Main Menu
User Menu

DD - Kageró

Kagero class / 陽炎型

     
Název:
Name:
Kageró
Originální název:
Original Name:
陽炎型 / かげろうがた
Kategorie:
Category:
torpédoborec
Období výroby:
Production Period:
30.08.1937-27.09.1941
Přehled vyrobených plavidel:
Summary of Built Boats:
Kageró
Širanui
Kurošio
Ojašio
Hajašio
Nacušio
Hacukaze
Jukikaze
Amacukaze
Tokicukaze
Urakaze
Isokaze
Hamakaze
Tanikaze
Nowaki
Araši
Hagikaze
Maikaze
Akigumo
Uživatelské státy:
User states:


Poznámka:
Note:
-
Zdroje:
Sources:
https://military.sakura.ne.jp/ ; https://wikipedia.org/




upravil : FiBe
URL : https://www.valka.cz/DD-Kagero-t14718#55618Verze : 0

Historie a technický popis torpédoborců typu Kageró




Poté, co v březnu 1936 odstoupilo Japonsko od ustanoveni Londýnské námořní konference, nemuselo se již cítit omezováno při stavbě menších válečných lodí. To se projevilo také při stavbě velkých torpédoborců. Japonští námořní konstruktéři nyní mohli naplno využít zkušeností z minulosti a také se poučit z chyb a vytvořit úplně novou konstrukci. První třídou torpédoborců, která vznikla za těchto podmínek, byla třída Kageró (Kageró-gata), japonským námořnictvem nazývaná Torpédoborec Typ-A (Kó-gata Kučikukan), která konečně plně odpovídala požadavkům válečného námořnictva. Vysledkem pak byla třída lodí, která se stala jednou z nejpovedenějších v japonském císařském loďstvu. Lodě této třídy se zúčastnily všech významných námořních střetnutí na tichomořském bojišti a o míře jejich nasazení svědčí také fakt, že pouze jediná loď, Jukikaze, se dožila konce války.



Torpédoborec Jukikaze třídy Kageró


Podle programu na rok 1937 padlo rozhodnutí postavit 15 lodí třídy Kageró. Plavidla měla podle požadavků námořnictva dosahovat rychlosti alespoň 36 uzlů a být schopna urazit 5000 námořních mil při rychlosti 18 uzlů. Trup nových lodí neměl překračovat rozměry "Speciálního typu" (torpédoborce, konstruované po přijetí Londýnské námořní konference v roce 1925), tedy délku 115,2m (378´) a šířku 10,36m (34´) a výzbroj stejná, jako u tohoto typu torpédoborců, tedy 6 děl ráže 127 mm a 9 torpédometů ráže 610 mm.


Konstruktéři prozkoumali výše uvedené požadavky námořnictva a dospěli k závěru, že je nemožné vyhovět současně všem čtyřem podmínkám. Navrhli tedy 2 základní alternativy. První z nich představovala plavidlo s maximální rychlostí 35 uzlů, druhá pak plavidlo s dosahem omezeným do 4500 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.
Vedení námořnictva po krátké úvaze zvolilo prvni z nabízených možností a následně bylo navrženo plavidlo o výtlaku 2000 long tons (2032 metrických tun), s délkou trupu mezi svislicemi 110,91m, rychlostí 35 uzlů a dosahem 5000 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.


