Budeme se bránit - díl II. (Paralyzéry a obranné spreje)

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 71.797

Úvod

V minulém díle jsem si položili dvě otázky. První zněla: „Opravdu bych se dokázal útočníkovi postavit na odpor?“

Řekněme, že všichni ti, co pokračují ve čtení tohoto seriálu, na tuto otázku odpověděli kladně.
Druhá otázka byla takováto: „Dokázal bych skutečně použít svou zbraň se všemi důsledky?“

Reklama

Tady se mohou názory jednotlivých lidí různit. Existuje totiž dosti početná skupina populace, která se sice bránit chce, ale z různých důvodů tak nechce nebo nemůže činit za cenu útočníkova zranění nebo usmrcení. Ačkoli se zdánlivě jedná o neřešitelný rozpor, i zde existuje několik možností obrany.

Sebeobranu, podle jejího způsobu, dělíme na dvě hlavní kategorie:

1. obrana nesmrtícími prostředky

2. obrana beze zbraně a pomocí chladných a palných zbraní

Obrana nesmrtícími prostředky

Sebeobranu za použití nesmrtících prostředků pak můžeme rozdělit na čtyři hlavní druhy obrany:

a) obrana elektrickými paralyzéry
b) obrana pomocí slzotvorných sprejů
c) obrana plynovkami
d) obrana osobními alarmy a intenzivními svítilnami  

Ad. a) Obrana elektrickými paralyzéry

Aby bylo jasno, sám nejsem stoupencem žádného z obranných nesmrtících prostředků, neboť k nim nemám valnou důvěru. Pokud jde konkrétně o elektrické paralyzéry, viděl jsem v televizi dokument o sebeobraně, kde prodejce obranných prostředků předváděl jejich použití. O elektrických paralyzérech se vyjadřoval dosti opovržlivě a na žádost moderátora  o vysvětlení, přiznal, že ho osobně zkoušel na vlastním těle a i když připustil, že zásah tímto prostředkem je velmi nepříjemný, rozhodně člověka neparalyzuje, dokonce ani nezastaví či nezpomalí. Moderátor potom do něj chvíli hučel, ať to tedy předvede na kameru, prodavač se bránil s tím, že to opravdu rozhodně není příjemné, ale nakonec se nechal přesvědčit a pustil si elektřinu do obnaženého předloktí. Zkřivil sice obličej do bolestivé grimasy, ale předváděl, že i v okamžiku, kdy mu elektřina proudila do těla je schopen se pohybovat bez jakéhokoliv omezení. Podobná zkušenost byla též zmíněna v odborném tisku, podle kterého ukázkou na vlastním předloktí zákazník paralyzér reklamoval v obchodě. 

Reklama

Co to tedy vlastně jsou ty elektrické paralyzéry? Jedná se zařízení působící elektrickým šokem. Princip činnosti spočívá v přivedení vysokonapěťového elektrického impulsu (případně celé série impulsů) na dvě elektrody v podobě dvou tupých hrotů čnících z čela přístroje. Tyto pak využívají elektrošoku o napětí 75 000, 150 000 nebo 200 000V. Výrobci udávají zachování účinku dokonce i v případě zásahu přes silnou vrstvu oděvu (až 1,5 cm), včetně koženého. Také deklarují účinnost přístroje proti rozzuřeným psům či jiným zvířatům.

El. paralyzéry mají nejčastěji podobu ploché plastové krabičky o velikosti asi dvou krabiček od cigaret (tento článek byl napsán počátkem roku 2004, kdy toto tvrzení ještě platilo, dnes jsou paralyzéry mnohem menší, pozn. aut - září 2016) . Na jednom z hřbetů se nachází spínač, v přední části jsou zmíněné elektrody. Přístroj je napájen jednou nebo dvěma devítivoltovými bateriemi a drží se obdobně jako elektrická svítilna. Někdy též tyto přístroje mají tvar krátké palné zbraně – drží se za rukojeť se spouští a vpředu na části nahrazující hlaveň jsou elektrody. Tento tvar se sice lépe drží, ale podstatně zhoršuje skladnost přístroje pro nošení.

Dnes již miniaturizace pokročila, takže některé paralyzéry mohou být velmi malé, Tyto paralyzéry jsou maskované jako rtěnka. Elektrody jsou ukryty pod snímací krytkou, na opačném konci je zdířka pro nabíjecí kabel
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Electric_lipstic_img_2872.jpg?uselang=cs

Při pořizování paralyzérů je třeba dát přednost výhradně těm zařízením, která mají ergonomicky dobře tvarovanou rukojeť. Menší paralyzéry je možno nosit v kapse, větší na opasku pomocí páskového klipu, v kufříku, ženy dají přednost dámským kabelkám.

