Narodil se 26. února 1361 jako syn císaře Karla IV. a Anny Svídnické. Již jako dvouletý byl z vůle svého otce korunován na českého krále a zároveň se stal braniborským kurfiřtem. Ve svých devíti letech ho otec oženil s Johanou Bavorskou a v patnácti letech byl roku 1376 v Cáchách korunován římským králem. Po otcově smrti o dva roky později se stal hlavou lucemburské dynastie, jejíž moc se opírala především o vládu v českých zemích, Lucembursku a Braniborsku.
Václav IV. panoval v složité době schizmatu v církvi a počátků reformačního hnutí, době střetů mezi drobnou šlechtou a městy na straně jedné a mocnými pány a církví na straně druhé. Když Václav IV. nedokázal soudobé krizové jevy odvrátit v důsledku své osobní neschopnosti, ztratil záhy svoji autoritu mezi Lucemburky i domácí šlechtou. Rovněž jeho vztahy s církví byly narušeny sporem s arcibiskupem Janem z Jenštejna, které vyvrcholily umučením Jana z Nepomuku v roce 1393. Král navíc stále více prosazoval své oblíbence, kteří se neoprávněně obohacovali a podporovali krále v jeho zábavách a alkoholismu. V květnu 1394 byl král Václav IV. dokonce zajat představiteli panské jednoty, kteří ho na přímluvu jeho bratra Jana Zhořeleckého v červenci téhož roku propustili za příslib, že splní jejich požadavky. Přesto, že král tyto požadavky roku 1396 písemně stvrdil, jeho spory se šlechtou pokračovaly. V březnu 1402 byl podruhé zajat panskou jednotou, která se souhlasem dalších Lucemburků (Zikmund I. a Jošt) převzala vládu v zemi. Již o dva roky dříve ztratili Lucemburkové v důsledku pasivity krále Václava IV. císařskou korunu ve prospěch Ruprechta Falckého.
Václav IV. se po svém propuštění v listopadu 1403 pokusil napravit některé chyby. Stabilizoval vládu v českých zemích ustanovením spoluvlády panstva. Po smrti Ruprechta Falckého byl za římského krále dočasně zvolen Jošt Lucemburský. Václav IV. si uvědomil, že obnovení jeho vlády v říši závisí na jeho schopnosti svolat církevní koncil a odstranit schizma. K tomu potřeboval podporu mistrů vysokého učení, zejména českých. Proto vyhověl jejich požadavkům a v roce 1409 tzv. Dekretem kutnohorským upravil poměry na Pražské univerzitě v jejich prospěch na úkor mistrů německých. Koncil svolaný téhož roku do Pisy nakonec potvrdil Václavův nárok na říšskou korunu, ale problém schizmatu nevyřešil a Václav svoji autoritu v říši fakticky neobnovil.
V posledních letech své vlády již Václav IV. do politického dění významněji nezasahoval, faktickou vládu v dědičných zemích převzala šlechtická obec. Zároveň s tím se vzmáhalo reformní hnutí a radikalismus, zejména po upálení mistra Jana Husa na koncilu v Kostnici roku 1415. Země se poté ocitla ve stavu permanentní občanské války mezi stoupenci a odpůrci Husova učení. Po zprávě o první pražské defenestraci 16. srpna 1419 dostal král srdeční záchvat, kterému podlehl.
