Main Menu
User Menu

Micubiši B2M (palubní útočný letoun typ 89)

Mitsubishi B2M - přehled verzí

Mitsubishi B2M- přehled verzí


三菱 八九式艦上攻撃機 – Micubiši Ha-či kyū šiki kandžō kōgeki-ki / Námořní palubní bombardér Micubiši typ 89


Spojenecké kódové jméno: nepřiděleno
Japonské jméno: ?



Označení Provedení letounu - popis
Blackburn T.7B prototyp objednaný japonským námořnictvem, přeznačený na Mitsubishi 3MR4
Micubiši B2M1 sériově vyráběná verze, na které se prováděly konstrukční úpravy v průběhu výroby
Micubiši B2M2 mírně odlehčená a upravená verze z roku 1933





Výrobce Období výroby
Blackburn Aeroplane and Motor Co Ltd., Brough, Yorkshire 1928 – 11. 1929 prototyp Blackburn T.7B
Mitsubishi Nainenki Seizo K. K., Nagoya 03. 1932 – 1933 neznámý počet B2M1 z celkem 205 vyrobených
Mitsubishi Jukogyo K. K., Nagoya 1933 - 1935 neznámý počet B2M2 z celkem 205 vyrobených



Použité prameny:
Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Naval Institute Press Annapolis, Maryland 21402, 1990, ISBN: 1-155750-563-2
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Micubisi-B2M-palubni-utocny-letoun-typ-89-t64760#230895Verze : 2
MOD
Historie typu:
Císařské námořní letectvo zadalo již v roce 1927 dodavatelům letecké techniky úkol, aby předložili své návrhy letadel, které měly nahradit „Palubní útočný letoun typ 13“, zkráceně označený Micubiši B1M. Jednalo se sice o dobrý, spolehlivý a především všestranný letoun, který vydržel ve službě až do roku 1938, ale Kaigun Koku Hombu chtělo v dostatečném předstihu zajistit vývoj nového výkonnějšího stroje. Osloveny byly tyto společnosti Aichi Tonkei Denki Seizo K. K., Kawanishi Kokuki K. K., Mitsubishi Nainenki Seizo K. K. (dále jen Micubiši) a Nakajima Hikoki Seisakusho K. K..
Techničtí specialisté námořnictva velmi přesně specifikovali požadavky, které měl nový palubní bombardér splňovat. Mělo se jednat o třímístný palubní bombardér se smíšenou konstrukcí, rozměry byly dány - rozpětí nesmělo překročit 15,0 m, délka byly stanovena na 10,0 m a výška ne 3,8 m. Konstruktéři si mohli vybrat mezi pohonnými jednotkami těchto typů: Hispano-Suiza (licenčně vyráběný jako Micubiši typ Hi), společnost Kawasaki licenčně vyráběla druhý uvažovaný motor BMW VI a třetí jednotkou byl motor Lorriane. Z výkonových požadavků zmíním toto: maximální rychlost v nulové výšce měla být vyšší než 205 km/h, do 3 000 m měl letoun vystoupat za méně než 15 minut, dostup měl být minimálně 6 000 m a s nákladem pum měl letoun vydržet ve vzduchu alespoň 3 hodiny, bez pumového nákladu to mělo být plných 8 hodin. Dále byla určena délka vzletové dráhy (45 m) při rychlosti protivětru 37 km/h, přistávací rychlost nesměla být větší než 83 km/h. V zadání nebylo požadováno, že se musí jednat o čistě japonskou konstrukci.