Při samotném použití  proti útočníkovi je třeba pamatovat na to, že paralyzérem jsou nejzranitelnějšími částmi těla krk a šíje, třísla, stehna, spodek hrudního koše, ramena a týl.  Elektrický výboj, který při zasažení útočníka zasáhne neurosvalový systém, však samozřejmě působí na celé tělo útočníka.

Jakkoliv el. paralyzéry vypadají efektně a výrobci se dušují o jejich účinnosti,  mají podle mne příliš mnoho nevýhod. Asi tou největší je nutnost pustit si útočníka až na dosah paže. Budeme-li jako výzbroj modelového útočníka vždy uvažovat nůž (z různých důvodů, které vysvětlíme později v části věnované chladným zbraním), je nepoměr v účinnosti těchto zbraní při stejném dosahu zřejmý. Zatímco útočník může nožem způsobit velmi těžká či  dokonce smrtelná zranění bez vynaložení větší námahy, obránce musí doufat, že přístroj skutečně je tak účinný, jak tvrdí výrobce, že bude fungovat, že útočník bude mít dostatečně vodivé oblečení apod. Navíc obránce musí správně umístit pracovní část přístroje a dostat elektrody do kontaktu s útočníkovým tělem. Ten si s tím hlavu naopak lámat nemusí, zasadit nožem řeznou nebo bodnou ránu není zas tak těžké. Obránce tak má proti noži v ruce pouze plastovou krabičku.

Výrobci si jsou těchto nevýhod samozřejmě vědomi a tak vyvinuli celou řadu různých modifikací, které mají tyto handicapy odstranit.

Nevýhodu těsného kontaktu tak například odstraňuje jeden druh paralyzéru nazývaný anglicky Taser (tejsr), který má zvláštní hlavu se dvěma vystřelovacími elektrodami s ostrým hrotem. Tyto elektrody jsou s přístrojem spojeny dvěma drátky navinutými na cívce. Výmetnou náplň tvoří stlačený vzduch nebo CO2. Po stisknutí spouště jsou elektrody vystřeleny k útočníkovi, zaseknou se do oděvu a jejich ostré hroty zasaženému mohou proniknout několik milimetrů do kůže. Následuje el. výboj, jehož výsledkem je dezorientace, ztráta nervosvalové koordinace a okamžitá bezvládnost. Maximální dostřel elektrod je omezen délkou vodičů (do 5 m). Výhodou přístroje oproti běžnému paralyzéru je jeho větší dosah. Nevýhodou naopak nutnost přesného zásahu, přičemž útočníka musí zasáhnout obě elektrody. Nepodaří-li se útočníka zasáhnout, lze zvláštní hlavu paralyzéru sejmout a přístroj použít zblízka jako běžný paralyzér. 

Ukázka taseru s nasazenou hlavicí (vlevo) a detail el. výboje mezi elektrodami po sejmutí hlavice
Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Electroshock_weapon
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Police_issue_X26_TASER-white.jpg?uselang=cs

O účinnosti taserů naopak není nutno pochybovat. V USA byla dokonce policie obviněna, že její tasery v několika případech způsobily smrtelná zranění (zástavu srdce). To není technicky možné, neboť frekvence a tvar impulsů generovaných paralyzérem jsou navrženy tak, aby ovlivnily kontrolu nad kosterními svaly. Proto tyto impulzy neovlivňují vnitřní orgány, jako je srdce. Člověk ovšem může dostat infarkt čistě ze stresu. Tasery jsou v tomto článku zmíněny víceméně pro úplnost, protože v ČR je smí používat pouze policie. 

Další zvláštní třídou vylepšených paralyzérů jsou tzv. kombinované paralyzéry. Existují například přístroje kombinované s obuškem (což je velmi dobré, protože kdybyste v nouzi museli udeřit normálním paralyzérem, zůstane vám v ruce jen hrst bakelitových střepů), s dráždivým sprejem ve formě tekuté střely, s oslepujícím zábleskovým světlem, s poplašnou sirénou apod.

Možnosti těchto kombinovaných zařízení jsou samozřejmě mnohem vyšší než u základního typu. K ovládání přístroje přitom stačí pouze jedna ruka. Napadený může operativně použít ten způsob obrany, který se mu zdá vhodnější, či způsoby vhodně kombinovat. Přístroj se tak stává účinnější a variabilnější.