Kvůli zajištěni odpovídající stability byl zvolen specifický tvar trupu, někdy nazývaný "rozpadající se", s kratší délkou a hlubším ponorem v poměru k jeho šířce. Poměr objemu podvodní části k součinu délky, šířky a ponoru (tzv. block koeficient) byl 10.74, což v porovnáním s koeficientem 11.2 u "Speciálního typu" dávalo lodím štíhlejší trup a tím i menší odpor vůči vodě.
Kolmá záď s plochým dnem zmenšovala odpor proti hnací síle asi o 7%. Takový tvar zádě býval většinou nevýhodný při běžné cestovní rychlosti, ale v případě třídy Kageró se konstruktérům podařilo tento problém vyřešit snížením odporu proti hnací síle při cestovní rychlosti o 2%. Během stavby torpédoborců třídy Kageró bylo v maximální možné míře použito svařování. Ačkoliv se japonské námořnictvo stavělo po incidentu se 4. flotilou1) ke svařování trupů poměrně záporně, v tomto případě se tato spojovací metoda ukázala nezbytnou, zejména kvůli snížení celkové hmotnosti plavidla. Svařována byla především žebra, základny pro výzbroj, vodotěsné oddíly, části nižších palub, pomocné přepážky a nástavby. Naopak nebylo svařování použito při montáži vnějších plátů obšívky trupu a hlavních a horních palub (kromě příďových a záďových částí).
Vzhled lodí byl typický pro japonské torpédoborce, se zvýšenou příďovou palubou přibližně do 1/3 délky trupu. Za přední dělovou věží se nacházela krátká věžovitá nástavba s velitelským můstkem a kormidelnou. Následoval přední, hlavní stožár, umístěný těsně za nástavbou na hlavní palubě. Odvod spalin z kotelen zajišťovaly dva komíny, kolem kterých byla rozmístěna protiletadlová a torpédová výzbroj plavidel. Na zádi, na nízké nástavbě byl umístěn druhý stožár a druhá dělová věž. Za nástavbou pak poslední dělová věž a protiponorková výzbroj.



Příďová nástavba torpédobrce třídy Kageró (Jukikaze v roce 1947)



Navigační můstek torpédobrce typu Kageró (Jukikaze)


Pohonem nových torpédoborců se staly dvě soustavy turbín s redukčním převodem, zkonstruovaných Námořním konstrukčním oddělením, s výstupním výkonem 52 000 koní. Pára byla přehřívána na tlak 30kg/cm2 při teplotě 350°C. Každá soustava turbín se skládala ze 4 turbín - vysokotlaké, středotlaké, nízkotlaké a cestovní. Cestovní turbína byla propojena se středotlakou turbínou pomocí dvoustupňového redukčního převodu. Tato nová metoda použití cestovní turbíny umožňovala redukci hmotnosti soustavy a snížení spotřeby paliva během cestovní rychlosti.
Použity byly tři kotle,každý se systémem předehřívání páry, opět zkonstruované Námořním konstrukčním oddělením. Palivové nádrže byly umístěny především ve dvojitém dně, hlavní nádrž paliva se pak nacházela pod přední kotelnou. Torpédoborec Amacukaze byl vybaven experimentální strojovnou. Nový typ kotlů umožňoval dosáhnout vyšší teplotu páry (400°C) a vyšší tlak (40 kg/cm3), než ve standardních kotelnách.
Hlavním rysem použitého typu pohonu bylo výrazné snížení spotřeby paliva. Oproti "Speciálnímu typu" (třída Fubuki), klesla spotřeba paliva o 21,5%, oproti předcházející třídě Asašio se jednalo o snížení o 12%. Celková váha pohonné jednotky bez paliva byla 667 tun.



Velín strojovny torpédoborce třídy Kageró (Jukikaze)


