Horatio Nelson - X. díl

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 32.243

Poslední triumf

Nelson si odpočinul doma  na krátké dovolené. Admiralita však již byla pevně rozhodnutá definitivně skoncovat s francouzským nebezpečím. Spojené francouzsko-španělské loďstvo se nyní nacházelo v Cádizu, kde jej blokovala anglická flotila pod velením admirála Collingwooda. V září 1805 byl proto Nelson znovu vyslán na moře. 13. září odjel do Portsmouthu, aby opět vztyčil svoji vlajku na Victory. V přístavu jej přivítalo ohromné množství lidí, kteří chtěli svého hrdinu vyprovodit do rozhodující bitvy. Nelson se musel doslova prodírat davem, všem tiskl ruce a nahlas litoval, že může podávat jen jednu ruku. Pak odplul ke Cádizu, kde převzal od Collingwooda velení  a zformoval svou flotilu. Jeho úkolem tentokrát nebylo jen protivníka porazit, měl jej zcela zničit a tím skoncovat s nebezpečím invaze jednou provždy.

Prvního října pronikla anglická fregata Euryalus přímo do cádizského přístavu, kde zjistila přesnou sílu nepřátelského loďstva. Čítalo 18 francouzských řadových lodí a 15 španělských, 3 fregaty a dvě brigy .

Reklama

Na základě těchto informací mohl Nelson vypracovat plán bitvy. Zbývalo ovšem ještě protivníka k bitvě přinutit. Nelson počítal s tím, že tak silná flotila  bude muset dříve či později vyplout na moře, protože pro takové množství posádek prostě v Cádizu nebylo dost zásob. Nevěděl ovšem, že mu nahrává sám Napoleon, který stále po svých admirálech požadoval rozhodující vítěznou bitvu, která však objektivně byla mimo jejich možnosti. Posádky francouzských a zejména španělských lodí byly nezkušené a špatně vycvičené a Villeneuve to věděl. Přesto neměl na vybranou – musel vyplout.

Spojenecké loďstvo začalo vyplouvat na moře 19. 10. s cílem prorazit do lamanšských přístavů. Trvalo dva dny, než se podařilo vyplout všem lodím a zformovat se do bojového tvaru dlouhého 3 míle. Anglická flotila zahájila složité manévrování, jehož smyslem bylo dostat se k nepříteli z návětrné strany a současně jej odříznout od Cádizu, aby nemohl uprchnout, až bitva vypukne.

Už před deseti dny Nelson seznámil důstojníky s plánem bitvy. Proti 33 nepřátelským řadovým lodím stálo 27 anglických, Angličané byli v nevýhodě i v počtu děl a množství vojáků. Nelson proto zavrhl tradiční řadovou taktiku a své loďstvo sestavil do tří formací. Jedna z nich byla složena výhradně z fregat a vysunuta daleko na sever, měla plnit funkci zálohy a do bitvy se zapojit až později.

Jižně od ní plula první ze dvou formací tvořených řadovými loděmi, které měly plnit hlavní úkol. Tuto formaci 12 řadových lodí vedl Nelson a jeho Victory. Zcela na jihu potom plul hlavní útočný svaz 15 řadových lodí , pod velením admirála Collingwooda, jenž plul v čele se svojí vlajkovou lodí Royal Sovereign.

Právě Collingwoodova skupina plnila úlohu hlavní úderné síly. Jeho úkolem bylo napadnout a zničit nepřátelský zadní voj. Nelson měl odříznout nepřátelský přední voj od středu linie, přičemž předpokládal, že tyto síly nebudou schopny se ihned vrátit do bitvy. Tím chtěl Nelson dosáhnout převahy proti středu a zadnímu voji nepřátelské linie a zničit jej dříve, než jim přijdou lodi předního voje na pomoc.

Jeho plán důstojníci přijali s nadšením. Bylo jasné, že po rozbití nepřátelské sestavy dojde k částečnému rozpadu formací. Nelson jednotlivým kapitánům ponechal značnou pravomoc, očekával od nich samostatnost a iniciativu.

