, kdy to situace (a útočník) umožní. Obouruční střelbu by proto obránce měl chápat pouze jako bonus - využít ji tehdy, kdy to je možné, avšak nespoléhat na ni. Klíčem k přežití je mít dostatečně natrénovánu střelbu jednoruč, střelbu z manipulačního prostoru i z prostoru v blízkosti pouzdra, bezprostředně po vytažení zbraně.

Nezbývá než dodat, že nošení zbraně bez náboje v komoře ovšem celou věc dosti komplikuje a povaha útoku může způsobit, že obránce nebude mít ani čas, ani volnou slabou ruku, aby závěr natáhl. Někteří střelci proto cvičí natažení závěru samonabíjecí pistole jednou rukou, kdy hledí pistole zachytí o hranu opasku a pistoli zatlačí směrem dolů. Je ovšem třeba si to někdy zkusit, když vás sparingpartner popadne a bude s vámi cloumat. Uvidíte, že v těchto podmínkách není tak snadné tento úkon provést.

​Poloha zbraně po „zapíchnutí“. Všimněte si, jak daleko je terč. Představte si, že má ruce stejně dlouhé jako střelec a také je natáhne dopředu... Všechny postupy, které se střelci učí na střelnici, v reálném boji fungovat nemusí, je nutno přizpůsobit se situaci
Zdroj: Dagny Gromer, licence CC BY 2.0 Deed, www.flickr.com

Problém míření

Mířená střelba je základ - myšlenka, na kterou dříve či později narazí každý, kdo se střelbě věnuje. V případě obranné střelby je to však pouze jeden z kroků na cestě k ovládání zbraně, a to zdaleka ne ten poslední, a ani ne ten hlavní. 

Paradoxní je, že autoři publikace Street Survival o boji americké policie se zločinem konstatují v kapitole příznačně nazvané „My a oni“, že zločinci jsou velmi často zcela netknutí jakýmkoliv střeleckým výcvikem, v některých případech dokonce drželi zbraň poprvé v ruce, a přesto často vychází z přestřelek s policií jako vítězové.  

Svoji roli nepochybně hraje též taktika a moment překvapení, avšak v některých případech se jeví šablonovitý výcvik v mířené střelbě spíše jako zátěž, než ku prospěchu věci. Velmi často se střelec v obranné situaci příliš soustředí na to, aby vyhověl všem poučkám - mít správně nohy, mít správně ruce, zadržet dech, srovnat mířidla, zaostřit na mušku, jemně a plynule spouštět atd. Zločinci dle svých vlastních slov nad ničím takovým nepřemýšleli, pouze ústí hlavně nasměrovali na policistu a stiskli spoušť. Instinktivně tak rozkryli tajemství tzv. pudové střelby.

Za pudovou či instinktivní střelbu označujeme střeleckou techniku, při níž střelec neostří zrak na mířidla vlastní zbraně, nýbrž stále sleduje cíl. Zbraň se sice zvedne do zorného pole, avšak střelec ji vnímá pouze periferním viděním a dívá se přes její hřbet. Při správně zvládnutém úchopu zbraň střílí tam, kam se střelec dívá, aniž by musel přestat sledovat protivníka a přeostřit zrak na mířidla.

Tato technika je považována za dostatečně přesnou do vzdálenosti cca 7 metrů, přičemž výcvikem může být tato vzdálenost prodloužena na cca 12 metrů. Tato metoda je též navíc použitelná za snížené viditelnosti, kdy není dobře vidět na mířidla zbraně. Praxe prokázala, že střelec touto metodou docílí zásahu 2,5krát rychleji než s tradičním mířením a v neposlední řadě mu umožňuje neustále sledovat činnost protivníka. 

Při střelbě na extrémně krátkou (kontaktní) vzdálenost dokonce obránce vizuálně zbraň nekontroluje vůbec - střelba je vedena ihned po vytažení zbraně z pouzdra (fáze 1) nebo po zvednutí do manipulačního prostoru (fáze 2), je-li útočník alespoň tak daleko, aby na obráncovu pistoli nedosáhl.   

Je smutné, že tyto střelecké techniky nejsou obvykle cvičeny ani v ozbrojených sborech, natožpak mezi civilisty. Přitom je jejich role v obranné střelbě nezastupitelná. 

