Main Menu
User Menu

SOV - M-2 Volchov-M [kód NATO: SA-N-2 Guideline]

M-2 Volkhov-M

М-2 Волхов-М

     
Název:
Name:
M-2 Volchov-M
Originální název:
Original Name:
М-2 Волхов-М
Kategorie:
Category:
námořní protiletadlový raketový komplex
Výrobce:
Producer:
NII-1, NII-49, CKB-34, MKB Fakel
Období výroby:
Production Period:
DD.MM.1962-DD.MM.1964
Vyrobeno kusů:
Number of Produced:
1
Prototyp vyroben:
Prototype Built:
DD.MM.1962
Složení:
Composition:
 
Střela / Munice:
Missile / Ammunition:
13DM (V-753)
Odpalovací / Palebné prostředky:
Launch / Firing Means:
SM-64
Prostředky velení, řízení a průzkumu:
Command, Control and Surveillance Means:
NRL Korvet-Sevan (СНР Корвет-Севан)
RLS Razliv (РЛС Разлив)
Prostředky technického zabezpečení:
Technical Support Means:
-
Výcvikové prostředky:
Training Means:
-
Mobilita:
Mobility:
palubní
Uživatelské státy:
User States:
Poznámka:
Note:
-
Zdroje:
Sources:
Širokorad, A. B. – Encyklopedie tuzemských raketových zbraní 1817–2002, str. 597-603 (Nakladatelství AST Moskva a Harvest Minsk 2003)
Širokorad, A. B. – Zbraně tuzemského námořnictva 1945-2000, str. 284-286 (Nakladatelství AST Moskva a Harvest Minsk 2001)
Korovin, Vladimír - Rakety Fakela, str. 130-133 (Vydáno MKB Fakel P. D. Grušina 2003)
Military paritet
Military Russia
Vojenno-techničeskij sbornik Bastion
Věstnik PVO
Wikipedia Rus
Černomorskij flot
Vojennyj portal Voružie i vooruženie
Global Security
Federation of American Scientist
Vojenno-patriotičeskij sajt Otvaga
URL : https://www.valka.cz/SOV-M-2-Volchov-M-kod-NATO-SA-N-2-Guideline-t79502#529944Verze : 0

M-2 Volchov-M / SA-N-2 Guideline / М-2бис Волхов-Мбис


     
Název:
Name:
M-2 Volchov-M
základní charakteristiky
Originální název:
Original Name:
М-2 Волхов-М
основные характеристики
Počet současně:
Number at once:

Sledovaných cílů:
Targets detection:
1
Postřelovaných cílů:
Simultaneous fire:
1
Naváděných raket:
Used guided missiles:
2
Naváděných raket na jeden cíl:
Used missiles to the one target:
2
Výkony:
Performance:

Minimální dálka střelby:
Minimal firing range:
8 km
Maximální dálka střelby:
Maximal firing range:
34 km
Minimální výška střelby:
Minimal altitude range:
3000 m
Maximální výška střelby:
Maximal altitude range:
27000 m
Maximální rychlost cíle:
Maximal target speed:
420 m / s
Počet:
Number of:

Odpalovacích zařízení:
Launchers:
1
Raket na odpalovacích zařízení:
Missiles on the launchers:
2
Raket ve skladu:
Missiles in the store:
10
Poznámka:
Note:
-
Zdroje:
Sources:
Širokorad, A. B. – Encyklopedie tuzemských raketových zbraní 1817–2002, str. 597-603 (Nakladatelství AST Moskva a Harvest Minsk 2003)
Širokorad, A. B. – Zbraně tuzemského námořnictva 1945-2000, str. 284-286 (Nakladatelství AST Moskva a Harvest Minsk 2001)
Korovin, Vladimír - Rakety Fakela, str. 130-133 (Vydáno MKB Fakel P. D. Grušina 2003)
Military paritet
Military Russia
Vojenno-techničeskij sbornik Bastion
Věstnik PVO
Wikipedia Rus
Černomorskij flot
Vojennyj portal Voružie i vooruženie
Global Security
Federation of American Scientist
Vojenno-patriotičeskij sajt Otvaga
URL : https://www.valka.cz/SOV-M-2-Volchov-M-kod-NATO-SA-N-2-Guideline-t79502#529879Verze : 0

