Gardová obrněná divize [1941-1945]

Guards Armoured Division
     
Název:
Name:
Gardová obrněná divize Guards Armoured Division
Originální název:
Original Name:
Guards Armoured Division
Datum vzniku:
Raised/Formed:
17.06.1941
Předchůdce:
Predecessor:
- -
Datum zániku:
Disbanded:
12.06.1945
Nástupce:
Successor:
Gardová divize Guards Division
Nadřízené velitelství:
Higher Command:
17.06.1941-14.09.1941 Ministerstvo války
15.09.1941-17.03.1943 Jižní velitelství
17.03.1943-19.06.1944 VIII. sbor
19.06.1944-27.06.1944 XII. sbor
27.06.1944-04.07.1944 2. armáda
04.07.1944-13.07.1944 XII. sbor
13.07.1944-23.07.1944 VIII. sbor
24.07.1944-30.07.1944 II. kanadský sbor
30.07.1944-28.08.1944 VIII. sbor
28.08.1944-12.12.1944 XXX. sbor
13.12.1944-20.12.1944 XII. sbor
20.12.1944-17.01.1945 XXX. sbor
18.01.1945-20.01.1945 1. kanadská armáda
21.01.1945-07.03.1945 XXX. sbor
08.03.1945-09.03.1945 II. kanadský sbor
10.03.1945-15.04.1945 XXX. sbor
16.04.1945-27.04.1945 XII. sbor
28.04.1945-12.06.1945 XXX. sbor
17.06.1941-14.09.1941 War Office
15.09.1941-17.03.1943 Southern Command
17.03.1943-19.06.1944 VIII Corps
19.06.1944-27.06.1944 XII Corps
27.06.1944-04.07.1944 2nd Army
04.07.1944-13.07.1944 XII Corps
13.07.1944-23.07.1944 VIII Corps
24.07.1944-30.07.1944 II Canadian Corps
30.07.1944-28.08.1944 VIII Corps
28.08.1944-12.12.1944 XXX Corps
13.12.1944-20.12.1944 XII Corps
20.12.1944-17.01.1945 XXX Corps
18.01.1945-20.01.1945 1st Canadian Army
21.01.1945-07.03.1945 XXX Corps
08.03.1945-09.03.1945 II Canadian Corps
10.03.1945-15.04.1945 XXX Corps
16.04.1945-27.04.1945 XII Corps
28.04.1945-12.06.1945 XXX Corps
Dislokace:
Deployed:
17.06.1941-27.06.1944 ?, ?
27.06.1944-11.06.1945 NW Europe, ?

Velitel:
Commander:
17.06.1941-12.09.1942 Leese, Oliver (Major General)
12.09.1942-21.09.1942 Adair, Allan (Brigadier) (acting)
21.09.1942-12.06.1945 Adair, Allan (Major General)
Náčelník štábu:
Chief of Staff:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR, ( )
Podřízené jednotky:
Subordinated Units:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Čestný název:
Honorary Name:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vyznamenání:
Decorations:
DD.MM.RRRR
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
en.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Gardova-obrnena-divize-1941-1945-t158#425864 Verze : 1

ÚVOD

Obecně
Britská armáda nasadila v severozápadní Evropě tři obrněné divize. Mezi těmito formacemi bylo několik zásadních rozdílů. Zatímco počátky 7. obrněné divize sahaly do meziválečného období a jednotka prošla řadou bojových nasazení, 11. obrněná divize a Gardová obrněná divize byly zřízeny až v roce 1941 a po dobu tří let procházely výcvikem v Británii, a v Normandii tak zažily svůj křest bojem. Rozdíl byl i ve složení divizí. Obrněná brigáda v sestavě 7. a 11. obrněné divize zahrnovala jednotky tankové, jezdecké a obrněných automobilů. Pěší brigáda se skládala z lehkých pěší, střeleckých a teritoriálních praporů. Oproti tomu takřka všechny jednotky Gardové obrněné divize, ať už pěší či obrněné, měly svůj původ v gardových pěších praporech Gardové brigády. Gardová divize měla také výhodu kontinuity velitelů a vybavení. Ztráty divize byly nahrazovány výhradně novými gardisty, což mělo své výhody i nevýhody. Společná historie jejích praporů umožnila snadnější a rychlejší integraci pěších a tankových jednotek, čímž lépe naplňovala požadavky na moderní vedení obrněného boje.


