Nastoupil na trůn roku 1849 jako král Sardinského království, tvořeného ostrovem Sardinií a Piemontem v severní Itálii. Byl to jediný nezávislý stát v Itálii s vlastní ústavou. Král by stoupencem konstitucionalismu a již roku 1848 se zapojil do boje proti rakouské nadvládě a stal se důležitým činitelem hnutí za osvobození a sjednocení Itálie, tzv. risorgimenta.
Roku 1852 jmenoval do funkce předsedy vlády Cavoura, který krále podporoval v jeho úsilí. Oba muži věděli, že nezávislost Itálie není možná bez pomoci Francie, proto se rozhodli pomoci Napoleonovi III. vysláním 15-ti tisíc vojáků do krymské války. Výsledkem bylo, že Napoleon III. uzavřel s Viktorem Emanuelem II. roku 1858 dohodu v Plombieres, podle které Francie získala Nice a Savojsko, výměnou za pomoc získat na Rakousku Lombardii a Benátsko.
Ve válce s Rakouskem roku 1859 pak francouská a piemontská armáda společně zvítězily nad rakouskými vojsky v bitvách u Magenty a Solferina, čímž Viktor Emanuel II. získal Lombardii, a od roku 1861 se začal titulovat jako italský král. Napoleon III. však nedodržel smlouvu z Plombieres a uzavřel s Františkem Josefem I. separátní mír. Benátky tak zůstaly v rakouských rukou. Ty získal až v roce 1866, kdy se zapojil do prusko-rakouské války na straně Pruska.
Když vypukla roku 1870 prusko-francouzská válka, využil král odchodu francouzské posádky z Říma, aby ho připojil k Italskému království a učinil z něho v červnu 1871 hlavní město. Papež Pius IX. však nový stav neuznal a exkomunikolval Viktora Emanuela II. z církve. Odmítl i velkodušné nabídky krále, které mu zaručovaly nedotknutelnost Vatikánu a roční rentu 3 miliony lir. Považoval se dál za "římského zajatce" a bojkotoval nový stát. Řešení "římské otázky" zůstalo jedním z hlavních problémů Itálie až do podepsání konkordátu v roce 1929.