M-2 Volchov-M / SA-N-2 Guideline / М-2 Волхов-М


SOV - M-2 Volchov-M [kód NATO: SA-N-2 Guideline] - Rozmístění prvků PLRK na plavidle třídy Projekt-70

Rozmístění prvků PLRK na plavidle třídy Projekt-70
URL : https://www.valka.cz/SOV-M-2-Volchov-M-kod-NATO-SA-N-2-Guideline-t79502#529964Verze : 0

Úvod



Příchod prvních bojových letounů hned nezpůsobil změny v zavedených schématech námořního válčení. Během první světové války letouny nad mořem těžko mohly představovat pro válečné lodi vážnější hrozbu.

Nicméně už v následující světové válce se museli námořníci vyrovnat s kvalitativně se měnící situací. Letadla, účastnící se bojových akcí ve 40. letech, mohla efektivně bojovat prakticky se všemi třídami válečných lodí.

Následující desetiletí postavilo loďstva všech zemí světa před tvrdou volbu – buď lodi budou schopny odrážet letecké útoky, nebo budou muset sestoupit ze svého piedestalu samostatné bojové síly. Proto v 50. letech nejsilnější loďstva světa (především USA a Velké Británie) usilovně studovala možnost vybavení bojových lodí mnoha různorodými PL prostředky, včetně PLŘS.

V USA práce na první PLŘS Lark začaly ještě v roce 1945 a jejím základním předurčením byla ochrana bojových lodí před letouny řízenými piloty kamikaze. Válka však skončila dřív, než mohly být práce na systému Lark dokončeny, přesto však projekt nebyl zastaven. V roce 1950 se Lark stala první raketou této třídy, která zničila reálný vzdušný cíl a byla schválena k přijetí do výzbroje. Nicméně, kvůli jejímu kapalinovému raketovému motoru, pracujícímu na anilin a dusíkovou kyselinu, Lark prakticky nebyl použit na bojových lodích. Přesto sehrál důležitou roli ve výcviku obsluh a dalším rozvoji námořních PLŘS.

Jeho nástupci se staly podstatně technicky i provozně vyspělejší rakety Tartar, Terrier a Talos. Zpočátku byl ovšem vůbec problém vybrat vhodné lodi. Jako nejvhodnější se nakonec jevily křižníky, protože na menší lodě by se tehdejší rozměrné raketové systémy vůbec nevešly. U stávajících lodí však byly nutné rozsáhlé přestavby.

Tehdy také bylo nutno překonat první krizi, neboť se ukázalo, že velká pracnost i cena prováděných přestaveb je těžko obhájitelná s ohledem na nízkou efektivnost prvních vzorů těchto nových zbraňových systémů. Avšak první zkušební odpaly rakety Terrier v letech 1950-51 rychle prokázaly správnost koncepce. Podle odborníků měla salva dvou těchto raket stejnou pravděpodobnost zničení cíle jako 7000 granátů ráže 127 mm, které ovšem měly menší účinný dostřel. Při velkých vojskových zkouškách v letech 1954-57 bylo odpáleno přes 350 raket s 80 % zásahů. Vývoj tedy šel správným směrem.

