Předmluva

V tomto dílu se dostáváme k těm vůbec nejsmrtelnějším chladným zbraním, jaké je možno u sebe běžně mít bez legislativních omezení – ke zbraním čepelovým.

Budeme se ovšem zabývat sebeobranou za použití (zejména) krátkých čepelových zbraní. Z podobných důvodů jako v minulé části se ani nyní nebudeme (většinou) věnovat zbraním s dlouhou čepelí, jako jsou meče apod.

Čepelové zbraně jsou takové chladné zbraně, u nichž je funkční plochou hrot (zbraně bodné) či ostří (zbraně sečné či řezné). Tyto zbraně pak při svém působení na cíl vnikají do tkání a porušují jejich integritu.

Jedná se o poměrně širokou paletu zbraní, přičemž dvě hlavní skupiny představují nože a dýky. Vzhledem k tomu, že jejich sebeobranné použití se zpravidla nijak neliší, budu v tomto článku v obecné rovině používat termín nůž, míním tím však jakoukoliv krátkou čepelovou zbraň.

Úvod

Jestliže jsem v úvodním  odstavci hovořil o smrtící účinnosti těchto zbraní, nijak jsem nepřeháněl. Nože a dýky jsou vůbec těmi nejstaršími zbraněmi, které se dodnes udržely ve výzbroji moderních armád. V průběhu věků se měnily materiály čepelí, měnily se materiály rukojetí, měnil se design. Co se nezměnilo, je účinnost. Schopnost nože pronikat materiálem se stala příslovečnou.

Nůž správné velikosti a váhy dokáže oddělit hlavu od trupu či utnout končetiny. Bodnutí je vedeno celou šířkou čepele, takže obzvláště u širokých nožů je množství poškozené tkáně značné a zkušený bojovník navíc dokáže ranivost ještě zvýšit pohybem čepele v ráně. Pak může dojít i k otevření břišní dutiny a poškození či dokonce ektomii orgánů zde uložených. Něco takového žádná krátká palná zbraň nedokáže.

Také celá řada případů, kdy ženy noži těžce zranily či dokonce usmrtily muže (mnohdy větší a silnější), napovídá, že k úspěšnému použití nože (ve smyslu zasadit jím zraňující či smrtící úder) není zapotřebí ani speciální výcvik, ani zvláštní silový fond. Anglie nyní například čelí vlně útoků noži, které vedou teenageři.

To ovšem platí pro obě strany - na jednu stranu nůž značně zvyšuje bojový potenciál obránce (jenž vyzbrojen nožem může úspěšně čelit např. značné početní převaze neozbrojených útočníků), na druhou stranu ovšem totéž platí pro nůž v rukou útočníka.

Je tak zcela nezbytné znát možnosti bojového použití nože (i když sám jej nepoužívá) protože, jak už to bývá, nože jsou častým nástrojem v rukou právě těch, proti nimž se chce slušný občan bránit.

V každém případě je však nutno mít neustále na paměti, že kde se objeví nože, jde opravdu o život.

Situace, kde je obránce napaden dvojicí útočníků. Všimněte si vzdálenosti. V bojových uměních se příliš často s něčím podobným nepracuje, realita však taková bohužel klidně může být... 
Paul Brocklehurst https://www.flickr.com

Proč si vybrat k sebeobraně nůž?

Ve prospěch nože hovoří především výše zmíněná účinnost. S ní úzce souvisí také značný odstrašující efekt tasené čepele. Podle některých studií nůž v lidech budí větší hrůzu, než třeba krátké palné zbraně. Odborníci soudí, že důvod lze nalézt v osobní zkušenosti - zatímco jen zlomek lidí zakusil střelné poranění, nožem se řízl každý.

Pro generace, které nezažily válku, je proto střelné poranění značně abstraktní a navíc ho film a televize neustále bagatelizují - hlavní hrdinové jsou často prostřílení jako řešeto a navzdory tomu pokračují v činnosti, jako by se nechumelilo. To nutně musí vzbuzovat dojem, že střelné poranění zřejmě nebude taková hrůza, zatímco při vzpomínce na pořezanou ruku každému přeběhne mráz po zádech.

Další výhodou nože je jeho všestrannost. Nejen, že se s ním můžete bránit, ale nožem si ukrojíte chleba, otevřete konzervu, při autonehodě rozbijete okénko, přeříznete pásy atd. (A to nezmiňuji jeho využití v přírodě, neboť to je již mimo rámec tohoto článku.) S elektrickým paralyzérem nebo pepřovým sprejem něco takového prostě neuděláte.

A také v obraně není jeho použití omezeno výhradně na řezné a bodné techniky, nýbrž také na techniky úderové - zavřený kapesní nůž v pěsti je kupříkladu možno využít jako yawaru, jak o ní byla řeč v předchozí části tohoto seriálu.

Nůž je navíc snadno dostupný, je lehký a skladný (samozřejmě v závislosti na typu), nemusí být nutně nijak drahý a v České republice (zatím) není jeho držení a nošení nijak legislativně omezeno.

Totéž do jisté míry platí i pro většinu zahraničí, i když zde je na místě si místní legislativu nastudovat.

