Main Menu
User Menu

Kawaniši N1K Šiden [George]

Kawanishi N1K-J Shiden - přehled verzí

Kawanishi N1K - přehled verzí



Označení Provedení letounu - popis
Kawanishi N1K1 Kyofu Plovákový stíhač - postaveno 8 prototypů a 89 sériových strojů. Výroba od května 1942 do března 1944.
Kawanishi X-1 prototyp Prototyp stíhacího letounu pro pozemní základny, motor NK9A Homare 11,
výzbroj 2x kulomet typ 97 nad motorem a 2x kanón typ 99 model 1 v gondolkách pod křídly, první vzlet 27. 12. 1942.
Kawanishi N1K1-J 11 Shiden Sériové provedení - motor Nakajima NK9H Homare 21 (1 990 k); výzbroj 2x kulomet Typ 97 ráže 7,7 mm nad motorem,
2x kanón Typ 99 model 1 ráže 20 mm v gondolkách a 2x stejný kanón v křídlech; dodávky od konce roku 1943.
Kawanishi N1K1-Ja 11A Shiden Změna oproti předešlé - čtyři kanóny typu 99 model 2 ráže 20 mm jsou instalovány v křídlech;
kulomety nad motorem jsou u jednotek demontovány. Pumový náklad 2x 60 kg.
Kawanishi N1K1-Jb 11B Shiden Výzbroj shodná s N1K1-Ja, ale pod křídly závěsníky pro dvě pumy po 250 kg.
Kawanishi N1K1-Jc 11C Shiden Výzbroj shodná s N1K1-Ja, ale pod křídly závěsníky pro čtyři pumy po 250 kg.
Kawanishi N1K1-J 11KAIa Shiden Do této podoby byl přestavěn pouze jeden letoun, na zádi měl raketový motor zvyšující stoupavost - určení přepadový stíhač.
Kawanishi N1K1-J 11KAIb Shiden Pouze projekt na útočný letoun, pod trupem měl nést pumu o hmotnosti 250 kg a pod křídly šest neřízených raket.
Kawanishi N1K2-J 21 Shiden-Kai Stíhací letoun, přesunutí křídla do dolnoplošné polohy, změna ocasních ploch, prodloužení trupu a úprava kabiny. První vzlet 31. 12. 1943.
Kawanishi N1K2-Ja 21A Shiden-Kai Stíhací bombardér - pod křídly závěsníky pro 4ks 250 kg pum.
Kawanishi N1K3-J 31 Shiden-Kai Prodloužení trupu, změna ráže trupových kulometů nyní 13,2 mm, kanóny v křídlech zůstaly.
Kawanishi N1K3-A 41 Shiden-Kai Prototyp palubního stíhače vzešlého z předchozí verze.
Kawanishi N1K4-J 32 Shiden-Kai Prototyp stíhače pro pozemní základny s motorem Nakajima NK9H o výkonu 2 000 k.
Kawanishi N1K4-A 42 Shiden-Kai Palubní stíhač vzešlý z předchozí verze.
Kawanishi N1K5-J 25 Shiden-Kai Turbokompresorem přeplňovaný motor Mitsubishi MK9ARu (Ha-43-11 Ru) o výkonu 2 200 koní – projekt výškové stíhačky.
Kawanishi N1K6-J 26 Shinden-Kai Projekt výškového stíhacího letounu s motorem Homare 44 přeplňovaného dvoujstupňovým třírychlostním kompresorem.
Kawanishi N1K2-K Shinden Ren-sen Dvoumístná verze určená pro výcvik pilotů.



