Main Menu
User Menu

Aiči S1A1 Denko

Aichi S1A1 Denko / 愛知 S1A1 「電光」

     
Název:
Name:
Aiči S1A1 18-Ši Hei
Originální název:
Original Name:
夜间战斗机「電光」试18丙
Kategorie:
Category:
stíhací letoun
Výrobce:
Producer:
DD.MM.1944-DD.08.1945 Aichi Aircrafts, Ltd., Nagoya /
Období výroby:
Production Period:
DD.MM.1944-DD.08.1945
Vyrobeno kusů:
Number of Produced:
2 prototypes
(The 1st prototype was completed by 60 percent and the 2nd prototype 90 percent)
První vzlet:
Maiden Flight:
DD.MM.RRRR No aircraft was not completed until of the Japanese surrender
Osádka:
Crew:
2
Základní charakteristika:
Basic Characteristics:
 
Vzlet a přistání:
Take-off and Landing:
CTOL - konvenční vzlet a přistání
Uspořádání křídla:
Arrangement of Wing:
jednoplošník
Uspořádání letounu:
Aircraft Concept:
klasické
Podvozek:
Undercarriage:
zatahovací
Přistávací zařízení:
Landing Gear:
kola
Technické údaje:
Technical Data:
 
Hmotnost prázdného letounu:
Empty Weight:
7320 kg
Vzletová hmotnost:
Take-off Weight:
10180 kg
Maximální vzletová hmotnost:
Maximum Take-off Weight:
11510 kg
Rozpětí:
Wingspan:
17,500 m
Délka:
Length:
15,010 m
Výška:
Height:
4,510 m
Plocha křídla:
Wing Area:
47,00 m2
Plošné zatížení:
Wing Loading:
126,60 kg/m2
Pohon:
Propulsion:
 
Kategorie:
Category:
pístový
Počet motorů:
Number of Engines:
2
Typ:
Type:
Nakadžima NK9K-S Homare 22 (Ha-45-22), vzduchem chlazený dvojhvězdicový osmnáctiválec o vzletovém výkonu 1 471 kW (2 000 k) při 3 000 ot./min, bojový výkon 1 390 kW (1 890 k) v h= 1 800 m a 1 287 kW (1 750 k) v h= 6 450 m.
Vrtule čtyřlisté, kovové s konstantní rychlostí otáček o průměru 3 500.
Objem palivových nádrží:
Fuel Tank Capacity:
3 410 l
Výkony:
Performance:
 
Maximální rychlost:
Maximum Speed:
590 km/h v 8000 m
Cestovní rychlost:
Cruise Speed:
444 km/h v 4000 m
Rychlost stoupání:
Climb Rate:
? m/s
Čas výstupu na výšku:
Time to Climb to:
14,75 min do 9000 m
Operační dostup:
Service Ceiling:
12000 m
Dolet:
Range:
1700 km
Maximální dolet:
Maximum Range:
2540 km
Výzbroj:
Armament:
2x pevný kanón Type 5 ráže 30 mm, 100 nábojů pro každý,
2x kanón Type 99 Model 2 ráže 20 mm, 400 nábojů pro každý a
2x pohyblivý kanón Type 99 Model 2 ráže 20 mm v dálkově ovládaném střelišti na hřbětě trupu, 200 nábojů pro každý.
Pumová zátěž: do 500 kg (2x 250 kg puma u kořenů křídel).
Uživatelské státy:
User States:
-
Poznámka:
Note:
夜间战斗机「電光」试18丙 Námořní experimentální noční stíhací letoun Denko 18-Ši
Spojenecké kódové jméno: nepřiděleno.