Sovětská odpověď



V SSSR šly práce na konstrukci námořního PLRK jinou cestou. Už na začátku 50. let ministr válečného námořnictva N. G. Kuzněcov několikrát předložil předsedovi Rady ministrů SSSR J. V. Stalinovi referát o opožďování technické úrovně sovětského válečného loďstva vůči hlavním západním námořním velmocem zejména v oblasti raketové techniky, včetně námořních PLRK. Nicméně dosáhnout projednání této otázky na vládní úrovni se tehdy ještě nepodařilo. Až v polovině 50. let bylo novým vrchním velitelem válečného námořnictva SSSR S. G. Gorškovem vydáno rozhodnutí vyzbrojit sovětské válečné lodě řízenými protiletadlovými střelami. Práce na vytvoření prvního sovětského námořního PLRK byly zahájeny z rozhodnutí vlády 13. srpna 1955 nařízením „O ochraně lodí válečného námořnictva před letectvem“.

Vznik a vývoj



Na základě tohoto nařízení konstrukční kancelář CKB-16 přikročila ke zpracování technického návrhu č. 70 (hlavní konstruktér K. I. Troškov) – přestavbu lehkého křižníku typu 68bis na loď PVO. Předpokládala se výměna všech dělových věží s děly ráže 152 mm lodi čtyřmi dvojitými odpalovacími rampami (OR) protiletadlového raketového komplexu středního dosahu, zkonstruovaného na bázi komplexu S-75, tehdy široce rozšířeného v PVO státu.

Odvozený projekt 70E předpokládal přebudovat jeden křižník třídy 68bis tak, aby ve třetím čtvrtletí roku 1957 mohla být tato loď vybavena pokusným vzorem komplexu S-75, upraveného námořním podmínkám a označeného námořnictvem jako M–2 Volchov-M, pro provedení zkoušek.

Komplex M-2 byl určen pro protileteckou obranu lodi před útočícími bombardéry i letounovými střelami. Jako palebný prostředek bylo plánováno použít raketu V-753 vycházející z rakety V-750, přičemž zpracování jejího konstrukčního návrhu bylo svěřeno konstrukční kanceláři později známé jako MKB Fakel. Hlavním konstruktérem byl jmenován P. D. Grušin.

Dopracování samotného komplexu, modifikovaného podle požadavků válečného námořnictva, prováděly kanceláře NII-1, NII-49, CKB-34, přičemž práce řídili hlavní konstruktéři S. T. Zajcev, P. D. Grušin, A. S. Grinštejn a E. G. Rudjak.

V rámci hlavních konstrukčních uzlů nového zbraňového systému byl do sestavy komplexu začleněn řídící systém "Korvet-Sevan", odpalovací stabilizované zařízení vybavené automatickým podavačem a nabíječem raket SM-64 a 10 raket 13DM (V-753) umístěných v podpalubí. Rakety 13D se upravovaly vzhledem k použití na nové OR SM-64 (rakety se podvěšovaly pod vodící kolejnice, místo aby na nich ležely shora, jako u pozemní verze), s ohledem na specifika námořních podmínek i k zajištění požární bezpečnosti při trvalém skladování v podpalubí při stálém naplnění jedním z komponentů pohonných hmot (palivo).

Hlavní vnější odlišností od pozemní verze S-75 se stalo nové odpalovací zařízení. Zpracování první námořní odpalovací rampy typu SM-64 bylo 7. 10. 1956 zahájeno v CKB-34 (hlavních konstruktér E. G. Rudjak). Jednalo se o dvojnásobné gyroskopicky stabilizované odpalovací zařízení, vybavené podavačem raket a systémem nabíjení. Palebný průměr měl činit 44 raket sestavitelných na lodi.

Podle předpisů byl termín splnění úvodního projektu M-2 stanoven na únor 1957, zatímco výroba experimentálních vzorů raket byla plánovaná na konec roku 1957.

Dalším vylepšením systému M-2 měl být PLRK M-2bis, u něhož se předpokládalo použití raket V-755, ovšem upravených podle námořních požadavků. Nicméně už v ranných fázích projekčních prací sestavování původního projektu byla tato otázka několikrát znovu otevřena a nakonec bylo v srpnu 1957 rozhodnuto všechny práce na různých variantách M-2 oklestit a adaptovat pro M-2 jen jednu loď, která měla obdržet status experimentální lodi.