Problém dynamiky střetnutí

Klasický výcvik ve střelbě je zcela statický, a to jak z hlediska střelce (střelec se nehýbe), tak z hlediska cíle (cíl se nehýbe). Ve skutečném střetnutí je to ovšem zcela naopak - pohybují se oba, přičemž pohyb obránce může být navíc vynucený. Útočník totiž velmi často obránce buď tlačí před sebou a nutí jej couvat, nebo jej naopak popadne za oblečení a cloumá jím, či jej někam táhne. Pokud obránce použije slabou ruku k udržení distance (vede údery, drží útočníka za oblečení na hrudi apod.) bude se navíc útočník pokoušet ji obejít. Začne se tudíž kolem slabé ruky obránce přesouvat za jeho slabé rameno, na což obvykle obránce reaguje otáčením se kolem své osy, aby stále stál vůči útočníkovi čelem. Obranná situace tak zřídkakdy skončí ve výchozím postavení obou aktérů, ve skutečnosti je jejich pohyb cirkulační. 

V takové situaci není snadné cíl zasáhnout ani na velmi krátkou vzdálenost, jak podotýkají autoři Street Survival: „... vynikající střelci na terč, kteří nemají problém zasáhnout stojící cíl na 20 metrů, pokud nejsou vycvičeni pro instinktivní střelbu, nejsou schopni zasáhnout pohybující se cíl na vzdálenost pouhých 1,8 metru.“ Autoři pak přípomínají případ, kdy ozbrojený zločinec držel uklízečku v budově soudu jako rukojmí. Policie vyslala policistu v civilu, který předstíral, že je právník: „Policista byl vyzbrojen dvoupalcovým revolverem v skrytém kotníkovém pouzdře a byl hodnocen jako vynikající terčový střelec. V pravou chvíli policista vytáhl revolver a začal střílet. Podezřelý byl méně než 1,5 metru daleko – o něco více než na dosah paže. Když však policista vystřelil, minul podezřelého čtyřikrát z pěti ran.“

Problém nezúčastněných osob

Na dynamiku střetnutí je úzce navázána také problematika ohrožení nezúčastněných osob. Již jsme si řekli, že boj není lineární, naopak se kolem sebe útočník i obránce otáčí. Obránce MUSÍ mít neustále na paměti, že PLNĚ ZODPOVÍDÁ za každou jím vyslanou střelu. Háček je v tom, že jakmile dojde k boji, tělo spustí reakci „boj nebo útěk“. Jedním z těchto opatření je zúžení zorného pole do tzv. „tunelového vidění“. Střelec ještě je na počátku střetnutí schopen vnímat, zda se za útočníkem nepohybují nezúčastněné osoby. Avšak v průběhu boje se obvykle úhel střelby vůči původní linii obránce-útočník ostře mění. V takovém okamžiku už však obránce vnímá pozadí za útočníkem pouze jako rozmazanou kulisu, cele se soustředí na útočníka. Pokud se oba kolem sebe točí a obránce vystřelí více ran, může (z důvodu minutí nebo průchodu střel měkkými tkáněmi) být rozsev jeho střel v podstatě kruhový. A pokud nechce obránce žít s tím, že zabil nějakou maminku tlačící kočárek na druhé straně ulice, měl by mít velmi dobré situační povědomí, než vůbec po zbrani sáhne…

Problém s účinností

Na začátku jsme si řekli, že vysoká účinnost je obvykle jedním z důvodů proč si lidé pistole k sebeobraně pořizují. Zde je však na místě uvést, že tuto účinnost je nutno chápat spíše jako schopnost těchto zbraní snadno způsobit smrtelná zranění, a to i více osobám v krátkém časovém úseku. Obránce by ovšem měl mít na paměti, že v samotném boji pistole nejsou všemocné. Nedokáží nikoho odhodit ani porazit, na to téma jsem napsal celkem obsáhlý článek, takže nyní jen ve zkratce: útočníka může po zásahu ochromit bolest či pohled na krev, pokud k tomu však nedojde, musí obránce počítat i s variantou, že útočník může být schopen krátkodobě pokračovat v boji navzdory těžkým nebo dokonce i smrtelným zraněním. Útočník ozbrojený například nožem může tedy dál sekat a bodat do obránce, a to i pokud se obránci podařil kvalitní zásah. Opět se tedy vracíme k úpolovým technikám - obránce se nesmí po zásahu uvolnit, naopak musí být neustále schopen čelit agresi a odolávat útočníkovi, dokud toho utrpěná zranění nevyřadí z boje. 