Vznik
Rozhodnutí zformovat Gardovou obrněnou divizi bylo s královým souhlasem přijato na jaře 1941. Jednalo se o opatření reagující na nedostatek obrněných sil v Británii v případě německé invaze. K vlastnímu zřízení došlo v květnu 1941 pod velením generálmajora Olivera Leese. Důstojníci a mužstvo prošli příslušnými kurzy Bovingtonu a Lulworthu a v září se divize poprvé shromáždila ve výcvikovém prostoru na Salisburské pláni. Divize se v této době skládala ze dvou obrněných brigád po třech obrněných plucích a praporu motorizované pěchoty a zabezpečovací skupiny dělostřelectva s jedním praporem motorizované pěchoty. Zpočátku byl nedostatek vybavení a to, co bylo k dispozici, bylo zoufale zastaralé. Tankisté obdrželi obstarožní Covenantry. Tyto stroje byly velmi poruchové a vyžadovaly náročnou údržbu, což vojáci nepřijímali zrovna s radostí. To ještě netušili, že tyto zkušenosti nejednou zúročí na bojišti. Kuriózním problémem bylo vměstnání některých gardistů do omezeného prostoru v tancích. V případě příslušníků 1. praporu Gardového granátnického pluku bylo jediným řešením zařazení mezi motorizovanou pěchotu, pro ně bylo v tancích příliš těsno. Jinak se ale nové role gardisté zhostili s nadšením a jejich řady opustilo jen několik příslušníků, kteří se nedokázali novým poměrům přizpůsobit. V dubnu 1942 pokročil výcvik do bodu, kdy bylo možné uskutečnit cvičení za účasti celé divize. Z hlediska taktiky nasazení se vycházelo ze zkušeností nabytých v pouštních bojích a ze závěrů učiněných na konci různých cvičení v Anglii.


Příprava
Na konci roku 1942 došlo k několika změnám. Jedna obrněná brigáda byla nahrazena pěší brigádou a zabezpečovací skupina byla reorganizována na divizní dělostřelectvo. Divize sice přišla o pluk obrněných automobilů, který přešel do podřízenosti sboru, avšak na druhou stranu obdržela obrněný průzkumný pluk, který byl vybaven tanky. S drobnými změnami vydržela tato organizační struktura až do konce existence divize. Ke změně došlo i na velitelských postech. Novým velitelem divize se stal generálmajor Allan Adair. Obrněné brigádě velel brigádní generál N. Gwatkin a pěší brigádě brigádní generál G. Johnson. I v jejich případě již nedošlo ke změnám. V polovině roku 1943 se Gardová obrněná divize stala součástí VIII. sboru generálporučíka O’Connora. Divize prodělala řadu dalších cvičení v Norfolku a Yorkshiru a v červnu 1944 se soustředila v okolí Brightonu, kde vyčkávala na nalodění a přesun do Normandie. K němu došlo dva týdny po Dni D.