Použité prameny:
René J. Francillon PhD., Kawanishi Kyofu, Shiden and Shiden Kai Variants, Aircraft in Profile No. 213, Windsor, Berkshire, UK, Profile Publications Ltd., 1971.
https://en.wikipedia.org/wiki/Kawanishi_N1K
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kawanisi-N1K-Siden-George-t31152#112349Verze : 3
MOD
Výroba N1K1 97 plovákových letadel
Kawanishi Kokuki Kabushiki Kaisha Naruo:
- 8 N1K1 prototypů (1942-43)
- 89 N1K1 sériových strojů (1943-44)


Výroba X-1až N1K5-J 1435 všech verzí s kolovým podvozkem
Kawanishi Kokuki Kabushiki Kaisha Naruo:
- 9 N1K1-J prototypů (1942-43)
- 530 N1K1-J sériových letadel (1943-44)
- 8 N1K2-J prototypů (1943-44)
- 351 N1K2-J a N1K2-K sériových letadel (1944-45)
- 2 N1K4-J prototypy (1945)
- 1 N1K4-A prototyp (1945)
901 celkem vyrobeno
Kawanishi Kokuki Kabushiki Kaisha Himeji:
- 468 N1K1-J sériových letadel (1943-45)
- 42 N1K2-J sériových letadel (1945)
- 2 N1K3-J prototypy (1945)
512 celkem vyrobeno
Mitsubishi Jukogyo Kabushiki Kaisha Tsurashima:
- 9 N1K2-J sériových letadel (1945)
Aichi Kokuki Kabushiki Kaisha Eitoku:
- 1 N1K2-J sériové letadlo (1945)
Showa Hikoki Kogyo Kabushiki Kaisha Shinonoi:
- 1 N1K2-J sériové letadlo (1945)
Dai-Juichi Kaigun Kokusho Hiro:
- 1 N1K2-J sériové letadlo (1945)
Omura Kaigun Kokusho Omura:
- 10 N1K2-J sériových letadel (1945)
Koza Kaigun Kokusho Koza:
- 0 N1K2-J pouze příprava výroby k výrobě již zde nedošlo
URL : https://www.valka.cz/Kawanisi-N1K-Siden-George-t31152#112350Verze : 0
MOD

川西 紫電 と 紫電改/ Kawanishi Shiden a Shiden Kai/ Kawaniši Šiden a Šiden Kai




Stavba prototypů X


Historie tohoto stíhacího letounu sahá až na konec roku 1941, tehdy společnost 川西航空機株式会社 – Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha (dále jen Kawanishi) nabídla japonskému námořnímu letectvu, tedy jeho velení (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu), že začne pracovat na stíhacím letounu pro pozemní základny. Kawanishi v té době pracovala na prototypu plovákové stíhačky Kawanishi N1K Kyōfū a konstrukce draku dávala tušit, že vznikající letoun má značný potenciál pro růst výkonů, který by se dle výpočtů, provedených dr. Sizuo Kikuharou, plně projevil právě u stroje s kolovým podvozkem. Kaigun Kōkū Hombu tehdy tento návrh odmítlo, protože spoléhalo na přepadovou stíhačku Mitsubishi J2M Raiden, jejíž prototyp byl těsně před dokončením, tento prototyp byl stavěn na základě specifikací 14-Shi z roku 1939. Po tomto odmítnutí rozhodla se správní rada společnosti Kawanishi, že bude vývoj pozemní stíhačky financovat z vlastních prostředků, celý projekt dostal následně tovární označení X (prototypy byly označeny X-1 až X-4). Konstrukční tým vedený inženýrem Yoshio Hasiuchim dostal od vedení společnosti instrukce, ze kterých vyplynulo, že finanční prostředky na vývoj nového stroje však nejsou neomezené.


Z důvodu úspor byl v co možno nejvyšší možné míře využit celokovový drak plovákové stíhačky a to včetně, pro pozemní letoun, nepříliš vhodné středoplošné koncepce letounu. Podvozek tak musel být dlouhý a navíc v původní konstrukci křídla, které mělo profil umožňující laminární proudění vzduchu, nebylo vůbec počítáno s kolovým podvozkem a tak ve štíhlém křídle nebylo příliš místa pro klasický zatahovací podvozek. Výsledným dílem byl dlouhý teleskopický podvozek, který byl složitý, nevyznačoval se spolehlivostí a pro svou subtilnost byl dosti náchylný k poškození. Zcela zásadní změnou prošla pohonná jednotka, plovákový letoun používal různé verze čtrnáctiválcového motoru Mitsubishi MK4, pokud však měly stoupnout výkony, musel být instalován výkonnější motor a tak volba padla na tehdy zcela nový osmnáctiválcový motor Nakajima Homare (Ha-45-11), který námořní letectvo označovalo jako NK9A. Motor byl přeplňován dvourychlostním kompresorem a při vzletu dosahoval výkonu 1 820 koní při vzletu. Výkon byl přenášen na velkou čtyřlistou vrtuli s konstantní rychlostí otáček typu VDM, průměr této vrtule byl 3 300 mm. Výzbroj byla shodná s plovákovým letounem, jen dvacetimilimetrové kanóny se již nevešly do křídla a tak byly instalovány do gondolek pod křídla vně podvozku.