Na závěr této kapitoly možná budou stát za zmínku též důvody, kvůli kterým je nůž atraktivní pro zločince, tedy osoby stojící takříkajíc na opačné straně barikády. Jim samozřejmě rovněž vyhovují všechny výše uvedené klady nožů, nicméně navíc oceňují jejich schopnost skrytého nošení, rychlou přípravu k použití bez předchozích varovných signálů, bezhlučné použití a takřka stoprocentní absenci forenzních stop.

Nůž za sebou nenechává  nábojnice, a pokud se v ráně neodlomí část ostří, nelze nůž jednoznačně ztotožnit jako smrtící zbraň. Chytrý zločinec jej promptně hodí do řeky, která zlikviduje krevní stopy i otisky prstů (i kdyby jej snad někdo našel) a může si jít začít shánět nový nůž.

Všechny tyto důvody jsou příčinou toho, že pokud se skutečně někdy dostanete do obranné situace, nůž je nejpravděpodobnější hrozba, jíž budete muset na ulici čelit.

A proč si nůž k sebeobraně nevybrat

Paradoxně proti noži opět hovoří jeho vysoká nebezpečnost. Pokud se totiž obránce pokouší vyhnout usmrcení útočníka, je pro něj velmi obtížné zranění nožem nějakým způsobem dávkovat.

Pouhá snaha o seknutí přes hřbet předloktí může vést k fatálnímu zranění, neboť může nechtěně dojít k zásahu zápěstí a přerušení tepny. Obdobně se útočník sám může trupem nabodnout na obráncův nůž, protože jej v tmě jednoduše přehlédne nebo si útok špatně vypočítá.

Nůž je prostě extrémně smrtící zbraň, a to je třeba mít na paměti, pokud jej chci využít k obraně. Boj na nože je krvavá a děsivá záležitost, výsledkem jsou hrůzná zranění a je třeba vládnout jistou psychickou dispozicí (nesmí vás děsit pohled na krev).

unsplash.com

Ostatně vrazit někomu do těla nůž vyžaduje také určitou dispozici morální - normální člověk má na toto blok a ten je nutno překonat. Jistě, obránce si může říci, že v krizové situaci a v boji o život zábrany hodí za hlavu, ale tím by si měl být sakra jistý dřív, než to bude muset zkoušet v reálné situaci. Protože jestli na někoho vytáhnete nůž a pak ho nedokážete použít, je dost velká šance, že útočník vám ho vyrve z ruky a vzápětí vás ubodá vaší vlastní zbraní. Totéž platí i pokud byste snad chtěli nůž nosit pouze za účelem hrozby v naději, že pohrůžka tasenou čepelí útočníka odradí.

Když hovoříme o krvi, je zde ještě další riziko, a to riziko zdravotní. V boji na nože velmi pravděpodobně dojde ke krvácivým zraněním, a to na obou stranách. (A dost často se bojovník nechtěně poraní vlastním nožem.) Tím se přidává nebezpečí přenosu různých chorob jako je například žloutenka nebo virus HIV. I to by si měl obránce rozvážit, obzvláště s ohledem na to, jaký druh spoluobčanů patrně budou jeho nejpravděpodobnější protivníci.

V úvahu je navíc třeba vzít i okolnosti možného soudního řízení. Soudce patrně bude při rozhodování o oprávněnosti či přiměřenosti nutné obrany více nakloněn použití některých nesmrtících obranných prostředků, než použití nože, které naopak může obránci v jeho očích přitížit.

Všechna tato pro a proti by si měl obránce rozvážit, než se rozhodne právě pro nůž.

Mylné představy o boji nožem

Často si nicméně obránce vybere nůž na základě chybných dat. Ohledně bojového použití nože totiž existuje celá řada mýtů, které zhusta (ať již vědomě či ne) podporují různé „školy boje nožem“.

Je nepopiratelným faktem, že „boj nožem“ v posledních letech zažívá nebývalou renesanci. Přibývá jak škol, tak literatury na toto téma. Pohříchu, naprostá většina se zabývá bojovými uměními nikoliv sebeobranou, tak jak jsem se o rozdílech mezi nimi zmínil v předchozí části tohoto seriálu.

Ostatně sám termín „boj nožem“ je převzat z bojových umění, protože v reálu nic takového neexistuje. Existuje pouze boj zblízka (nebo též boj muže proti muži), což je souhrn všech způsobů ozbrojeného i neozbrojeného boje určených k překonání odporu protivníka.

Termín „boj nožem“ je pak chápán především ve smyslu využití pouze této konkrétní zbraně proti totožně ozbrojenému soupeři. Avšak pravděpodobnost, že na ulici dojde ke konfrontaci právě za takto definovaných podmínek je velmi nízká.

V publikacích, které se touto problematikou zabývají, obvykle vidíme oba soupeře ozbrojené noži, stojící ve střehu na střední vzdálenost. Zpravidla se nikde nevysvětluje, jak se vůbec do tohoto postavení oba soupeři dostali.

Zřejmě se zde pracuje s předpokladem, že obránce prostě sáhne po svém noži a útočník jej nechá nůž vytáhnout a připravit. Jenže například Marc MacYoung, muž který (alespoň dle svých slov) dospíval mezi gangy Los Angeles a zažil řadu násilných střetů, to vyvrací.

