Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 22.061

V září 1918 velitelství RAF rozhodlo, že major Barker už toho pro britské impérium udělal dost. Byl proto povýšen do hodnosti Lieutenant - Colonel (podplukovník) a jmenován velitelem Letecké školy vyšší pilotáže v Hounslow v Anglii. To se mu samozřejmě ani trochu nezamlouvá a několikanásobně si podává žádost o převelení na frontu. Zatím se aspoň teoreticky zdokonaluje v bojových podmínkách západní fronty. Vzdušné boje nad Francií jsou přece jen trochu jiné než na jihu Evropy. Na západní frontě byla především nasazena dosud nejlepší německá stíhačka Fokker D.VII. První z těchto velmi pevných dvouplošníků se objevily na západní frontě koncem dubna 1918. Jejich nejcharakterističtějším rysem byla vynikající manévrovatelnost a ovladatelnost ve všech režimech letu a výškách až ke hranici dostupu, kde spolehlivě překonával všechny spojenecké stíhačky. Třebaže vzdušná převaha Spojenců se zdála být v té době neotřesitelná, se vzrůstajícím počtem nových Fokkerů rostly i jejich bojové úspěchy. Nový typ začal v řadách spojeneckých letců vzbuzovat obavy a z pohledu na typické siluety útočících D.VII se dělalo nevolno i zkušeným veteránům.

I Britové zkonstruovali nový stíhací letoun. Stal se jím Sopwith Snipe (Sluka) vyvinutý za účelem nahrazení Camelu. Šlo opět o dvouplošník poháněný rotačním motorem. Ten byl ovšem mnohem výkonnější (228 k) a tak byl letoun větší a těžší než Camel, přesto si zachoval jeho vynikající obratnost při větší rychlosti a stoupavosti. Jen konec války způsobil, že se nestal takovou legendou jako ostatní stíhačky firmy Sopwith - Pup, Triplane a Camel.

Reklama

Právě jeden z těchto vynikajících strojů byl svěřen Lt.-Col. Barkerovi s tím, že je odeslán na jeden měsíc do Francie, aby vyzkoušel nový stroj v boji proti nejmodernějším nepřátelským protějškům. Jeho žádostem o převelení na frontu tak bylo konečně vyhověno a Barker se ke svému měsíčnímu turnusu hlásí u 201. squadrony RAF, vyzbrojené Camely. Je mu zde dovoleno létat nezávisle, zcela podle vlastního uvážení.

Dne 27. října 1918 odstartoval W. G. Barker z letiště v Baizeux ve Flandrech k bojovému letu. Když přelétal frontovou linii nad Marmanskými lesy, spatřil ve výšce asi 5000 m německý dvoumístný letoun. Okamžitě na něj útočí a sestřeluje jej v plamenech. A právě ve chvíli, kdy na okamžik zanedbal opatrnost a pozoroval pád hořící oběti, snesl se na jeho letoun uragán olova. Ozve se praskot dřeva a mlaskání střel prorážejících plátno. Jedna kulka prostřeluje Barkerovo pravé stehno a krev se rozstříkne po celém kokpitu. Ač těžce zraněn, Barker okamžitě strhává Snipe do nejostřejší zatáčky. Vyhne se tak další palbě a zároveň koutkem oka zahlédne útočící německou stíhačku. Je to právě ta nejnebezpečnější - Fokker D.VII!

Barker nicméně svůj razantní manévr přehnal a spadl do vývrtky. Po jejím vybrání náhle zjistil, že německý stíhač tu zdaleka není sám; osamocený Brit se právě nacházel uprostřed letového útvaru 15 - 20 dalších Fokkerů. Místo aby se pokusil o útěk, což by se v jeho situaci rovnalo sebevraždě, přijímá nerovný boj a na flanderském nebi se roztočil divoký kolotoč zuřivého vzdušného boje. Barkerovi se daří dostat za jeden Fokker a okamžitě jej sestřeluje. Proti takové přesile se ale nemůže bránit ani těmi nejzběsilejšími manévry - některý z Němců bude vždycky v palebné pozici. Snipe je opět zasažen a Barker je znovu zraněn, kulka mu prostřelila tentokrát levé stehno. Na okamžik ztrácí vědomí a znovu padá do vývrtky. Za několik sekund se naštěstí probírá a vyrovnává pád. Po vybrání vývrtky Barker zjistil, že se k místu střetnutí stahují další německé formace.

