Lenin, Vladimir Iljič

Vladimír Iljič Uljanov, dnes známější pod pseudonymem Lenin, se jako politický vůdce největší měrou přičinil o nastolení komunistické diktatury v Rusku. Byl politickým dobrodruhem, pragmatikem nejtvrdšího ražení a prvním architektem novodobé totalitní moci. To, o čem Karel Marx jen teoretizoval, zavedl do politické praxe.

Narodil se 22. dubna 1870 v ruském městě Simbirsku v rodině školního inspektora. Ve svých 23 letech se jako student práv stal zapáleným marxistou. V prosinci 1895 ho carská vláda dala zatknout za revoluční činnost. 14 měsíců pobýval ve vězení a potom odsouzen do vyhnanství. Během 3-letého pobytu na Sibiři se oženil s N. K. Krupskou a napsal svůj první spis - Vývoj kapitalismu v Rusku. Vyhnanství mu skončilo v únoru 1900 a několik měsíců nato odcestoval z Ruska do emigrace, kde strávil 17 let a pracoval jako profesionální revolucionář. Redigoval sociálnědemokratický časopis Jiskra, kolem něhož soustředil většinu (rusky bolšinstvo) členů SDDSR. Na sjezdu strany v Londýně v roce 1903 pak se svými stoupenci založil radikální revoluční křídlo sociálních demokratů - bolševickou frakci. Jeho stoupenci odmítali budovat masovou dělnickou stranu a soustředili se na vytvoření malé organizace profesionálních revolucionářů. V roce 1912 se na pražském sjezdu SDDSR definitivně rozešel se sociálními demokraty, které obvinil z revizionismu a založil si vlastní revoluční stranu. Rovněž začal vydávat časopis Pravda, ve kterém šířil teorii o postupném přerůstání revoluce demokratické v revoluci socialistickou, kterou v dubnu 1917 sám zrevidoval.

Po vypuknutí první světové války, kterou odmítl jako imperialistickou, vytyčil tezi - přeměnit válku mezi mocnostmi ve všeobecnou občanskou válku mezi třídami. Ve své spise Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu však sám přehodnotil (zrevidoval) marxistické učení, když připustil, že socialistická revoluce může zvítězit v zaostalé zemi dříve, než v průmyslově nejvyspělejších státech světa. Touto zemí mínil Rusko, které nazval "nejslabším článkem imperialistického řetězu". Jakmile se Lenin v únoru 1917 ve svém švýcarském exilu dozvěděl o carově pádu, okamžitě se ve zvláštním zapečetěném vlaku vrátil přes Německo a Švédsko do Ruska. Po příjezdu do Petrohradu vyzval bolševiky, aby se připravili na brzké svržení Prozatimní vlády a převzetí veškeré moci tzv. sověty. To bylo v rozporu s většinovým míněním ve straně, která měla v sovětech převahu a očekávala vítězství ve volbách do Ústavodárného shromáždění. Lenin však s podporou L. N. Trockého prosadil své stanovisko o nutnosti násilného převzetí moci, které zformuloval v tzv. dubnových tezích. Po neúspěšném červencovém puči byl na jeho osobu byl vydán zatykač. Lenin uprchl do Finska, kde se skrýval pod falešným jménem a s padělanými doklady. Tam sepsal své stěžejní dílo Stát a revoluce, ve kterém popsal způsob uchopení moci a jejího udržení. Marxistickou tezi o nutnosti vytvoření zákonitých společensko-ekonomických podmínek pro zahájení revoluce nahradil vlastní teorií o vytvoření "revoluční situace" a jejím následném využití pro násilné převzetí moci stranami revolučního proletariátu (Lenin v té době ještě prosazoval spolupráci s rolnickou stranou levých eserů).

Druhý pokus o převrat v listopadu 1917 se podařil a Lenin stanul v čele koaliční vlády bolševiků a levých eserů. Poté nechal rozehnat zvolené Ústavodárné shromáždění, ve kterém měla jeho vláda jen menšinu zástupců. Okamžitě uvedl v platnost vládní dekrety O půdě a O míru, kterými byla provedena pozemková reforma ve prospěch bezzemků a drobných rolníků a uzavřen separátní mír s Ústředními mocnostmi. Tím jeho vláda porušila spojenecké dohody a rovněž vzbudila odpor u středních rolníků a měšťanstva. V průběhu následující zahraniční intervence a občanské války Lenin brutálně potlačil v zemi veškerou opozici ("rudý teror") a zavedl tzv. diktaturu proletariátu. V červenci 1918 se rozešel s levými esery a sestavil jednobarevnou vládu. O měsíc později, 30. srpna, na něho spáchala eserská teroristka Fanja Kaplanová neúspěšný atentát. Jeho důsledkem bylo jen zesílení teroru, zřízení všemocné politické policie - Čeky a koncentračních táborů pro nepohodlné osoby. Lenin poté zakázal frakcionářství uvnitř bolševické strany, aby upevnil svoji osobní autoritu. Rovněž stál u zrodu Komunistické internacionály, jejímž účelem bylo násilím rozpoutat světovou revoluci, řízenou z Moskvy. Po neúspěchu revoluce v Německu a Maďarsku a v důsledku zhroucení zemědělství vyhlásil v roce 1921 tzv. Novou ekonomickou politiku (NEP) - smíšené kapitalisticko-socialistické hospodářství, které v SSSR přetrvávalo několik let.

V posledních dvou letech svého života se u V. I. Lenina začaly projevovat následky syfilidy, které ještě zesílily po zranění při atentátu a veškeré řízení strany a státu za něho proto převzal jeho generální tajemník - J. V. Stalin. Zemřel 21. ledna 1924.

Upravil: V. Šilhán