Tvrdí, že v těch dobách byl schopen vytasit svůj nůž s pevnou čepelí a zasáhnout jím cíl za méně než 1 sekundu. Navzdory tomu pouze jednou stihl při nenadálém útoku vytasit vlastní nůž.

Klasická scéna z bojových umění, oba bojovníci jsou ozbrojeni noži, vzdálenost mezi nimi je mimo vzajemný dosah. Toto však není sebeobrana, nýbrž souboj na nože... Autoři publikace Bloody Brazilian Knife Fighting Techniques k takovéto scéně dodávají:
„Nůž proti noži. V dnešní době je to vzácná situace. (...) Tento typ boje končí během několika sekund pokud se bojovníci příliš liší v dovednostech, nebo to může dokonce skončit smrtí obou bojovníků pokud jsou jejich dovednosti na podobné úrovni“.
commons.wikimedia.org

To, že útočník obránci příliš prostoru k vytažení jeho nože nedá, je logické. Obvykle totiž útočník sleduje nějaký záměr (například loupež), proto zahájí útok tak, aby dosáhl svého. U loupeže se útočník přiblíží na nejkratší vzdálenost, teprve potom vytáhne svůj nůž (nebo jej drží za tělem tak, aby do poslední chvíle nebyl vidět), nasadí jej napadenému na tělo a přitom se co možná snaží vypadat nenápadně pro případné svědky.

Pokud se nyní obránce rozhodne postavit na odpor, útočník buď okamžitě začne zasazovat rány nebo uprchne, pokud nechce situaci vyhrotit až do krveprolití. Proto je scénář dvou duelantů v soubojovém postoji tak nepravděpodobný.

Sám plukovník Rex Applegate, nestor technik bojového použití nože, k tomu dodává: „Incidenty boje s nožem „jeden na jednoho“ – kde oba muži jsou předem varováni, podobně vyzbrojeni a odhodlaní – jsou extrémně vzácné.“

Mýty v technikách boje s nožem

Napříč všemi bojovými uměními, ať již v případě střetnutí nůž proti noži, či v případě obrany holýma rukama proti noži, se objevují techniky, které prostě fungovat nebudou, ať mistři těchto bojových systémů tvrdí cokoli.

Jenže bojová umění vás na skutečný boj připraví asi tolik, jako vás hraní paintballu připraví na přestřelku. Ačkoliv vnější podoba tu je, paintball má své zákonitosti a pravidla, a skutečný boj palnými zbraněmi právě tak. V paintballu ke krytí stačí překližka, zasažený hráč je ihned vyřazen, na víc jak 30 metrů jste už prakticky v bezpečí atd. V reálném boji nic z toho není pravda.

Právě tak bojová umění vykazují vizuálně  zdánlivou shodu se skutečným bojem, avšak ve skutečnosti se nejedná o nácvik skutečného boje, protože ani útočník, ani obránce nereagují jako ve skutečném boji. Nabízejí tak, jak poznamenal MacYoung, „nefunkční řešení neexistujících problémů.“

Mýtus napřažené ruky

Jde patrně o nejrozšířenější mýtus v obraně proti noži, jenž se v různých obměnách objevuje prakticky ve všech bojových uměních. Všeobecně se zde totiž předpokládá, že útočník VŽDY zahájí útok ozbrojenou rukou a po svém výpadu zůstane v nakročené pozici s rukou nataženou před sebe. Na ni se pak buď neozbrojený obránce pokusí nasadit páku, či, je-li sám ozbrojen nožem, provádí vlastní protiakci, jednak řeže napřaženou ruku, dále potom pokračuje na hlavu, tělo apod.

Velice optimisticky vyznívající fotografie. Don Pentecost však tento optimismus nesdílí: „Pamatujte si, protivník s nožem boj kontroluje. Zahájí útok a udržuje si převahu, protože má zbraň a vy ne. Publikace o bojových uměních rády ukazují, jak útočník provede úder a poté nechá ruku s nožem nataženou a nehybnou, takže obránce okamžitě získá kontrolu. Útočník pak ve zjevném transu sleduje, jak na něj obránce aplikuje techniku ​​za technikou.“
Kru Tony Moore, CC BY-SA 4.0, commons.wikimedia.org

Tyto techniky samozřejmě skvěle fungují v tělocvičně, neboť útočník útočí předepsaným způsobem a při obranné akci soupeře zůstává přinejmenším pasivní, nebo dokonce s obráncem na jeho akci aktivně spolupracuje.

Jenže jak poznamenal Don Pentecost, tyto techniky “... fungují velmi dobře pouze tehdy, když je odpor [útočníka] malý nebo žádný. (...) Odpor je to, co odděluje realitu od fantazie. Bez odporu mohou být účinné i ty nejabsurdnější techniky…”

Co tím míní? Například při pokusu o nasazení páky útočníkovi stačí zkrátit rozestup („navalit“ se celou váhou do obránce) a změnit úhel své paže tak, aby páka ztratila na účinnosti; zatímco obránce oběma rukama zápolí s ozbrojenou rukou, útočníkovi stačí levačkou převzít nůž a... 

Celá myšlenka takto koncipovaných technik totiž spočívá v momentu překvapení a premise, že útočník na náhlou změnu situace nedokáže včas zareagovat.

