Dönitz, Karl

Dönitz již od mládí inklinoval k vojenství a v roce 1910 vstoupil do německé císařské námořní akademie. Od roku 1913 Karl Dönitz sloužil u německého hladinového loďstva, v roce 1916 pak nastoupil k nově vytvořenému ponorkovému vojsku. Nejprve sloužil na ponorce UB-68 jako velitel směny, poté se stal velitelem. 4. října 1918, při nočním útoku Dönitzovy ponorky na britský konvoj, byla jeho ponorka potopena a Dönitz zajat.

Po repatriaci v roce 1919 byl Dönitz jedním z mála důstojníků, kteří v německém válečném loďstvu zůstali a protože mírové smlouvy zakázali Německu ponorkové loďstvo, vystřídal Dönitz v meziválečném období různá velitelská místa na hladinových plavidlech.

S nástupem Adolfa Hitlera k moci se situace ale změnila a ponorkové loďstvo se začalo opět budovat a Dönitz se na tomto budování podílel. Dne 27. října roku 1935 vrchní velitel německého válečného loďstva admirál E. Raeder nařídil Dönitzovi postavit nové ponorkové loďstvo a ujmout se jeho velení. Karl Dönitz, kromě toho, že dohlížel na konstrukci člunů, včetně vývoje zbraní a pohonných systémů, nastínil také dva prvotní koncepty ponorkové doktríny (útoky na obchodní lodě – což vedlo k přetnutí obchodních tepen a nasazování ponorek ve skupinách tzv. vlčí smečky)

Na počátku 2. světové války měl Dönitz k dispozici 56 ponorek (plán byl 300, ale omezené německé zdroje oceli a nutnost vyzbrojit i německá pozemní a hladinová vojska, tento plán nedovolily splnit), z nichž však jenom 22 bylo schopno operačního nasazení v Atlantském oceánu. Přesto však Dönitzovy ponorky potopily za poslední čtyři měsíce roku 1939 kolem 114 obchodních lodí.
V dalším období války se Karl Dönitz se svým ponorkovým vojskem zaměřil na izolaci Velké Británie.

Po srpnu roku 1940, kdy Hitler zrušil předválečná omezení výroby, Dönitz zvýšil své úsilí a za pouhé čtyři měsíce od Hitlerova rozhodnutí potopily jeho ponorky celkem 285 lodí o celkovém výtlaku více než jednoho miliónu tun. Vstup Spojených států do války v roce 1941 představoval pro německé ponorky nový, zajímavý cíl, protože Američané neměli pro své konvoje vypravované do Velké Británie vypracován žádný obranný plán a proto v prvních šesti měsících roku 1942 německé ponorky potopily 585 amerických lodí, mnohé z nich jen několik mil od amerického pobřeží.

Dne 30. ledna roku 1943 se Karl Dönitz (nyní již v hodnosti velkoadmirála, nejvyšší hodnosti německého námořnictva) stal vrchním velitelem německého válečného loďstva. Přitom zůstával dál odpovědný za budování ponorkového loďstva. Dönitz se pokusil spojenecké převaze čelit několika vylepšeními ponorkového vojska (např. systémem šnorchlu, jenž umožňuje ponorkám nabíjet baterie, aniž se musí vynořit na hladinu) bylo jich však příliš málo a přišly příliš pozdě. V roce 1944 byla snaha německého ponorkového vojska omezit transatlantickou lodní přepravu téměř neúčinná - ztráty přitom rostly, Německo za války ztratilo 781 ponorek s více než 32 000 námořníky.

Po Hitlerově sebevraždě 30. dubna roku 1945 se Karl Dönitz stal (na Hitlerův písemný příkaz) novým říšským prezidentem. Reichskanzlerem se stal Goebbels. Ten ale 1. května 1945 spáchal sebevraždu a jeho "nástupcem" se stal dosavadní Reichsfinanzminister Johann Ludwig "Lutz" Graf Schwerin von Krosigk (oficiálně Leiter der Geschäftsführenden Reichsregierung).

V nové funkci se Karl Dönitz pokusil okamžitě zahájit jednání se západními mocnostmi o míru a konci války (jeho cílem bylo zachování nezávislosti poválečného Německa). Jednání byla ale neúspěšná, a tak 7. května roku 1945 Karl Dönitz souhlasil s bezpodmínečnou kapitulací nacistického Německa.
Po kapitulaci zůstal Dönitz hlavním představitelem Německa ještě dva týdny - 22. května roku 1945 byl pak zatčen jako válečný zločinec (ačkoliv nikdy nevstoupíïl do NSDAP a ačkoliv řada spojeneckých velitelů válečného loďstva dosvědčila, že Dönitz praktikoval stejně neomezenou ponorkovou válku jako oni sami), byl pak Dönitz na základě poněkud nejasného obvinění ze spáchání zločinů proti míru, odsouzen k trestu vězení. Ve věznici ve Špandavě si pak odseděl celých 10 let, poté byl propuštěn a zbytek života dožil v Hamburku, kde také 24. prosince roku 1980 ve věku 89 let zemřel.