Například paralyzér kombinovaný s obranným sprejem vypouští poměrně silný a souvislý paprsek dráždivé látky jednou z dutých elektrod. Tím se rozšířilo použití paralyzéru při obraně až na vzdálenost 2 až 3 m. Pro obránce tak samozřejmě klesá riziko ohrožení a současně bývá zdůrazňován též moment překvapení, neboť útočník prý při spatření paralyzéru neočekává zásah sprejem. Tato přednost je ovšem přinejmenším diskutabilní, protože paralyzér by měl útočník spatřit až těsně před jeho použitím. Tyto prostředky nejsou vhodné k zastrašovaní. Je sice fakt, že v prvním okamžiku může modravá  jiskra (je efektní obzvláště za tmy) spolu s charakteristickým praskavým zvukem elektrického výboje zmrazit útočníkovu bojechtivost, ale ten se vzápětí uklidní a po zjištění, že proti němu nemíří žádná horší zbraň mu naopak může značně stoupnout sebevědomí.

Reklama

Obecně lze říci, že kombinované paralyzéry jsou bezpochyby účinnější, než běžná zařízení tohoto druhu. Je také potěšitelné, že myšlenka kombinovaných paralyzérů pochází z ČR a je zde také patentována. Současně s kvalitami těchto přístrojů však také roste jejich cena. Ještě je také třeba si uvědomit, že tyto multifunkční přístroje mohou v některých případech obranu i zpomalit, protože výběr z více možností zákonitě prodlužuje rozhodovací proces a zpomaluje tak reakci obránce.

Vzdor technickému pokroku v oblastí elektrických paralyzérů některé obavy přetrvávají. Jednou z nich je možnost vlastního zasažení výbojem, pokud je obránce s útočníkem v těsném kontaktu. Další starosti vyvolává otázka, zda elektrický výboj nemůže u zasaženého vyvolat srdeční arytmii nebo dokonce zástavu. Výrobci tvrdí, že ani jedna z těchto obav není opodstatněná. Jak zpětný přenos výboje na obránce, tak jakékoli dlouhodobé nebo dokonce trvalé zdravotní následky zásahu výbojem jsou prý vyloučeny.

Výrobci však upozorňují na ještě jeden technický údaj, který alespoň pro mne definitivně vyřazuje elektrické paralyzéry ze skupiny plnohodnotných obranných prostředků. Podle těchto technických informací výrobců způsobí elektrický impuls o délce 0,25 sekundy útočníkovi svalovou křeč a úlek. Při délce impulsu 1až 3 sekundy dochází k duševnímu otřesu a může dojít k útočníkovu pádu na zem, je však schopen okamžitě znovu vstát. Teprve impuls o délce 4 až 5 sekund vyvolá pád útočníka, ztrátu orientace a několikaminutový šok.

Takové vlastnosti jsou však podle mne nepřijatelné. Smyslem naší obranné akce musí být okamžité vyřazení protivníka z činnosti aspoň na tak dlouho, abychom stihli včas dosáhnout bezpečí. V těsném boji zblízka však sotva budeme mít čas držet elektrody na jenom místě 5 sekund. To je strašlivě dlouhá doba, za kterou se dá stihnout ohromná spousta věcí (protivník nás může udeřit, kopnout, odstrčit apod.). Můj názor je takový, že dobrý obranný prostředek musí útočníka vyřadit ihned.  

Na druhou stranu nelze popřít, že tyto prostředky jistě prokázaly mnoha lidem cenné služby. S oblibou je také používají američtí policisté, ovšem především ke zklidňování agresivních zadržených. Na závěr tedy nezbývá než konstatovat, že pokud se někdo rozhodne pro tento typ obranného prostředku, získá výrobek k jehož výhodám patří pěkný design, intuitivní úchop a jednoduchá obsluha. Pouze je třeba pamatovat na občasnou výměnu baterií.

Ad.b) Obrana pomocí slzotvorných sprejů

Co se týče obranných sprejů, musím hned v úvodu uvést na pravou míru jednu věc. O obranných sprejích se často hovoří jako o nervově paralyzujících. To je samozřejmě nesmysl a bohužel často z nevědomosti opakovaná účelová lež výrobců a prodejců těchto prostředků.

Nervově paralytické látky jsou vojenské chemické zbraně napadající centrální nervovou soustavu, přičemž blokují přenos vzruchu mezi svalovými vlákny a nervovými zakončeními. Nervová soustava v důsledku toho naprosto přestává ovládat svalstvo, takže dochází k strašným nezvladatelným křečím celého těla a nakonec dojde k paralýze (proto nervově paralytické) dýchacích orgánů (někdy i  srdce), což způsobí smrt. Do této kategorie chemických látek patří např. proslulá VX nebo sarin, známý z tokijského metra. Smrtelná dávka těchto látek se přitom pohybuje kolem 0,002 g.