Jenže aby to opravdu fungovalo, musel by obránce správně odhadnout směr útoku, dokonale načasovat vlastní akci, chytit útočníkovu ruku přesně jak potřebuje, útočník musí být pomalý, slabý a neschopný. (Ostatně není takový problém si to ověřit cvičným soubojem, uvidíte v kolika případech obránce uspěje, pokud ovšem útočník nezůstane zcela pasivní.)

Totéž platí pro techniky boje nože proti noži. Útočník nakročí a bodne, a stejně jako v předchozím případě pak trpně stojí s nataženou rukou a trpělivě čeká, až se obránce na něm dostatečně vyřádí...

Přitom pouhá znalost nepodmíněných reflexů naznačuje, že to tak asi nebude. Určitě jste se například v minulosti spálili o horký hrnec na sporáku. Nepochybně vaše ruka ucukla a na říznutí by reagovala stejně. Stažení poraněné končetiny a překrytí zranění druhou rukou je reflexivní jednání, jemuž lze jen těžko zabránit.

Nehledě na fakt, že útočník ruku stahuje zpět po dokončení výpadu vždy, a žádné pokusy obránce o její zachycení tomu nezabrání. Podívejte se na dva boxery, jak si v rychlém sledu vyměňují údery. Odmyslete si rukavice a do ruky jednoho z nich si přimyslete nůž - vážně si myslíte, že obránce by útočníkovu ruku dokázal chytit a přidržet ji v natažené poloze?

Video, které jak trefně konstatoval jeden z komentářů, ve 44 sekundách shrnuje 70 let nesmyslů v sebeobraně. Ačkoliv je rozlišení nevalné, pro ilustraci to zcela stačí. Jsou zde předvedeny 4 klasické techniky (přímé bodnutí, bodnutí shora, přímé bodnutí s odzbrojením, nůž proti noži). Zejména u poslední techniky počítejte, kolik ran obránce schytá, než se mu podaří nůž vydolovat z kapsy...

Takto by bylo možno pokračovat dlouho, mohli bychom hovořit o pákách na ozbrojenou ruku, vykopávání nože z útočníkovy ruky apod. Tím by se však článek neúměrně natahoval a jako ilustrace nesmyslnosti některých akcí v „boji nožem“, to myslím stačí…

Jak se útočí doopravdy 

Jak tedy vypadá opravdový útok nožem? Existují tři základní druhy útoků. Prvním je hrozba nožem. Je častá především u loupeží. Hrozbou útočník sleduje dosažení svých cílů bez krveprolití, avšak jestliže se obránce postaví na odpor, je možné, že ihned přejde k aktivnímu útoku. Ani hrozba však obvykle nevypadá tak, jak je prezentována ve filmech (a často v nácvicích bojových umění či některých sebeobranných systémů). Při hrozbě útočník nebude držet nůž daleko před sebou (někdy až skoro v propnuté ruce) a špičkou vám mávat u nosu. To všechno je hrozně vidět, on svědky nepotřebuje. Jeden můj spolužák byl kdysi oloupen za bílého dne na náměstí plném lidí. Dva útočníci přistoupili těsně k němu, a nenápadně mu nasadili na tělo jeden nůž na břicho, druhý na ledvinu a s úsměvem požádali o peněženku. Pro kolemjdoucí to vypadalo jako důvěrný rozhovor tří kamarádů…

Dalším typem útoku jsou seky. Ty se objevují nejčastěji, pokud je útočným nástrojem sekera nebo mačeta. U malých nožů se tento typ útoku vyskytuje méně často. Útočníci nejsou hloupí, intuitivně rozklíčovali to, k čemu dospěl už na konci středověku šerm, který přešel  na bodné techniky, protože seky jsou příliš pomalé, rozmáchlé (tudíž je snazší je zablokovat) a přivádí bojovníka do otevřené pozice. Nadto občas útočník použije zbraň, která nemá ostří (šroubovák, nůžky apod.).

Seky přesto nelze zcela pominout, Applegate k jejich použití uvedl, že jsou skutečným „odrazovým můstkem boje s nožem. Sečné a řezné rány na rukou, zápěstích a předloktích omezí a demoralizují vašeho nepřítele do té míry, že vy ho můžete definitivně vyřídit dobře umístěným bodnutím do životně důležitých oblastí.“

Tento způsob boje je proto často cvičen v bojových uměních zabývajících se bojem nožem, přičemž tyto techniky jsou označovány jako tzv. “zahajovací”. Jde v podstatě o jakési vzájemné „osekávání“, kterýžto nepříliš odborný termín v podstatě vystihuje způsob útoku, kdy oba bojovníci vzájemně čelí rychlým sekům, vedeným zpravidla na jejich vysunuté končetiny. Obvykle se zde bojovník učí vést pouze jeden bleskový sek, po němž se ihned vrací do výchozího postavení, ať zasáhl cíl či ne. Jde o opatrnou duelantskou strategii, kdy smyslem je natolik omezit mobilitu soupeře a ztrátou krve jej oslabit tak, aby si bojovník vytvořil podmínky k závěrečnému útoku na vitální orgány.

Bohužel jde opět o myšlenku z bojových umění, která při sebeobraně na ulici nebude mít mnoho využití. Tím posledním, o co totiž útočník stojí, je totiž zdlouhavý souboj na nože.