V prosinci roku 1942 byl v továrně ve městě Naruo dokončen první prototyp, tovární zkoušky byly zahájeny ještě před koncem roku (27. 12. 1942). Již v lednu bylo jasné, že pokud má prototyp splnit očekávání správní rady společnosti, má před sebou konstrukční tým spoustu práce. Největším zdrojem potíží byla pohonná jednotka, motory Homare byly nové a ještě nebyly odladěné, to se projevilo jejich nižším výkonem, přehříváním zadních válců, značným únikem oleje, velkými vibracemi, které se při vyšších otáčkách motoru přenášely na celý letoun, a snad největší nectností těchto motorů byl nenadálý pokles výkonu, způsoboval jej pokles plnícího tlaku kompresoru a japonským motorářům se tato závada podařila odstranit až počátkem roku 1945 zavedením verze Ha-45-23. Při továrních zkouškách nevyhovovala ani vrtule, přenastavení úhlu náběhu vrtulových listu neprobíhalo plynule. Tovární piloti si stěžovali na nedostatečný výhled při vzletu a při přistání, kdy se ještě projevoval značný klopný moment způsobený hmotností roztočené vrtule. Za letu byl letoun nestabilní a výkony byly daleko za vypočtenými, například maximální rychlost se zastavila na hodnotě 570 km/h. Kaigun Kōkū Hombu tyto testy sledovalo se značným despektem a přetrvávajícím nezájmem. Důvod tohoto nezájmu za strany námořního letectva byl vedle problémů prototypů X ještě jeden – od října se sériově vyráběl Mitsubishi J2M Raiden, ale jeho výroba pokračovala jen pozvolným tempem, protože nejvyšší prioritu ve výrobě měl palubní stíhač Mitsubishi A6M Reisen. Kaigun Kōkū Hombu a také námořní piloti doposud upřednostňovali obratná Zera, před rychlou avšak méně obratnou přepadovou stíhačkou. Společnost Kawanishi však vytrvala a nadále ve své režii postavila další tři prototypy, v červenci 1943 tak tovární piloti testují čtyři prototypy, u kterých se stále, ale pomalu odstraňovaly zjištěné závady.


