Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu

Autor : 🕔27.03.2012 📕3.739

Hledáme nové kolegy

Server valka.cz neustále hledá nové kolegy, kteří jsou ochotni pomoci s rozvojem a doplňováním obsahu, koordinací a kontrolou práce, moderováním příspěvků a další činností. Neváhejte a zapojte se do tvorby valka.cz v duchu hesla Čtenáři sobě :)

Přidejte se k nám!

Seriál

  1. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  2. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  3. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  4. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  5. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  6. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  7. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  8. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  9. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu: Zdroje

Podobné články

Další články autora

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 55.755,- Kč
♡ Chci přispět

ZÁVĚR

Obě zkoumané ideologie se od svého zrodu dynamicky vyvíjely, přičemž v jejich rámci docházelo k neustálému sváru protichůdných ideologických prvků. To nám znemožňuje dané ideologie objektivně uchopit, nicméně v každém případě se jednalo o zcela nové myšlenkové směry. Hnutí, jež z těchto směrů vzešla, představovala fenomén, s nímž meziválečná Evropa ovlivněna vírou moderny v neomezený pokrok nepočítala, neměla s ním zkušenost, tudíž ani nebyla schopna adekvátně reagovat na jeho destruktivní působení. Fašismus a nacismus reprezentovaly radikální odklon od dobového liberalismu, který jakožto sociální i ekonomický systém moderny v důsledku druhé světové války selhal.

Ve společnosti zradikalizované krizí poté fašismus i nacismus díky obratné populistické politice a umění zacházet s masovým voličstvem uspěly snadněji než ostatní ideologické směry. Italský fašismus stavěl z ideologického hlediska do popředí spíše národ, nebyl tak antisemitsky vyhraněný jako německý nacismus. Na druhou stranu přistupoval odmítavě k některým národům, například k Etiopanům či Slovincům. Obě dvě hnutí ale při vytváření svých ideologií čerpala v zásadě ze stejných pramenů.

Co se týče mocenského prosazování, k artikulaci svých zájmů parlamentní cestou se italští fašisté stavěli mnohem více skepticky než nacisté v Německu. Německo prošlo v druhé polovině dvacátých let ekonomickým vzestupem, což částečně stabilizovalo politickou situaci, tudíž němečtí nacisté byli nuceni při cestě k moci využívat více legálních prostředků. Během procesu získávání moci se fašisté i nacisté postupně svým programem přeorientovali na buržoazii a vyšší střední vrstvy, přičemž ustupovali ze svých dřívějších sociálních požadavků. Pokud to bylo třeba, neváhali navázat krátkodobé spojenectví s levicí.

Podstatné je, že uchopení státní moci Mussolinim a Hitlerem nespočívalo v revolučním převratu. Hitler při tom navíc využil legální volební mechanismus. Tato skutečnost může budit zdání, že zůstal zachován právní stát, avšak jednak došlo k okleštění ústav zmocňovacími zákony, jednak docházelo k narušení podstaty ústavního práva tím, že se jeho výklad podřizoval vůdcově vůli. Nedošlo ani k naprosté fašizaci či nacifikaci státních struktur, neboť v obou režimech zůstali na svých postech představitelé konzervativců, v Itálii dokonce i konzervativní hlava státu, král Viktor Emanuel III., jenž nadále vládl spolu s Mussolinim.

Hitler a Mussolini se ve své vládní strategii lišili v tom, že Mussolini častěji volil kompromisy, ustupoval svým spolustraníkům a taktizoval. Hitler při řešení sporů uvnitř strany či státu přistupoval povětšinou k represím, z nichž nejznámějším příkladem je masová politická vražda uskutečněná během Noci dlouhých nožů.

PNF vznikla původně jako hnutí Fasci di Combattimento, nicméně i NSDAP se od počátku profilovala více jako hnutí než jako strana. S rostoucí snahou prosadit se parlamentní cestou obě strany přizpůsobovaly svou propagandu a populistickou politiku masovému voličstvu. V obou stranách existoval názorový pluralismus. V rámci PNF jej představovali především syndikalisté, v rámci NSDAP potom odklon od hlavního ideologického proudu zastupovali zejména bratři Strasserové s jejich levicovou frakcí. Vůle vůdce a strany tedy v praxi nesplývala v jedno, jak předpokládá nacistická a fašistická ideologie. Naopak docházelo k velmi častým střetům těchto dvou mocenských prvků, které Hitler vyřešil „jednou provždy“ Nocí dlouhých nožů. Mussolini podobný krok během svého působení v čele státu nepodnikl a byl nucen až do konce své vlády taktizovat. To je tedy odpovědí na úvodní otázku, jak byl vztah vůdce a strany uplatněn v praxi.

Otázkou zůstává, jaký přínos má tato historická komparace pro současnost. Problém historie spočívá v tom, že konkrétní historické události se ve skutečnosti neopakují a poučení, které si z ní odnášíme, závisí spíše na našem subjektivním výkladu dějin a vzorech, které si z nich vybíráme. Vše, co takto dějinně pojímáme, má potom pro náš dnešní život smysl. Důležité pro současnost potom tedy je, jak uchopíme konkrétní historický problém.

