Boj o Sokolovo - 13. část

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 29.094

Hrdinové...

První bojové vystoupení praporu bylo v SSSR posléze široce medializováno a propagandisticky využito. Prapor navštěvovaly delegace, filmaři, spisovatelé, novináři i vysocí sovětští činitelé.

Příslušníci praporu obdrželi řadu sovětských i čs. vyznamenání. Citace k těmto vyznamenáním dokládají zuřivost boje. Několik příkladů za všechny:

Reklama

„Npor. Jaroš Otakar… projevil v boji neobyčejnou osobní statečnost a hrdinství.  Rozhodný a odvážný, strhával své mužstvo. V nejhustší palbě neopouštěl své stanoviště a řídil boj i tehdy, když byl dvakrát raněn… padl hrdinně mezi svými statečnými vojáky, zasažen dávkou z kulometu najíždějícího německého tanku.“

„Ppor. Frank Jiří, vel. čety 45mm kanónů… se svou četou … zahradil cestu nepřátelským tankům. Tanky začaly objíždět tuto mocnou překážku. Ppor. Frank dal okamžitě rozkaz přemístit kanóny na nejohroženější místo. Nedlučuje se od svých kanónů, řídil ppor. Frank palbu na masy fašistických tanků. Kanón, u kterého osobně řídil palbu, byl rozstřílen i s obsluhou. Ppor. Frank padl, rozdrcen s obsluhou i kanónem nájezdem nepřátelského tanku.“ 

„Rtm. Růžička František, velitel čety 1. roty… V kritickém okamžiku dostal rozkaz přemístit se se svou četou na ohrožené místo, kde zdržel postup nepřítele a způsobil mu velké ztráty. Při boji v osadě padl, když poslední opouštěl hořící dům.“

„Rtm. Voráč Hynek, velitel čety 3. roty… dobře organizovaným protiútokem zadržel se svou četou nápor nepřítele vedený hlavní ulicí a pobil několik desítek nepřátel… Padl při novém zesíleném útoku nepřítele.“

„Čet. Komárek Karel… jako obsluha těžkého kulometu v kulometném hnízdě nechal přes sebe přejet první vlnu nepřátelských tanků a na malou vzdálenost zahájil palbu do nepřátelských automatčíků… Padl, bojuje do poslední chvíle svého života.“

Reklama

„Svob. Kubeš Václav… jako obsluha protitankové pušky nechal přiblížit nepřátelské tanky chladnokrevně těsně ke svému palebnému postavení a s překvapením zahájil po nepříteli palbu… rozdrcen u své pušky.“

„Voj. Šeda Josef, nabíječ těžkého kulometu, svob. Solanič Josef, střelec těžkého kulometu… jejich kulomet položil 3 vlny nepřátelské pěchoty… Plnili svůj úkol do doby, kdy nepřátelský tank kulometné hnízdo rozstřílel a rozdrtil. Oba padli…“

„Svob. Spiegel Ignác, velitel družstva těžkých kulometů, voj. Gyori Petr, střelec těžkého kulometu, voj. Schwarz Heřman, nabíječ těžkého kulometu… bránili s bezpříkladnou statečností … ohnisko odporu u kostela. Do zničení posledního muže obsluhy těžký kulomet zabraňoval proniknutí nepřátelské pěchoty hlavní ulicí ke kostelu, kde se bilo jádro obránců…“

Za odvahu prokázanou v boji byla čs. vojákům sovětskými orgány udělena tato vyznamenání:

Zlatá hvězda Hrdiny SSSR -  toto nevyšší sovětské vyznamenání obdržel posmrtně nadporučík pěchoty Otakar Jaroš jako první cizinec vůbec.

Řád Lenina - obdržel plk. Ludvík Svoboda a posmrtně též npor. O. Jaroš.

Řád Vlastenecké války 1. stupně - obdržel kapitán pěchoty Bohumír Lomský-Lenc

Řád Vlastenecké války 2. stupně - obdrželo celkem 20 čs. vojáků, z toho 9 in memoriam.

Řád Rudého praporu - obdrželo 15 čs. vojáků, z toho 10 in memoriam.

Řád Rudé hvězdy - obdrželo 12 čs. vojáků, z toho 4 in memoriam.

Medaili Za bojové zásluhy – obdržel desátník Karel Markovič.