Útočník vás napadne, protože něco chce (třeba peněženku nebo klíčky od vozu) a nepředpokládá, že u sebe taky máte nůž, tím méně, že se mu postavíte na odpor. Když už k tomu však dojde, jistě s vámi nebude chtít zdlouhavě „tančit“ někde na parkovišti (zvlášť když dnes jsou skoro všude kamery), čímž by značně stouplo riziko příjezdu policie a jeho zatčení.

Jakmile zahlédne, že saháte po své zbrani, je možné, že se dá na útěk, protože o krveprolití (hlavně vlastní krve) prostě nestojí.

Druhou možností ovšem je, že jak zahlédne pohyb vaší ruky ke zbrani, ihned k vám přiskočí a nemilosrdně ubodá, tak aby vám nedal čas zbraň vytáhnout a tím riziko zranění pro sebe omezil na minimum.

Ubodání je tedy posledním druhem útoku s nožem. Není tím míněno jedno “sterilní” bodnutí, jak se nacvičuje v bojových uměních, s překrokem a vytrčenou rukou, nýbrž vražedný útok. Jde o způsob napadení, při němž se útočník snaží co nejrychleji svého soupeře zcela zničit. Pohnutky mohou být různé, počínaje eskalací násilí při “obyčejném” loupežném přepadení či hádce až po vraždu. Je-li útok proveden z bezprostřední blízkosti bez jakýchkoliv předchozích varovných signálů, je téměř nemožné jej odrazit.

Technicky takový útok vypadá asi takto: útočník se přibližuje s nožem do poslední chvíle skrytým za tělem či v kapse. Je-li již vytažen, je držen v blízkosti kyčle zadní nohy, to obránci znemožńuje jej zkusit zachytit či vyrazit. Útočník  pak přiskočí k obránci a velmi rychle jej začne opakovaně bodat. Jeho neozbrojená ruka se přitom na akci aktivně podílí - buď nejprve vede úder do obličeje, nebo popadne obránce za bližší paži, vlasy nebo oblečení, či jej klinčuje kolem krku. Její role je extrémně důležitá, buď obránce vyvádí z rovnováhy, nebo zjednává prostor pro bodnutí. Útok téměř nikdy není statický - útočník buď tlačí obránce celou vahou před sebou, nebo jej naopak táhne za sebou, přičemž samozřejmě celou dobu bodá. Neozbrojenou rukou se současně často snaží pootočit obránce do strany (obyčejně tak, aby si zjednal přístup k ledvině a současně ztížil obránci jeho defenzivu).

Skutečný záběr napadení u bankomatu. Tak se to dělá. Útočník zahajuje útok zcela nečekaně, z bezprostřední blízkosti. Levá ruka popadne obránce za paži, pravá ihned bodá. Celá akce trvá cca 11 sekund a obránce při ní inkasuje nejméně 10 bodných ran...

Toto je druh útoku, který jakoukoliv obrannou strategií, vyučovanou ve většině škol boje nožem, prorazí, jako když „Hitlerův blitzkrieg proletěl polskou kavalérií na začátku druhé světové války”, jak to komentuje Mark McYoung, jenž navíc podotýká, že si toto tvrzení ověřil v mnoha cvičných soubojích s mistry bojových umění s nožem - žádný prý nedokázal takovýto způsob útoku odrazit.

Mýtus blokování

S tím souvisí další častý mýtus v boji nožem, a to schopnost obránce útok nožem zblokovat. Naprostá většina technik, vyučovaných ve školách boje nožem, zakládá úspěch vlastní obranné akce na úspěšném bloku a následně provedené odvetě.

Problém však je, že nůž je velmi lehký a současně velmi účinný. V šermu existuje termín “finta”, což je klamavý pohyb, jenž má soupeře donutit k protiakci, například se odkrýt. Provádí se náznakem útoku, v jeho průběhu se však směr pohybu čepele náhle změní. V boji beze zbraní něco takového nelze úspěšně provést, protože druhou stranou mince je nižší razance takového útoku. Aby úder pěstí měl potřebnou účinnost, není možno ji v půli pohybu zastavit, změnit směr a nový úder vést s pouze poloviční silou. Avšak ke způsobení vážného zranění nožem to naopak zcela stačí (např. tepny na zápěstí jsou jen asi půl centimetru hluboko, aby k nim ostří proniklo, není zapotřebí žádné zvláštní síly).
 

„Řezné rány na rukou po sebeobraně (...) mohou být velmi rozsáhlé a vést až k amputaci prstů; jsou nejčastěji lokalizovány na dlaních a prstech po uchopení řezného nástroje, méně často na předloktí a paži v případě, kdy si oběť zdviženou paží chrání obličej a krk.“ 
František Vorel, CSc. (přední český odborník na soudní lékařství)
unsplash.com

Útoky nožem jsou proto velmi špatně čitelné - na rozdíl od úderu pěstí nůž k zajištění efektivního útoku nepotřebuje ani žádný konkrétní druh pohybu ani mohutný rozmach. Pohyb nože tak ve skutečnosti bývá velmi divoký a nevyzpytatelný, na což vás bojová umění těžko připraví.