Reálné řešení obranných situací

V předchozí kapitole jsem zmínil některé problémy, které komplikují obranci úspěšné řešení obranné situace prostřednictvím pistole. Když shrnu to nejzásadnější - statisticky bude obránce nejpravděpodobněji čelit útočníkovi s nožem, na nejkratší vzdálenost, bude to velmi dynamické a s fyzickým kontaktem. K co nejúčinnějšímu zmírnění vlivů těchto problémů byla vyvinuta střelecká technika, která se nazývá „retenční střelba“. Ačkoliv jde o celkem starou záležitost, kterou popsal již před druhou světovou válkou legendární kapitán Fairbarn, mnoho střelců ji vůbec nezná. O co jde?

Retenční střelba

Jedná se o střeleckou techniku, v níž je počítáno s interakcí s útočníkem a je tudíž co nejvíce přizpůsobena reálné obranné situaci. Technika byla vyvinuta právě pro řešení situací, kdy útok je zahájen z bezprostřední blízkosti a mezi oběma aktéry dochází k fyzickému kontaktu. Obránce musí současně být připraven na nepříznivý vývoj střetnutí, v jehož průběhu se útočník může pokusit zmocnit obráncovy zbraně a obrátit ji proti němu samému. 

Jak to tedy probíhá? Je-li útok zahájen, obránce (v tomto případě se zbraní umístěnou na opasku na straně silné ruky) silnou rukou sahá pro zbraň, slabá současně startuje do krytu před tělo. Silná noha zakročí dozadu - to zmenší útočníkovi cílovou plochu a obránce získá stabilitu. Zatímco silná ruka tasí zbraň z pouzdra, slabá kryje útok. Vysoký úder se kryje podobným pohybem, jako když se snažíte si dlaní ulíznout vlasy nad uchem. Dlaň a prsty se pevně přimknou k hlavě, tím dojde k maximálnímu zpevnění krytu. Loket slabé ruky současně může vést úder do tváře útočníka. Ačkoliv obyčejně se cvičí tento vysoký kryt proti úderům do obličeje, je třeba mít na paměti, že nejde o dogma. Pokud se útočník snaží vést bodnutí do podbřišku, je samozřejmě nesmysl zvedat slabou ruku k obličeji, slabá ruka se musí snažit vychýlit nůž do strany. 

Silná ruka ihned po vytažení zbraně z pouzdra sklopí loket dolů, tím se zbraň zvedne do horizontální polohy. Svaly zůstanou zatnuté kvůli lepší absorpci zpětného rázu, silná ruka se přimkne k žebrům na boku, zápěstí je přibližně nad kyčelním kloubem. 

Přikrčte se a snižte tak své těžiště. To zlepší vaši stabilitu a umožní vám lépe absorbovat útočníkovy údery. Je-li to možné, zahajte protiútok - dostaňte útočníka od sebe tak rychle, jak jen můžete, abyste se pokusili získat nějakou reakční vzdálenost mezi vámi dvěma. Slabá ruka vede úder patkou dlaně do tváře útočníka (na nos), nebo je možné vést úder předloktím na krk.

„Někdo řekne, že údery do obličeje a údery předloktím do krku ve skutečných bojích nefungují, ale budete mi to muset dokázat. Techniku ​​jsem během své kariéry provedl třikrát (...) a pokaždé to fungovalo. (...) Všechny tři incidenty zahrnovaly pokusy mě odzbrojit a pokaždé mi technika poskytla čas a vzdálenost, kterou jsem potřeboval k vytažení své zbraně a ovládnutí situace,“ dodává k tomu Dave Spaulding, policejní poručík s 28letou praxí.