Reklama

Medaili Za odvahu – obdrželo 26 čs. vojáků, z toho 1 in memoriam.

 

Dále byla příslušníkům 1. polního praporu udělena tato čs. vyznamenání:

Válečný kříž 1939 – obdrželo 81 čs. vojáků, z toho 13 in memoriam.

Medaile Za chrabrost před nepřítelem – obdrželo 72 čs. vojáků.

Dále byla čs. vyznamenání udělena také sovětským vojákům, kteří se podíleli na boji o Sokolovo.

 
Slavnostní nástup 14. 4. 1943 v obci  Veseloje. Velitel praporu Ludvík Svoboda čte rozkaz a povýšení, udělení řádů a vyznamenání za boje při obraně Sokolova. V první řadě, první zprava nový velitel 1. roty npor. Josef Kholl, vedle něho E. Lánský, ve zlomu terénu Richard Tesařík
commons.wikimedia.org

 

   ... a zbabělci

Jako protiváha těmto hrdinům se pochopitelně také vyskytovali jedinci, kteří se nikterak hrdinsky nechovali, ač se o tom dlouhé roky psát nesmělo. Statečnost je vlastnost výjimečná, nikoliv samozřejmá, a tak se tomu nelze divit.

Již v březnu 1942 například pplk. Svoboda žádal o zřízení polního soudu u čs. jednotky v Buzuluku a svoji žádost z důvodu „neudržitelného stavu u jednotky“ několikrát urgoval.

Během bojů u Sokolova se případy zbabělosti samozřejmě objevily.  Např. Válečný deník praporu nám sděluje, že 11. 3. 1943 bylo z Arťuchovky „strženo odjíždějícími vlastními [rozuměj sovětskými, pozn. aut.] tanky a ustupujícími jednotkami z prostoru Vodpichovka k ústupu bez rozkazu levé křídlo obrany (družstvo desátníka Kaudera a svobodníka Horvátha, svobodníka Čapliára) do prostoru Konstantinovka. Toto mužstvo bylo vráceno na zásah velitele praporu i kapitána Lomského. Po návratu však definitivně opustil své stanoviště desátník Kauder a svobodník Boldiš se svými družstvy.“

Protože vznik čs. polního soudu byl stále v nedohlednu pro nedostatek kvalifikovaného personálu (zejména kvůli neochotě Sovětů udělovat víza Čechoslovákům z Velké Británie), nařídil plk. Svoboda dne 21. března 1943 zřídit náhlý soud „k projednání zběhnutí z fronty“, který ovšem neměl žádnou právní oporu v čs. zákonech. Svoboda tedy tyto případy řešil vzetím obviněných do zatímní vazby, jak dokládá další zápis ve Válečném deníku: „Dne 24. března 1943 se k jednotce vrátila skupina 15 příslušníků a mezi nimi i des. Kauder z 2. roty, který zběhl z Arťuchovky se svým družstvem. Kauder byl na místě zbaven hodnosti a uvězněn do dalšího rozhodnutí.“

Kromě zběhnutí se řešily také další prohřešky, zejména krádeže potravin, např. Rozkaz 1. praporu č. 24 ze dne 21. 4. 1943 nás informuje, že dne 18. 4. byli umístěni „do zajišťovací vazby pro krádež a vyhrožování civilnímu obyvatelstvu voj. Sidor Mikuláš a voj. Melnik Mikuláš, oba z 1. roty.“ Událost pak měla tragickou dohru, neboť voj. Sidor byl o dva dny později zastřelen při pokusu o útěk z vězení.  

Polní soud I. stolice v SSSR nakonec oficiálně vzniknul až 25. 11. 1943, avšak zpočátku byla jeho působnost omezena pouze na činy, u nichž byla zákonem určena ztráta svobody na dobu menší než 5 let. Plk. Svoboda proto tehdy žádal, „aby Polní soud pro oblast území SSSR byl rozšířen a vybaven takovou pravomocí, aby mohl využíti rozsudky trestu smrti.

Důvod: Ke dni 1. 4. 1943 jsou u 1. samostatného praporu čs. voj. jednotky v SSSR v poli tyto případy:

a)      npor. Holzer Max, který jako hospodář zbaběle opustil v době bojů svoji jednotku, zběhl z fronty s personálem H.S.179 a dopravními prostředky a bojující jednotku v kritických dnech materiálně poškodil,

b)     rtm. Novotný Karel, velitel zákop. čety, který s jedním družstvem a zákop. materiálem zbaběle utekl z hlavního obranného postavení praporu,

c)      des. Kauder Robert, 2. rota, který jako velitel družstva odvedl své družstvo v kritickém okamžiku z hlavního obranného postavení praporu.