Letové výkony jsou pouze vypočteny.
Zdroje:
Sources:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, p. 295, Naval Institute Press, Annapolis, Maryland, USA, Reprinted 1990, ISBN:0-87021-313-X
Shigeru Nohara, The Xplanes of Imperial Japanese Army & Navy 1924-45 (Illustrated Warplane History 8), Green Arrow, Japan, 2000, ISBN:4-76633-292-X
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 díl 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
Plastic Kits Revue č. 14/1993, Ing. Igor Mrkvánek, Aichi S1A1 Denko str.46
https://www.combinedfleet.com/ijna/s1a.htm
https://www.samoloty.ow.pl/str179.htm
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Aici-S1A1-Denko-t29908#107432Verze : 0
MOD

Aichi S1A1 (Denko) - 愛知 「電光」


18試丙夜間戦闘機/ 18-Shi Hei yakan sentōki / experimentální noční stíhací letoun 18-Shi C


Japonské jméno: 電光 – Denkō (Záblesk světla)


Allied reporting name: „Irving“


Stručná historie:
Koncem roku 1943 zformulovalo velení císařského námořnictva (海軍航空本部 - Kaigun Kōkū Hombu), specifikace označené 18-Shi Hei (C), v těchto specifikacích byly sepsány technické požadavky na historicky první japonskou noční stíhačku (od samého začátku byla požadována a následně také vyvíjena noční stíhačka, nejednalo se tedy o úpravu jiné kategorie letounu pro tento účel).

Nově požadovaný letoun měl nahradit námořní noční stíhačky Nakajima J1N1-S Gekko, které již zastaraly a svým výkonem již přestávaly postačovat. Nové požadavky tak byly dosti vysoké, tak například maximální rychlost ve výšce 9 000 m měla být 685 km/h, do výšky 6 000 m měl vystoupat za pouhých 6 minut, minimální letová vytrvalost byla požadována ve výši pěti hodin, výzbroj měla zahrnovat dva třicetimilimetrové kanóny Typ 5 aj. Japonsko se tehdy začalo cítit ohroženo americkými Superfortressy, o kterých japonská zpravodajská služba získala a podala informace, zmíněné specifikace byly reakcí na zprávy o výkonech amerických bombardérů.

Brzy po vydání specifikací společnost (愛知航空機株式会社 - Aichi Kōkūki Kabushiki Kaisha (dále jen Aichi), která byla přímo a bez soutěže, vybrána pro své zkušenosti a především pro menší vytíženost, předložila k posouzení projekt, který byl továrně onačený AM-25.

Tento projekt představoval celokovový dvoumotorový dolnoplošník, který měl nést vedle účinné výzbroje také právě dokončovaný radiolokátor FD-2 (později bylo počítáno s nejmodernějším japonským radiolokátorem TAMA3, který byl vyroben pouze v několika málo prototypech), osádka byla dvoučlenná, pilot seděl v pohodlné a prostorné kabině, operátor radiolokátoru a střelec v jedné osobě, seděl v kabině, kryté malou průhlednou kopulí, která se nacházela mezi pilotní kabinou a dálkově ovládanou střeleckou věží, přibližně nad odtokovou hranou křídla. Zmíněná střelecká věž však nebyla primárně určena pro obranu letounu, ale naopak byla určena k útoku na nepřátelské bombardéry, na které by bylo možno vést palbu z nečekaných úhlů. Přední dvacetimilimetrové kanóny bylo také možno zaměřit tak, že střílely nahoru pod úhlem 30°. Pod křídla bylo možno zavěsit až čtyři vysoce explozivní pumy, kterými měly být rozbity „boxy“ bombardérů, v případě potřeby bylo možno místo těchto pum zavěsit přídavné palivové nádrže. Letoun byl vybaven zajímavým zařízením - aerodynamickými brzdami, byly to výklopné štíty, které měly, v případě potřeby, zbrzdit noční stíhačku tak, aby mohl pilot snáze srovnat rychlost letu s vyhledaným cílem. Další zajímavou funkci měla křidélka, ta se mohla vysunout a fungovala jako pomocné přistávací klapky.

Pro pohon letounu byly původně vybrány osmnátiválcové motory Nakajima NK9K-S / Homare 22 (Ha-45-22), ale později, jakmile bylo zjištěno, že hmotnost letounu překročila původně plánovanou mez, padla volba na mírně výkonnější a především výškovější verzi tohoto typu motoru - na turbokompresorem přeplňovaný motor Nakajima NK9K-Lu (Ha-45-24Ru). Použití těchto motorů mělo, dle výpočtů, umožnit dosažení maximální rychlosti na velmi slušné úrovni - 680 km/h.