Někteří svědkové v tuto chvíli odhadují počet jeho nepřátel na šedesát! Barker se ani teď nemá k útěku, sice značně krvácí, ale zdaleka není poražen. I přes pilotovo těžké zranění je manévrové tempo britského Snipu obdivuhodné. Barker sestřeluje další Fokker a vzápětí ještě jeden. Hned nato je však v nepřehledné skrumáži sám znovu zraněn. Jedna z tisíců střel, které na něho chrlí desítky kulometů ze všech stran, mu roztříštila levé předloktí. Němců už je naštěstí příliš mnoho a začínají si navzájem překážet. Mají plné ruce práce s řízením svých letadel, jen taktak se vyhýbají srážkám a nemohou se plně soustředit na boj. I při střelbě na zuřivě manévrující britský dvouplošník musejí dávat pozor, aby nezasáhli některý z vlastních strojů míhajících se kolem Snipu všemi směry. Barker využívá mírného zmatku v řadách nepřátel a střemhlav uniká směrem k vlastním pozicím. V malé výšce přelétá linii fronty a napolo v bezvědomí, s těžkou ztrátou krve přistává v britských postaveních. Z prostříleného letounu jej vyprostili skotští vojáci a Barker okamžitě putuje do nemocnice. Tady se o dva týdny později dozvídá, že válka skončila.

Ještě ne zcela vyléčen ze svých zranění, stojí eso s 50 sestřely Lt.-Col. W. G. Barker, DSO and Bar, MC and Bar, 30. listopadu 1918, měsíc po svém nejtěžším boji, ve slavnostní uniformě v Buckinghamském paláci. Král Jiří V. mu za hrdinství prokázané v jeho posledním boji vlastnoručně připjal na hruď nejvyšší britské vyznamenání - Victoria Cross.

V dubnu 1919 opustil Barker RAF a vrátil se domů do Kanady. Tady se, spolu se svým přítelem, stíhacím esem Billy Bishopem (VC, 72 sestřelů), věnoval civilnímu letectví. V letech 1920 - 1924 Barker sloužil v nově založených Canadian Air Force (Kanadských vzdušných silách). Poté jistý čas obchodoval s tabákem. V lednu 1930 se stal viceprezidentem letecké společnosti Fairchild Aviation of Canada. Dne 12. 3. 1930, když na rockliffském letišti v Ottawě předváděl jeden z výrobků své společnosti, spadl náhle jeho Fairchild do vývrtky. Válečný hrdina William George Barker zahynul smrtí letce. Bylo mu 35 let.

Tvrdé boje RFC sváděla především nad zákopy západní fronty. Jedním z předních britských es byl James McCudden. Nastoupil k letectvu už v roce 1913, v době, kdy létání u RFC bylo výsadou mladých mužů z nejlepších rodin, absolventů elitních soukromých škol. McCudden ale neměl vybraný původ, pocházel z nižší vrstvy a jeho rodina nebyla nikterak zámožná. Ke svému pozdějšímu postavení se musel těžce propracovat a byl nucen začít od píky.

Reklama

Svoji službu zahájil u 3. squadrony jako mechanik a když vypukla válka, odjel s ní v srpnu 1914 do Francie. Královský letecký sbor se tehdy poprvé předvedl, když 13. srpna přeletěl kanál La Manche. RFC byl tehdy směsicí 37 letadel nejrůznějších britských a francouzských typů, soustředěných do čtyř squadron. Pátá squadrona dorazila o několik dní později. RFC byl tedy na bojišti, ačkoliv nikdo přesně nevěděl, co si s letadly ve válce počít. Aviatici se ale velmi brzy stali očima armád. Ty, jak postupovaly, si nechaly cestu a prostor před sebou prozkoumávat letadly.