Je tedy zjevné, že nervově paralytické látky náplně obranných sprejů netvoří. Ve skutečnosti jde o látky patřící do skupiny dráždivých otravných látek, přičemž nejčastěji se jedná o Chloracetofenon (CN), Chlorbenzylidenmalonitril (CS) a Oleoresin Capsicum (OC). V případě látky OC jde o výtažek z kajenského pepře a jeho působení je podle odborníků intenzivnější než u látek CN nebo CS.

Dráždivé látky způsobují silné pálení  a slzení očí, které se samovolně zavírají, dále pálení v ústech, na horních cestách dýchacích a na nekryté pokožce, spouští se rýma, při větších koncentracích se objevuje slinění a kašel, skutečně silná dávka může přivodit krvácení z nosu, průjmy a zvracení.

Koncentrace dráždivých látek v obranných sprejích postačují k vyvolání palčivé bolesti, dočasné ztráty zraku (přičemž normální vidění se údajně obnovuje často až za 24 hodin), dýchacích obtíží, nevolnosti a může zhoršovat koordinaci pohybů.

Je třeba mít na paměti, že určitá malá část populace (řádově jde o 1-2 %) je vůči některé z dráždivých látek imunní. Proto ty dražší obranné spreje nabízejí jejich vzájemnou směs. Také citlivost jednotlivců vůči těmto látkám je silně individuální. To mohu potvrdit ze své několikaleté armádní praxe s látkou CS. Zatímco kupříkladu na mne céeska působí velmi účinně, viděl jsem mnohokrát v zamořeném prostoru vojáky s evidentně netěsnící ochrannou maskou a pouze mírně červenýma očima. V žádném případě tedy nelze na obranné spreje spoléhat jako na stoprocentní účinný obranný prostředek!

K tomu přispívá také fakt, že nástup účinku látky není okamžitý, jak si mnoho lidí myslí. Jde řádově o sekundy až desítky sekund, v zásvislosti na účinnosti spreje a vnímavosti zasažené osoby. 

Jak už jsme si řekli, obranné spreje tedy rozhodně útočníka neparalyzují, nýbrž slouží pouze k dočasnému omezení některých jeho schopností. Je třeba si však uvědomit, že i po zásahu sprejem do očí, může oslepený protivník dál nazdařbůh kolem sebe sekat nožem. Proto je nezbytné i použití spreje cvičit, je nutno znát základy alespoň krytů a taktického pohybu. Jestliže použiji sprej a zasáhnu útočníka do očí, nezůstanu stát jako pecka, nýbrž se snažím uniknout z jeho dosahu, vykroutit se ze sevření apod. Tyto zásady ovšem platí u sebeobrany obecně, bez ohledu na druh použitého prostředku.

I s obranným sprejem je nutno cvičit, minimálně je dobré si ověřit dostřik a balistickou křivku paprsku tekutiny. Nezbytné je ovšem naučit se mířit a rychle uvést sprej do činnosti. Minuta hledání spreje v kabelce, či zápolení s pojistkou, může být vaše poslední...
Zdroj:  https://de.wikipedia.org/wiki/Pfefferspray#/media/File:OC_FS.JPG

 

U kvalitnějších sprejů také dochází k případnému označení útočníka speciální neviditelnou značkovací látkou, která je znatelná pouze pod UV lampou, přičemž u těch nejkvalitnějších prostředků lze tuto barvu na útočníkově pokožce prokázat ještě po několika dnech a po opakovaném umytí.

Jednoznačně největší výhodu oproti el. paralyzérům mají spreje ve svém větším dosahu. Tím umožňují obránci, aby si udržel od útočníka odstup. Tato distanc je závislá na způsobu, jakým je látka vypuštěna. Existují tři druhy obranných sprejů - látka bývá uvolněna buď ve formě oblaku mlhy (tedy klasický sprej), tenkého pramínku (tekutá střela) nebo (nejnověji) pěny. Každá z těchto podob má své výhody i nevýhody.

Mlhový oblak je nejstarším technickým řešením obranných sprejů. Jeho výhodou je nejmenší náročnost na přesnost zásahu. Nevýhod je ale více. Koncentrace pracovní látky rychle klesá s rostoucí vzdáleností cíle. Oblak mlhy je velmi citlivý na povětrnostní podmínky – náhlý závan větru jej může odvát stranou nebo dokonce směrem zpátky k obránci. Při použití v místnostech se velmi rychle rozptýlí po celém jejím prostoru a působí tak na všechny osoby uvnitř, tedy jak útočníka, tak na obránce. Největší nevýhodou však je, že má ze všech druhů sprejů nejmenší dosah – jen asi 0,5-0,75 m. Tak malou vzdálenost dokáže průměrný člověk překonat za méně než půl sekundy, takže vzniká nebezpečí, že i když obránce útočníka sprejem zasáhne, ten se ještě může dostat až k němu a třeba jej i poranit nožem.