Anglická flotila se tak dopoledne 21. 10. 1805 chystala k boji. Právě tehdy Nelson učinil několik věcí, kvůli kterým se dodnes stále spekuluje, zda se nechtěl dát v bitvě schválně zabít.

Reklama

Před bitvou napsal závěť, v níž žádal krále, aby zabezpečil Emmu a Horatii. Posléze vyšel na zadní palubu Victory ve své slavnostní uniformě se všemi řády a vyznamenáními. Kapitán Thomas Hardy, velící důstojník Victory, mu navrhl, aby se převlékl do méně nápadného oděvu, avšak Nelson odmítl. Právě tak odmítl návrh, aby bitvu řídil z paluby některé rychlé fregaty, kde bylo nebezpečí výrazně nižší.

Podle svědectví Emmy Hamiltonové se také při posledním odchodu z domu čtyřikrát vrátil, aby se pomodlil nad postýlkou spící Horatie, což předtím nikdy neudělal.

Je faktem, že Nelsonův celkový zdravotní stav nebyl nejlepší. Obzvláště mu sláblo jediné oko a hrozila mu tak úplná slepota. Ve světle těchto informací nevypadá jako zcela nepravděpodobné, že skutečně vědomě vyhledával v bitvě smrt.

Ale ať už zemřít chtěl, či pouze měl předtuchu smrti, na jeho chování před bitvou to nemělo vliv. Jako vždy šel osobním příkladem, v 11.00 obešel dělové paluby, kde povzbuzoval mužstvo a s každým krátce pohovořil. Pak poděkoval velitelům všech stupňů za vzornou přípravu lodi k boji. Ostatním lodím nechal signalizovat bojové heslo, které pak vešlo do dějin: „Anglie očekává, že každý splní svou povinnost.“ Signál byl celou eskadrou přijat s nadšením a jásotem. Tak se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí – bitvě u mysu Trafalgar.

Kolem poledne se čela obou anglických kolon s větrem v zádech přiblížila k nepřátelské linii na dostřel. Tato fáze byla nejnebezpečnější, protože příďová výzbroj anglických lodí byla samozřejmě velmi slabá oproti bočním bateriím francouzských a španělských lodí. Ty však pluly s bočním větrem a tak jim kymácení stěžovalo zamíření. Přesto měly právě Victory a Royal Sovereign a za nimi plující Temeraire, respektive Belleisle a Collosus, tedy lodi plující na čele svých formací, největší ztráty na mrtvých a raněných. Během 40 minut, které trval sbližovací manévr, dostala Nelsonova formace přes 200 zásahů a jen na Victory bylo vyřazeno 50 mužů.

Přídě anglických lodí se však dále úporně probíjely zpěněnou vodní tříští a na stožárech Victory se třepetaly signální vlajky, předávající ostatním lodím: „Útočte zblízka !“

Reklama

Nakonec obě Nelsonovy kolony obratně přeťaly nepřátelskou linii. Nelsonova formace mířila původně do mezery mezi desátou a jedenáctou nepřátelskou loď, což byly Santísima Trinidad (vlajková loď vrchního španělského velitele admirála Churrucy y Florese) a Bucentaure (vlajková loď admirála Villeneuva). Palba Santíssimy však byla příliš silná, Nelson uhnul vpravo a zamířil do mezery mezi Bucentaure a Redoutable, dvanáctou loď předního voje, který tím odřízl od hlavních Villeneuvových sil. Collingwood také uspěl a prolomil nepřátelskou linii za dvanáctou lodí odzadu. Ihned využil příležitosti a přečíslil lodi zadního voje.