Na palubu!



Pro předběžné kontroly a případné úpravy pokusného vzoru komplexu M-2 v námořních podmínkách byl válečným loďstvem pro tento účel vyčleněn lehký křižník Dzeržinskij. Tato loď byla stavěná od prosince 1948 v podniku č. 444 v Nikolajevě, ve své původní podobě s dělostřeleckou výzbrojí byl přijat do výzbroje v roce 1952. Jeho úpravy pro zabudování systému M-2, které měly skončit v září 1956, řídil S. T. Zajcev.

Vystrojování lodi novým PLRK M-2 probíhalo v Sevastopolu od června 1957 do září 1958. Projekt předpokládal demontáž třetí dělové věže MK-5bis s děly ráže 152 mm, usazení místo ní stabilizované OR a přestavění muničního skladiště této věže na sklad raket.

Z křižníku bylo kromě sejmutí třetí dělové věže odstraněno též záďové velitelsko–dálkoměrné stanoviště, osm 37 mm kanónů V-11 na záďové nástavbě, torpédová vyzbroj a části původního radiolokačního vybavení lodi.

Náročnou se ukázala adaptace skladu raket. Kvůli jejich velkým rozměrům se prostor původního dělostřeleckého skladiště třetí dělové věže ukázal jako nedostatečný. Proto bylo nutno proříznout otvor skrz tři paluby a ještě na horní palubě postavit speciální nástavbu skladu o výšce 3,3 metru. Střecha i stěny této nástavby tvořily pancéřové desky o tloušťce 20 mm. Ve skladu bylo umístěno vertikálně deset raket - osm na dvou speciálních otáčivých válcích (čtyři rakety na každém), dvě rakety byly mimo válce a byly určeny pro doplňování raket na válcích.

Přestavba lehkého křižníku Dzeržinskij podle návrhu 70E byla dokončena a loď byla připravena k testům na konci roku 1958 - v říjnu prováděl zkoušky zakotvený, v listopadu vyplul na zkušební plavbu a v prosinci začaly letové a konstruktérské zkoušky pokusného vzoru komplexu M-2.

Během těchto zkoušek byl proveden první ostrý start rakety V-753, ověřila se funkčnost odpalovací rampy a podavače raket ze skladiště, bezpečnost lodních nástaveb při odpalu, postup plnění raket palivem a také činnost systémů řízení a navedení „Sevan“ při střelbě na vlečné terče. Během roku 1959 bylo provedeno cca 20 startů raket, včetně střelby na vzdušné cíle. Prvním reálným cílem pro M-2 se stal dálkově řízený bombardér Il-28 letící ve výši 10 km, jenž byl sestřelen první raketou, což na skeptické námořníky učinilo velký dojem.

Ne všechno však šlo podle plánu. Jelikož se například nepodařilo zkonstruovat požadovanou speciální soustavu automatického plnění raket palivem přímo na OR, byl vytvořen záložní systém ručního plnění raket dole ve skladišti v podpalubí před jejich odesláním k OR. Toto technické řešení neodpovídalo požadavkům požární bezpečnosti, nicméně v danou chvíli nedokázali konstruktéři problém vyřešit jinak.

Hodnocení výsledků zkoušek M-2 v letech 1959-60 konstatovalo, že komplex převážně splnil předepsané požadavky, avšak současně byla vyjmenována řada nedostatků nové zbraně. Především to, že M-2 je příliš těžký a rozměrný, dokonce i pro takové lodě jako je Dzeržinskij. Dalším faktorem omezujícím možnosti komplexu bylo malé tempo střelby, dané velkými časovými intervaly potřebnými k přebití odpalovacího zařízení a také malý palebný průměr raket. Mimo to, použití raket s dvěma kapalnými složkami PHM s vysokou hořlavostí, značně zvyšovalo nebezpečí požáru a výbuchu.