Výzbroj nové třídy torpédoborců byla podobná jako u předcházejích tříd, počínaje "Speciálním typem". Hlavní výzbroj se skládala se z šesti 12,7 cm L/50 kanonů typ 3 ve třech dvouhlavňových věžích typu "C", z nichž jedna byla umístěna v podélné ose lodi na zvýšené přídi, zbývajíci dvě na zádi, také v ose lodi, příčemž věž blíže středu lodi se nacházela na nástavbě nad úrovní zadní věže. Maximální elevace jednotlivých děl dosahovala 55 stupňů a maximální dostřel 18000 metrů. Zaměřovač s dálkoměrem konstruktéři umístili nad můstkek pro řízení palby.
Protiletadlová výzbroj nebyla příliš silná, sestávala pouze ze dvou dvouhlavňových 25 mm protiletadlových automatických kanonů typ 96, umístěných po obou stranách druhého (zadního) komína. Slabá ochrana proti útočícím letounům nepřítele se později stala hlavním problémem této třídy v boji.
Nejsilnější zbraní torpédoborců třídy Kageró pak byly 2 čtyřhlavňové torpédomety ráže 610 mm, z nichž první byl umístěn mezi prvním a druhým komínem a druhý přímo za druhým (zadním) komínem. Torpédomety odpalovaly Torpéda typ 93, tzv. "Dlouhá kopí", spolehlivou a ničivou zbraň, o jejíž účinnosti se během války přesvědčilo mnoho spojeneckých lodí. Zařízení na dobíjení torpédometů bylo oproti předešlým třídám také vylepšeno, aby umožňovalo snadnější dobíjení v akci. Pro zadní torpédomet bylo umístěno za ním, na levoboku vedle nástavby, pro přední torpédomet bylo rozděleno na dvě části (2 a 2 torpéda) a nacházelo se před torpédometem, po obou stranách předního komína. Přední torpédomet se navíc, kvůli ventilaci do kotelen, nacházel podstatně níž, než tomu bylo u starších tříd torpédoborců, což zlepšilo stabilitu nových lodí.
Výzbroj doplňovaly dva vrhače hlubinných pum a zásoba 18 hlubinných náloží.
Lodě byly vybaveny sonarem, ale značně horší kvality, než tomu bylo u podobných lodí jiných států. Radar nebyl na lodích od počátku montován, takže nové japonské torpédoborce měly v boji s protivníkem v tomto směru značný handicap.



Torpédo vz.93 "Dlouhé kopí" - hlavní výzbroj torpédoborců třídy Kageró


Posádku tvořilo obvykle 240 důstojníků a námořníků.


Celkem bylo v letech 1939-1941 dokončeno 19 lodí třídy Kageró. Zkušební plavby prvních lodí této třídy odhalily dva menší nedostatky nových plavidel. Prvním z nich byla nemožnost dosáhnout konstrukční (a požadované) maximální rychlosti 35 uzlů. Série zkoušek prokázala, že závada spočívá ve špatném tvaru lodních šroubů. Po změně tvaru lopatek se zmenšila kavitace a rychlost vzrostla na požadovaných 35-35,5 uzlu.
Druhá chyba vznikla v důsledku nesprávných teoretických výpočtů a odhadů spotřeby paliva, poněvadž byl zjištěn podstatně vyšší dosah než požadovaných 5000 námořních mil. Např. torpédoborci Isokaze se během zkušebních plaveb podařilo urazit až 6053 námořních mil při průměrné cestovní rychlosti 18,07 uzlu. Jestliže by byla tato skutečnost známa dříve, mohlo dojít ke zmenšení velikosti trupu nových torpédoborců.


Co se týče počtu dokončených lodí této třídy, ve starší literatuře i mnoha současných zdrojích je uváděno 18 plavidel. Torpédoborec Akigumo je těmito zdroji řazen do následující třídy Júgumo. Nepřesnost zavinily poválečné zmatky ve zkoumání programu výstavby japonského námořnictva. Nutno říci, že se ovšem nejednalo o lehký úkol, když právě do programu výstavby pro roky 1937 a 1939, které zahrnovaly třídu Kageró, 11 lodí následující třídy Júgumo a experimentální torpédoborec Šimakaze, bylo zahrnuto pět fiktivních plavidel, která pomohla maskovat výdaje, určené pro utajovanou stavbu obřích bitevních lodí třídy Jamato. Nezkušení badatelé tak po válce Akigumo, poslední plavidlo třídy Kageró, omylem zařadili do následující třídy Júgumo - velmi pravděpodobně pouze podle jména, ale také podle skutečnosti, že Akigumo sloužil v 10. divizi torpédoborců, vybavené jinak torpédoborci třídy Júgumo. Námořní historikové však v posledních letech při zkoumání plánů, fotografií a také provedeným modernizacím obou tříd torpédoborců, přišli na fakt, že Akigumo náleží ve skutečnosti ke třídě Kageró.