Nyní vypalte ze zatažené ruky dvě rány, bez míření a rychle. Cílem není trefit desítku, ale získat trochu času a prostoru. Používá-li obránce samonabíjecí pistoli, je třeba přimknutí k boku dobře natrénovat - přibrždění závěru o tělo při zákluzu může vést k zádržce. Závěr navíc může přibrzdit i cíp oděvu ležící na závěru, ruka protivníka apod.

Pro retenční střelbu je obecně vhodnější revolver, neboť tyto vlivy na něj nepůsobí, u malých modelů se skrytým kohoutem je dokonce možné vést opakovanou střelbu přímo z kapsy bundy - s malými kapesními pistolemi se sice o něco takového můžete také pokusit, ale pravděpodobnost zaseknutí je opravdu vysoká. Obdobně je revolver z velké části rezistentní, pokud zbraň potřebujete použít k úderovým technikám, je možno s ním vést údery hřbetem, „bodnout“ ústím hlavně apod. U samonabíjecí pistole se jako úderová plocha využívá zejména patka rukojeti, protože při úderu na tělo útočníka hřbetem či ústím se může pootevřít závěr atd.  

Nepostřelte se! Ačkoliv to vypadá jako samozřejmost, je třeba mít neustále na paměti pravidlo „levá nahoře - pravá dole a naopak“. Jinými slovy, vede-li vaše slabá ruka údery na horní pásmo útočníka, střílejte na jeho spodní pásmo - zasáhnete-li pánev, je šance na vyřazení útočníka vysoká. Kryjete-li naopak slabou rukou útok na vaše spodní pásmo, zvedněte pistoli výše a střílejte na oblast horní části hrudníku (přibližně na spojnici podpaždí). Ve bojovém stresu není vůbec neobvyklé, když si střelec neuvědomí, že má před ústím své pistole vlastní ruku…

Jakmile je to možné, odpoutejte se od útočníka. Pokud máte zmapovaný prostor za sebou, couvejte od útočníka, nebo jej naopak od sebe odstrčte. Je-li nyní možné přesunout zbraň před tělo pro zvýšení přesnosti zásahu, udělejte to, je-li to však riskantní, nechte ruku zataženou a opět palte odsud. Jakmile se vzdálenost mezi vámi zvětší, přesuňte zbraň do manipulačního prostoru, a buď vystřelte odsud, nebo, pokud máte více času a prostoru, proveďte „zapíchnutí“ a útočníka cíleně zasáhněte do vitálních zón. Palte, dokud nepřestane dělat to, proč jste na něj začali střílet! 

Obtížnost

Nemá cenu si nic nalhávat - retenční střelba je koordinačně obtížná technika, za jejím zvládnutím jsou hodiny tasení a trénování „na sucho“, než si vůbec střelec něco podobného zkusí s ostrou municí. Nejprve se cvičí bez terče, pouze kryt a tasení, posléze s úderem do terče. Pokud máte možnost využít v úpolovně boxerský pytel, zkuste si jednoduché cvičení: nabijte si zbraň školními náboji a umístěte ji tak, jak ji běžně nosíte, tj. s nábojem bez/v komoře, pod bundou, v kabelce, v ledvince atd. Taste zbraň a současně veďte slabou rukou úder do boxerského pytle - jestli pytel „nezastřelíte“, než se zhoupne zpátky k vám, máte o čem přemýšlet... V další fázi se ideálně cvičí se sparingpartnerem, jenž proti obránci aktivně pracuje, když se mu snaží zabránit v tasení zbraně, nebo jej odzbrojit...

Obtížnost techniky je také důvodem, proč si ji spousta střelců ani nepokouší osvojit. Někteří střelci uvádějí, že pistoli mají pouze pro případ narušení obydlí, nebo pro případ, když by vstoupili do konfliktu jako třetí strana. V takových případech samozřejmě patrně budou mít čas si pistoli připravit, ačkoliv si tím sami velice zužují obálku její použitelnosti. Nemají však žádnou záruku, že se sami nestanou obětí agrese, bez ohledu na to, zda s tím oni sami „počítají“. Mnozí pak argumentují tím, že raději v případě takovéto konfrontace po pistoli vůbec nesáhnou a pokusí se situaci vyřešit bez ní. Háček ovšem je, že pistole je v konfliktu stále přítomna a v případě, že útočník ji objeví (třeba proto, že v průběhu potyčky se obránci vyhrne oděv), udělá všechno pro to, aby se jí zmocnil. Jednak, aby obránci zabránil ji použít, jednak, aby ji ihned použil sám.

