Main Menu
User Menu

Fokker, Anton Herman Gerard

     
Příjmení:
Surname:
Fokker
Jméno:
Given Name:
Anton Herman Gerard
Jméno v originále:
Original Name:
Anton Herman Gerard Fokker
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
-
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
?
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
-
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
06.04.1890 Blitar, Nizozemská východní Indie
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
23.12.1939 New York
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
-
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
letecký konstruktér
výrobce letadel
Související články:
Related Articles:
Zdroje:
Sources:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anthony_Fokker
URL : https://www.valka.cz/Fokker-Anton-Herman-Gerard-t20226#76114Verze : 0
MOD
Anton Herman Gerard ′Anthony′ Fokker


Narodil se 6. dubna 1890 ve vesničce Kediri na Jávě, která byla v té době součástí Nizozemské východní Indie, nyní Indonésie. Jeho otec odešel v mládí na Jávu za dobrodružstvím a později se stal významným pěstitelem kávy. Když se Anthonymu narodila i sestra Kateřina, rozhodli se jeho rodiče k návratu do Holandska. Bylo to zejména z toho důvodu, aby jejich děti mohly dosáhnout vzdělání a žít v civilizaci.


Po návratu do Holandska se usadili v Haarlemu a malý Anthony začal chodit do školy. Toto byl ale pro něj obrovský problém. Výuka pro něj představovala velikou nudu a trávit dny ve školní lavici pro něj bylo doslova utrpením. Jediným předmětem, který jej zaujal, byla praktika. Ve své domácí dílně se neustále věnoval vyrábění a zdokonalování roztodivných zařízení. Sestrojil si tak například obrovské kolejiště které později i kompletně elektrifikoval. Dále se věnoval i stavbě parních strojů, kde jako palivo používal benzín. Sestrojoval dokonce i miniaturní výbušné benzínové motory. Nedokázal však vyrobit svíčky a karburátor patřičných rozměrů a tak musel těchto pokusů zanechat.


O jeho nadšení pro věc svědčí i to, že aby získal plyn do hořáku, tak se jednoduše napojil na plynové potrubí vedoucí jeho dílnou k sousedovi. Dokonce přemýšlel i nad tím, jak napojit své kolejiště na elektrickou trolej vedoucí pod jeho okny. Tento smrtelně nebezpečný pokus ovšem naštěstí neuskutečnil.


Jeho pokusy ovšem velice trpěl jeho školní prospěch. To by ale nebyl Anthony aby na tento problém nevymyslel rovněž nějaký zlepšovák. Pomocí důmyslného „opisovacího“ systému tak mohl vcelku v pohodě dosahovat uspokojivého prospěchu. V roce 1908 kdy bylo Anthonymu 18 let se seznámil se svým spolužákem Fritzem Cremerem a počali společně pracovat na prvním velikém vynálezu – nepropíchnutelné pneumatice.


Protože práce na vynálezu byla časově náročná, zašel Anthony za ředitelem školy a požádal jej o 14 dní volna. Šokovaný ředitel se nezmohl na slovo a mladého Fokkera již na střední škole nikdy nikdo nespatřil. Více než rok pak vyvíjeli pneumatiku, aby těsně před zahájením její výroby zjistili, že byla podobná již před časem patentovaná ve Francii.


Po tomto nezdaru se Anthony Fokker upnul zcela k jinému cíli – rozhodl se věnovat se letectví. Ve své dílně postavil několik stovek papírových a dřevěných modelů ve snaze vypilovat jejich letové vlastnosti. Do těchto pokusů mu však vstoupila povinnost absolvování vojenské služby. Fokker rozhodně nechtěl ztratit rok času a tak si pomocí úplatku obstaral lékařské potvrzení, že z důvodu plochých nohou není schopen služby.


Po návratu domů ovšem narazil na přání rodičů, aby si dokončil vzdělání. Otec mu odmítl zaplatit leteckou školu ve Francii a tak se nakonec rozhodl pro technickou školu v Bingenu. Po příjezdu do Bingenu ovšem zjistil, že v Zalbahu na škole pro automobilové inženýry inzerují kurzy létání. Okamžitě se rozhodl a zapsal se na tuto školu. Během studia Fokker prakticky vedl stavbu letadla určeného pro tyto pilotní kurzy. Leteckým instruktorem se měl stát v té době známy pilot Büchner. Tento ovšem letadlo při prvním pokusu o vzlet zničil…


Krátce poté se Fokker seznámil s nadporučíkem německé armády von Daumem, který se rozhodl, že bude podporovat stavbu nového letadla čistě Fokkerovy konstrukce. Po několika pokusech se mu podařilo sestrojit letoun, s kterým se bez problémů udržel ve vzduchu. 16. května 1911 na svém stroji úspěšně složil pilotní zkoušky a stal se tak pilotem s licencí. Jeho pilotní průkaz měl číslo 88. Bohužel však jeho partner von Daum neměl tolik pilotního nadání a dvakrát letoun rozbil. Po druhé havárii naznal, že létání není nic pro něj a po vyplacení jeho podílu se stal Fokker jediným vlastníkem stroje.