Společnost Micubiši byla velmi agilní a podle zadání připravila tři projekty od různých konstrukčních týmů.
První projekt byl označen 3MR3 a pracoval na něm tým Herberta Smithe, tento bývalý šéfkonstruktér britské továrny Sopwith Aviation Company Ltd. pracoval až do června 1924 v továrně Micubiši a podle jeho návrhů císařské námořnictvo získalo moderní a výkonné palubní stroje jako 1MF, 2MR a B1M. Projekt nového palubního bombardéru navrhl Herbert Smith v Anglii a ve svém návrhu počítal s motorem Armstrong Siddeley Leopard.
Druhý projekt byl označen 3MR4, navrhla jej britská továrna Blackburn Aeroplane and Motor Car Co. Ltd. (dále jen Blackburn), pro pohon byl vybrán motor Hispano-Suiza. Pro jeho konstrukci bylo počítáno s profilovanými bezešvými trubkami a duralovými žebry v křídlech.
Třetí projekt navrhla továrna Handley Page Ltd., byl označen jako 3MR5, měl být poháněn stejným motorem jako předešlý projekt.


Vedení společnosti Mitsubiši vybralo projekt 3MR4 jako nejlepší a objednalo u Blackburnu stavbu prototypu. Zároveň do britské továrny odcestoval japonský konstruktér inženýr Hadžime Macuhara a brzy jej následovali tři další inženýři, Arkawa, Yui a Fukui, tito tři konstruktéři se měli podílet přímo na stavbě prototypu pojmenovaného Blackburn T.7B (nebo také 3MT4).


Prototyp byl dokončen koncem listopadu 1929, zalétnut byl 28. prosince téhož roku a již 3. ledna 1930 byl letoun uložen na loď a odeslán do Japonska. Jednalo se o poměrně vzhledný dvouplošník, spodní křídla měla mírně (o 330 mm) větší rozpětí než křídla horní, klapky byly na horních i spodních křídlech a na náběžných hranách horních křídel byly sloty Handley Page. Křídla samotná měla celokovovou konstrukci potaženou plátnem, žebra v křídlech byla hliníková. Trup měl také celokovovou kostru z ocelových bezešvých trubek a až na úroveň zadní kabiny byl zakryt hliníkovými panely, zadní část byla potažena plátnem a byly v ní vodotěsné oddíly. Na samý konec trupu bylo možno instalovat vyrovnávací závaží, tím se letoun vyvážil, pokud vzlétal jako dvoumístný. Podvozek byl uzpůsoben tak, aby v případě potřeby bylo možno namontovat plováky, k tomu v praxi zřejmě nikdy nedošlo.
Pro pohon byl vybrán vidlicový dvanáctiválec Hispano-Suiza Type 51-12Lbr o výkonu 650 koní, motor poháněl dvoulistou dřevěnou vrtuli. Chladič kapaliny byl pod motorem. Palivový systém se skládal ze dvou spádových nádrží každá o objemu 168,2 l, jedné dvousetlitrové nádrže, umístněné mezi pilotem a protipožární přepážkou. Čtvrtá nádrž byla pod sedadlem pilota a měla objem 381,9 l. Celkem tedy letoun nesl 918,3 l paliva, pokud bylo podvěšeno torpédo, byla zásoba paliva zredukována na 454 l, v případě potřeby se pro průzkumné lety mohla nainstalovat další nádrž o objemu 386,4 l, přečerpávání paliva do spádových nádrží bylo prováděno čerpadlem, které poháněla vrtulka, roztáčená za letu proudem vzduchu.
Osádka seděla ve třech samostatných otevřených kabinách, které byly blízko sebe tak, aby osádka spolu mohla komunikovat, jednak zvukovodným zařízením nebo ručně psanými zprávami. V prostřední kabině byl v podlaze otvor, který sloužil bombometčíkovi pro zaměření pum, ale bylo tudy možno vést kulometem Lewis obranou palbu dolu pod letoun.