Společnost Aichi měla rozestavěné dva prototypy, které námořnictvo označilo 18試丙夜間戦闘機 / 18-Shi Hei yakan sentōki / experimentální noční stíhací letoun 18-Shi C, podle tehdy používanému systému označování námořních letadel mu bylo přiděleno bojové jméno 電光 – Denkō (japonsky: Záblesk světla). Společnosti Aichi se nepodařilo dokončit ani jeden prototyp, oba byla zničeny při náletu amerických bombardérů. První prototyp byl zničen ve výrobní hale mateřské továrny dne 9. června 1945, v to době byl dokončen z 60-65%, druhý prototyp byl po tomto náletu přepraven do Gifu, do továrny v Sadakazu, kde měl být tento druhý prototyp dokončen, práce postupovaly poměrně rychle vpřed a to až do 9. července, toho dne americké bombardéry provedly nálet i tuto továrnu a tak byl zcela zničen i druhý prototyp. Ten byl v době zničení již těsně před dokončením, jeho rozestavěnost byla někde mezi 90-95%, zbývalo jen několik dní a byl by dokončen a snad i zalétán. Musíme si však uvědomit, že pokud by došlo i k jeho zalétání, lze se značnou pravděpodobností předpokládat, že by objevilo dosti závad a dětských nemocí a jejich odstraňování by se zřejmě protáhlo. Jednalo se o konstrukčně vyspělý, sofistikovaný a velmi zajímavý letoun, který nesl značné množství nevyzkoušených, nebo ne zcela odladěných konstrukčních novinek a to se týkalo i japonských turbokompresorů, jejichž vývoj nebyl do konce války ukončen a spolehlivý chod turbokompresory přeplňovaných motorů byl spíše výjimkou než-li pravidlem. Pravděpodobně existoval i námořnictvem schválený projekt, který pro pohon počítal s výkonnějšími motory Mitsubishi MK9A Ru nebo MK10A Ru, ale stavba těchto prototypů již nebyla zahájena.


Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, p. 295, Naval Institute Press, Annapolis, Maryland, USA, Reprinted 1990, ISBN:0-87021-313-X
Shigeru Nohara, The Xplanes of Imperial Japanese Army & Navy 1924-45 (Illustrated Warplane History 8), Green Arrow, Japan, 2000, ISBN:4-76633-292-X
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 díl 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
Ing. Igor Mrkvánek, Aichi S1A1 Denko, Plastic Kits Revue č. 14/1993, str.46.
URL : https://www.valka.cz/Aici-S1A1-Denko-t29908#233260Verze : 7
MOD
Fotografií je poskrovnu, tyto jsou z webu: https://www.airwar.ru/enc/fww2/s1a.html
Aiči S1A1 Denko -


Aiči S1A1 Denko -


Aiči S1A1 Denko -


URL : https://www.valka.cz/Aici-S1A1-Denko-t29908#107827Verze : 1
MOD
Trojpohledový náčrtek Aichi S1A1 Denko
Aiči S1A1 Denko -


URL : https://www.valka.cz/Aici-S1A1-Denko-t29908#107437Verze : 0
MOD
Použité prameny:

René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, p. 295, Naval Institute Press, Annapolis, Maryland, USA, Reprinted 1990, ISBN:0-87021-313-X
Shigeru Nohara, The Xplanes of Imperial Japanese Army & Navy 1924-45 (Illustrated Warplane History 8), Green Arrow, Japan, 2000, ISBN:4-76633-292-X
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 díl 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé doplněné vydání, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1
Plastic Kits Revue č. 14/1993, Ing. Igor Mrkvánek, Aichi S1A1 Denko str.46
https://www.combinedfleet.com/ijna/s1a.htm
https://www.samoloty.ow.pl/str179.htm
https://www.airwar.ru/enc/fww2/s1a.html - pictures
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Aici-S1A1-Denko-t29908#233261Verze : 2
MOD