Fokker poté zažil triumfální návrat do Haarlemu, kde předvedl své letadlo při příležitosti oslav narozenin královny Wilhelmíny. Jeho úspěch byl kolosální a rázem se stal velice známým. Po letech se opět potkal s Fritzem Cremerem, který se pak již účastnil na téměř všech jeho aktivitách.


Po svém triumfu se Fokker vrátil do Německa a sice do Berlína na letiště v Johannisthalu. Zde se provozovaly letecké exhibice pro platící diváky. Podle času stráveného ve vzduchu dostávali piloti své podíly na zisku. Rivalita mezi nimi byla obrovská a tak se jednou Fokkerovi přihodilo i to, že vzlet znemožnil cukr nasypaný do nádrže. Jindy bylo třeba riskovat život a létat kvůli jistému výdělku sám v silném větru…


V této době počal Fokker nejenom provádět první dálkové lety jako např. Berlín – Hamburk, ale rovněž vstoupil v první jednání s vojskem. Jako první oslovil samozřejmě armádu holandskou. Jeho letoun se generálům velice líbil, ale nakonec se rozhodli pro stroje Farman z Francie. Dalším pokusem byla soutěž na dodání letadel do Ruska. Zde se ovšem střetl s klasickým ruským systémem úplatků a tak i když v soutěži obsadil třetí místo, které mu zaručovalo objednávku na šest letounů, nakonec do Ruska neprodal stroj ani jediný. Podnikl i pokusy prosadit se v Anglii a Itálii, ale obě země daly přednost svým konstruktérům.


Nakonec se na něj vcelku logicky usmálo štěstí v místě jeho působení, a sice v Německu. V roce 1913 vyhrál soutěž na letadlo schopné rychlé přepravy po souši na jakékoli místo, kde by po smontování bylo schopno co nejrychleji vzlétnout. Fokker díky tomuto vítězství obdržel svojí první armádní zakázku a zároveň otevřel pilotní školu pro německé důstojníky. Díky vzrůstajícím kontaktům se nejen armádní, ale i civilní zakázky počaly jen hrnout. Když měl Fokker vlastní továrnu se 150 zaměstnanci, vypukla 1. světová válka.


Objemy výroby se díky ní neskutečně zvýšily, jelikož armáda požadovala doslova vše co se dokázalo udržet ve vzduchu. Nejprve to byly sportovní letadla pro spojovací účely ale postupem času se válka přesunula i do vzduchu a rázem byly požadovány ozbrojené stroje. Letecké souboje se stávaly čím dál tím běžnějším jevem a Fokker k jejich rozvoji přispěl významnou měrou. Vynalezl totiž pro svoji dobu jedinečnou zbraň – synchronizovaný kulomet, který dokázal střílet okruhem vrtule. Fokker tento přelomový vynález zvládl během neuvěřitelných 48 hodin nepřetržité práce. Bylo mu jasné, že střelba kulometu musí být závislá na otáčkách vrtule. Na vrtuli tak připevnil malý výčnělek, který narážel na vačku. Tato vačka byla připevněna ke spoušti kulometu. Po dalších drobných úpravách vypiloval zařízení k dokonalosti. Nejprve kulomet předváděl na zemi a poté předvedl i letové ukázky s přesnou střelbou. Velení armády bylo ovšem nejdříve poněkud skeptické, ale když počal kulomet zkoušet poručík Oswald Boelcke a vzápětí s ním dosáhl několika úspěchů, tak ihned byly vydány rozkazy k nainstalování nového kulometu do co největšího počtu letadel. Toto rozhodnutí podpořily i úspěchy dalšího esa Maxe Immelmanna. Do doby, než spojenci tuto zbraň ukořistili a okopírovali, díky tomuto vynálezu získali němečtí piloti téměř absolutní nadvládu ve vzduchu. Za své úspěchy byl Fokker nakonec i vyznamenán a sice Železným křížem a Mecklenburgským válečným křížem za zásluhy.


Rovněž ve vývoji nových letadel se věci ubíraly ohromným tempem kupředu. První Fokkerovy stíhací jednoplošníky řady E-IE-IV byly pomalé a nespolehlivé, přesto však převyšovaly v mnoha vlastnostech většinu spojeneckých letadel. Reakcí na britský letoun Sopwith Triplane byl pak Fokkerův trojplošník Dr. I. Obrovskou výhodou tohoto stroje byla jeho výtečná obratnost a stoupavost. Stroj byl sice velice pomalý, ale tento svůj handicap dokázal právě svojí obratností lehce přebít a stal se tak jedním z nejslavnějších letounů v první světové válce.


Vrcholem Fokkerových konstrukcí se stala jeho řada dvojplošníků označovaná písmenem D. Již na stroji D-III dosáhl Oswald Boelcke většiny svých úspěchů. Asi nejlepším německým stíhacím letounem za 1. světové války se pak stal letoun Fokker D-VII. Stroj si záhy získal obrovskou popularitu u bojových pilotů, o čemž svědčí mimo jiné i fakt, že v květnu 1918 jich u bojových jednotek létalo pouhých 19 a v srpnu téhož roku již více než 800.