N1K1-J Shiden - zařazení do služby


V té době se konečně mění pohled námořnictva na důležitost a potřebnost přepadových stíhačů, Raidenů však bylo vyrobeno nevelké množství a také tyto stroje měly své nedostatky, které technici a konstruktéři společnosti Mitsubishi postupně odstraňovali (vibrace motoru - konce vrtulových listů se při vstřiku vody a metanolu dostávaly do oblasti rychlosti zvuku, nedostatečný výhled z kabiny při vzletu a přistání aj.). Nakonec Kaigun Kōkū Hombu usoudilo, že by nebylo zcela od věci mít připraven ještě jeden typ přepadové stíhačky pro pozemní základny. Jeden z prototypů (patrně čtvrtý) námořnictvo převzalo, aby jej vyzkoušeli jeho zkušební piloti, výsledek z těchto zkoušek byl téměř stejný s hodnocením továrních pilotů, jen námořní piloti jaksi navíc kritizovali také špatnou kvalitu zpracování testovaného prototypu. Techničtí důstojníci Kaigun Kōkū Hombu však naštěstí rozpoznali potenciál tohoto letounu a vstoupili do jednání se společností Kawanishi, námořnictvo následně uvolnilo finance, přesunulo do továrny v Naruo několik desítek zkušených leteckých konstruktérů a techniků ze svých arzenálů a zajistilo u společnosti 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále jen Nakajima) dodávky kvalitnějších motorů Homare a to v jejich poslední výkonnější verzi NK9H (Ha-45-21). Kawanishi zase musela přijmout opatření ve výrobě, aby se zlepšila kvalita vyrobených strojů. V prosinci 1943 byl letoun zařazen do výzbroje námořního letectva a námořnictvo mu přidělilo označení N1K1-J a bojové jméno Shiden (Fialový blesk). Označení N1K1-J nám tedy říká, že letoun vznikl z plovákového stíhacího letounu (N), který byl přijat jako první v této kategorii (1), vyráběla jej Kawanishi (K), jako první výrobní verzi (1), písmeno J za pomlčkou nás informuje, že na letounu byla provedena změna v určení, zde na přepadovou stíhačku pro pozemní základny. Zároveň bylo rozhodnuto, že sériová výroba bude probíhat v továrně ve městě Naruo a také v nové továrně společnosti Kawanishi, která byla dostavěna v Himei. Výroba se tedy rozeběhla, ale ještě dalších deset měsíců nemohl být Shiden zařazen do operační služby, protože k tomu neměl povolení. V říjnu 1944 jej získal a námořní letectvo do této doby převzalo 662 letouny. Měsíc na to ukončila výrobu této verze továrna v Naruo, výroba pokračovala pouze v továrně v Himei. Celkem bylo vyrobeno 1 007 letounů typu N1K1-J ve výše uvedených verzích. Zajímavou otázkou zůstávají trupové kulomety, většina mně dostupných pramenů uvádí, že od verze N1K1-Ja již nebyly tyto kulomety vůbec montovány, ale nejnovější prameny uvádějí, že tyto kulomety byly instalovány do všech vyrobených verzí N1K1-J, ale u bojových útvarů byly tyto zbraně u naprosté většiny letadel demontovány.


N1K2-J Shiden Kai - zlepšení vlastností


Již během zkoušek a při počátku sériové výroby bylo všem zainteresovaným jasné, že pokud má být z nového letounu skutečně dobrý stíhač, musí dojít k zásadním úpravám. Stálým zdrojem problémů a častých poruch zůstával především dlouhý teleskopický podvozek, dále to byl špatný výhled a také motor. První dva zde zmíněné nedostatky odstranil prototyp N1K2-J nesoucí bojové jméno 紫電改 - Shiden Kai. Konstruktéři přistoupili k zásadní úpravě, při které bylo křídlo přemístěno ze středoplošné polohy do polohy dolnoplošné a zároveň došlo k prodloužení trupu o 460 mm. Díky těmto změnám mohl být odstraněn dlouhý a složitý podvozek, zároveň byl tento zesílen, tím došlo k odstranění takřka všech potíží s přistávacím zařízením, zůstala snad jen netěsnost hydraulického systému, ale to byla závada provázející snad všechny japonské systémy zatahovacích podvozků. Změnou konfigurace se pilotům uvolnil i výhled z kabiny a díky vylepšené kapotáži motoru poklesl aerodynamický odpor a maximální rychlost stoupla o 10 km/h. Z hlediska technologie došlo k zjednodušení konstrukce a poklesla tak i výrobní náročnost. Nový Shiden Kai byl oproti starším Shidenům spolehlivější a výkonnější stíhačkou, není proto divu, že se Kaigun Kōkū Hombu snažilo, aby se tento letoun dostával k bojovým jednotkám v co možno nejvyšším možném množství. Do výroby se zapojily obě továrny společnosti Kawanishi, továrna v Naruo vyrobila do srpna 1945 361 letoun, v Himei probíhala až do července ještě výroba starší verze N1K1-J a tak tato továrna postavila jen 44 letadla Shiden Kai, jejich výroba zde proběhla od března do července roku 1945. Shiden Kai měl být vyráběn formou licenční výroby ještě u několika dalších výrobců, ale příprava na sériovou výrobu nového typu letounu byla časově náročná a právě čas Japonci neměli. Do výroby se tak zapojili, či správněji měli zapojit další výrobci, kteří jsou uvedeni v předchozím příspěvku. Celkem bylo vyrobeno 428 letounů Shiden Kai a opět všechny verze jsou popsány v předchozím příspěvku.