FRANCIE

Normandie
Divize se ve Francii vylodila na konci června. Do VIII. sboru patřila také 11. obrněná divize a 15. (skotská) pěší divize. Sbor jako takový spadal pod britskou 2. armádu generálporučíka Dempseyho. V době, kdy divize ve Francii přistála, ovládali Britové a Kanaďané necelých třicet kilometrů široký pás území mezi Caen a Bayeux. Pěšáci z 32. gardové brigády spolu s příslušníky některých divizních jednotek dorazili na místo určení dříve než jejich spolubojovníci z 5. gardové obrněné brigády. Na západ od Caen zaujali statickou obranu a začali si zvykat na dávky z odstřelovacích pušek, minometů a děl, které jim ochotně zprostředkovali příslušníci 12. tankové divize SS Hitlerjugend v okolí letiště Carpiquet. Nemalé ztráty zde Němci způsobili 1. praporu Velšského gardového pluku, který přišel mimo jiné o dva velitele. Po dvou týdnech byly tyto jednotky staženy k Bayeux, kde jim zotavení zpříjemnil dostatek camembertu, calvadosu a cideru. Klid ale netrval dlouho. 17. července večer se celá divize přesunula do oblasti severovýchodně od mezitím dobytého Caen, kde navázala kontakt se 7. a 11. obrněnou divizí a provedla poslední přípravy na zahájení operace GOODWOOD.


Goodwood
Cílem operace GOODWOOD a související kanadské operace ATLANTIC bylo vyčištění jižního předměstí Caen (ta část jižně od řeky Orne) a obsazení území jižně od města a získání Bourguébuského hřebene, čímž by se otevřela cesta na Falaise. Všechny tři britské obrněné divize měly vyrazit z oblasti soustředění, objet Ranville, projet mezi postaveními 3. a 51. pěší divize a zaútočit směrem na jih podél Cuverville a Démouville k železniční trati Caen-Troarn, za níž se měla cesta divizí rozdělit s úmyslem pokrýt severní část hřebenu, tj. zhruba oblast Bourguébus-Vimont-Bretteville. Gardová divize měla postupovat na levém křídle přes Cagny. Avšak od samého začátku nešly věci podle plánu. Divize měly teoreticky postupovat v kompaktní vlně ihned za bombardéry a za podpory vlastního dělostřelectva. Jenže na začátku bylo nutno projet relativně úzkými pásy v minových polích, v důsledku čehož divize postupovaly jedna za druhou, s velkými rozestupy, pozdě za bombardéry a naopak rychleji než dělostřelectvo. Gardová obrněná divize vyrazila ráno 18. července. Před ní si razila cestu 11. obrněná divize a sledovala jí 7. obrněná divize. V prvním sledu divize postupovaly jednotky 5. gardové obrněné brigády (Grenadýři, Irové, velitelství brigády a nakonec Coldstreamští), následované průzkumníky, kteří svými Cromwelly chránili křídla. Poté následovaly pěší jednotky 32. gardové brigády. Řidiči jejich nákladních vozidel, se snažili držet krok s tankisty, aby pěšáci mohli zajistit obsazené území. U Cagny divize narazila na rozhodný německý odpor. Nepřátelská děla a tanky gardistům způsobily nemalé ztráty, ale tankisté nakonec prorazili a odpoledne Cagny dobyli. Večer dorazila pěchota, která město obsadila a pokusila se dokonce vyrazit vpřed, ale byla krátce na to nucena se zakopat. Předpokládalo se, že ráno dojde k obnovení útoku, avšak ten byl odvolán. Další dni se nesly ve znamení drobných střetů mezi gardisty a příslušníky 1. a 12. tankové divize SS. Vše navíc znepříjemňoval častý déšť. Po čtyřech dnech byla gardová divize stažena z fronty a její pozice zaujala pěchota. Souboj o Cagny ji stál 15 tanků zničených a 45 poškozených. Podařilo se jim ale vyřadit řadu nepřátelských Pantherů, Tigrů a starších Pz.Kpfw. IV, a dokonce i jednoho zatoulaného Tigra II.


