Boj o Sokolovo - 3. část

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 19.393

Politické pozadí

Alespoň v krátkosti se také musím dotknout politických okolností budování čs. jednotek v SSSR, protože, jak už to bývá, ne všechno se odehrálo tak, jak nám bylo dlouhá léta předkládáno.

Například předlistopadovými publikacemi často zdůrazňovaná podpora Československa ze strany SSSR v době Mnichova prodělala obrat o 180° ve chvíli podpisu sovětsko-německé smlouvy o neútočení v srpnu 1939. Pro Sověty byli Němci náhle důležitými partnery a dobré vztahy s nimi nehodlali nikterak narušovat. Proto například vyhostili z Moskvy čs. velvyslance Fierlingera, jenž po zřízení Protektorátu odmítl vydat německým zástupcům čs. velvyslanectví, a následně čs. velvyslanectví předali zástupcům Slovenské republiky.

Reklama


Zdeněk Hierlinger

O tomto kroku se ve starší literatuře nikde nepíše, zato například Ludvík Svoboda vzpomíná, že londýnská vláda naléhala na odsun internovaných příslušníků Polského legionu pryč ze SSSR, aby výstavbu „pokrokových sil“ na území Sovětského svazu zhatila.

Jenže Svoboda už nedodává, že až do června 1941 byl SSSR spojencem Německa, takže jakékoliv budování čs. jednotek na sovětském území bylo nemyslitelné. Čs. vláda potřebovala vojáky jinde – napřed ve Francii, potom ve Velké Británii – proto také dělala vše pro jejich odtransportování ze SSSR. Ve skutečnosti také Sověti napřeli síly k jejich odsunutí ze svého území, aby jejich přítomnost v SSSR nebyla příčinou diplomatické roztržky s Německem.

Beneš přesto v Anglii udržoval se Sověty dobré vztahy. Jednak pro jejich postoj k Mnichovu, jednak protože v SSSR viděl klíčovou mocnost, jež by mu umožnila obnovení původního předmnichovského Československa. 


Heliodor Píka

Tato spolupráce vyústila již na jaře 1941, tedy ještě před vypuknutím sovětsko-německé války, v odeslání tajné vojenské mise čs. důstojníků z Anglie do SSSR, kterou vedl plk. Heliodor Píka. Sovětům šlo zejména o navázání spolupráce ve zpravodajské oblasti; měli eminentní zájem o informace od agenta A-54 Paula Thümmela , kterého na území Protektorátu řídila prostřednictvím domácích odbojářů čs. rozvědka.

Po vypuknutí střetu mezi SSSR a Velkoněmeckou říší byla 18. 7. 1941 mezi SSSR a ČSR uzavřena dohoda o vzájemné pomoci, v níž mimo jiné vláda SSSR vyslovila souhlas s budováním čs. vojenských jednotek na svém území. V srpnu 1941 se potom vrátil do Moskvy velvyslanec Fierlinger. Budování vojenských jednotek v zahraničí byl úhelný kámen Benešovy politiky. Beneš věděl, že pouze pokud se bude čs. národ dostatečně odbojově angažovat, jedině to by mohlo u západních mocností vést k oduznání mnichovské dohody a obnovení samostatného Československa.

Reklama

Koordinací a jednáními ohledně výstavby čs. jednotek byl pověřen plk. Píka. Ten však velmi rychle zjistil, že to nebude tak jednoduché. Počáteční vývoj na frontě vyzníval zcela v neprospěch Sovětů, kteří utrpěli hrozivé ztráty a ustoupili do konce roku 1941 až k Moskvě. Za této situace plk. Píka v jednom svém dopise v prosinci 1941 napsal: „Sověty však mají přebytek vlastních lidí, kterých nemají čím plně vyzbrojit, mají dost nesmírných starostí, a proto nemají zájem na malé skupině – jednoho nebo dvou praporů dobrovolců…“

