Přehled (12 článků)

Dle nacistické a fašistické ideologie byla zavedena autorita, kterou lze zjednodušeně charakterizovat slavným výrokem Josepha Goebbelse „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce“ („Ein Volk, ein Reich, ein Führer“). Vůle vůdce na základě této teze měla splývat s vůlí státu, měla být všudypřítomná, všeobecně zavazující. Nacisté i fašisté to odůvodňovali iracionálním argumentem, že právě vůdce je nejlépe schopen interpretovat vůli národa. Otázka, zda může vůle celého národa být identická s vůlí jedince v podobě duceho či führera zůstala nezodpovězena.

Obě zkoumané ideologie se od svého zrodu dynamicky vyvíjely, přičemž v jejich rámci docházelo k neustálému sváru protichůdných ideologických prvků. To nám znemožňuje dané ideologie objektivně uchopit, nicméně v každém případě se jednalo o zcela nové myšlenkové směry. Hnutí, jež z těchto směrů vzešla, představovala fenomén, s nímž meziválečná Evropa ovlivněna vírou moderny v neomezený pokrok nepočítala, neměla s ním zkušenost, tudíž ani nebyla schopna adekvátně reagovat na jeho destruktivní působení. Fašismus a nacismus reprezentovaly radikální odklon od dobového liberalismu, který jakožto sociální i ekonomický systém moderny v důsledku druhé světové války selhal.

Jak je řečeno v první kapitole, italští fašisté od počátku neusilovali, ba se dokonce stavěli proti etablování fašismu parlamentní cestou. Fasci di Combattimento vzniklo ve své podstatě jako „antistrana“, bez konkrétního politického programu. Tento charakter politické beztvárnosti vystihuje Mussoliniho článek otištěný v katolických novinách v létě 1918, v němž stálo „povolujeme si být revolucionáři i rovnostáři, (...) vše podle okolností, času, místa a prostředí“.

Podle dobových svědectví Mussolini disponoval šarmem, schopností obratných politických kompromisů a zároveň vytříbeným pudem sebezáchovy smíšeným s dobrou organizační schopností a intuicí pro efektivní delegování kompetencí. V porovnání s Hitlerem to byl však spíše výkonný administrativní pracovník než typ řečníka, jenž objíždí masová setkání a okouzluje davy ohnivou rétorikou. Hitlerovi chyběla právě ona pečlivost a důslednost při plnění běžných úředních povinností hlavy státu, naproti tomu byl lepším stratégem, energičtějším vůdcem i řečníkem a navíc mu na rozdíl od Mussoliniho potřebná schopnost vybudovat si naprostou autoritu. Uměl pracovat s masami prostřednictvím masových veřejných schůzí i terorizace odpůrců nacistickými oddíly.

Hnutí Fasci di Combattimento vzniklo 23. března 1919, kdy se sešlo okolo tří set lidí, aby vyhlásilo válku socialismu. Cesta k uchopení moci byla ovšem pro italské fašisty v následujících letech velmi trnitá - přesto se jim podařilo převzít moc o jedenáct let dříve, nežli nacistům v Německu.

Mocenská struktura uplatňovaná po nástupu fašismu v Itálii je do jisté míry odlišná od té, jež byla aplikována v nacistickém Německu. Přesto mají mnozí sociálně vědní teoretici tendenci při výkladu fašismu oba typy ideologie slučovat. V bakalářské práci se chci pokusit odpovědět na otázku, který z těchto dvou režimů se při praktickém uplatnění více blížil svému ideologickému pojetí vztahu vůdce a strany.

Slovo fašismus je odvozeno z latinského fasces a je označením pro svazek prutů ovázaných okolo sekery, kterou ve starém Římě před sebou nechávali nosit vysocí úředníci jakožto znamení své významné společenské funkce. Dále zde máme italské pojmenování fascio pro otep či svazek, jež používali italští revolucionáři v devatenáctém století a v období první světové války také mnoho italských aktivistů zabývajících se různorodými činnostmi. Fašistické hnutí Fasci di Combattimento, o kterém pojednává tato práce, ovšem vzniklo 23. března 1919 v Miláně, kdy se v budově Milánského průmyslového a obchodního svazu na Piazza San Sepolcro sešli váleční veteráni, futurističtí intelektuálové a syndikalistéI v čele s Mussolinim, aby „vyhlásili válku socialismu, neboť se protiví nacionalismu".