Bluecoat
Divize se následně zúčastnila operace BLUECOAT, která měla za úkol obsadit město Vire, vyvýšeninu Mont Pinçon a zabránit přesunu německé 21. tankové divize do prostoru amerického útoku v rámci operace COBRA. Celkově tak měli Britové chránit levé křídlo amerického průlomu na jih. Operace začala 30. července a gardová obrnění divize zpočátku postupovala v druhém sledu za 11. obrněnou divizí, kterou posléze 1. srpna nahradila na čele postupu. Proti britským obrněncům stály zpočátku pouze 276. a 326. pěší divize. Byly to sice celkem slabé formace, ale hájily dobře připravený prostor plný různých obranných opatření, navíc v terénu bocage. V době, kdy gardová divize přebírala čelo útoku, začaly se zde objevovat části 21. tankové divize, 1., 9. a 1. tankové divize SS a 3. a 5. paradesantní divize. Boj přešel z přestřelování na dálku na souboje zblízka na vzdálenost deseti, dvaceti metrů. Němci naštěstí své tanky a samohybná děla nasazovaly postupně, ne v kompaktní formaci, takže Britové měli alespoň v tomto ohledu usnadněnou práci. Britský postup se zastavil 7. srpna. Následoval týden pozičních, ne méně tvrdých, bojů, například u Chenedolle.


Postup severozápadní Francií
Divize se nezúčasnila bojů u Falaise, takže její příslušníci měli čas na zotavení a údržbu techniky. Likvidace německých jednotek u Falaise vytvořila v severovýchodní Francii vakuum, jehož chtěli Spojenci využít k postupu vpřed. Američané vyrazili směrem na Paříž, zatímco Britové a Kanaďané zatočili doleva a vydali se osvobodit přístavy na březích kanálu La Manche a vyřadit z provozu odpalovací rampy raket V-1. gardová obrněná divize nebyla zpočátku nasazena, když ale přibyl na seznam cílů Brusel, skončila jí doba oddechu. 28. srpna byla divize podřízena XXX. sboru generálporučíka Horrockse a vyrazila směrem k Seině, kterou druhého dne překročila u Évreux v závěsu za 8. obrněnou brigádou. Po překročení řeky byla divize posílena o 2. prapor Domácího jezdeckého pluku, který převzal průzkumnou roli po 2. praporu Velšského gardového pluku, který se tak mohl zapojit do systému smíšených bojových skupin (tanky + pěchota) spolu s ostatními prapory 5. gardové obrněné brigády a 32. gardové brigády. Jednu skupinu tvořili Granátníci, druhou Coldstreamští, třetí Irové a čtvrtou Velšané. Granátníci a Irové většinou tvořili 5. brigádu, zatímco Coldstreamští a Velšané 32. brigádu, která obvykle byla posílena Northumberlandskými fyzilíry, což byla samostatná kulometná rota. K 5. brigádě nic podobného přiděleno nebylo, avšak 1. prapor Granátníků sloužil jako motorizovaná pěchota, takže již v sestavě měl střední kulomety. Sestavení bojových skupin bylo ad-hoc provozováno již během operace BLUECOAT, nyní bylo více formalizováno, ačkoliv i nadále se nejednalo o pevně určenou sestavu a ke změnám docházelo dle aktuální potřeby. Zatímco boje v Normandii se vesměs nesly ve znamení velké koncentrace obrněnců postupujících volnou krajinou, cesta na Brusel byla vesměs realizována po silnicích, většinou po jedné či několika málo souběžných liniích a na nejvyšší možnou rychlost. Vpředu postupoval 2. prapor Domácího jezdeckého pluku, který hledal nejvhodnější cestu, respektive objízdné trasy v případě těžko překonatelných překážek. Místa odporu likvidovaly prvosledové setniny, často za přímé letecké podpory letounů Typhoon. Tento způsob postupu šetřil v případě, že divize či bojová skupina nenarazila na odpor, úsporu času, však pokud na odpor narazily, znamenalo to zdržení celé kolony. Naštěstí byl odpor zpočátku slabý a nekoordinovaný, takže divize rychle postupovala vpřed a 31. srpna překročila u Amiens řeku Sommu a následujícího dne osvobodila Arras. Rovněž ztráty nebyly vysoké, v potyčkách bylo zničeno jen několik málo tanků. Příslušníci divize si mohli vychutnávat příjemné pocity vítězů, když je místní obyvatelstvo vítalo jako osvoboditele, a to na územích, která museli Britové nedávno potupně opustit. Cenné služby Spojencům poskytli příslušníci odboje, kteří Brity varovali před nachystanými nástrahami, dělali jim průvodce a přebírali od nich ostrahu válečných zajatců. Divize postupovala vpřed tak rychle, že 2. září musela u Douai zastavit, aby mohla doplnit zásoby, což byl stále větší problém, neboť Spojencům se zatím nepodařilo obsadit a zprovoznit žádný velký přístav v kanálu La Manche, ani opravit významnou železniční trať. Zásoby tak bylo nutné dopravovat po silnici. Jedním z opatření, byla změna poměru dodávaných zásob - více pohonných hmot na úkor munice. Divize si to mohla dovolit, protože narážela jen na menší ohniska odporu, zato ovšem rychle postupovala, takže nutně potřebovala benzín.