Sověti podle něj ostatně neměli ani valný zájem podpořit ideu obnovy samostatné československé republiky, při jednáních sovětští zástupci uvedli, že „tak malý stát nebude moci existovat, ani politicky, ani hospodářsky a předpokládali, že se připojíme jako autonomní republika ke Svazu sovětských republik, aby mohla být zajištěna výměna hospodářských produktů a obrana Svazem.“

Velvyslanec Fierlinger mu rozhodně nebyl oporou, neboť podle Píky „byl vůbec a zásadně proti organisování vojenské jednotky v SSSR. Je mu to celé na obtíž a ani se valně neovládá, aby své stanovisko zakryl a při každé příležitosti, aby vyjádřil své pochybnosti…“

Fierlinger jako své nadřízené chápal především sovětské a čs. komunisty, nikoliv londýnskou vládu, a podle toho také jednal.


Klement Gottwald

Představitelem čs. komunistů v SSSR byl Klement Gottwald. Ten zpočátku vycházel z usnesení Komunistické internacionály, které 2. světovou válku charakterizovalo jako válku imperialistickou, od níž se komunisté musí distancovat. Tento postoj se změnil až po vypuknutí sovětsko-německé války.

S tím, jak se měnil vývoj na frontě i při jednáních Stalina s vůdci západních Spojenců, měnil se také postoj SSSR k budoucímu Československu. Původní myšlenka připojení budoucích osvobozených evropských zemí k SSSR jako jeho další svazové republiky byla pro západní mocnosti nepřijatelná. Přístup SSSR se proto změnil v tom smyslu, že tyto státy si měly navenek zachovat původní národní charakter, avšak skrytě v nich měly být instalovány komunistické vlády. Českoslovenští komunisté beze zbytku tento záměr svých moskevských pánů začali realizovat.

Jedním ze základních kroků k naplnění tohoto zámyslu bylo získání kontroly nad vojskem v SSSR, jež mělo být po návratu do republiky jedním z nástrojů převzetí moci.

Píka k tomu psal do Londýna: „Zatím není situace kritická, neboť my, vojáci, hájíme pevně naši čs. demokratickou ideologii, nepolitičnost vojenské jednotky a věříme, že jednotku uchráníme od vlivu komunistického nebezpečí…“

Reklama

Bohužel, pozdější vývoj ukázal, že se mýlil. Zejména ho zřejmě zaskočila zrada, kterou nečekal. Klíčovým tahem v ovládnutí jednotky se totiž stalo ovládnutí jejího velitele.


Ludvík Svoboda

Velitelem budoucího čs. praporu byl pplk. (pozdější plk.) Ludvík Svoboda, velitel původního polského legionu. Existuje řada svědectví, podle nichž byl zpočátku zřetelným stoupencem Benešovy vlády a byl naladěn protisovětsky a protikomunisticky. Bohužel však postupem času tento svůj postoj změnil a zcela se podřídil komunistům, ať již podlehl jejich nátlaku či tak učinil dobrovolně, protože vycítil z toho plynoucí výhody.

Svoboda plnil Gottwaldovy příkazy, které mu předával vůdce čs. komunistů u čs. praporu Bedřich Reicin, budoucí osvětový důstojník praporu. Reicin byl komunistický fanatik, pravý stalinista, jak dosvědčil svým chováním po válce. Jeho postavení u čs. jednotky bylo zcela neúměrné jeho hodnosti – ač název jeho funkce byl „osvětový důstojník“ reálně měl Reicin pouze hodnost četaře. Jeho vliv na Svobodu byl však nepopiratelný, což ostatně popsal sám Svoboda ve svém dopise Gottwaldovi v roce 1952: „Na Reicinovi jsem stavěl, jemu jsem věřil, považoval jsem ho za giganta, za nejpevnější sloup, a tím za svoji oporu při budování nové lidově demokratické armády. (…) Podřizoval jsem se tomuto diktátorovi, který mne vždy ironicky podceňoval a ještě dával najevo, že ne já, ale on je pánem, protože on je strana v armádě.“

To, že komunisté ovládli jednotku, předurčilo bohužel osud mnohých čs. vojáků v boji u Sokolova.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více