Posledním typem, který měl být uveden do výzbroje byl hornoplošník D-VIII. Než však byly vyřešené technické problémy související s jeho jediným křídlem válka skončila a stroj se již hromadné výroby nedočkal.


Konec války a s ním spojené zrušení veškerých vojenských kontraktů znamenal pro Fokkera, který v té době zaměstnával ve svých továrnách na letadla a kulomety více než 6000 dělníků tvrdou ránu. Navíc ještě podmínky mírové smlouvy přikazovaly zničení všech vojenských letadel i motorů. Fokker se ovšem proti tomuto rozhodnutí vzepřel a s pomocí bývalých válečných pilotů se mu podařilo ze svých továren spoustu materiálu zachránit před zničením. Podařilo se mu tak ukrýt více než 220 letadel a 400 motorů.


Ve snaze uživit své dělníky počal vyrábět kánoe nebo i obchodní váhy. Z nedostatku zkušeností s touto výrobou ovšem všechny tyto pokusy končily ztrátou. V poválečné revoluční době šlo Fokkerovi dokonce i o život a musel se spasit útěkem před Revolučními gardami. Hrůzy probíhající revoluce v Německu jej donutily k jasnému rozhodnutí vrátit se zpět do Holandska.


Nejdůležitější věcí bylo dopravit do Holandska také zachráněný materiál. Fokker tak s pomocí přátel a také díky zmatkům v Německu, které zapříčinila revoluce, dokázal dopravit po železnici do Holandska celkem 360 vagónů s motory, hotovými i rozpracovanými letadly a různým materiálem z továrny ve Schwerinu. Tato logisticko – pašerácká operace proběhla v neuvěřitelném čase šesti týdnů… Horší to ovšem bylo s hotovými penězi. Marky počaly závratně ztrácet na ceně a tak musel Fokker narychlo nakupovat jakoukoli cizí měnu nebo směnky v cizích měnách. Podle jeho odhadu činilo jeho jmění těsně po válce zhruba 30 milionů marek, no zachránit se mu podařila sotva čtvrtina. Směnky a různé bankovky se Fokkerovi podařilo do Holandska propašovat v diplomatické poště, ale také třeba na jachtě, kterou poslal za sebou po moři. I přesto, že z Německa nakonec odcestoval zcela legálně a po zaplacení veškerých válečných daní, po něm později německé úřady požadovaly zaplatit ještě 18 milionů marek daňových nedoplatků. Pomocí právníků tuto sumu nakonec snížil na milionů šest a po jejich zaplacení si zajistil, že nebude v Německu trestně stíhán.


V Holandsku se musel ihned zapojit do práce a podařilo se mu náhle prodat 220 letadel a 200 motorů holandské vládě. Tato zadala zakázku na výrobu těchto strojů automobilce Spyker, která ovšem neměla s výrobou letadel pražádné zkušenosti. Nakonec došlo mezi firmou Spyker, Fokkerem a holandskou vládou k dohodě a kontrakt byl uzavřen. Protestovali proti němu zástupci firmy Vickers, která se o zakázku také ucházela, ale nepodařilo se jí nikdy dokázat, že letadla a motory byly vyrobeny v Německu a do Holandska byly dovezeny nelegálně.


Fokker po válce rovněž dokonale odhadl směr, kterým se bude ubírat dopravní letectví a jako první navrhl letoun s uzavřenou, pohodlnou kabinou pro pět cestujících. Jeho letoun F-II byl tak po dlouhé době první stroj navržený čistě pro civilní účely. V té době totiž běžně přepravovaly cestující pouze upravené vojenské stroje. V krátké době se svými dopravními letadly doslova dobyl svět. Brzy vybudoval třetí největší průmyslové impérium v Holandsku a expandoval do celého světa. Na přání zákazníků konstruoval nejen dopravní stroje všech velikostí, ale i stroje vojenské. Jeho stroje nakonec vyrábělo v licencích čtrnáct továren po celém světě a používalo je na čtyřicet leteckých dopravních společností.


Anthony Fokker zemřel dne 23. 12. 1939 v New Yorku na meningitidu. Ještě ve Spojených státech byl zpopelněn a následně pohřben v Holandsku. Fokker tak zemřel na počátku 2. světové války a není tak možné se vyhnout spekulacím, jak by asi jeho další letouny či jiné vynálezy ovlivnily její průběh… Vzhledem k jeho mimořádným schopnostem by jistě jeho stopa byla výrazná.



Přehled ledadel zkonstruovaných Anthony Fokkerem najdete ZDE



Zdroje:
Anthony Herman Gerard Fokker: Létající Holanďan, Mustang, Plzeň 1994, ISBN 8085831058


https://www.dutch-aviation.nl/index5/index5-0.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anthony_Fokker
URL : https://www.valka.cz/Fokker-Anton-Herman-Gerard-t20226#301359Verze : 0
Portréty Anthony Fokkera:


Zdroje uvedeny v předchozím příspěvku
URL : https://www.valka.cz/Fokker-Anton-Herman-Gerard-t20226#301360Verze : 0