BENELUX

Postup na Brusel
Po doplnění zásob vyrazila divize v 7 hodin ráno na Brusel, který byl vzdálen zhruba nějakých 120 kilometrů. Podle původního plánu měly postup divize usnadnit letecké bombardování a výsadky parašutistů, kteří měli zajistit mosty. Kvůli špatnému počasí byly letecké operace zrušeny, avšak na druhou stranu mohla divize vyrazit o něco dříve. Kolem sedmé ráno se rozburácely motory Shermanů, Cromwellů a dalších strojů a divize vyrazila vpřed ve dvou proudech. Nalevo postupovala 5. brigáda a nalevo 32. brigáda. V druhém sledu pak zbytek pěchoty a belgická brigáda. Kolem osmé hodiny večer vjely britské tanky do belgického hlavního města a osvobodily jej. Postup si vyžádal relativně málo ztrát na životech, přičemž část z nich byla způsobena vlastním letectvem. Divize urazila během toho dne více než 100 kilometrů. Byl to úžasný úspěch, avšak i díky relativně slabému odporu. To se mělo brzy změnit.


Cesta přes Albertův kanál
V Bruselu se divize dlouho nezdržela. Ostatní britské obrněné divize dorazily do Gentu a Antverp a Američané postupovali na pravém křídle. Přišel tedy rozkaz vyrazit do Holandska. Mezi 4. až 6. zářím se divize vydala na východ. Projela Lovaní a překročila řeku Dyle. Avšak nepřítel začal klást stále silnější odpor. Zdejší bažinatý terén doplněný o spousty malých městeček, lesů, řek a kanálů bránila německá 1. výsadková armáda, což byl celkem nepříjemný soupeř. Němci sice nemohli úpně zastavit spojenecký postup, ale snažili se ho maximálně zpomalit. Do karet jim nahrávala skutečnost, že se sice podařilo osvobodit Antverpy, ale jako přístav je nebylo možno využívat, neboť Němci zatím ovládali ústí řeky Šeldy. 8. září se sice podařilo dosáhnout u Beringenu Albertova kanálu, ale divize měla velké problémy vybudovat a udržet na protějším břehu předmostí, kde musela přejít do obrany. 9. září postoupila na pravém křídle 11. obrněná divize, což umožnilo gardistům postupně přejít opět do útoku směrem ke kanálu Mása-Šelda. 10. září se divizi podařilo najít most přes tento kanál u Overpeltu. Za pomoci koncentrované palby tanků, protitankových děl, protiletadlových děl a kulometů se ho podařilo obsadit a otevřít cestu do Holandska. Během následujících dvou dnů divize urputně držela předmostí a dočišťovala kapsy odporu která předtím jen objela. Poté byla Gardová obrněná divize nahrazena pěchotou a stažena z fronty.