V únoru 1930 byl prototyp vyložen z lodi a za doprovodu šéfkonstruktéra továrny Blacburn G. E. Pettyho byl dopraven do továrny Micubiši. Zde byl jednak podroben důkladné prohlídce a také mu byly namalovány rudé japonské znaky. Společně s konstruktérem G. E. Pettym přijelo do Japonska několik techniků, kteří měli dohlížet na zahájení vlastní výroby u Micubiši.
Japoncům nevyhovovalo uspořádání některých ovladačů a tak si je upravili podle svých potřeb a představ, stalo se tak bez konzultace s G. E. Pettym, tyto úpravy vedly k havárii prvního prototypu – skončil v rýžovém poli podvozkem vzhůru. Druhý prototyp byl již postaven továrnou Mitcubiši, dne 31. října 1930 byl dokončen, ale zanedlouho byl také zničen při havárii, tentokrát se jednalo o chybu pilota. Třetí prototyp byl dokončen 2. února 1931 a byl předán ke zkouškám námořním pilotům, ti letounu vytýkali přehřívání motoru, nedostatečnou stabilitu za letu a obtížné přistání na „tři body“, což bylo nutné pro přistání na palubě letadlové lodi. Čtvrtý prototyp byl již ve výrobě upravován dle připomínek a požadavků pilotů, přehřívání bylo odstraněno zavedením zatahovacího chladiče pod štíhlejší přídí, nestabilita byla odstraněna zvětšením a zaoblením ocasních ploch. Tento upravený prototyp byl přijat námořním letectvem jako „Palubní útočný bombardér typ 89“, zkrácené označení bylo B2M1.
V operační službě však nový letoun nezískal příliš velkou oblibu, pronásledovaly jej neustálé problémy s motorem, který nedosahoval požadovaného výkonu a letoun se choval „podmotorovaně“. Tovární technici se snažili všechny problémy odstranit a tak v letech 1930 – 32 byla vyvíjena nová verze letounu. Nejmarkantnější změnou bylo zmenšení rozpětí spodního křídla, které mělo po úpravě stejné rozpětí jako křídlo horní, upravena byla ocasní plocha a motor byl ještě těsněji kapotován, obranná výzbroj byla zredukována na jeden pevný a jeden pohyblivý kulomet. Další změny byly provedeny na samotné konstrukci letounu, jednalo se zejména o změnu materiálu. Výsledkem bylo mírné zlepšení letových vlastností, především bylo pod letoun možno podvěsit pumy až do celkové hmotnosti 800 kg, dolet se ovšem dramaticky zmenšil, pro průzkumné lety však bylo možno nést i větší množství paliva. Tato nová verze byla přijata do výzbroje pod označením „Palubní útočný bombardér typ 89-2“ nebo také B2M2.


V prvoliniové službě se tento typ udržel do konce roku 1937. Sloužil na letadlových lodích Hóšó, Rjúdžó, Akagi a Kaga a účastnil se bojů v Číně. Jeho služba však byla provázena mnoha haváriemi, při kterých zahynulo mnoho osádek. Letoun měl vyšší nosnost pum než starší Micubiši B1M, ale nikdy jej zcela nenahradil, dalo by se říci, že jej spíše doplnil. Po celou dobu služby jej provázela již dříve zmíněná „podmotorovanost“, ta byla dána také mnohem vyšší hmotností obou verzí oproti původnímu prototypu Blackburnu T.7B. Jeden klad však výroba tohoto typu přece jen přinesla, japonští konstruktéři a technici si osvojili stavbu letadla s kostrou z ocelových trubek a hliníkových žeber a výztuh, piloti se seznámili se sloty Handley Page a jejich používáním.


Továrna Micubiši vyrobila v letech 1930 – 1935 celkem 205 těchto letounů, několik desítek jich, po stažení od bojových jednotek, sloužilo k výcviku a malé množství bylo odzbrojeno a odprodáno civilním společnostem, zde sloužily k přepravě nákladů.



Použité prameny:
Mark R. Peattie, Sunburst: The Rise of Japanese Naval Air Power, 1909-1941, Naval Institute Press, 2007, ISBN 1-59114-664-X
Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Naval Institute Press Annapolis, Maryland 21402, 1990, ISBN: 1-155750-563-2
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
www.historyofwar.org
https://www.airwar.ru/enc/bww1/b2m.html
www.aviastar.org
ww2db.com
menstream.pl
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Micubisi-B2M-palubni-utocny-letoun-typ-89-t64760#426239Verze : 0
MOD