Hodnocení:


Jisté je, že zařazením Shidenů a především modernější verze Shiden Kai získalo moderní stíhačku se slušnými výkony dobrou výzbrojí a účinnou pasivní ochranou, tento stíhací letoun se vyrovnal například palubním Hellcatům a byl i zdatným soupeřem pro stíhací F4U-1 Corsair. Proti Mustangům se prosazoval hůře, Mustang měl na své straně výhodu vyšší rychlosti a celkově lepší výškové vlastnosti. Při útoku na B-29 záleželo na operační výšce nalétávajících svazů bombardérů, ve velkých operačních výškách ztrácel motor Homare 21 dech. Nepříliš velká výškovost tohoto motoru se stala podmětem pro projekty výškových verzí Shidenu, které měly být oháněny verzemi motoru Homare 44 (Ha-45-44) s třírychlostím kompresorem nebo motoru MK9ARu přeplňovaným turbokompresorem. Od spojeneckých pilotů se však Shidenům a zejména Shidenům Kai dostalo uznání a zaslouženého respektu, letoun byl dobře vyzbrojen a díky své solidní konstrukci snesl i značné poškození v boji, což nebylo u japonských stíhaček obvyklé. Spojenecká zpravodajská služba oběma verzím přidělila kódové jméno George.
Na rozdíl od mnoha jiných autorů si nedovolím srovnávat Shideny s ostatními soudobými japonskými stíhačkami. Podle mně záleželo na zdrojích, z jakých bylo čerpáno. Dočetl jsem se, že Shiden a zejména Shiden Kai překonával Raideny ve všech ohledech, ale již prostým porovnáním výkonů zjistíme, že Raideny o lépe stoupaly, byly nepatrně rychlejší a někdy také nepatrně překonávaly svého konkurenta v dostupu, jindy tomu bylo naopak (záleželo na konkrétní verzi). Shiden měl vždy na své straně výhodu delšího doletu. Některé prameny píší o Shidenech jako o nejlepších námořních stíhačkách, jiní zase uvádějí, že „ ...pokud by si pilot měl vybrat, upřednostnil by stíhačku Raiden.“ Zde podle mně zaleželo na tom, s kterými piloty, který autor hovořil, a bylo jen velmi málo pilotů (snad jen zkušební), kteří by létali oba tyto typy, aby bylo takové hodnocení objektivní. Pravdou je, že Shiden měl univerzálnější vlastnost jako stíhací letoun, kdežto Raiden byl více přepadovou stíhačkou, byl pro tento úkol od samého začátku navržen. Další podstatnou výhodu na své straně mají Shideny, kterých bylo celkem vyrobeno 1 435, kdežto Raidenů pouze 480, Shiden tak byl mnohem rozšířenější než Raiden a největší propagací pro Shideny bylo úspěšné nasazení „Genda cirkusu“ - 343. Kōkūtai (第三四三海軍航空隊 Dai San-Yon-San Kaigun Kōkūtai), připomenu, že se jednalo o elitní jednotku, ve které bylo 15% nejzkušenějších pilotů – veteránů a přibližně 30% již v boji osvědčených pilotů, z nichž mnozí dosáhli pěti sestřelů a získali tak statut stíhacího esa.


Operační nasazení:


První jednotkou vyzbrojenou Shideny byla 341. Kōkūtai (401., 402. a 701. Hikōtai), sestavena byla 15. listopadu 1943, ve své výzbroji měla nejdříve Mitsubishi A6M5 Reisen/ Zero, ty byly v únoru 1944 nahrazeny Shideny. Bojový křest si odbyla jako první piloti 401. Hikōtai, stalo se tak 12. října 1944 nad Taiwanem. Skutečně velké boje se odehrály nad Filipínami, zde proti americkým letounům bojovala 201. Kōkūtai, která měla základnu na Cebu a na pomoc byla poslána i 341. Kōkūtai, která operovala ze základny Mobalacat. Tyto dvě jednotky však nemohly dlouho odolávat naprosté převaze amerických letadel. Nevětší procento ztrát utrpěly Shideny na zemi, kde byly zničeny nálety amerických palubních letadel, velký podíl na ztrátách měly technické závady a to zejména závady na podvozku, které poškozovalo i použití brzd při přistání. Po třech měsících bojů byly zbytky obou pluků staženy na Okinawu, kde byly doplněny a dozbrojeny. 6. dubna 1945 byly tyto jednotky opět v boji a opět byly těžce decimovány americkou přesilou. Po dobytí Okinawy byly zbylé letouny staženy do Japonska. Třetí a bezesporu nejslavnější jednotkou, která měla ve své výzbroji především modernější letouny Shiden Kai byla 343. Kōkūtai pod vedením (海軍大佐 Kaigun Daisa) námořního kapitána Minoru Gendy. Genda vytvořil jednotku z nejzkušenějších a nejúspěšnějších pilotů, pozemní personál svou úrovní odpovídal kvalitě pilotů. V jejích řadách sloužil (海軍少尉 Kaigun Shōi) podporučík Mutō Kaneyoshi (28 setřelů), který se na svém Shidenu sám utkal s tuctem Hellcatů z nichž čtyři sestřelil a ostatní opustily boj. Velitelský sbor nezaostával: náčelníkem štábu byl (海軍少佐 Kaigun Shōsa) korvetní kapitán Shiga Yoshio se 6 sestřely, velitelem 301. Hikōtai byl (海軍中尉 Kaigun Chūi ) nadporučík Kanno Naoshi se 48 sestřely, velitelem 407. Hikōtai byl byl (海軍中尉 Kaigun Chūi ) nadporučík Yoshishige Hayashi s 5 sestřely, velitelem 701. Hikōtai byl (海軍中尉 Kaigun Chūi ) Oshibuchi Takashi se 6 sestřely. Důstojníkem pro výcvik byl (海軍中尉 Kaigun Chūi) poručík Sakai Saburō – veterán a eso s 64 sestřely.
Ani vynikající piloti této jednotky nedokázali zvrátit nadvládu spojeneckého letectva nad Japonskem, ačkoliv nepříteli způsobili značné ztráty.
URL : https://www.valka.cz/Kawanisi-N1K-Siden-George-t31152#523290Verze : 0
MOD
Použité prameny:


René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, 1987, Reprinted 1990, ISBN: 0-87021-313-X.
William Green a Gordon Swanborough, The Complete Book of Fighters, Salamander Books Ltd., New Ed edition, 2001, ISBN-10: 1840652691
Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé doplněné vydání, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 tiel 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
René J. Francillon Ph.D., Kawanishi Kyofu / Rex & Shiden/ George, Aircraft in Profile No. 213, Windsor, Berkshire, UK, Profile Publications Ltd., rok 1971
Famous Airplanes of the World, No.53, Kyofu, Shiden, Shidenkai, 1995-7, Bunrin-Do Co. Ltd., Japan
Henry Sakada a Kódži Takaki, Gendův meč (343.Kókútai-jednotka leteckých es), Deus, 2008, ISBN: 978-80-87087-19-0
Henry Sakaida, Osprey Aircraft of the Aces 22. Imperial Japanese Navy Aces 1937 – 45, First Edition, Published 1998, Osprey Publishing, ISBN: 1-85532-727-9
L+K 21/1974, Letadla 1939-1945
https://www.combinedfleet.com/ijna/n1k-j.htm
https://www.airtoaircombat.com/detail.asp?id=317
https://en.wikipedia.org/wiki/Kawanishi_N1K-J
www.xs4all.nl
https://www.cofe.ru/avia/K/K-17.htm
https://avions.legendaires.free.fr/n1k1.php
www.daveswarbirds.com
https://www.ijnafpics.com/jbwn1k1.htm
https://www.airwar.ru/enc/fww2/n1kj.html
https://forum.axishistory.com/viewtopic.php?t=99933
en.wikipedia.org
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kawanisi-N1K-Siden-George-t31152#250441Verze : 0
MOD