23. srpna se britský expediční sbor o síle 55 000 mužů dostal do bojového kontaktu s německou čtvrtmiliónovou I. armádou. Němci vyslali jeden armádní sbor, aby Brity obešel a odřízl jim ústupovou cestu. Německý manévr však spatřili nezávisle na sobě jeden francouzský a jeden britský pilot 3. squadrony letící na Blériotu. Díky jejich varování Britové vyklouzli z hrozícího obklíčení. Když dva muži zachránili celou britskou armádu, ukázala se vysoká hodnota leteckého průzkumu. McCudden tehdy řekl, že se „věci začaly hýbat“.

Dosud ještě nebyla oficiálně vytvořena kategorie leteckých pozorovatelů. Když byla dvoumístná letadla poslána na průzkum, sedával na místě pozorovatele buď další pilot nebo někdo z členů pozemního personálu. McCudden, toužící být své zemi co nejužitečnější, se tohoto úkolu často dobrovolně ujímal, navíc ke svým povinnostem mechanika, a létal v BE 2 ozbrojen puškou. 20. listopadu byl povýšen na desátníka. V červenci 1915 si McCudden podal žádost o absolvování pilotního výcviku. Protože se však mezitím velmi dobře osvědčil jako mechanik a nekvalifikovaný pozorovatel, nebyla žádost schválena. Zatím ale byla oficiálně vytvořena kategorie pozorovatelů a velení McCuddenovi náhradou umožnilo absolvovat závěrečný test pozorovatelského kurzu. McCudden jej úspěšně dokončil a získal odznak pozorovatelů - okřídlené O (z anglického Observer). V prosinci zažil při hlídkovém letu na dvoumístném Morane L vyzbrojeném kulometem Lewis svůj první souboj. Třikrát na jeho letoun zaútočil Fokker E. I a McCudden všechny tři útoky odrazil.

V lednu 1916 byl povýšen na sergeanta a konečně byl poslán do Anglie do pilotního kurzu. 8. července se vrátil na frontu a byl zařazen jako pilot ke 20. squadroně. Příští měsíc byl převelen k 29. squadroně, kde létal s letouny DH 2. 6. září sestřelil své první nepřátelské letadlo. 1. ledna 1917 byl, už jako držitel Military Medal a Croix de Guerre, jmenován důstojníkem. Byla to pozoruhodná kariéra, když uvážíme, že Británie tehdy byla zemí značných třídních rozdílů. Ale McCudden nikdy netrpěl předsudky vůči důstojníkům, neboť s řadou z nich létal a sám byl vojákem z povolání už čtyři roky, během nichž uplatňoval velitelskou autoritu staršího poddůstojníka a už tehdy netrpěl žádnou formu lajdáctví. Když byl nyní povýšen do důstojnické hodnosti, cítil se hned v důstojnické jídelně jako doma, protože během své dlouhé služby v armádě měl spoustu příležitostí pozorovat chování důstojníků, fráze a společenské zvyklosti.

Brzy se svým velitelům odvděčil, poněvadž 26. ledna sestřelil další letadlo nepřítele a 23. února už měl na kontě pět vítězství a stal se tak dalším britským esem.

Díky neustálé vzdušné ofenzívě získal RFC iniciativu v letecké válce, ovšem za cenu obrovských ztrát na lidských životech. Trenchard si uvědomoval vysokou cenu vycvičeného létajícího personálu. Věděl také, že dlouhodobé bojové nasazení vede k enormní psychické zátěži letců, což mohlo být příčinou jejich zbytečné ztráty. Proto zkušené letce odesílal domů na odpočinek, spojený s výcvikem nových pilotů, kteří tak na frontu přicházeli s cennými poznatky, jež byli jejich předchůdci nuceni sbírat v boji za cenu chyb a omylů. Ve válce může každá chyba stát život. Pokud pilot nějakou udělá a jakýmsi zázrakem tuto zkušenost přežije, už nikdy se podobného omylu nedopustí. Jestliže o své chybě řekne kolegům, ani oni ji nezopakují. Díky těmto instruktorům tak noví piloti nepřicházeli na frontu jako „cíle“ pro nepřátelské stíhače.