Velmi pěkně to shrnul Sammy Franco: “Defenzivní boj nožem je nebezpečný koncept udržovaný v dobré víře instruktory, kteří nemají nejmenší ponětí o skutečných hrůzách boje s čepelovými zbraněmi. (...) Nikdy nezapomínejte, že když dovolíte protivníkovi, aby zaútočil jako první, může vás zranit nebo možná zabít a zcela jistě vás zatlačí do nezvratitelného sledu obran, z něhož nebudete moci přejít k účinnému protiútoku svou zbraní. Jak jsem řekl dříve, boj nožem je rychlý, zběsilý a často smrtelný. Není jako cokoliv, co jste viděli v televizi nebo ve filmech. Je to opravdu hrůzná událost, kterou by žádný rozumný člověk nechtěl zažít. (...) Dokonce i ten nejvíce vytrénovaný bojovník s nožem bude mít co dělat, aby se vypořádal s nekvalifikovaným rozzuřeným šílencem ozbrojeným nožem. Divoký útok nožem je prostě nepředvídatelný a frenetický a nelze jej zvládnout konvenčními obrannými technikami boje s nožem. (...) Selský rozum říká, že musíte střetnutí ukončit co nejrychleji. Nejlepší metodou k dosažení tohoto taktického cíle je zaútočit jako první, protože vám to umožňuje zneškodnit útočníka rychle a zároveň to vylučuje jeho schopnost účinné protiakce.“

Pokud někoho mate to, že by v sebeobraně měl zaútočit jako první, je tím nepochybně míněna situace, kdy je zcela očividné, že útok neprodleně započne, nebo již začal např. pohrůžkou zbraní. Ani česká právní teorie nepožaduje po obránci v případě nutné obrany, aby si nechal zasadit první ránu či nechal útočníka vystřelit prvního. (Více viz jednu z předchozích částí seriálu, věnovanou právní stránce sebeobrany.)

Franco pak tuto myšlenku uzavírá: „Bohužel někteří instruktoři boje s nožem učí své studenty čekat na první krok jejich soupeře. Velká chyba! Ve světě boje s čepelovými zbraněmi vás tento typ přístupu pošle na jednosměrný výlet do městské márnice…”

Mýtus rychlosti kolapsu při zranění nožem

Nyní si představte, že se takovýto druh útoku snažíte odrazit vlastním nožem. V tradičních bojových uměních obyčejně provedete kryt a s ním spojenou odvetu. Tím buď technika končí, nebo, jak jsem poznamenal výše, útočník “zmrzne” a obránce mu zasadí ještě několik dalších ran.

Klasika - útočník (vpravo) vede přímé bodnutí s překrokem (levačku vůbec nepoužije), obránce provádí úhyb doleva dopředu, levačkou kryje, pravačkou provádí odvetu. Vítězství. Jak k tomu poznamenal Don Pentecost: “Jak by tyto techniky fungovaly, kdyby protivník nejprve udeřil prázdnou rukou do očí a pak použil zataženou ruku s nožem k rychlému následnému útoku? (...) Tradiční techniky bojového umění jsou velmi účinné za předpokladu, že někdo dovolí, aby byla technika aplikována…” 
Stevanmitic, CC BY-SA 3.0, commons.wikimedia.org

Problém je v tom, že lidé předpokládají, že jakmile svým nožem soupeře zasáhnou, boj končí. Zhusta je to podporováno filmy, kde když někoho bodnou nožem, ten zavře oči a bezhlesně se se sesune k zemi. Tak to ale ve skutečnosti není.

Jistě, jsou osoby, které omdlévají při návalu bolesti nebo při pohledu na krev. Fyziologicky to však není ničím podmíněno a jedná se o psychologické a mentální nastavení protivníka. Něco takového však nelze dost dobře očekávat od otrlého pouličního rváče, který na vás někde v noci za divadlem vytáhl nůž. Pokud se na vás vrhne výše popsaným způsobem a začne do vás “sypat” jedno bodnutí za druhým, je naivní si myslet, že vytáhnete vlastní nůž, jednou ho bodnete, a tím to celé končí.

Lidské tělo je překvapivě odolný organismus, který snese značná poškození. Jsou známy případy vojáků, kterým mina utrhla nohy, nebo granát roztříštil ruku a přesto dokázali pokračovat v boji. Na videu v předchozí kapitole je vidět, že oběť inkasovala přibližně deset bodných ran a navzdory tomu se jí podařilo ještě z místa střetu utéct. Pokud totiž člověk nekapituluje psychicky, po fyzické stránce může bojovat, dokud nezkolabuje vlivem ztráty krve. A to může trvat i minuty.

V některých publikacích o boji nožem  se občas objevují data, uvádějící za jak dlouho člověk ztratí vědomí, popř. zemře při zranění nožem určitých částí těla. Nemá cenu je zde uvádět, a to hlavně proto, že se jedná o naprostý blud. Například se zde tvrdí, že při poranění srdce nastává bezvědomí okamžitě a  smrt do 3 sekund.

Jde o totální nesmysl. Bezvědomí a následně smrt člověka nastává důsledkem nedostatku kyslíku v mozku. Tento kyslík sem dopravuje okysličená krev. I pokud byste náhle zastavili krevní oběh, jako když otočíte vypínačem, v mozku v tom okamžiku určité množství okysličené krve stále je a spotřebování tohoto kyslíku trvá cca 20-40 sekund, pak ustane elektrická aktivita mozku a zastaví se interneuronální aktivita (nastane bezvědomí), mozková tkáň pak definitivně odumírá do 10 minut od zástavy srdce (nastane smrt).