Operace Market Garden
Britové měli nyní na levém křídle spojeneckého postupu několik možností, jak pokračovat. Asi nejvíce se nabízela varianta, která počítala s přenesením těžiště ofenzívy z východní části belgicko-nizozemské hranice na její západní část, kde bylo vhodné vyčistit od nepřátel tok řeky Šeldy od Antverp k moři, včetně osvobození Walcherenu, čímž by došlo k umožnění provozu antverpského přístavu. Polní maršál Montgomery se ale rozhodl pro rychlejší, avšak výrazně riskantnější variantu - rychlý postup na ose Eidhoven-Nijmegen-Arnhem-Apeldoorn-IJsselmeer. Pro postup bylo klíčové, aby americké a britské výsadkové divize obsadily a udržely mosty pro rychle postupující pozemní svazek. Tím byl Horrocksův XXX. sbor. Na jeho čele měla postupovat právě Gardová obrněná divize, jejíž postup měla podporovat 43. (wessexská) pěší divize. Plán měl ale řadu problematických bodů. Pro gardovou divizi bylo nejhorší to, že divize mohla postupovat v podstatě jen po jedné silnici, která vedla po náspech, mezi bažinatými plochami a borovicovými porosty. Tanky je tak nemohly opustit, když narazily na nepřátelský odpor. Nemohly tedy manévrovat, ale musely se prostřílet. To ale zdržovalo postup, nemluvě o tom, že po stejné komunikaci musely projet i jednotky dalších sledů, zásobovací jednotky a ženijní jednotky s prostředky na překonávání vodních překážek. Přitom stále hrozilo nebezpečí nepřátelského výpadu do boku vůči těmto postupujícím týlovým jednotkám z oblasti Kleve, ačkoliv pravé křídlo postupu měl krýt VIII. sbor.


Směr Nijmegen
V poledne 17. září 1944 vyrazila irská bojová skupina gardové divize z předmostí u Overpeltu směrem na Valkensward. Na předních tancích seděli pěšáci s bazukami, připravení v případě potřeby seskočit a podpořit střelbu tanků. Ve vzduchu krylo čelo postupu sedm perutí Typhoonů vyzbrojených neřízenými raketami. Než tanky vyrazily, přeryly prostor postupu projektily vypálené jedenácti polními a šesti středními dělostřeleckými pluky. Svou dávku trhavin do oblasti vyslaly i všechny dostupné těžké minomety obou divizí. I přes tato opatření začaly čelní jednotky brzy narážet na rozhodný odpor, především v podobě dobře zamaskovaných samohybných i tažených děl. Tanky nemohly pokračovat vpřed, ustoupit vzad, ani uhnout do strany. Musely zastavit a snažit se eliminovat cíle, v čemž se jim snažili pomoci pěšáci nabíhající do postranních lesů a Typhoony útočící na tyto cíle. Odpor se podařilo zlikvidovat, ale kolona ztratila cenný čas. Valkensward tak byl osvobozen až večer. Následujícího dne divize vyrazila na Eidhoven - jedna část přímo, druhá přes Geldorp, odkud se však musela brzy vrátit zpátky na hlavní komunikaci. Nepříjemným překvapením byla přítomnost jednotek 9. tankové divize SS. Postup brzdily také vratké mosty přes celou řadu drobných toků. Ve večerních hodinách přesto jednotky projely Eidhovenem a zastavily se u Vileminina kanálu, kde bylo nejprve nutno opravit most. To se ženistům podařilo v 6 hodin ráno následujícího dne. Hned poté vyrazila divize s Granátníky v čele směrem na Veghel a Grave. Následoval postup na Nijmegen. Zde se ale americkým výsadkářům nepodařilo obsadit ani jeden most. Když tam večer dorazila gardová obrněná divize, začali Britové a Američané snahu o dobytí mostů. Ukázalo se ale, že bude nejprve nutné obsadit celé město. Tato operace byla spuštěna následující ráno a celý den se nesl ve znamení zuřivých bojů. Večer se podařilo zajistit přístupy k silničnímu mostu. Poté se podařilo most díky odváženému výpadu Granátníků obsadit, ačkoliv byl připraven k vyhození do vzduchu, jenže Němci ho z neznámých důvodů neodpálili. Druhého dne se jim podařilo obsadit i železniční most. Nyní už nikdo nemyslel na postup k Ijsselmeeru, všichni se soustředili na vysvobození britských a polských výsadkářů v Arnhemu. Z Nijmegenu do Arnhemu to bylo nějakých patnáct, dvacet kilometrů. Jenže situace nebyla vůbec dobrá. Nepřítel kladl tuhý odpor, docházely zásoby munice a pro podporu bylo k dispozici jen jeden střední dělostřelecký pluk a několik Typhoonů, s nimiž se díky problémům se spojením ani nebylo možné domluvit na volbě cílů. Němci navíc jižně od Nijmwegenu uskutečňovali protiútoky do boku spojeneckých jednotek. Nepodařilo se tedy více než udržet předmostí a evakuovat část výsadkářů.