V případě fašistické a nacistické nadvlády můžeme na základě této práce zvolit několik hlavních historických jevů, jež mohou být pro současnost aktuální. Zaprvé se jedná o způsob, jakým oba režimy dokázaly obejít ústavní systém, aniž by ho zcela zrušili, zaváděním zmocňovacích zákonů a zákonů na ochranu státu. Přesto, že tehdejší ústavy Itálie a Německa byly ústavami raně demokratických států, slabé a relativně lehce zneužitelné, i dnes teoreticky existuje šance ústavní právo podobným způsobem narušit.

Další hrozbu představuje fenomén „veřejné neosobnosti“, způsobený křehkým postavením jedince v kapitalistické společnosti a z něj plynoucí touha po identifikaci s davem, po moci, kterou masa disponuje. Důkazem aktuálnosti tohoto problému je existence mnoha neonacistických skupin, v něž se sdružují především mládí lidé z nižších sociálních vrstev.

A třetím závažným problémem i alarmující skutečností je lhostejnost, s jakou většina konzervativců fašizaci a nacizaci přijímala – setrvali na svých úředních postech, aniž by se vzbouřili proti jasnému porušování základních demokratických svobod.

Tato lhostejnost je vztahem aktivním – jedná se o aktivní odstup od zodpovědnosti, upřednostnění byrokratických zásad (přijetí zodpovědnosti „shora) před zásadními morálními a demokratickými principy. Jsme to my, kdo oživuje dějiny rozhodováním v našem aktuálním životě a měli bychom tedy brát tyto eventuelní hrozby v potaz.

Seriál

  1. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  2. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  3. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  4. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  5. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  6. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  7. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  8. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu
  9. Koncept vůdcovství ve fašistické Itálii a nacistickém Německu: Zdroje

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔27.03.2012 📕3.739

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře

  • Anton Bero pozoruhodná zbierka klamstiev a právd

    Stalinův projev na zasedání Sovětu 6. listopadu 1941 · 6 days ago

  • RaS To formální odstoupení vládce z funkce ve prospěch syna bylo obvyklé bezpečnostní opatření, které mělo zabránit bezvládí v případě smrti jednoho z nich. Každý nepřítel věděl, že když zabije jednoho, ten druhý se pomstí. Tokugawové to dělali stejně.

    Daimjó Udžijasu Hódžó · 1 week ago

  • adrian grunert Prečítal som si na dúšok všetkých 10 pokračovaní.Môžem autorovi vysloviť len poďakovanie a uznanie.

    Nad Tatrou sa blýska - (10) · 1 week ago

  • RaS 1) V roce 1241 nešlo o vpád Tatarů ale Mongolů. To je častá chyba. Tataři v té době sloužili uherskému králi. 2) Mogolové po bitvě u Lehnice neprošli ze Slezska do Uher přes Kladsko, ale přes Moravu. Pak se spojili s Bátúem a zúčastnili se bitvy u...

    Tatarský vpád do Uhorska 1241 · 2 weeks ago

  • Letusak Tak Francouzi take meli pomerne presnou predstavu, ale vojska Wehrmachtu se jim zastavit nepodarilo. Cemu bychom si pomohli? Predstava, ze bychom meli nejaky "lepsi kredit" v ocich okupantu je mylna, staci se podivat na Polsko. Bojovalo, ale...

    Benešova Sofiina volba · 4 weeks ago

  • Ivo Bukovsky Ve skutečnosti měli čs generálové poměrně přesnou představu o síle wehrmacht a doporučovali přijmout boj. Beneš se už tím že jednal o odstoupení pohraničí podle godesberských požadavků dopustil vlastizrady - podle tehdejší ústavy. Bohužel...

    Benešova Sofiina volba · 4 weeks ago

  • Letusak A on tehdy nekdo vedel, jake budou nebojove ztraty ceskych obcanu, kdyz zadna valka nebyla (a nebyl vcelku duvod se domnivat, ze Hitler pristoupi k vyhlazeni slovanskych narodu s takovym gustem)? A ona kvalitativni prevaha v technice neznamena...

    Benešova Sofiina volba · 4 weeks ago

  • Ivo Bukovsky Skutečnost že nebojové ztráty na lidech, českosvenských občanů, byly vyšší než předpokládané ztráty bojové, nehledě na sekundární efekt zavlečení sovětského vlivu do střední Evropy a katastrofální vliv na společenské a majetkové poměry se stále...

    Benešova Sofiina volba · 1 month ago

  • Radek Novák Pohádky kremelské babičky nebo tlachy ze Západu?Já nejsem žádný bolševik ani příznivec Ruska ale cizí území si přisvojovaly všechny státy.Jen jsem poukazoval na možné okolnosti,pravda,že v detailech se nevyznám.Na finské hranici se opírám o...

    Besarábie 1940-1941 · 1 month ago

  • CzechMirco Lháři. Žádný "důsledek doby" přisvojení si cizího území nelegitimizuje a už vůbec ne to, co na svém území dotyčná strana dělala. Moldavané rozhodně Rusy v roce 1940 jako osvoboditele nevítali, protože národnostní a náboženský útlak z dob carského...

    Besarábie 1940-1941 · 1 month ago