Navíc se ve skutečnosti srdce nezastaví, když do něj bodnete nožem. Srdce pracuje i nadále, avšak  krev z něj uniká do osrdečníku, kde se hromadí a začíná srdce utláčet. Právě to nakonec způsobí srdeční zástavu, jenže ono to prostě chvíli trvá a pokud člověk neomdlí bolestí nebo strachem, není žádný důvod, proč by měl okamžitě zkolabovat a do tří vteřin umřít.

V září 2012 byla na Karlovarsku jednomu muži pistolí ráže 6,35 mm prostřelena plíce a pravá srdeční komora. Navzdory tomu zůstal při vědomí, i když jej útočník následně bil pistolí do hlavy a kopal jej. Zraněný se dostal na operační sál až po 7 hodinách, přesto nakonec přežil.

Ken Newgard (americký anesteziolog a dobrovolný zástupce šerifa) uvedl, že v letech 1951-1971 v Texasu zemřelo ze 192 lidí s bodným poraněním srdce 40 osob. Mortalita tak činila 21 %.

Bouška a spol. uvádějí, že: "Při bodné ráně srdce je schopnost jednání závislá na tom, která část srdce byla poraněna. Při bodné ráně v pravé polovině srdce, kde je svalovina tenčí než vlevo, je defekt stěny méně kompenzován svalem a schopnost jednání je kratší. Při bodné ráně levé poloviny srdce, zejména levé komory, může silnější svalovina relativně déle kompenzovat defekt a schopnost jednání v takovém případě může být až několik minut (z praxe jsou však známy i případy, kdy schopnost jednání po bodné ráně levé srdeční komory byla i podstatně delší)."

Fackler k tomu dodává, že při poškození aorty o velikosti přibližně poloviny jejího průměru je velmi nepravděpodobná ztráta vědomí za méně než minutu. Proto také obvykle na sobě mají oběti útoků nožem větší množství poranění - útočník bodá, dokud soupeř stojí.

I při řezných či sečných ranách, které přetnou velké cévy není rychlost kolapsu nijak zaručena, jak konstatují autoři publikace Příčiny, mechanismus a hodnocení poranění v lékařské praxi: „… schopnost jednání i po smrtících řezných ranách je někdy zachována delší dobu. Poraněný může ještě chodit po bytě, seběhnout se schodů, vyjít z domu apod. I při hlubokých řezných ranách krku s poraněním krkavic, může být schopnost jednání určitou dobu zachována“.

Možný scénář souboje na nože tedy je, že oba bojovníci, vybičovaní andrenalinem, se budou v klinči vzájemně bodat a řezat, dokud se nezhroutí.

Přebal knihy Dona Pentecosta. Titulní obrázek je realitě boje na nože mnohem blíže, než ten předchozí...

Nejde přitom o nic nového, pouze dnešní doba nám už dala na podobné věci zapomenout, jak dokládá zmínka v knize J. Lee Humfrevillea Twenty Years Among Our Hostile Indians (tedy Dvacet let mezi nepřátelskými indiány, která původně vyšla v roce 1903):

„Když se dva indiáni utkali v boji muže proti muži, jejich zbraní byl nůž. Některé souboje s noži byly toho nejkrvavějšího druhu; bodali a sekali se navzájem tak strašně, že oba bojovníci zemřeli zaklesnuti v objetí. Když došlo k boji tohoto druhu, vždy to skončilo fatálně nejméně pro jednoho, někdy pro oba. Jednou jsem viděl těla dvou indiánů, kteří zemřeli tímto způsobem, a napočítal jsem osm bodnutí a dvacet jedna sečných ran na jednom těle a osm bodnutí a čtrnáct sečných ran na druhém; oba leželi těsně u sebe, když zemřeli.“

Zde je možná na místě zmínit ještě statistiku, kterou vytvořil Jaroslav Lenhart, v níž jsou zpracovány údaje z 50 skutečných napadení s nožem, které se v ČR odehrály v letech 2009-2011:

Nejčastěji zasažená místa na těle
Hrudník	32 %
Krk	25 %
Srdce	10 %
Horní končetiny	9 %
Hlava	8 %
Dolní končetiny	6 %
Břicho	6 %
Záda	4 %

Je zajímavé, že celkem 67 % útoků zasáhlo oblast srdce, hrudníku a krku a jen velmi málo útoků směřovalo na hlavu a břicho. Zranění končetin byla většinou důsledkem tzv. obranných zranění, tj. k jejich zásahu došlo nechtěně, když se obránce pokoušel krýt. Následkem těchto útoků byla v 41 % případů těžká zranění (zasažení životně důležitých orgánů, avšak bez fatálních následků), v 31 % tyto útoky skončily smrtí a ve 28 % případů došlo k lehkým zraněním (které nevedly k  ohrožení životních funkcí). 

