Bachem Ba 349 Natter

Zúfalé pokusy poslednej záchrany


Z návrhov štyroch firiem, ktoré predložily projekty malých lietadiel určených k bodovej obrane objektov, vybralo Ríšské ministerstvo letectva k praktickým skúškam Bachem Ba-349 Natter. Výber údajne ovplyvnil velitel SS H. Himmler, ktorý chcel získať väčší vplyv v nemeckej armáde. Stroj mal byť lacný, výhodný pre veľkosériovú výrobu a jeho riadienie mal zvládnuť aj len veľmi zbežne vycvičený pilot. V konečnej podobe pripomínal Ba-349 najviac pilotovanú protilietadlovú raketu. Mal s využitím hlavného raketového motora a štyroch pomocných rakiet štartovať zo zvislej rampy, a autopilot ho potom naviedol do blízkosti cieľa (americké bombardéry). Tam mal pilot prevziať riadenie a po odhodení predného krytu odpáliť zo vzdialenosti 100-50 m proti bombardérom salvu neriadených rakiet. potom by sa v strmhlavom lete vzdialil od protivníka, v menšej výške sa stúpaním zbavil prebytku rýchlosti a po odstrelení prednej časti mal stroj opustit a pristáť na padáku. Na padáku sa mal zniesť i zadná časť trupu s raketovým motorom.
Rôzne firmy vyrobili asi 30 sériových Natterov. Z 10 strojov objednaných vo firme Hirth bol dokončený iba jeden a tri boli zmontované len čiastočne. Spojenci ukoristili celkom 4 exempláre, z toho po ich testoch v roku 1945 prežil iba jediný (dnes je exponátom v Smithsonian Institution).

Celý trup byl ze dřeva - kostra obvykle ze smrkových latí či laminované borovice, přičemž na každou přepážku byly použity dvě latě o síle 5 mm, kostra byla potažena překližkou, která ovšem měla různé tloušťky. Na přídi měla 5 mm, na střední části trupu 3 mm a na zadní části 2 mm. V budoucnu se počítalo, že bude použita i tvrzená bakelitová lepenka o 5 mm. Spoje byly jištěny klihem a hřebíky o délce 25 mm. Trup jako takový se de facto dělil na dvě části. Příď opatřená ve špičce krytem z plexiskla (to mělo ochrannou funkci vůči raketám) sloužila jako nosič raketové výzbroje a jednoduchého zaměřovače a od zbytku trupu byla oddělena pancéřovou přepážkou o síle 15 mm. Ve střední části trupu pak bylo vše důležité co mělo být zachráněno padákem - autopilot, pilotní kabina, křídla, motor, nádrže s palivovou soustavou a ocasní plochy s tryskou.
Pilotní kabina byla velmi chudá, pilot měl k dispozici pouze výškoměr, rychloměr a umělý horizont. Sedačka byla z překližky, nožní pedály z dřevěného prkénka. Čelní štítek se skládal ze tří neprůstřelných tvrzených skel, v bocích pak bylo po jednom čtvercovém oknu. Kryt kabiny se odsunoval směrem dozadu (u prvních prototypů se odklápěl do strany). Za pilotem byla umístněna zadní pancéřová přepážka opět o síle 15 mm. Za touto přepážkou byl umístněn autopilot typu Patin, který řídil samotný let od startu po dokončení výstupu
Výbroj letounu byla také zastoupena protileteckými neřízenými střelami typu R4M Orkan. R4M byla raketa na tuhé pohonné hmoty, měla ráži 55 mm, délku 812 mm, hmotnost 3,85 kg a byla vybavena trhací náloží o hmotnosti 0,52 kg. Rychlost jejího letu byla maximálně 525 m/s. Její stabilizace byla zajištěna křídly, které se rozevíraly až po odpálení. Do přídě Ba 349 se vešlo 34 těchto raket.