Po rozbití nepřátelské sestavy anglické lodi zahájily boj z největší blízkosti a vyrážely na abordáž. Nyní se projevil v plné míře lepší výcvik anglických námořníků. Při prudkých změnách kurzu bylo nutno natáčet spěšně plachty podle směru větru. To vyžadovalo nejen značnou sehranost posádky, ale také velkou fyzickou sílu a obratnost. Také angličtí dělostřelci se činili, jejich polonahé trupy se leskly potem, mnozí byli též bosi, aby neuklouzli na prknech zbrocených krví i když paluby byly vysypány pískem, který měl krev vsakovat a zabránit klouzání. Obsluhy ládovaly děla dvojnásobnou dávkou prachu a přitom pálily třikrát rychleji než jejich soupeři. Bojovalo se z bezprostřední blízkosti. Zášlehy z děl olizovaly trupy nepřátelských lodí, posádky na sebe střílely salvy z mušket.

Kolem jedné hodiny po poledni Victory křížila kýlovou brázdu Villeneuvova Bucentauru těsně za jeho zádí. William Willmet, loďmistr Victory, v tu chvíli stál na levé straně příďové nástavby hned vedle jednoho ze dvou „drtičů“, osmašedesátiliberních karonád, jimiž byla Victory vyzbrojena. Tato karonáda byla nabita nejen dělovou koulí, ale též pouzdrem obsahujícím 500 kulí do mušket. Ve vhodném okamžiku zavelel Willmet k palbě. Výstřel z karonády roztříštil prosklenou galerii na zádi Bucentauru a kartáčová střelavymetla“ jeho dělové paluby od zádi k přídi. Redoutable vyrazila Bucentauru na pomoc, ale Victory jí  zkřížila kurz a přinutila vybočit z řadu, přičemž se k sobě  Victory s Redoutable dostaly tak blízko, že se zaklínily ráhny a zapletly takeláží.

Rozpoutal se strašný boj, obě lodi do sebe pálily ze všech děl z bezprostřední blízkosti. Mužstvo na horních palubách se masakrovalo salvami mušket a kartáči z děl. Nelson se obrátil k Hardymu: „Je tady moc horko, Hardy, nesmí to trvat dlouho.“

Sám Nelson byl kolem půl druhé odpoledne zasažen do zad střelou z muškety francouzského ostrostřelce na stěžni Redoutable. Hardy se k němu sklonil a zaslechl jeho slova: „Tak mě konečně dostali Hardy… mám prostřelenou páteř.“

Smrt admirála Nelsona
zdroj obrázku www.wetasschronicles.com

Po třech hodinách krutých bolestí nakonec slavný admirál v podpalubí Victory skonal, krátce před samotným koncem bitvy a zajetím poslední francouzské lodi Intrépide. Jím vypracovaný brilantní bitevní plán se nicméně jeho podřízeným podařilo realizovat beze zbytku. Ačkoli Francouzi i Španělé bojovali neobyčejně statečně, jejich spojená flotila byla zcela rozdrcena. Podle Nelsonova předpokladu se francouzský přední voj pod velením admirála Pierra Dumanoira, plujícího na lodi Formidable, nevrátil a do bitvy již nezasáhl. Nakonec se do Cádizu vrátilo jen pět francouzských lodí a pět lodí španělských, jimž velel z paluby lodi Principe de Asturias admirál Fredérico Gravina, zbytek se potopil buď přímo v bitvě, nebo během silné bouře následujícího dne. Ta byla také hlavním důvodem, proč Angličané z ukořistěných 19 lodí do anglických přístavů nakonec dopravili jen čtyři - většina se potopila v bouři kvůli těžkým poškozením. Přesto šlo o vítězství takového rozsahu, že Anglie se nemusela zúčastnit námořní bitvy podobného rozsahu po celých příštích sto let.

Vítězná anglická flotila zamířila domů, se zprávou o vítězství byla napřed vyslána rychlá fregata. Nelson si nepřál námořnický pohřeb do moře, chtěl spočinout v rodné zemi. Z toho důvodu se na palubě Victory nacházel sud s kořalkou, do něhož bylo uloženo jeho tělo.