Hodnota takovýchto učitelů byla nesmírná. I McCudden byl pro své příjemné vystupování, skvělé technické znalosti a cenné bojové zkušenosti vybrán k výuce nových pilotů. Koncem měsíce byl odvelen do Anglie jako instruktor nováčků. Příštích pět měsíců učil nové piloty taktice vzdušného boje, umění složité pilotáže a letecké střelby. Létal v té době s letounem Sopwith Pup, navštěvoval s ním letiště a instruoval zdejší piloty.

Reklama

13. června přiletěl na základnu v Croydonu, aby zde instruoval místní piloty. Právě když přistál, dozvěděl se, že formace německých těžkých bombardérů bombardovala Londýn. Okamžitě odstartoval ve svém Pupu, aby se zapojil do jejich pronásledování. Ve výšce 4500 m spatřil formaci čtrnácti dvoumotorových letounů typu Gotha. Zaútočil na ně, ale okamžitě se na něj snesla soustředěná obranná palba palubních střelců. Musel se rychle odpoutat a vrátil se na letiště se zásahy v letounu a vzteky bez sebe. Nálet měl za následek 162 mrtvých a 432 zraněných. Britské obyvatelstvo zachvátila bezmála panika a vláda se vzniklou situací musela okamžitě zabývat. Na obranu ostrova byla z Francie stažena 66. squadrona vyzbrojená stíhačkami Sopwith Pup a elitní 56. squadrona se stroji SE 5a, a to jednak kvůli jejím schopnostem a také proto, aby její pověst uklidnila hysterickou veřejnost.

Když byla 56. squadrona dislokována v Anglii, navštívil McCudden její základnu, setkal se s jejími příslušníky a pak prohlásil, že mají vynikající bojovou morálku, mnohem vyšší než kterákoli jiná squadrona. Poté, co obě squadrony splnily své poslání a německé letectvo bylo kvůli ztrátám nuceno omezit své nálety na Londýn, byly 56. a 66. squadrona odeslány zpět na frontu a jejich místa zaujaly jiné jednotky.

McCudden absolvoval 7. července doplňovací kurz a potom byl odvelen do Francie právě k 66. squadroně, aby zde získal moderní bojové zkušenosti a po návratu mohl aktualizovat výuku. Jeho čerstvě nabyté znalosti měly pomoci novým pilotům udržet krok s neustálou inovací na frontě. Piloti 56. squadrony jej v době kdy působil u 66. squadrony, pozvali na večeři a McCudden se tehdy zeptal majora Blomfielda, velitele 56. squadrony, zda by jej nechtěl u své jednotky. Blomfield mu slíbil, že si jej vyžádá.

Pak byl McCudden přeložen zpět k instruktáži do Anglie, major Blomfield však držel slovo a tak se McCudden už 15. srpna hlásil u 56. squadrony jako velitel jedné z jejích letek. Okamžitě začal Blomfieldovi dokazovat, že udělal dobře, když jej povolal ke své squadroně. Už 18. srpna sestřelil McCudden stíhací Albatros, příštího dne další, 21. srpna dva stroje tohoto typu a 22. srpna dvoumístný DFW.

té době zuřila ve Flandrech bitva o Ypres a nad frontou se utkávaly velké formace letadel. McCudden ukazoval, v čem spočívá jeho největší síla. Měl především vynikající zrak, takže obvykle uviděl nepřátelské letadlo jako první a na obrovskou dálku, mnohem dříve než nepřítel mohl uvidět jeho. Díky tomu McCudden mohl využít všech svých dovedností, aby získal taktickou výhodu - s využitím oblačnosti, slunce a dýmu stoupajícímu ze země se často nepozorovaně připlížil za nepřítele, a protože také dokázal skvěle odhadovat vzdálenosti, což bylo neocenitelné pro přesnou střelbu, rychle ho potom zničil.