Čas na oddech
Udržování předmostí severně od nijmegenského mostu bylo celkem náročné a přineslo gardové divizi nemalé ztráty. 6. října proto byla divize stažena do oblasti jižně od Waalu, kde odpočívala po dobu zhruba jednoho měsíce. Následně se v listopadu divize přesunula do oblasti Sittardu na nizozemsko-německých hranicích, kde vykonávala strážní funkci po dobu pěti měsíců. Nasazeny na tyto úkoly byly především pěší elementy divize. Následovaly různé přesuny v oblasti jihovýchodně od Bruselu - nejdříve kvůli přípravám na další operace, pak jako záloha reagující na německou ofenzívu v Ardenách. V lednu 1945 dostali příslušníci divize možnost čerpat dovolenou v Británii a jednotka byla posílena o 2. prapor Skotského gardového pluku, který měl postupně nahradit 1. prapor Velškého gardového pluku, neboť Velšané měli značné problémy s doplňováním ztrát.


NĚMECKO

Boje v Reichswaldu
Gardová obrněná divize se měla jako jediná obrněná divize zúčastnit bojů v rámci operace VERITABLE. K dispozici již byly jen samostatná 6. gardová tanková brigáda a různé menší formace speciálních strojů. Jenže Němcům se podařilo zaplavit území v oblasti Říšského lesa, což zabránilo nasazení tanků ve větší míře. Stroje tak musely zůstat jako záloha v Tilburgu a operace se účastnila divizní pěchota. Nejprve na severní hraně lesa ve směru na Cleve a poté v podřízenosti 51. pěší divze okolo Gochu. Byly to tvrdé boje, které přinesly divizi mnoho mrtvých a zraněných. Díky americkému průlomu na jihu mohlo následně dojít k postupu i v britském prostoru. Divize byla sice opět kompaktní, avšak útok zase vedly především pěší prapory. Až 4. března byl uskutečněn pokus o nasazení 5. brigády v prostoru operací 3. pěší divize s cílem dobytí vyvýšenin u přístupů k Rýnu. Po několika dnech těžkých bojů s německými výsadkáři a tankisty se nakonec podařilo Němce vyhnat z předmostí na levém břehu Rýna. Nyní se začaly ladit plány na překročení Rýna, a divize tak měla čas na odpočinek, který trávila v oblasti Nijmegenu. Nyní divizi definitivně opustil 1. prapor Velšského gardového pluku.


Operace PLUNDER
Divize jako taková se nezúčastnila počáteční fáze přechodu Rýna, to byl úkol pro výsadkáře a pěchotu, který měla vytvořit předmostí. Tanky měly vstoupit na scénu až po postavení pontonových mostů. Nasazeno bylo jen divizní dělostřelectvo, které se podílelo na dělostřeleckém krytí přechodu. Tanky se zapojily až 30. března ráno, kdy přejely přes pontony. Zatímco na jihu kladl nepřítel relativně slabý odpor, čelily jednotky XXX. sboru s Gardovou obrněnou divizí v čele odhodlanějším příslušníkům 1. výsadkové armády, především těm ze 7. a 8. paradesantní divize. Gardisté se probojovávali na sever směrem k nizozemsko-německé hranice u Lingenu na řece Emži. Toho dosáhly za podpory pluku středních děl a Typhoonů v časných ranních hodinách dne 3. dubna. Úspěch kalila skutečnost, že obráncům se podařilo zlikvidovat most přes řeku. Průzkumníkům se ale podařilo objevit několik kilometrů dále jiný. Ten byl sice silně chráněn, ale jinak byl v pořádku. Byl proto připraven a realizován plán, kdy se na obránce mostu měla snést palba dělostřelectva, tankových kanónů a raket odpalovanýhch z nosičů na tancích. Následovat měl rychlý výpad pěší roty podporované oddílem tanků. Vše proběhlo hladce a most byl rychle obsazen.