Proto se objevil sprej v podobě tekuté střely. Jedná se vlastně o tenký pramínek tekuté dráždivé látky. Dosah 2-3 m odstraňuje hlavní nedostatek mlhy, navíc koncentrace pracovní látky je v podstatě konstantní po celém dosahu dostřiku. Proud kapaliny také není tak citlivý na vítr a kapalná dráždivá látka se vypařuje mnohem pomaleji než mlha, takže její účinek je delší. Na druhou stranu je nevýhodou nutnost relativně přesného zamíření, což může být problém zejména v noci, kdy je paprsek kapaliny špatně vidět.

Demonstrace použití tekuté střely. Vyrábějí se i cvičné spreje, plněné pouze vodou
Zdroj: https://de.wikipedia.org/wiki/Pfefferspray

Pěna je nejnovější formou obranných sprejů. Její dosah je kompromisem mezi mlhou  tekutou střelou (asi 1-1,5 m). Bílou pěnu lze snadno směrovat, protože její dopad lze relativně dobře sledovat i za tmy. Pěna je velmi přilnavá, když ulpí na pokožce, jen nesnadno se dá setřít. Tím je zaručena velmi účinná koncentrace a také dlouhodobý účinek, neboť sama od sebe látka nestéká. Z hlediska citlivosti na povětrnostní podmínky je lehká pěna svými vlastnostmi také někde mezi mlhou a tekutou střelou.

Jak vidno, každé z těchto tří uspořádání má své klady i zápory. Výrobci se dále pokouší nevýhody maximálně omezit např. také tím, že vyrábí spreje s kombinací dvou funkcí (např. tekutá střela a mlha) a s přepínačem. Obránce tak může zvolit v daném okamžiku výhodnější z obou režimů. Jejich cena je samozřejmě vyšší než u základních typů.

Pro všechny varianty ale platí, že aplikátor musí umožnit pevný a jistý úchop, jednoznačné zamíření a jasně pohmatem definovatelnou polohu trysky. Bylo by jistě velmi nepříjemné až trapné uchopit sprej obráceně a stříknout si látku do vlastního obličeje. Spoušť by měla být jištěna proti nechtěné aktivaci, přičemž však pojistka nesmí bránit případnému okamžitému použití. Je dobré též prostudovat technické údaje výrobce, zejména max. dostřik, dobu aktivního střiku a maximální skladovací dobu.

Obranné spreje jsou poměrně účinné a spolehlivé prostředky k osobní ochraně, přičemž látka OC údajně dobře působí i proti zdivočelým psům a jiným zvířatům. Jejich nevýhodou obecně je použití při větrném počasí. Tak jako ostatní aerosolové přípravky nesmí ani obranný sprej přijít do styku s přímým působením tepla. Náplně také stárnou a ztrácí tak na účinnosti. Ačkoli řada výrobců dává záruku na skladování několik let, je dobré na to myslet a občas stáří spreje zkontrolovat (a občas také jako každý jiný sprej protřepat!). V opačném případě by se mohlo stát, že až jednou skutečně budete muset sprej použít, útočník si pouze otře mokrou tvář. Pro ženy a dívky jsou vhodné obranné spreje v podobě psacího pera, zapalovače nebo rtěnky, jejichž příprava k použití je nenápadná a nebudí pozornost útočníka.

 

Zdroje:
F. Novotný, A. Kreml, M. Helebrant: Zbraně a sebebrana, nakl. Goldstein &  Goldstein, Praha 1997, ISBN 80-86094-23-5
Zdeněk Faktor: Zbraně pro sebeobranu, nakl. Magnet-Press, Praha 1995, ISBN 80-85434-76-8
Jiří Pavelek: Zhodnocení sebeobranných prostředků, Střelecký magazín 4/99
http://www.paralyzery.cz/
http://www.sorudo.cz/obranne-prostredky-a-zbrane-z-hlediska-sebeobrany/
http://www.sorudo.cz/test-paralyzeru/
http://archiv.aegisteam.cz/newindex.php?main=testy&id=27
http://comitatus.cz/clanek-43-ostry_test_paralyzujiciho_spreje.htm

(Aktualizováno autorem 23.9.2016)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více