Pokud to obránce skutečně se svou obranou myslí vážně, měl by se připravovat na situace, které reálně mohou nastat, nikoliv na to, co mu vyhovuje, nebo baví.

Dynamická ukázka retenční střelby. Pokud střelec provádí odpoutání od útočníků a zvětšení vzdálenosti, musí mít dobré situační povědomí o svém okolí. Couvání je vždycky ošidné, obránce může zakopnout nebo narazit na překážku. K malému rozšíření takovýchto nácviků přispívá neradostný fakt, že jen málo střelnic v ČR něco takového vůbec umožňuje... 
Zdroj: www.youtube.com

Závěr - pistole tedy ano či ne?

Cílem tohoto článku  nebylo ukázat, že něco nejde, nebo že nemá smysl si pořizovat pistoli na obranu. Naopak všechny výše uvedené argumenty ve prospěch pistole (tj. dosah, snadné použití a účinnost) jsou stále platné, avšak výcvik k jejímu použití musí být v souladu s realitou pouličního střetnutí, nikoliv pro vybájené nerealistické situace.  

Také jsem se dotkl pouze jedné části problematiky, kvůli prostoru například vůbec nebyla řeč o krytí. Pravděpodobnost, že bude obránce čelit palné zbrani je sice menší než třeba u nože, vyloučeno to však není. V takové situaci by obránce měl řešit ani ne tak tasení a střelbu, jako spíš jak rychle zaujmout kryt - autoři Street Survivel uvádějí, že „v (...) mnoha (...) případech, kdy byli policisté zabiti, se v bezprostřední blízkosti nacházely pevné předměty, které jim mohly poskytnout ochranný štít před ozbrojenci...“

Teprve z krytu se pak opětuje palba, vyžaduje to však poněkud širší spektrum znalostí a dovedností - např. vědět, které části automobilu vás skutečně ochrání, zda se při vlastní střelbě opírat o překážku či ne, apod. S tím souvisí též střelba z netradičních poloh, střelci by si měli například vyzkoušet vystřelit v dřepu zpoza překážky nebo jednou rukou vleže (nácvik střelby pod stojícím vozidlem), tasení a střelbu v rukavicích, pokud je v zimě nosí atd.

„Bojuješ tak, jak jsi cvičil,“ heslo pilotů Top Gun je stále plně platné. Nejenže by se výcvik měl co nejvíce blížit realitě, i sama činnost na střelnici by se neměla odlišovat. Chování ke zbrani by nemělo být rozděleno na postupy „pro střelnici“ a „pro boj“, protože ve vypětí skutečného střetnutí obránce udělá to, co má nejvíc zažité. 

Střelba samotná stejně není všechno - umět střílet z pistole a umět bojovat pistolí, to jsou dvě zcela rozdílné věci. Velmi pěkně to vystihl Patrick Vuong: 

„Pistole je jen nástroj. Zbraň jste vy. Takže pokud jste to ještě neudělali, začněte upgradovat svůj software (své sady dovedností) tím, že se naučíte, jak používat svůj hardware (své tělo) k zastavení útoku…“ 

Zdroje:
Zdeněk Faktor: Zbraně pro sebeobranu, nakl. Magnet-Press, Praha 1995, ISBN 80-85434-76-8
Vladimír Havel: Základní kniha o střelných zbraních pro sebeobranu, nakl. Naše vojsko, Praha 2001, ISBN 80-206-0509-8
R. J. Adams, T. M. McTernan, Ch. Remsberg: Street Survivel, TACTICS for ARMED ENCOUNTERS, CALIBRE PRESS, Northbrook, Illinois 1980, ISBN: 0-935878-00-9
P. Černý, M. Goetz: Manuál obranné střelby, nakl. Grada Publishing a.s., Praha 2004, ISBN 80-247-0739-X
F. Novotný, A. Kreml, M. Helebrant: Zbraně a sebebrana, nakl. Goldstein & Goldstein, Praha 1997, ISBN 80-86094-23-5, ucr.fbi.gov
www-police1-com.translate.goog
www-police1-com.translate.goog