23. září vedl McCudden hlídku sedmi letounů SE 5a, aby připravil německým stíhačům malou léčku. Jedna SE 5a letěla nízko nad zemí a shora ji zajišťovala letka B vedená McCuddenem. Zakrátko se do pasti chytil osamělý německý trojplošník. Britové tehdy nevěděli, že je to nový Fokker F. I, ani, že ho pilotuje velký individualista, vynikající akrobat, výtečný střelec a snad vůbec nejlepší německý pilot Werner Voss. Všech sedm britských letadel se na něj ihned vrhlo a rozpoutal se zuřivý boj. Voss jim předvedl veškeré své umění. Dlouhých deset minut kličkoval, točil utažené bojové zatáčky, prováděl přemety a překruty, stoupal ve svíčce a zase se vrhal střemhlav dolů a vůbec manévroval tak razantně, že nikdo z britských pilotů jej nedokázal zasáhnout. Voss naopak poškodil v boji všechna letadla nepřítele a některá i velmi vážně. Na pomoc se mu vrhl jakýsi osamělý Albatros D. V, ale během divokého boje byl zakrátko sestřelen. Nakonec i Voss udělal osudnou chybu a devatenáctiletý Arthur Rhys-Davids se na několik vteřin ocitl ve střelecké pozici. Nezaváhal a zasypal trojplošník palbou ze svých kulometů. Werner Voss se zřítil k zemi jako jeho devátá oběť.

Po těžkých ztrátách se ofenzíva ve Flandrech zastavila a zdálo se, že pozemní boje tím pro rok 1917 skončily. Britové se však pokusili vynést poslední kartu. 20. listopadu zahájili překvapivý útok na Cambrai. Prostor byl zvolen pro neporušenost terénu ostřelováním. Ofenzívě nepředcházela obvyklá dělostřelecká příprava, neboť anglické velení chtělo dosáhnout momentu překvapení. Britské baterie tak zahájily palbu (mimo jiné také chemickou municí) až v okamžiku zahájení útoku. Pod palebnou clonou dělostřelecké palby se Britové pustili vpřed s 374 tanky, s dalšími 102 tanky v záloze a s podporou 300 letadel.

Tanky se vklínily do německých postavení, dobyté pozice začala obsazovat australská pěchota. Všude však britští tankisté narážejí na odhodlanou a účinnou obranu. Jedna tanková rota pronikla až k osadě Flesquiéres. Zde likviduje dvě německé baterie. Zbývá poslední polní dělo narychlo vytažené z okopu. K jeho mířidlům usedá dělostřelecký poddůstojník Krüger a ničí dobře umístěnými ranami 16 britských tanků.

Rozhořčené boje vzplanou i u obcí Bourlon a Fontaine. Tanky sice vniknou mezi domy a pálí kolem sebe z kulometů, ale nakonec jsou zničeny svazky ručních granátů, které na ně vrhají němečtí vojáci. Tanky jsou zastaveny a další pokusy o průlom jsou odsouzeny k nezdaru.

Po velkých ztrátách v bitvě u Ypres Britové nedokázali zajistit tankům dostatečnou podporu pěchoty. Německé linie se na několika místech zcela zhroutily, ale Britové, sami zaskočení nenadálou vyhlídkou na průlom, nedokázali úspěchu využít. To dalo Němcům čas zorganizovat obranu a díky nesmírné odvaze německých jednotek zejména v oblasti Bourlonského lesa se britský útok zastavil.

Hrdiny této bitvy se stali němečtí dělostřelci, kteří představovali pro nepřátelské tanky smrtelné nebezpečí a často pálili ze svých děl do posledního okamžiku, dokud je tanky nepřejely. Na konci prvního dne bitvy ztratili Britové 65 tanků, 71 jich bylo poškozeno a 43 jich uvízlo v zákopech. Britové pokračovali v úderech až do 25. listopadu, ale přestože dosáhli několika dílčích úspěchů, příležitost k rozhodujícímu průlomu už minula. Celkem Britové ztratili 227 tanků. 30. listopadu podnikli Němci protiútok a vyhnali Angličany ze svých zákopů. Následně se pokusili prorazit i britské linie, ale čerstvé britské posily německou ofenzívu zastavily a 6. prosince po několika dnech nerozhodných bojů bitva ustala. Obě strany zaujaly své původní pozice...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více