Curtiss P-40 Tomahawk

Curtiss P-40 Tomahawk


Historie:


Výzbroj amerického letectva byla v druhé polovině třicátých let ve značně zanedbaném stavu. Na tomto stavu se podepsal nízký rozpočet a USAAC nakonec ani nepovažovalo modernizaci letadel za potřebnou, tedy modernizaci, která by mu zajistila letadla odpovídající úrovni například vojenských letadel vyvíjených v Evropě. V době, kdy létal Messerschmittův Bf-109, nebo Hawkerův Hurricane, dodávala firma Seversky stíhačky P-35 dosti pochybné bojové hodnoty. Mírným zlepšením tohoto stavu byly dodávky Curtissů P-36, ale ani tyto stroje se nemohly rovnocenně postavit evropským současníkům, v té době již i japonské letectvo, které bylo vždy v roli uctivého žáka začalo po svých továrnách požadovat lepší stroje.


Jednou z cest jak se dostat z této nezávidihodné situace bylo "poevropštění" pro tuto úpravu vhodných letadel, Curtiss P-36 tak dostal pancéřové desky, které měly chránit pilota, samosvorné obaly palivových nádrží a v neposlední řadě byla zesílena výzbroj montáží dalších kulometů do křídel. Výsledek však byl rozporuplný, letoun sice získal určitou vyšší bojovou hodnotu, avšak hmotnost stroje vzrostla a výkon motoru zůstal stejný, letoun tak byl těžký a podmotorovaný. To se potvrdilo masakrem, který japonské letectvo americkým "P-šestatřicítkám" udělilo. Samozřejmě, nemůžeme přehlédnout poměrně úspěšné operační nasazení těchto Curtissů v bitvě o Francii, zde však tento letoun patřil k tomu lepšímu, co Francouzi mohli nasadit. Angličané své Mohawky, to bylo jejich jméno u RAF, přesunuli raději na druhořadá bojiště např. do Indie, nebo Severní Afriky.


Vraťme se však o trochu zpět. USAAC při svém probuzení z letergie zjistilo, že v Evropě se cosi chystá a tak musí zabezpečit rychlý vývoj a dodávky modernějších letadel. Senát také uvolnil peníze, letectvo oslovilo letecké továrny a projekty a prototypy se začaly jen hrnout, mnohé z těchto prototypů však ještě čekal dlouhý vývoj, ale USAAC požadovalo nová modernější letadla v co možno nejkratším termínu. Curtiss zkoušel v té době výškový motor Allison V-1710-11, který byl účinně přeplňovaný turbokompresorem. Prototyp stíhacího letounu XP-37 s touto pohonnou jednotkou byl sice dostatečně rychlý, ale letové vlastnosti byly nedobré a konec konců ještě ani nebyl zájem o výškové stíhačky.


Letectvo došlo tedy k rozhodnutí, že se do upraveného draku P-36 vestaví místo motoru hvězdicového motor řadový, který bylo možno, po aerodynamické stránce, lépe kapotovat, v té době byl k dispozici pouze motor Allison, nyní však byla použita verze bez turbokompresoru, motor byl optimalizován pro operační výšku 4 000 až 4 500 m. Prototyp označený XP-40 byl objednán v červenci 1937 a první vzlet byl proveden v říjnu 1938. Motor Allison byl ve verzi V-1710-19 (C-3) a dosahoval vzletového výkonu 1 160 koní, původní chladič kapaliny byl pod kabinou, ale během zkoušek se přesunul až pod motor, tak vznikl charakteristický znak pro všechny další P-40. Výzbroj tohoto stíhacího letounu byla ještě slabá (na evropské poměry velmi slabá), tvořil ji jeden velkorážný kulomet ráže 12,7 mm, druhý kulomet měl puškovou ráži 7,62 mm, oba byly nad motorem a střílely synchronizovaně okruhem vrtule. Výkony nového letounu nebyly nijak omračující, mnoho prototypů právě vznikajících letadel dosahovalo výkonů vyšších, ale na straně nové P-40 byla velká výhoda - letoun byl ihned k dispozici. Dne 27. 4. 1939 objednalo USAAC velkou objednávku na 524 sériových Curtissů P-40.


První vzlet sériové P-40 (Serial No. 39-156) byl proveden 4. 4. 1940, do sériových letounů byla instalována jinou verze motoru, nyní to byl Allison V-1710-33 (C-15) a výzbroj se skládala již ze dvou velkorážových kulometů. Z objednaných 524 letadel bylo USAAC dodáno "pouhých" 200 letadel, tyto stroje tvořily výzbroj osmé stíhací skupiny (stíhací perutě 33., 35. a 36.) se základnou v Langley Field ve Virginii, 20. stíhací skupině v Selfridge Field v Michiganu a 35. stíhací skupina se na P-40 cvičila,ale nakonec byla přezbrojena na P-39 Airacobry. Po této domácí dodávce byla výroba zaměřena na exportní dodávku letadel pro Armee de l'Air, která byla podepsána v dubnu 1940, letouny byly pro export do Francie označeny jako H-81A. Než však mohla být tato dodávka uskutečněna, Francie kapitulovala a tak Velká Británie převzala celou objednávku. Británie, ač potřebovala každé letadlo, nasazovala tato letadla opatrně do boje proti německým letadlům a častěji je používala pro výcvik stíhacích pilotů. Nové Tomahawky totiž zcela postrádaly pancéřovou ochranu pilota, neměly ani čelní pancéřové sklo a ani samosvorné obaly palivových nádrží, ale i tak tvořily výzbroj dvanácti Squadron. Bojové jméno jsem již zmínil, tak tedy Tomahawk Mk.I bylo původních 140 strojů určených pro francouzské letectvo se čtyřmi kulomety FN-Browning ráže 7,5 mm a přístroji s francouzskými popiskami. Další P-40 již měly výzbroj a výstroj upravenou podle požadavků RAF a nesly označení Tomahawk Mk. IA a Mk.IB navzájem se lišily jen drobnými úpravami.
Ještě se zmíním o 16 letadlech P-40 dodaných do SSSR těsně po jeho přepadení Německem.
Vyšší bojovou hodnotu měly až verze P-40B u RAF Tomahawk Mk.IIA A P-40C u RAF Tomahawk Mk.IIB, tyto letouny již měly samosvorné obaly nádrží, pancéřové čelní sklo kabiny pilota a sedačku pilota chránil pancéřový plát. U těchto verzí došlo k posílení výzbroje, ale u verze P-40C již byla překročena optimální hmotnost a letoun se údajně choval hůře než verze předchozí.


______________________________________________________________