Směr Brémy
Gardisté se na Emži moc dlouho nezdrželi, neboť museli vyrazit směrem na severovýchod, k Brémám. Oproti očekáváním neměli příslušníci problém s nepřátelstvím německých obyvatel, ani se nenaplnily obavy z útoků werwolfů. Naopak tuhý odpor kladli příslušníci 15. divize tankových granátníků. I tak ale gardisté postupovali plynule vpřed. 16. dubna byla divize převedena do podřízenosti XII. sboru a měla za řekou Veserou obsadit oblast mezi Brémami a Hamburkem. Zde se museli příslušníci divize potýkat s pěšími jednotkami námořnictva, které používaly trochu jinou taktiku a některé, gardistům dosud neznámé nástrahy - třeba námořní miny v roli protitankových.


ZÁVĚR

Mezi Brémy a Hamburkem
Zbytek dubna strávili gardisté občasnými, zato tuhými boji mezi Labem a Veserou. Osvobodili zde jeden zajatecký tábor, v němž našli jednoho
svého spolubojovníka, jenž byl zajat v roce 1940, a koncentrační tábor v Sandbostelu. Ke konci dubna a na začátku květnu již odpor velmi zeslábl. Když bylo podepsáno příměří, nacházela se divize na řece Oste, v půli cesty mezi Brémami a Hamburkem. Divize se poté přesunula do Cuxhavenu, kde přijala kapitulaci 7. paradesantní divize. Jedna rota z praporu Skotského gardového pluku se účastnila obsazení ostrova Helgoland.


Rozloučení s tanky
Velení pozemního vojska rozhodlo, že s ukončením bojových operací v Evropě, je možno Gardovou obrněnou divizi, spolu s 6. gardovou obrněnou brigádou, reorganizovat zpět na pěší svazek. 9. června 1945 proběhla za účasti polního maršála Montgomeryho poslední "tanková" přehlídka a k 12. červnu 1945 došlo k přejmenování divize na Gardovou divizi. Tím skončila historie Gardové obrněné divize. Závěrem se patří uvést, že gardisté, ti nejtradičnější britští pěšáci, prokázali velkou míru adaptability, když se dokázali přeorientovat na odlišný styl válčení, který byl předurčen spíše pro bývalé příslušníky jezdectva.




Zdroje:
Sandars, John, British Guards Armoured Division 1941-1945, Osprey Publishing, London 1979
en.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Gardova-obrnena-divize-1941-1945-t158#492413 Verze : 2
Shermany Gardové obrněné divize
Gardová obrněná divize [1941-1945] - © IWM (BU 266), http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205206815
Shermany Gardové obrněné divize vstupují do okrajových částí Arrasu, 1. září 1944

© IWM (BU 266), www.iwm.org.uk
Shermany Gardové obrněné divize vstupují do okrajových částí Arrasu, 1. září 1944

Gardová obrněná divize [1941-1945] - © IWM (BU 3584), http://www.iwm.org.uk/collections/item/object/205207092
Shermany 1. praporu pluku Coldstream Guards ostřelují nepřátelské pozice, Německo, 13. duben 1945

© IWM (BU 3584), www.iwm.org.uk
Shermany 1. praporu pluku Coldstream Guards ostřelují nepřátelské pozice, Německo, 13. duben 1945

URL : https://www.valka.cz/Gardova-obrnena-divize-1941-1945-t158#425867 Verze : 1
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více