Všichni uvedení vrátili se zpět k praporu až po bojích a jsou uvězněni.

Podle mého názoru všichni jmenovaní dopustili se zločinu zbabělosti před nepřítelem, zběhnutí z fronty a k tomu ještě strhli s sebou část jim podřízeného mužstva.

V zájmu udržení kázně a pořádku u čs. voj. jednotek v SSSR na frontě i v zázemí pokládám za nutné, tyto markantní příklady potrestat trestem smrti.“

K trestu smrti byl nakonec Polním soudem odsouzen pouze týlový důstojník npor. M. Holzer (za zmínku stojí, že čet. Kauder později dosáhl hodnosti nadporučíka a rtm. Novotný se vyznamenal v bojích na Dukle), jenž podle obvinění zůstal s trénem v Charkově, místo aby zásoboval jednotky praporu během bojů u Sokolova. V důsledku špatného zásobování přišel prapor o většinu tažných zvířat, a tudíž o řadu těžkých zbraní.

Holzer se k jednotce připojil až 25. 3. v Zacharovce, kde Svoboda, „aniž by ho vyslechl, mu strhl v návalu zlosti důstojnické distinkce a nařídil dvěma polním četníkům, aby Holzera okamžitě odvedli do vězení.“

Soud s Holzerem proběhl v červnu 1944 a je třeba říci, že probíhal v krajně nenávistné atmosféře, kdy se ostatní příslušníci praporu dožadovali trestu smrti, takže o nestrannosti soudu lze pochybovat. Holzer se hájil objektivními příčinami – špatnou sjízdností cest, které navíc byly pod neustálými leteckými útoky Luftwaffe. Je nepopiratelné, že příslušníci praporu v poli kvůli nedostatku proviantu jistě trpěli, svědčí o tom i vzpomínka tehdejšího rtm. O.  Kvapila:

„Od 8. do 13. března naše rota dostala k jídlu pouze přilbu plnou bonbonů, které jsme dali ženám a 200 cigaret. Neměli jsme čím krmit koně, dávali jsme jim větývky s jehličím. Jeden z nich nám pošel, a tak jsme ho snědli. Vojáci také našli pytel mouky, který při ústupu ztratili Sověti. Smíchali jsme mouku s vodou jenom tak bez soli a uplácali z toho placky, které jsme pak pekli na ohni. Jenom díky tomu jsme vydrželi. První stravu nám přivezli třináctého večer, kdy už byl rozkaz k ústupu, a tak ani ta nemohla být vzhledem k nedostatku času rozdána.“

Ačkoliv se tedy jistě mnozí vojáci cítili týlovým důstojníkem zrazeni, řada příslušníků praporu naopak svědčila, že npor. Holzer pomáhal v Charkově organizovat odsun čs. raněných, k čemuž použil i svých týlových dopravních prostředků. Navzdory všemu byl Holzer nakonec skutečně odsouzen k trestu smrti, proti čemuž se však odvolal k Vrchnímu polnímu soudu v SSSR (oficiálně zřízen 20. 4. 1944). Vrchní soud potom 10. listopadu 1944 tento rozsudek zrušil a Holzera odsoudil k „trestu žaláře v trvání sedmi let, zostřeného samovazbou v 2. týdnu každého čtvrtletí a temnicí vždy 10. 5. každého roku po celé trvání trestu.“ 

Případ npor. Holzera je natolik zajímavý, že by si zasloužil samostatný článek. Zde si budeme muset vystačit s konstatováním, že tehdy už generál Svoboda stále trval na rozsudku smrti a odmítal z pozice velitele 1. čs. armádního sboru rozsudek potvrdit. Protože však prakticky neměl jinou možnost (bez jeho podpisu by byl Holzer propuštěn), nakonec rozsudek podepsal, avšak npor. Holzera nechal odeslat do trestního oddílu (který zřídil po sovětském vzoru v rozporu s čs. právními předpisy). Npor. Holzer padl v bojích u Nižního Komárníku 25. 11. 1944, přičemž byl údajně zastřelen zezadu Reicinovými lidmi. 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více