Torpédoborec Nowaki třídy Kageró během plavby


Během války se ukázalo, že především protiletadlová výzbroj torpédoborců je velmi slabá a nedostatečná. Proto byly jednotlivé lodě postupně přezbrojovány. V roce 1943 byla na většině plavidel odstraněna zadní dělová věž s 12,7 cm L/50 kanony typ 3, umístěná na nástavbě, blíže středu lodi. Na její místo byla nainstalována dva tříhlavňové 25 mm protiletadlové automatické kanony typ 96. Dvouhlavňová protiletadlová děla ráže 25 mm kolem komína byla nahrazena tříhlavňovými a jedno dvouhlavňové dělo ráže 25 mm bylo namontováno na příď před nástavbu. Lodě také začaly být vybavovány radary, především typem "13" a "22", přičemž Hamakaze se stal prvním torpédoborcem v japonském námořnictvu, který toto zařízení dostal.
Také protiponorková výzbroj byla zesílena na 4 vrhače hlubinných pum a zásoba hlubinných náloží se zvyšila na 36 kusů.
V roce 1944 pokračovalo zesilováni protiletadlové výzbroje, u některých lodí až na 18-24 25 mm protiletadlových automatických kanonů typ 96. Na většinu přeživších lodí také namontovali čtyři ráže 13 mm těžké kulomety typ 93.



Torpédoborec Isokaze třídy Kageró


Všeobecně však byla třída Kageró uznávána Japonským císařským námořnictvem jako ideální řešení otázky torpédoborců a jejich zařazení do služby přitáhlo pozornost i ostatních námořních mocností. USA krátce nato začaly vyvíjet třídu Fletcher, Velká Británie pak třídu Battle.


Torpédoborce třídy Kageró se zapojily do akcí od počátku válečných operací v Tichomoří. Účastnily se doprovodu letadlových lodí při, bojovaly v bitvách v Jávském moři, u Midway, prošly celou kampaní u Šalamounových ostrovů, kde se působily také ve slavném "Tokijském expresu". Později také bojovaly u Marianských a Karolínských ostrovů, v bitvách o Filipíny a také obrany Iwodžimy a Okinawy, včetně posledního, sebevražedného výpadu bitevní lodi Jamato. Jediným torpédoborcem třídy Kageró, který přežil peklo válečných operací v Pacifiku a dočkal se kapitulace, byl Jukikaze.



1) 26.září 1935 byla 4.flotila zasažena u východního pobřeží Japonska tajfunem. Lodě čelily až 15 metrovým vlnám a utrpěly řadu poškození. Nejhůře byly postiženy torpédoborce Júgiri a Hacujuki, náležící ke třídě Fubuki (Speciální typ), kterým se před můstkem odlomila a potopila příď. Jiné lodě stejné třídy byly také těžce poškozeny. Pozdější vyšetřování odhalilo nedostatečnou pevnost trupu u zmíněné třídy lodí.



Zdroje:
CHIHAYA, Masataka, ABE, Yasuo: WSC Warship profile 22: IJN Yukikaze. 1.vydání. 50s.
WIŚNIEWSKI, Piotr: Monografie Morskie-Numer 4, Niszczyciele japońskie 1920-45. 1.vydání. Gdynia: A.J.PRESS, 1996. 40s. ISBN 83-86208-38-4
časopis MORZE, STATKI I OKRĘTY: č.3,březen 2007. Warszawa: Magnum-X Sp.z.o.o., vychází měsíčně. ISSN 1426-529X
PEJČOCH, Ivo, NOVÁK, Zdeněk, HÁJEK, Tomáš: Válečné lodě[4]. 1.vydání. Praha: Naše vojsko s.p. 1993. 374s. ISBN 80-206-0357-3
https://www.combinedfleet.com/kagero_n.htm
en.wikipedia.org
pl.wikipedia.org
www.history.navy.mil
www.globalsecurity.org
URL : https://www.valka.cz/DD-Kagero-t14718#460495Verze : 1
Diskuse
pekne povidani !
URL : https://www.valka.cz/DD-Kagero-t14718#460497Verze : 0
MOD