Všechna tato čísla na první pohled zdánlivě rozporují tvrzení o účinnosti nože v jedné z úvodních kapitol. Účinnost nože  je však ve skutečnosti dána tím, jak snadné je s jeho pomocí způsobit těžké zranění. To ovšem samo o sobě nedává žádnou záruku, že zraněná osoba bude ihned vyřazena z boje…

Závěr  - nůž v sebeobraně ano či ne?

Obávám se, že to si každý musí rozmyslet sám. Navzdory některým tvrzením mistrů „škol boje nožem“, že nůž „je skvělý“ a pokusů o romantizaci typu „boj nožem je nejrytířštější“, není nůž ve skutečnosti právě nejlepší volbou, jestliže obránce sám čelí útočníkovi s nožem. Nože útočníka i obránce mají podobnou účinnost i dosah a v takovém způsobu boje bude mít navrch bojovník s momentem překvapení, větší agresivitou a absencí zábran.

Jak dodává Rex Applegate: „Proti popsanému typu boje s nožem (...) je konvenční obrana proti noži – jak se učí ve většině policejních akademií, škol bojových umění a vojenských zařízení –  obecně nevyhovující. (...) Nejlepší obrana je: útěk; střelba; nebo použití obušku, hole, židle nebo jiné improvizované zbraně.“

Naopak jde o vynikající zbraň zejména tehdy, když váš soupeř (nebo soupeři) ozbrojeni nejsou, neboť přimeřenost nutné obrany není posuzována jen použitým prostředkem, ale také způsobem jeho použití vůči způsobu útoku, přičemž poměřován je možný následek jednání jak útočníka, tak obránce, nikoliv pouze prostředek sám o sobě. (Více viz zde.)

Pokud tedy například obránce čelí úderům či kopům neozbrojeného útočníka, může nůž použít jen defenzivně ke krytům. Útočník se pak poraní sám, když jeho končetiny narazí na ostří nože. Dále na rozdíl třeba od obušku či hole není také pravděpodobné, že by útočník dokázal nůž zachytit a přetahovat  se o něj s obráncem.

Čistě technicky lze říci, že nůž je dobrou volbou pro lidi, kteří mají ruce spíš obratné a rychlé, než silné.

A pro lidi, kteří mají silný žaludek.

Výsledek práce s nožem. Chcete umět vítězit v boji na nože? Don Pentecost ví jak na to:
„Nikdy nemějte soucit se svým protivníkem, nedejte mu šanci se bránit. Brutálně zaútočte bez varování a mějte na mysli jen dvě věci:
1. Složte ho na zem.
2. Vyřiďte ho! Po jednom bodnutí tam nestůjte a nečekejte, jestli padne - nepřestávejte do něj vrážet nůž a padnout ho přinuťte!“
commons.wikimedia.org

Dovětek

Bohužel článek svojí obsáhlostí nabobtnal více, než jsem předpokládal, takže jsem jej musel rozdělit na dvě části. Ti, kdo se přece jen rozhodli pro nůž, se v další části mohou něco dozvědět o typech nožů a elementárních zásadách jejich použití...

Zdroje:
Ivan Bouška a kolektiv: Soudní lékařství, Praha 2002, ISBN 80-246-0333-0
James Lee Humfreville: Twenty Years Among Our Hostile Indians, nakl. Stackpole Books, 2002, ISBN  0811728145, 9780811728140
Samuel Greenberg: The art of knife fighting and self-defense from the knife for everybody, 2020
Don Pentecost: Put 'em down, take 'em out!
Jaroslav Lenhart: Základní principy obrany proti útoku nožem, BAKALÁŘSKÁ PRÁCE, MASARYKOVA UNIVERZITA, 2011
SAMMY FRANCO: Knife Fighting Targets, Contemporary Fighting Arts, LLC
Rick Nakayama, Pedro Cavalcanti, J. R. R. Abrahão, Steve Preisler: Bloody Brazilian Knife Fightin’ Techniques, nakl. Festering Publications, 2004, ISBN 0-9701485-5-0
Radek Pokora: Nůž – nejlepší přítel v boji o život, 2002, vlastním nákladem, ISBN: 80-238-8162-0
Martin Cibulka,Ivo Schovanec: Boj nožem I., nakl. Hubertlov Bohemia, 1999, ISBN: 80-902755-0-8
Martin Cibulka,Ivo Schovanec: Boj nožem II., nakl. Hubertlov Bohemia, 2000, ISBN:80-902755-2-4
Harold J. Jenks, Michael H. Brown: Prison's Bloody Iron: Deadly Knife Fighting Tactics Revealed, Desert Pubns, 1978, ISBN-10: 0879474246
Col. Rex Applegate: Combat Use of the Double-Edged Fighting Knife, nakl. Paladin Press, 1993, ISBN 10: 0-87364-735-1 ISBN 13: 978- 0-87364-735-9 
Petr Zárybnický: O boji nožem způsobem Combat Kempo, nakl. Wales, 2005, ISBN: 80-86939-02-2
Časopis Zbraně a náboje, různá čísla
Časopis Střelecká revue, různá čísla
marcmacyoung.com
www.idnes.cz
www.psychologytoday.com
Chiméra zastavujícího účinku krátkých palných zbraní podruhé, část 3. – Reakce na zranění
Chiméra zastavujícího účinku krátkých palných zbraní podruhé, část 4. – Způsoby stanovení kritérií účinnosti střely