Flotila byla po návratu bouřlivě vítána i když radost byla zkalena zprávou o Nelsonově smrti. Tuto informaci přinesly londýnské noviny 7. 11.: „Bitva u mysu Trafalgar. Francouzské a španělské loďstvo zajato. Nelson mrtev. Zaslán seznam padlých a raněných.“ Nelson byl ve zprávě zmíněn beze všech titulů, hodností a křestního jména. To se podle anglické tradice rovnalo nejvyšší poctě, jaké se mu mohlo dostat. Zármutek národa byl opravdový a hluboký. Soudobé zprávy říkají, že lidé stáli na ulicích a plakali.

Král nařídil ihned zahájit přípravy velkolepého státního pohřbu. Odměnil také hodnostmi, tituly a finančními rentami Nelsonovy příbuzné. Závěť slavného admirála však zcela ignoroval a tak Emma Hamiltonová a Horatie nedostaly nic.

Kvůli rozsáhlým přípravám se pohřeb konal až 9. 1. 1805. Den předtím byly podle Nelsonova výslovného přání jeho ostatky uloženy do rakve, kterou mu po bitvě u Abú Kíru daroval jeden z jeho podřízených důstojníků, kapitán lodi Swiftsure Benjamin Hallowell s tímto věnováním: „Můj lorde! Posílám Vám rakev zhotovenou z kusu hlavního stěžně Ľ Orientu. Až budete unaven životem, mohou Vás pochovat v jedné z Vašich trofejí.“

Nelson byl dárkem tak nadšen, že rakev potom vždy stávala v jeho kajutě. Nyní tedy v rakvi spočinulo jeho tělo a rakev byla na palubě říční lodi vezena po Temži, doprovázena stovkami lodí se spuštěnými vlajkami na znamení smutku.

Druhého dne byla rakev přenesena na honosný katafalk ve tvaru místa, kde Nelson padl – zádi lodi Victory. Katafalk byl tažen koňmi londýnskými ulicemi. Za rakví kráčel starý Nelsonův přítel, nyní služebně nejstarší admirál sir Peter Parker. Za ním následovalo dalších 36 admirálů, mnoho námořních kapitánů, všichni vévodové královského rodu a synové krále Jiřího III.

Za nimi pak pochodovalo 48 námořníků z lodi Victory a 48 námořníků z ostatních lodí, kterým Nelson velel. Nechyběl ani zajatý nepřítel, admirál Pierre Villeneuve.

Smuteční průvod dorazil ke katedrále sv. Pavla, kde pak byla rakev uložena  do krypty. Než se tak ale stalo, námořníci z Victory z rakve sňali prostřílenou admirálskou vlajku a rozdělili si ji na 48 dílů. Mnozí plakali.

S nimi plakaly tisíce lidí kolem. V Nelsonově smrti spatřovali jeho obětování se za Anglii. Mnozí už slyšeli o posledních chvílích slavného admirála. Věděli, jaká poslední slova postřelený Nelson, ležící  v páchnoucím podpalubí Victory mezi desítkami ostatních raněných, poté, co mu kapitán Hardy ohlásil zajetí 15 lodí a gratuloval mu k vyhrané bitvě, s ulehčením pronesl.

Neexistuje slovo, která by lépe vystihlo celý jeho život. V něm Horatio Nelson spatřoval smysl svého bytí a nic nestavěl výše. Bylo jen charakteristické, že toto slovo zaznělo z jeho úst jako úplně poslední.

S posledním výdechem z Nelsonových rtů splynulo: „Díky bohu, splnil jsem svou povinnost.“

Prameny :
Vladimír Truchanovskij: Osud admirála Nelsona, MF 1992;
Edmund Kosiarz: Námorné bitky, Nakladateľstvo Pravda, 1984
J. B. Vodák: Příběhy sedmi moří,  Nakladatelství dopravy a spojů, 1990
Internet:
Petr Zlesák: Bitva u Trafalgaru, www.valka.cz
http://horatio-viscount-nelson.navajo.cz/
www.nelsonsnavy.co.uk/ battle-of-trafalgar.html
www.molossia.org/milacademy/trafalgar.html.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více