Nicméně, vzhledem k experimentálnímu charakteru systému M-2, nebyly nedstatky klasifikovány jako "kritické", což by znemožnilo jeho další službu. Křižník tedy mohla být nadále využíván jako plovoucí „učební pracoviště“, kde své první zkušenosti získávaly obsluhy budoucích námořních PLRK.

3. srpna 1961, po skončení programu zkoušek M-2, byl proto Dzeržinskij překlasifikován na školní křižník. V této roli absolvoval několik desítek dálkových plaveb – do Rumunska, Bulharska, Turecka, Sýrie, Egypta, Řecka, Francie a Tunisu. V létě 1967 a na podzim 1973 však byl, navzdory svému převedení do kategorie školních lodí, nasazen ve Středozemním moři ve válečné oblasti, kde plnil úkoly v rámci vojenské pomoci ozbrojeným silám Egypta v průběhu šestidenní a yomkippurské války.

Všechno jednou končí



Po skončení arabsko-izraelských válek se křižník vrátil ke své školní činnosti, v níž setrval ještě bezmála dalších 10 let. V té době však již byl jeho raketový systém zastaralý morálně i technicky - poslední technická prověrka PLRK na Dzeržinském byla provedena v roce 1982, ze všech raket unikaly pohonné složky a nebyly bojeschopné. 12. října 1988 roku byl křižník odzbrojen a vyškrtnut ze sestavy válečného námořnictva.

Tak skončila služba první sovětské lodi, vyzbrojené protiletadlovými řízenými raketami. V té době již byly lodě sovětského válečného námořnictva vybaveny PLRK velkého, středního i krátkého dosahu, umožňujícími odrazit útoky jakýchkoliv prostředků vzdušného napadení – letadel, křídlatých raket, protilodních střel a dalších nejrůznějších druhů přesné letecké munice. Ale nepochybně v jejich vývoji sehrály zásadní roli první zkušenosti, které byly získány během vývoje, zkoušek a provozu pokusného raketového komplexu M-2.

Základní takticko-technická data komplexu M-2:



Typ rakety
V-753
Max. dálkový dosah (m)
29 000
Max. výškový dosah (m)
22 000
Min. výškový dosah (m)
3 000
Palebný průměr (ks raket)
10
Délka rakety (mm)
10 400
Rozpětí stabilizátorů (mm)
2 600


Prameny:

https://flot.sevastopol.info/arms/rockets/m2.htm
https://www.snariad.ru/navy-pvo/volhov-m/
www.rocket-org.ru
https://pvo.guns.ru/naval/m2.htm
https://pvo.guns.ru/naval/m2_story.htm

SOV - M-2 Volchov-M [kód NATO: SA-N-2 Guideline] - Řez skladištěm raket křižníku Dzeržinskij. Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu pvo.guns.ru

Řez skladištěm raket křižníku Dzeržinskij. Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu pvo.guns.ru
SOV - M-2 Volchov-M [kód NATO: SA-N-2 Guideline] - 1 - naváděcí střelecký radiolokátor 
2 - radiolokační dálkoměr
3 - OR SM-64
Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu pvo.guns.ru

1 - naváděcí střelecký radiolokátor
2 - radiolokační dálkoměr
3 - OR SM-64
Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu pvo.guns.ru

SOV - M-2 Volchov-M [kód NATO: SA-N-2 Guideline] - Odpalovací zařízeni SM-64
Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu pvo.guns.ru

Odpalovací zařízeni SM-64
Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu pvo.guns.ru

SOV - M-2 Volchov-M [kód NATO: SA-N-2 Guideline] - Pohled na Dzeržinskij, velmi dobře je vidět střelecký radiolokátor
Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu pvo.guns.ru

Pohled na Dzeržinskij, velmi dobře je vidět střelecký radiolokátor
Obrázek poskytnut laskavým svolením administrátora webu pvo.guns.ru

URL : https://www.valka.cz/SOV-M-2-Volchov-M-kod-NATO-SA-N-2-Guideline-t79502#291841Verze : 4
MOD